Hodiny z olova
Radka Denemarková
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366024/bmid_hodiny-z-olova-eHH-366024.jpeg
4
275
275
Rozsáhlý román inspirovaný autorčinými pobyty v Číně. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení. Dotisk v r. 2019... celý text
Přidat komentář
Radka Denemarková psala knihu pět let, já ji četla tři roky. Když jsem se podívala do přehledu výpůjček, Hodiny z olova jsem si domů v knižní podobě přinesla v lednu tohoto roku. Doslechla jsem se o nich ale tři roky zpátky, v zemi strak modrých a vran černých. Stáhla jsem si ji několikrát do čtečky, do mobilu, snažila se číst, ale vždy jsem došla maximálně po padesátou stranu. Těžké to bylo. Jak olovo. Když jsem se do ní konečně pustila s vervou tento rok, nečekala jsem, že i tak mi zabere její dočtení deset měsíců. To je s přehledem nejvíc, co mi kdy jaká kniha zabrala. Uf.
Kdyby se mě někdo zeptal, o čem to bylo, řeknu nevím. A je to pravda, protože já to opravdu několika líbivými slovy, která by prodávala, popsat nedokážu. Bylo to o Číně? Ano. O Česku? Ano. O rodinných traumatech, vazbách a krizích? Ano. O krizi středního věku? Ano. O Havlovi? Ano. O kapitalismu? Taky. O komunismu? Taktéž.... A mohla bych pokračovat. Bylo to o popravách, odběrech orgánů, malosti velvyslanectví, homofobii, totalitě, touze po pravdě, bylo to o lásce a nenávisti, bylo to o klidu a smíření, bylo to filosofické, politické, psychologické, dramatické, smutné, surrealistické...
Nejvíce mnou pohnula ta "malá" témata, která v rámci rodiny skrývají veliké bolesti...Programátorova matka, ach, jak jsem ji nenáviděla, protože takových matek kolem sebe máme. A jak jsem se smála Mimoňovi, protože takových mimoňů kolem sebe máme...
Každá z rodin prožívá svou hodinu z olova. A je to jen jejich hodina z olova. Jestli ji přežijí.
Na závěr několik citací z knihy, které mi utkvěly:
"Cti syna svého a dceru svou."
"Je snadné přenášet hory a měnit koryta řek, povaha člověka se však mění těžko."
"Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne."
"Komunismus nám vymyl mozky. A kapitalismus nám vymývá srdce."
"...jaká škoda, že Noe a jeho parta nezmeškali loď."
"Zanech svět nepřátel jim samým. Neměj s nimi nic společného. A po nějakém čase zjistíš, že odešli."
Renatka11 mi mluví z duše. Čtení bylo zajímavé, přínosné, ale obtížné a zdlouhavé. Udržet pozornost dalo po půlce knihy práci. Nicméně je to důležitá kniha.
Název Hodiny z olova je opravdu výstižný. Radku Denemarkovou mám moc ráda, ale při čtení tohohle jejího nejobsáhlejší románu mi čas strávený nad jeho stránkami ubíhal neuvěřitelně pomalu a konec byl pořád v nedohlednu. Propletené osudy jednotlivých postav, obrovské množství různorodých informací, apel na svobodu, demokracii, nezávislost a kritické myšlení, hledání souvislostí a spousta námětů k přemýšlení je to, co mě na autorčinych románech baví a co je pro ně typické. V případě těchto olověných hodin ale bylo sledování jejích myslenek a udržení mojí pozornosti skoro nad moje síly. Každopádně jsem ráda, že jsem je nevzdala, přestože si nemyslím, že jsem zdaleka všem těm hodinám rozuměla a všechny pochopila.
"Být pozorný vůči sobě samému, vůči svým pocitům, být si jistý sám sebou, to je základ vnitřní integrity myšlení a cítění. Nic si nenamlouvat, nic si nepředstírat, nic si nenalhávat, to je to podstatné!"
"Stejně je hlavní starost lidí všude na světě stejná. Jak naložit se svým životem, jak unést a vyřešit svá dilemata lidská, existenciální, mravní, občanská."
"...svět měnit nemůžeme. Jediná naděje, která existuje, spočívá v tom, že se změníme uvnitř."
"Je takové přísloví, které říká, nikdo nikdy nepochopí špatnost svého syna, stejně jako nikdo nikdy neodhadne příští kvalitu zrna ze svého osení. Kdyby to slyšel Pomeranč, doplnil by, že kdo si myslí, že Ježíš odešel k lidem dobrovolně, nezná dobře jeho přísného tátu."
"...má dost odvahy nebrat věci tak, jak jsou, smířit se s tím. Možná je potřeba daleko větší odvaha věci brát tak, jak jsou, smířit se s tím."
Tak jsem to dokázala, román zvládla a mám z toho velkou radost a nádherně zatíženou hlavu. Před rokem jsem totiž zvládla jen třetinu, není to lehké čtení.Teď mi hodně pomohly audionahrávky. Poslechla - přečetla = porozuměla natolik, abych byla spokojená a mohla pokračovat. Budu se ke knize vracet, zůstalo mi tam stále mnoho neobjevených , nebo dostatečně do hloubky nezpracovaných myšlenek. A jsem moc ráda, že to tak je. Mám velkou úctu k paní spisovatelce, konkrétně k jejímu vzdělání, ke způsobu jakým píše a k odvaze co píše. Moc bych si přála, aby tuto knížku a případně i jí podobné, přečetlo co nejvíc těl.
Zostřilo mi to pohled na svět ve kterém žijeme a to by se mnohým tělům kolem, podle mě, taky hodilo.
Těžká kniha, kdybych chtěl opravdu do hloubky porozumět každé větě, tak bych ji asi četl víc než rok.
Naštěstí jsem poslouchala jako audioknihu.Kniha byla strašně chaotická.Trochu mi vadilo,že postavy neměli jména,ale to byl asi záměr.Přesto jsem knihu doposlechla a že bylo co poslouchat(cca 29 hodin).
Ale každopádně jsem si z knihy vzala její hlavní myšlenky.
V knižní podobě bych ji asi nedočetla ,ale jako audio to šlo.
Mnoho vrstev, myšlenek, slov; rozostřená hranice mezi „realitou“ a fikcí, takže občas není jasné, co se děje. A asi ani zdaleka jsem nedokázala pochopit všechny náznaky a propojení. Přesto jsem si čtení vychutnala. Nemůžu říct, že zcela užila, ale spokojená jsem jako málokdy.
„Spisovatelka říká, proč jsou knihy přitažlivé. Jsou nad tímto světem, dokáží ho zatlačit do pozadí. Literatura je klíč k životu jiných lidi. Postavy tento klíč půjčí čtenáři, aby se podíval do uzamčených prostor uvnitř sebe sama. Naučí lásce. Zachrání život.“
Nejdřív jsem četl po kouskách, a pak přestal, protože sledovat časové skoky a velké množství postav už nešlo. Doposlouchal jsem pak jako audioknihu (Audiotéka, 2019), která je moc dobře provedená a kterou doporučuji, pokud chcete Hodiny z olova zdolat.
Třeba v recenzi Jonáše Zbořila na Aktuálně je řečeno vše, co bych se tu pokoušel spisovat já, proto zůstanu v čistě subjektivní rovině: jsem rád, že jsem knihu "přečetl", jsou tam silné pasáže, pro mě nejsilnější byly ty o dopadu rodičovských vzorců chování na vlastní děti, ocenil jsem protkání citáty z Doktríny středu, milé oživení jsou mluvící kocouři (i když literárně končí podivně), působivé je také líčení totální úřední kontroly každodenního života v Číně (věcně neumím posoudit jeho adekvátnost) a silná inklinace k sounáležitosti s celkem (i když vychází z různých zdrojů); přebytečné a mnohomluvné je S/spisovatelčino všeliké mudrování o špatnosti těch druhých, když o kořenech a mechanismech jejich "zešpatnění" neřekne téměř nic, takže z nich zůstávají spíš typizované postavy; proto je tak osvěžující číst o pochybnostech Spisovatelky o sobě samé v druhé části knihy.
Chovám respekt k autorce, že se pustila do takového díla, a dokončila ho - katedrála to pro mě není, ale dlouhá kniha, kterou přečíst nebyla ztráta času, to ano.
Dočetla jsem a hlavou mi tak jako tak zní mnohokrát vyslovená otázka: O co jí jde? Dočetla jsem knížku zcela fascinovaně, pomalu a trochu se mi z ní dělalo špatně. Nemohla jsem se odtrhnout, hlavou se mi honily postavy, a která je kladná? a která je záporná? a co si z toho všeho mám odnést? Všechno to nakonec překryl pocit dobře prožitého zmaru, a zůstala jen chuť chvíli si číst s Olivií, nakopat většinu mužských postav, jet se Spisovatelkou na pobřeží a slyšet příst Pomeranče. Nelituju toho času s tolika stránkami... jen ten výsledek se možná dostaví později. A úplně stranou poznamenávám, jaká škoda, že za deset let už málokdo rozluští ty výborné podčarové narážky na doby, které jsou sotva za námi a na některé události, které by už se dít neměly.
Zatím nedočteno, běžně vůbec nebývám negativistická, ale...Bojovala jsem, avšak momentálně jsem usoudila, že i těch 200 protrpěných stran je pro mě ztráta času a pokud si chci přečíst kvalitní filozofické rozpravy, pak půjdu do Aurelia, Schopenhauera, Sokrata, Klímy, Kanta či Wittgensteina a mnoha dalších, u nichž předpokládám, že se do hloubky jejich myšlenek ponořím zcela. V případě této knihy jsem zachytila jen několik záblesků, kvůli nimž bych snad v četbě setrvala, nevím, jestli si teď tak trochu nepřipadám jako naprostý pablb, NE vždycky jdu po příběhu, obdivuji i způsob psaní, ale tady mě nějak vůbec nic neoslovilo, příliš složité, zdlouhavé, nepřehledné, rozbředlé, rozplývající se a ztrácejíci se děj v nakydaných myšlenkách, které se rozbředávají a kamsi se to všecko ztrácí (možná to pak nějak líp pokračuje, co já vím). Stále leží odložená v knihovně a vůbec si nechci hrát na to, že by mě to bavilo. Třeba se k ní vrátím v jiném rozpoložení.
Uf, místy se to čte dost těžko, ať už z důvodu náročného textu samého, jinde pro změnu pro náročnost tématu. Denemarková umí depresi "prodat" opravdu dobře. Popisy "hnusných" lidí, ničících životy "krásných" lidí se prolínají celou knihou. Kolotoče zničujícího dědictví v židovských rodinách, "hodný děda"/zlý STBák a tak dále.
Denemarková se nebojí ukázat lidskou nenávist, závist, zlobu a žárlivost v celé její nahotě. Do toho popisy života v Číně, kde vidíme (dle spisovatelky, já hodnotit nemohu) vynucenou poslušnost a úsměvy, materialismus vedle chudoby a neúctu k lidskému životu v jakékoliv podobě.
Celkově dobrá kniha, ale strávil jsem nad tím po kouskách skoro rok :)
Velmi těžké čtení, kvůli obsahu i formě. Kvůli obsahu, protože v ní autorka ukazuje na zkaženost nejen Číny, ale také (možná hlavně) nedávného Česka. Názorově s autorkou souzním, proto tato kumulace jízlivých poznámek a zoufalých výkřiků působila dost depresivně... Kvůli tomu jsem knihu četla strašně dlouho. Byla jsem schopná třeba jeden den přečíst sto stran, ale pak jsem potřebovala odstup, jinak by mě to všechno pohltilo.
Kvůli formě, protože kniha působí dost chaoticky. Byl to podle mě záměr, ne neschopnost autorky. Kniha působí dost jako určitá forma psychoterapie, kdy autorka ze sebe musela dostat vztek nad zkažeností světa, tak psala, co jí přišlo zrovna na mysl (podle závěrečné poznámky to tak i možná bude). Skáče se z tématu na téma, člověk neví, co je reálné a co je nějaké obrazné sdělení... Kvůli tomu jsem se ve všem špatně orientovala a měla jsem v hlavě chaos. Trošku mě mátlo i to, že postavy, vyjma Olivie a Davida, nemají jména, ale jen označení (Programátor, Přítel atd.). Zase chápu, že u čínských postav by mohla mást pro nás exotická jména, ale přece jen si lépe pamatuji jména. Ale je to i zajímavý nápad.
Kdybych knihu četla před takovými pěti lety, možná bych dala i 4 hvězdičky. Ale (opět spíše vzhledem k tématu, než nešikovností autorky) je kniha spojená s dobou, v níž vznikla. Když jsem knihu teď dočítala, říkala jsem si, jestli je to opravdu jen tři měsíce, co se nemusím bát otevřít internet, protože se nedozvím, co zase náš prezident provedl... Spoustu věcí už jsem zapomněla (třeba prezidentova čínského poradce). Jenomže všechno je opět v náznacích. V některých případech jsem z paměti vydolovala, na co se tak asi naráží, ale někde už to byla jen matná vzpomínka - jo, něco takového bylo, ale co...?
Těžké na čtení. Nejen kvůli obrovskému rozsahu témat, vracení se do evropské předválečné minulosti a srovnávání s v podstatě stejným dneškem, ale i vzhledem k užívané symbolice evokující tu dávnou, učenou Čínu, která dala světu tolik nového. Z popisované Číny dneška mi běhal mráz po zádech. Stejně tak ze všech těch materialistických konzumentů a vyčůránků, kterým jsem z duše přála jejich nezdary a vyhoření. Zajímavé, pro mě ale frustrující čtení. Autorce skládám obdiv za úžasný rozhled a děkuji za rozšíření obzorů.
Hodiny z olova mají nepochybně silný potenciál, který se bohužel ztrácí v neucelenosti a chaosu, což je docela škoda. Méně by bylo více.
R.D. ve svém opusu maluje štětcem na hladině mozaiky světa, (jehož mnohost témat v širokém záběru už zde opisuje dostatek komentářů), kritickým ostřím odkopává svět pod hladinou. Obraznými metaforami, viděním k kontextech i kontinuitě, odkazy k historii, filozofii i literatuře. Mnohému nejde než přitakat, ale pevně doufám, že se i mýlí...že současný svět neutváří jako v její knize jen tři statečné, několik prohlédnuvších, ale opatrných nebo zbabělých a zbytek tupých, slepých, prodejných konzumentů jednoduchého bytí... zbytek primitivně manipulativních misogynů a tyransky necitelných slepic.
Hodiny z olova jako zklamaná obžaloba, text probolený vraždící zvůlí totalit, sobeckou lhostejností a strachem, ale také prodchnutý nejhlubší nadějí...
"Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne."
"Naděje je svět ducha, nikoliv stav světa... není to prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi."
"Bylo by vůbec dnes těchto maličkých nadějí venku, kdyby nebylo té velké naděje uvnitř, bez níž nelze důstojně a smysluplně žít a tím méně se pouštět vždy znovu do toho "beznadějného podnikání", kterým obvykle dobré věci začínají?"
To byla ale pěkně těžká kniha. Jak na váhu, tak obsahem. Spousta skvělých a silných pasáží, které se mi ale ne a ne propojit v jeden smysluplný celek. Takže ať jsem stylová - čtení bylo jako život v čínském velkoměstě. Hodně všeho, ale dohromady jeden velký chaos, který buď budete milovat, nebo vás zničí. U mě tedy spíš za bé. Omlouvám se, paní Denemarková, že jsem Vás dostatečně nepochopila a nedocenila. Snad v příštím životě.
"Nenávist je jiná forma lásky a stejně beznadějná."
Kniha nabitá silnými obrazy, úvahami, citáty, poezií. Pokud dočtete, nemůžete zůstat lhostejní. Budí neklid, nutí k přemýšlení. Je to o odpovědnosti, ne že ne. Možná by si zasloužila ještě jedno přečtení, aby se mi z proudu působivých obrazů vyloupl nějaký pevnější obrys celku.
Kdybych měl hodnotit jedním slovem, napíšu: nesrozumitelné. Nebo neuchopitelné? Velkou část knihy jsem bojoval s tím, že nechápu, o čem autorka píše. Na jedné straně srozumitelné, epické pasáže, třeba o hrozném fungování české rodiny kolem Programátorovy manipulativní matky, a pak celé odstavce náznaků, metafor, vícesmyslů z Číny. Těžké čtení. Přesto se mi vynořil silný dojem, který snad autorka zamýšlela předat a který snad je koncentrován v citátu (str. 329): "Čína zná my. Evropa zná já." - obludný dojem nevyhnutelného střetu dvou civilizací, které vyrůstají na zcela rozdílných axiomech, i když vnějškově se ženou za týmž. Snad mi tedy kniha měla předat zprávu: Číně neporozumíš, i když bys moc chtěl a i když se snažíš. Je to jiný svět, jiné myšlení, jiná filosofie.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Peníze od Hitlera |
| 2018 | Hodiny z olova |
| 2023 | Čokoládová krev |
| 2011 |  Kobold |
| 2005 | A já pořád kdo to tluče |
Můj prubířský kámen. Při čtení jsem měla pocit, že jsem sešla dolů do sklepa a vylezla na Mount Everest. Velmi hutný a myšlenkami nabitý příběh, ale hodně zdlouhavý a mnohovrstvený. Vyžaduje od čtenáře velkou dávku pozornosti a čistou hlavu. Fungující mozek je potřeba. To teda ano. Vadilo mi, že skoro všechny postavy, kromě dvou, nemají jména, ale jen pouhé role, i když důležité. Přišlo mi to dost neosobní, jako bych seděla na zastavce nebo v kavárně a domýšlela si, co asi dělá ta paní vedle nebo ten kravaťák. Tenhle styl psaní není můj šálek kávy. Nicméně jsem ráda za takovou zkušenost. Byla to výzva a já ji zdolala. Teď už mě bude bavit i čtení jízdního řádu.