Valčík stromů a nebe
Jean-Michel Guenassia
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355819/bmid_valcik-stromu-a-nebe-16F-355819.jpg
4
95
95
Auver-sur-Oise, léto 1890. Marguerite Gachetová je mladá dívka, dusící se v krunýři zvyklostí, který ženy konce devatenáctého stolení musejí nosit. Stane se poslední láskou Vincenta Van Gogha. Jejich setkání jim nadobro zpřevrací životy. Jean-Michel Guenassia nám předkládá překvapivou verzi tohoto období. Co kdyby doktor Gachet nebyl věrným zastáncem impresionistů, ale naopak jejich chamtivým a ješitným odpůrcem? Co kdyby jeho dcera byla příliš vášnivá a příliš zamilovaná? Co kdyby Van Gogh nespáchal sebevraždu? A co kdyby část jeho obrazů vystavených v Musée d´Orsay byla falešná? Autor na základě nejnovějších poznatků o umělcově životě klade spoustu otázek. A nachází na ně nečekané odpovědi, které nám předkládá s vypravěčskou bravurou a dokumentaristickou věrohodností, jaké známe z Klubu nenapravitelných optimistů.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
La Valse des arbres et du ciel, 2016
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) V Klubu nenapravitelných optimistů mě zajímaly osudy všech postav, které autor průběžně odhaloval. Velmi mě to bavilo, a tak jsem šáhnul po této knize s očekáváním, že budu zase netrpělivě zdolávat stránky a odkrývat naznačovaná tajemství. Dost mě tedy tato kniha zklamala. Příběh byl vcelku předvídatelný, ozvláštněný hlavně postavou malíře. Opakovaly se situace, kdy hrdinka nepozorovaně nahlíží malíři přes rameno, a to tak často, že jsem už už začínal přeskakovat text. Pointa je dobrá, ale tušil jsem ji. Žádné racionální vysvětlení, nač potřebuje venkovský doktor revolver, proč ve své puntičkářské nátuře pošle doktor dceru k puškaři s pistolí a nezajímá ho výsledek. Také není jasné, jak se hlavní hrdinka v kritické chvíli vymanila ze svého domácího vězení, najednou byla venku. Chvíli jsem si myslel, že jde o retrospektivu. Ale naštěstí to nebylo dlouhé.
Guenassia umí věrohodně zachytit dobovou atmosféru, takže čtenáře okamžitě vcucne do příběhu; zaujala mne taky nápaditá kompozice románu - do retrospektivního vyprávění van Goghovy milenky (fikce) jsou vloženy úryvky z malířovy soukromé korespondence a ze zpravodajství dobových francouzských periodik (realita); přišlo mi, že dívčí naivita se autorovi podařila vykreslit autenticky, podobně jako van Goghovo zaujetí pouze a výhradně jen pro malbu s roztržitými odbočkami podivína do světa běžných maloměšťáků; i když zmíněné dobové reálie mě zaujaly asi nejvíc, je to příjemné čtení
Príjemné a "čtivé". Text ubiehal akosi sám a ani neviem kedy naposledy som tak rýchlo zhltla knihu. Pár krát som sa strácala, lebo sa mi zdalo, že zrazu čítam odsek, ktorý som už možno čítala, alebo, že som preskočila niekoľko strán. Autor sa v knihe pohrával nielen s textom, ale i s časom a jeho súvislostiami. To môže čitateľa zmiasť. Koniec koncov, to ale hodnotím ako veľmi dobrú knihu a zaujímavý príbeh.
...."Inštiktívne tušil, skôr než som si to bola ochotná pripustiť, že na tejto zemi sme sami a že s tým nič nespravíme. Sami so sebou. Sami uprostred iných. A nezmeníme to, nech by sme sa snažili akokoľvek. A práve krásu tejto hlbokej samoty sa snažil zachytiť na maľbách."
Knihy od tohoto autora se mi prostě dobře čtou. Tato mě sice nenadchla, tak jako Vysněný život Ernesta G. a Klub nenapravitelných optimistů, ale přesto se mi příběh ukazující, jak mohly vypadat poslední dva měsíce života Vincenta Van Gogha, líbil. A závěr, ten opět nezklamal.
" ... správně kreslit znamená modelovat barvou ..." (Vincent van Gogh)
Když Vincent van Gogh přišel do Paříže, kde se seznámil s impresionisty, znamenalo to pro něj radikální změnu, jeho paletu ovládly jasné, zářivé a výrazné barvy, zvlášť pruská modř a chromová žluť, on vůbec s barvou často experimentoval, hodně to bylo dané taky tím, že neměl žádné klasické výtvarné vzdělání, ale všechny zákonitosti malby objevoval sám ... možná se dá říct, že jeho osobité výtvarné vyjádření přímo stojí na vnímání barev , a na rozvíjení a převedení svých pocitů na plátno ...
Při pátrání v rámci Čtenářské výzvy jsem narazila na J.M. Guenassiu, první výběr pak padl na Valčík stromů a nebe, s krásnou obálkou, která zaujala, a s dovětkem "nevšedně pojatý fiktivní milostný příběh Vincenta van Gogha", a tak jsem si uvařila kávu, vzala knížku a usadila se na zahradě, kde mi společnost dělalo polední příjemně teplé jarní slunce. Přesně ten správný čas na seznámení se ... s autorem, od kterého jsem ještě nic nečetla ... s impresionisty (s kterými se "známe" už poměrně dlouho a poprvé i potisící ve mně jejich obrazy vyvolávají úžas) ... a s příběhem "co by se stalo, kdyby" (je známo, že okolnosti kolem smrti Vincenta van Gogha vzbuzují otázky) ... takže, co kdyby to možná bylo trochu jinak?
Docela s chutí jsem se pustila do příběhu 19ti leté Marguerite a chudého umělce (umělci obecně nemívají příliš snadný život, zvlášť pak v 19. století, které nebylo zrovna dějinami těch nejlépe placených umělců své doby, ale spíš dějinami osamocených mužů, kteří měli odvahu a vytrvalost myslet či tvořit ... jinak), jenže, mě vlastně vůbec nezaujal (a to ani v rámci žánru lehké odpočinkové čtení). Margueritino vyprávění ve mně nevyvolalo v podstatě žádnou emocionální odpověď, vlastně mi bylo celkem jedno, co se (v mysli autora) mezi těmi dvěma odehrálo, přestože jsem měla číst milostný příběh, tak zrovna tahle rovina vyprávění byla natolik sterilní, že mě absolutně minula a nezískala si v podstatě vůbec moji pozornost.
Naštěstí tahle knížka, kromě avizovaného milostného příběhu, skrývala ještě něco jiného, co mě zaujalo mnohem víc, bavilo mě a v konečném rozhodnutí donutilo dát knížce 3 hvězdičky a říct si, že to nakonec nebylo tak špatné čtení.
Krásná příroda jihofrancouzského venkova v horkém srpnovém slunci byla Vincentovi skvělou inspirací, a mě bavilo sledovat ho "jak si vykračuje procházkovým krokem po cestě z Pontoise, jakoby měl před sebou celou věčnost, slaměný klobouk naražený hluboko do týla ... klekne si, hlavu zaboří do krátkých zlatých klasů ... a pak se dá znovu poklidně na cestu do Auvers." ... zvědavě jsem mu pak nahlížela přes rameno spolu s Marguerite ... "stokrát jsem procházela touhle krajinou, připomínající stovky jiných pohledných údolí, ale to co vidím ... není ani banální, ani pohledné, obilí a stromy vibrují, jakoby byly živé a vášnivě vše prožívaly, ... vítr je ohýbá, ze všeho tryská žluť, a zelená barva se zachvívá" ...
A tak tím nejemotivnějším, co jsem v příběhu nalezla nebyl milostný poměr těch dvou, ale popisy krásné přírody, a Margueritino pozorování van Gogha při práci ... "V tomhle vedru," povídá mí, "je žlutá jinačí"... a pak vyprávění o tom, co uviděla, když se na jeho plátna dívala.
Taky to byl samotný van Goghův příběh závěru jeho života, vyprávějící o horečné tvorbě, která ho pohltila a vyčerpávala až na doraz, navíc "prošpikovaný" drobnými dobovými notickami (vloženými, pro oddělení, do textu kurzívou) ... vlastně takovou koláží z dobového tisku, dokreslující dobu a nelehký úděl umělců té doby, ale taky poukazující na společenské konvence a pravidla, která je svazovala (ale nejenom je, vrátíme-li se k Marguerite, i mladé dámy, kterým bylo odpíráno vzdělání, a která je nutila do podřízené role vůči svým otcům a později manželům); a pak tu ještě byly další vsuvky z dochované van Goghovy osobní korespondence, především s bratrem Theem, ale také s dalšími impresionisty (zvučných jmen, navíc van Gogh byl docela vášnivý pisatel dopisů, prý psal svým přátelům umělcům i bratrovi poměrně často dlouhé dopisy), a které víc než celý příběh vypovídaly o samotném Vincentovi ... o jeho myšlenkách a plánech ... a tohle mě bavilo asi nejvíc.
Pozn.: Víte, že se nedávno zjistilo, že jeden z van Goghových obrazů, konkrétně Olivové stromy, má jednu zvláštnost? O van Goghovi se ví, že rád maloval venku, této informace hojně využívá i tato kniha, a nedávno o tom přinesla věda i důkaz (kromě dochované korespondence s bratrem Theem, kde se o tom Vincent často zmiňuje) - v zaschlé barvě na obraze byla objevena zakonzervovaná malá zvědavá kobylka, která se malíři nejspíš připletla přímo pod štětec :-) ... https://veda.instory.cz/objevy/121-v-dile-od-van-gogha-byla-nalezena-zajimavost-o-ktere-nikdo-vice-nez-stoleti-nevedel.html
Útlá a velmi rychle sfouknutá knížka, která mi zpětně připadá o něco lepší než při samotném čtení, a to zejména kvůli novým informacím a neotřelému pohledu na poslední měsíce života Vincenta Van Gogha. Hlavní hrdinka je věrohodná husička, ostatně jinak to v té době zřejmě ani nešlo. Pro milovníky umění zajímavé zpestření.
Na Guenassiu fakt slabota, dočetl jsem jen ze setrvačnosti. Sice se dovede vcítit do psychologie devatenáctileté naivky a jako další teorie o smrti Van Gogha to také není špatné, ale nevzalo mě to.
Pro mě zatím nejslabší kniha od tohoto mého oblíbeného autora. Přišlo mi, že s příběhem šlo pracovat daleko lépe a déle, všechno vlastně strašně rychle začalo a skončilo....škoda té zápleky
Od knihy jsem příliš neočekávala, ale velmi se mi líbila. Možná půjdu trošku proti proudu, když ji považuji za mnohem lepší než Žízeň po životě. Může to být i tím, že Žízeň po životě jsem četla skoro ještě v dětském věku a zřejmě vše správně nechápala. Vincent van Gogh se mi tehdy téměř zprotivil, i když jako malíř mě odjakživa fascinoval. Naopak v této knize, i když je považována za fikci, mi jeho postava přijde velmi uvěřitelná. Stejně jako postava hlavní hrdinky se vší její naivitou a vášní - podobné myšlenkové pochody jsem v jistém věku měla také, a to se považuji spíše za racionální osobu ;-) Zpočátku jsem si myslela, že kniha je pouze fantazií a čirou fikcí a maličko autorovi zazlívala, že dávno zesnulé osoby (např. doktora Gacheta) staví do velmi špatného světla aniž by dostatečně zdůraznil, že popisované charaktery a osudy jsou čistá smyšlenka. Ke konci knihy jsem neodolala a začala pátrat po příčině smrti VvG a velmi jsem se podivila, když jsem zjistila, že vše mohlo být úplně jinak než jak je zapsáno v obecném povědomí. Pro mne tedy velmi hodnotná kniha, fascinující byly popisy jak VvG maloval, upřímné uvědomování si nedostatku talentu u hlavní hrdinky i ukázky z dobových novin a korespondence VvG. Plný počet hvězdiček nedávám asi jen z důvodu srovnání s knihou Klub nenapravitelných optimistů od téhož autora, neboť tato kniha na mne zapůsobila ještě více.
Přečteno, ale přišlo mi to takové nevýrazné, bez citu. Mám za sebou hodně beletristických (i fiktivních) životopisů, ale tenhle mi přišel docela slabý. Zajímavé však byly útržky z novinových článků.
Psáno bez velkých emocí, určitě bych uvítala dramatičtější průběh závěru knihy. Takže za mě neurazí, nenadchne.
Priznávam, že som do Vinca. No tiež aj uznávam, že som od románu, ktorý bol viac beletria ako faktografia, čakala viac. Napriek tomu sa to čítalo dobre, z emócii úzkostných a smutných som prechádzala so romantických a úsmevných. Príbeh odvíja vzťah medzi Vincentom van Goghom a Margueritte Gachetovou, ktorý nikdy nebol potvrdený, avšak je vykreslený veľmi búrlivo a na pozadí tejto romance sú úryvky z novín a z dejín politiky a Francúzska a tiež život slávneho maliara a jeho životné nešťastie.
"Nestávate sa niekým preto, čo robíte, ale tým, aké miesto zastávate v spoločnosti. A ja som bola, rovnako ako iní, len hlúpa ovca, neschopná prejaviť trochu originality a vystúpiť zo stáda. Často svoje hlúposti ospravedlňujeme vekom a je pravda, že som bola len mladá husička, jeho talent mi mal biť do očí, ale bola som slepá, rovnako ako moji súčasníci, a mala som zostať ticho. Mlčať a obdivovať. Tešiť sa zo šťastia, že môžem tráviť čas s takým géniom, žiť v jeho blízkosti, počuť jeho slová, pozorovať ho pri maľovaní."
Zajímavý fiktivní náhled na poslední období života Van Gogha. Vypravěčkou je dcera doktora Gacheta a předkládá trochu příběh, než jak jej známe my.
Knížka se dobře čte, má příjemnou atmosféru.
Vincent van Gogh je mým nejoblíbenějším malířem. Nedávno jsem viděla úžasný film S láskou Vincent. Takže jsem si s chutí přečetla knihu o závěru jeho života. Jak to bylo doopravdy, kdo ví....
Z této knihy jsem tak trochu rozpačitá. Guenassiemu, mému oblíbenému francouzskému autorovi, jakoby docházel dech. Po skvělém životním románu Klub nenapravitelných optimistů, i po zajímavé sondě částečně i do české historie v knize Tajný život Ernesta G., je kniha o V.V.Goghovi takovým slabým odvarem. Čte se dobře, rozhodně jsem se nenudila, ani jsem ji nechtěla v půlce odložit, ale něco jí chybělo. Možná je těžké psát o Goghovi, když o něm již pan I. Stone napsal úžasný román Žízeň po životě. Naivní Marguarita zamilovaná do Vincenta působí nepřirozeně. Nepochopitelný, ale především nesrozumitelný je vztah Vincenta k doktoru Gachetovi. Jeho vztah k Marguaritě je celkem uvěřitelný, přeci jenom jde o geniálního umělce, který v mnohém předčil dobu a navíc celý jeho život byl spjat s uměním. To je sama o sobě diagnóza podivína neschopného orientovat se ve vztazích. “Něčeho” bylo málo, těžko říct čeho... Za mě 3 hvězdy, průměr. Kdo se však chcete dozvědět více o Goghovi samotném a proniknout tak do jeho umělecké duše, rozhodně sáhněte po panu Stoneovi.
Tak mi i po dočtení knížky zní v hlavě písnička Vincent od P. Bobka, krásná a souznějící s tímto fiktivním životopisem. Je to takový dobový obraz, navíc je příběh prokládán, kromě částí Vincentovy korespondence, také úryvky z tisku a knih tohoto období. Ty se k ději vztahovaly, ale přiznám se, někdy jsem je přeskočila (možná by mohly být jen na začátku kapitol, jenže kniha kapitoly nemá). Je to román o lásce, malování, svobodě... Klidně mohl být delší, jako předešlé autorovy knihy, četla bych dál ráda. (Zamilovanost a naivitu hlavní postavy autor vystihl dost dobře, tak přidám hvězdu).
Notoricky známý příběh života Vincenta van Gogha s uříznutým uchem a svící propálenou rukou znám v podání I. Stonea (Žízeň po životě) či našeho Vladimíra Drnáka (Hlavou proti zdi). Ta legenda dávala (hlavně zpočátku) jeho na svou dobu neobvyklým obrazům přidanou hodnotu. J. M. Guenassia vybájil jiný příběh. Také plný vášně, a také překvapivý. I takový by se dal dobře marketingově využít. Gogh je však dnes i bez legend vnímán jako mistr moderního malířství. A příběhy jsou dnes "jen" příběhy k příjemnému čtení. A o to asi jde...
Při pohledu na místní hodnocení jsem se trošku obával, že budu číst nejslabší knihu od J. M. Guenassii, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Právě naopak. Příběh mladé a naivní Marguerite, bláznivě zamilované do Vincenta van Gogha se mi moc líbil. Guenassia si zde podobně jako ve Vysněném životě Ernesta G. pohrává s tím, jak to třeba také mohlo být a že je třeba za každým osudným okamžikem hledat ženu. Jako vždy to bylo velmi čtivé a tou krásnou dobou ve které se příběh odehrával, zajímavé. Mohu jen doporučit a těšit se na další jeho knihy.
Knihu jsem koupila ze zvědavosti co autor vymyslí a vymyslel ! Nevím kde čerpal nejnovější poznatky o umělcově životě a kde se mu dostalo nečekaných odpovědí ?!!! Kniha se četla velmi svižně, ale konec mi vadil.
Štítky knihy
malířství sběratelství přelom 19. a 20. století milostné romány Francie francouzská literatura Vincent van Gogh malíři společenské romány
Autorovy další knížky
| 2012 |  Klub nenapravitelných optimistů |
| 2016 |  Nezmar |
| 2015 | Stoprocentní riziko |
| 2014 | Vysněný život Ernesta G. |
| 2022 | Zaslíbené země |
Nejdřív mě napadlo, že knize by prospělo členění do kapitol. Poté jsem si ale říkala, že to ani nevadí, děj tak nějak pořád plyne. Naštěstí kniha nebyla nijak dlouhá. Jakožto "umělec" jsem si řekla, že si takovou krátkou oddechovku o Vincentovi přečtu. Místy to bylo lepší, někdy to nebylo nic moc. U části knihy jsem měla takový nepříjemný dutý pocit v hlavě, který nemám vůbec ráda při čtení knihy. Potom se mi zdálo, že to přešlo a na konci to už směřovalo k autorově hypotéze, že se Vincent nezabil sám. Vlastně celá kniha byla o tom, "co by kdyby".
Hlavní hrdinka byla neskutečně naivní, až kravka. Nevím, jak to bylo ve skutečnosti, ale vsadila bych na Vincentův odmítavý postoj a kdo ví, jestli Marguerite byla až tak naivní. V podstatě celé to bylo o tom, jak spolu mrdají a Vincent celé dny maluje.
Výpovědní hodnotu to nemělo téměř žádnou, snad kromě útržků z novin a Vincentových dopisů. Chvilku mi přišlo, jak kdyby si to tam autor naházel náhodně, jak se mu zrovna chtělo, ale tak dejme tomu, že někdy Marguerite skákala ve vzpomínkách. Zvykla jsem si. Ovšem občas tam byly věci, které si protiřečily, nebo trošku nesmysly. Např. že obraz měl jen 2 barvy a posléze je řečeno, že na něm byla bílá, žlutá, modrá a zelená. A jestli chtěl spisovatel popsat naivní kravku, tak se mu to dokonale povedlo.
I když kniha nebyla kdovíjak úžasná, tak pro mě nakonec čtení bylo příjemné a nelituju, že jsem si ji přečetla.