Žádný důvod k obavám
Julian Barnes
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33617/bmid_zadny-duvod-k-obavam-ipJ-33617.jpg
4
83
83
V boha nevěřím, ale někdy mi schází, přiznává se na úvod svého jedenáctého románu Julian Barnes. Shrnuje tím vlastní zkušenost někdejšího ateisty a nynějšího agnostika, který si uvědomuje, za jak početný tábor příslušníků sekularizované éry promlouvá, když se před čtenáři zpovídá ze svého strachu z umírání a ze smrti. Jeho nejnovější meditace na téma lidské konečnosti má podobu rozsáhlého románového eseje rozebírajícího téma z hlediska rozumu a pragmatičnosti, ale připouštějícího si i tabuizovanou hrůzu z neznámého. Román je zároveň obřím a famózním rejstříkem lidské zkušenosti se smrtí, jejíž místo v novověkých dějinách hledá a dokládá na příkladech ze sklonku života předních spisovatelů a dalších veřejných činitelů. Není však vskutku žádný důvod k obavám: autor při tom dovede být zábavný i něžný, moudrý i mrazivý, předvádí bytostné frankofilství a účtuje s ostrovními předsudky. Jeho příspěvek o podstatě našeho konce znovu potvrzuje, proč autor patří k nejlepším anglickým stylistům.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2009 , OdeonOriginální název:
Nothing to Be Frightened of, 2008
více info...
Přidat komentář
Kniha je pro mě zklamáním. Ač je v jednotlivostech jasné, že Barnes psát umí, chybí jí určitý směr a ucelenost. Měl jsem z ní pocit nahodile plynoucích autorových myšlenek, přenesených na papír. Mnohé, zejména týkající se rodiny, se do omrzení opakuje. Jakoby autor pořád omýlal to samé a nikam se neposouval. Navíc, a to je spíš můj problém, často odkazuje na francouzské spisovatele, o kterých toho ale běžný Čech moc neví. Dalším problémem je překlad knihy. Považuji ho za velice špatný. Dělal ho člověk, který nemá smysl pro jazyk. Věty jsou nesmírně kostrbaté a těžko se čtou.
Celkem duchaplné a vtipné psaní o smrti, která je naší jedinou jistotou. Má cenu se jí obávat? A pak už nebude opravdu nic? Nebo se na věčnosti tísní miliardy odumřelých živých bytostí?
čekal jsem méně smíření a více ironie, ale rozhodně doporučuju jako kvalitní čtení - pěkně jsem si s autorem v duchu zapolemizoval
Úvahy o smrti, plus občasné sondy do rodiny Barnesovcov. Nebolo to veru jednoduché čítanie. Nútilo ma myslieť na smrť, hm....
Přemýšlím,co napsat k tomutu osobitému dílu - úvahy - vzpomínky - životní zkušenosti a obrovská spousta informací o posledních dnech člověka ...
" život může člověka vychovat k víře v Boha " - ve svých dvaceti letech jsem byl ateistou a od padesátky agnostikem ... ano - blížící se konec může u člověka změnit názor ...
A k pobavení : proč jsem se v mládí vzdal náboženství ? Aby mne to nerozptylovalo pocitem viny při masturbaci ...
A k odchodu A. Koestlera : v posledním vzkazu vyjádřil určitou nesmělou naději na odosobněný posmrtný život ...
Proč je tu Bůh? Možná proto,aby nám pomohl najít nějaké jiné místo k životu, až nastane den, kdy si nenávratně zničíme naši planetu ...
A sdělení : Neschopnost uvěřit ve smrt roste přímo úměrně s tím, jak se blíží ...
Tohle je náročné čtení - ale kdo má autora v oblibě, bude se mu snažit rozumět ...
I když se tady - a ani nikde jinde nedozvíme , jak to s Bohem vlastně je a máme-li důvod k obavám...
Knihu určitě doporučím - těm, kteří se touto otázkou zabývají ...
Ona je vlastně na 5 hvězdiček, ale vzhledem k tomu, že jsem napoprvé nevstřebala tolik poznatků, nechám si ještě rezervu - toto je na opakované čtení...
Po přečtení komentářů k této knize jsem měl obavy, jestli to nebude nudné a únavné čtení, ale ani jsem se nenadál a byl jsem na konci. Přesto, že celá kniha pojednává o smrti a o tom, co jí předchází, případně o tom, co by mohlo, či nemohlo po ní následovat, přesto všechno je velmi zábavná.
„Když se blíží konec… …jednotlivé části těla, které už podléhají rozkladu a zkáze, spolu začnou soutěžit o to, čí jméno na úmrtním listě nejvíc zazáří.“
„Smrt je sladká: zbaví nás strachu ze smrti.“
„Představte si život bez smrti. Každý den byste se chtěli ze zoufalství zabít.“
Takovou porci sebeironie v souvislosti s vlastní smrtí jsem opravdu nečekal.
To, co na někoho mohlo působit jako opakování se, jsem já vnímal jako předkládání dalších postřehů, jako přinášení dalších myšlenek a jejich vřazování do souvislostí a do kontextu s postřehy a myšlenkami svých podobně „postižených“ předchůdců. Rozpitvávání různých příhod z vlastního života a porovnávání jejich rozdílného vnímání jednotlivými členy rodiny bylo zajímavé. Poukazování na ošemetnou míru spolehlivosti paměti bylo poučné a zároveň vtipné. (příhoda s tříkolkou byla famózní)
Nedověděl jsem se ani, jestli je Bůh, ani jak se vyhnout smrti, dokonce ani to, jak se zbavit obav z ní, ale dověděl jsem se alespoň to, že čtení knih Juliana Barnese určitě není ztracený čas.
Nějak jsem se s tohle knížkou minula. Pár stran a táhlo se to týden. Úvahy a postřehy o konci života nebyly nijak objevné, nic, o čem by člověk už někdy sám nepřemýšlel. Jen jsem tedy toto téma nezkoumala z hlediska více či méně známých osobností. Zajímavá byla středověká představa ptáka, který prolétá osvětlenou hodovní síní. Mnohem víc jsem se dočetla o autorově rodině, se kterou si tak lehce vyřizuje účty a působí na mne jako ukňouraný nepochopený benjamínek. Navíc asi zcela nechápu jeho styl humoru, který jsem možná několikrát zahlédla a buď se pletu nebo ho tam naopak bylo mnohem víc a já ho nevidím (?).
Nějakou knihu ještě zkusím, třeba jsem jeho dílo vzala za špatný konec.
Pán Barnes opäť ukázal jeho vysoký intelekt a nadhľad spolu s humorom, a to aj pri takej smrteľne vážnej téme, pri ktorej sa aj významným osobnostiam histórie rôznych oblastí triasli kolená. Síce mi touto knižkou nepomohol zahnať môj dôvod k obavám, ale aspoň mi ukázal, že moje obavy zdieľa veľa ľudí, ak nie aj väčšina (či všetci). Rovnako dokázal, že sa dá na pána/pani Smrť pozerať aj so štipkou humoru, a preto možno vážne nie je až taký dôvod k obavám. Nakoniec, aj tak sa jej nikto nevyhne, takže nám už len zostáva počkať na ňu/neho. Dobré by bolo preto užiť si to čakanie naplno a nemať celú dobu z tohto stretnutia strach. Autor ponúka veľa zaujímavých myšlienok, niekedy na mňa až moc filozofických, čo spôsobilo, že sa mi niektoré pasáže čítali ťažšie, ale pointa bola jasná. Taktiež pán Barnes uvádza príklady a príbehy zo svojho vlastného života, čo bolo pre mňa veľmi pútavé, aj keď sa niekedy už moc rozpisoval a niekedy aj mierne opakoval. Možno dĺžka je jediné také mínus, ktoré by som knihe vytkol. Taktiež mi tam moc nesedelo (najmä ku koncu) premietanie nad nespoľahlivosťou pamäte. Túto tému mám rád a práve pán Barnes ma k nej svojou knižkou Pocit konca priviedol, avšak tu mi to prišlo trochu odveci. Každopádne knižka veľmi kvalitná, plná skvelých myšlienok, a kto má rád Barnesa, nemusí s jej prečítaním váhať.
Přistupovala jsem k této knize s nejasnou nadějí, že třeba zmenší moje vlastní obavy ze smrti. To se sice nestalo (a díky Barnesovi pochopíte proč), ale řada trefných postřehů, které autor cestou trousí, vás ke knize připoutají. A tak se k ní určitě ještě párkrát vrátím, protože budu chtít cítit nejen Barnesův nadhled, ale i sdílet svoje obavy s někým tak báječným.
PS A slibuji, že až Julian nebude mít důvod k obavám, navštívím jeho hrob. Určitě ho to potěší.
Další skvělá kniha od Juliana Barnese. Barnes píše o smrti jako o starém známém, co bydlí pár ulic od Vás, a který Vás čas od času navštíví (nejčastěji v noci) popije s Váma čaj a před odchodem Vám poklepe na rameno. Host, který se vrací, když to nejméně očekáváme, a jenž si nevybírá čas příchodu ani odchodu. Prostě tu pořád někde je a trpělivě vyčkává.
Smrt v Barnesově podání není jen ten okamžik samotného skonu, ale spíš je to denodenní setkávání se s vlastní omezeností uchopit nějaký okamžik a vzpomíku. Chápání minulosti, přítomnosti a výhled do budoucnosti by nebyl bez smrti možný. Je to právě ona neustálá neuchopitelnost sama sebe a druhých, to jak se proměňujeme v čase, to jak některé vzpomínky vyblednou a jiné se náhle objeví v novém světle, aby nakonec zmizely v té černé rostoucí jámě, do které všichni tak rozpačitě zíráme; jako mihotavý záblesk na hladině, jako ticho posledního kamene.
Podivuhodný literární útvar na pomezí memoárů, eseje, sbírky bonmotů, úžasných úvah a absurdit hlavně o posledních věcech člověka je podle mne užitečné si přečíst. Nedává sice naději, že nás zbaví existenciálních strachů natož smrtelnosti, ale více než dobře a vtipně nás seznámí s možnými přístupy k umírání a smrti a také k Bohu a životu věčnému, které nás všechny nutně straší od útlého dětství. Snad každý si zde může najít způsob, jak se k obavám z konce života postavit - no, jaká pak bude skutečnost v posledních chvílích teprve zjistíme, ne že bych se na to těšil. Připadá mi, že naštěstí pro nás, čím více na východ, tím více je stoicismu a méně přepjatosti v této věci než v hrdém Albionu nebo Francii frankofila Barnese. Pro zájemce tohoto lehce morbidního tématu dále doporučuji Kunderovu Nesmrtelnost.
Takže, pane Barnesi. Mám z vás silně rozporuplné pocity. Zase fabulujete, nebo to tentokrát myslíte (smrtelně) vážně? Jenom chci, abyste věděl, že mi způsobujete mrazení v žaludku a různých jiných částech těla, ale taky byste měl vědět, že vám podle mého názoru vždycky ke konci dochází dech (nebo snad inkoust) a většina vašich konců působí trošku vyčichle. Ale v poho, tenhle konec nebyl tak strašný. Teda vlastně KONEC. Taky myslím, že jste výborný esejista a vážně vtipný a zajímavý člověk, a pokud vy budete mrtvý a já naživu, určitě se pokusím dostat se k vašemu hrobu. Taky slibuju, že nebudu váš poslední čtenář. Jen prosím pořád pište tak dobré a zajímavé (a depresivní) knížky, ano? Děkuji.
Tak keď má niekto život na kahánku zrazu je aj s veľkého ateistu agnostik? Pochopiteľne... Barnesové názory na smrť prevažne prebrané s citácií autorov fran. literatúry, ktorých čítal by možno aj v kontexte filozofična boli zaujímavé, len keby do nich nepchal nudné rodinné príhody. Trochu osobných poznámok:
- k str. 61 - k úvahe prečo by nám malo chýbať náboženstvo "Protože (bilia) to byl jeden z najlépe vymyšlených příběhu, a když dočtete velký román, taky přece máte pocit, jakoby ste byli najednou o něco ochuzeni." - no po 1. čítal som už isto lepšie romány než biblia a po 2. ten pocit "ochuzení" je len dočasný, lebo onedlho zoberiem ďalší rovnako zaujímavý román.
-podobe by podľa autora bolo k popukáni, keby atista bol vskriesený - rovnako však možno argumentovať, že pre mnohých by bolo k popukáni, keby katolík po smrti zistil, že nič neexistuje a žil v ničote nekonečno dlho- a tak podobne - v knihe je podobných diskutovateľných argumentov mnoho. Práve preto mi v knihe bol sympatickejší Barnesov brat - číri ateista, ktorého názory (na názory Juliana) mali viac hlavu a pätu. (podobne aj autorovi rodičia potvrdili, že rozumnejší bol jeho brat :P ).
Mnohokrát sa tu skloňuje Richard Dawknis, ktorému ako protiklad faktov predkladá akési smiešne agnostické filozofovanie. Práve čítam od Dawkinsa "Boží Blud" a preto jeho uvažovanie spadá pod kategóriu - "neverím v Boha, ale... " - ktorú Richard kompletne a vyčerpávajúco popisuje na začiatku knihy. Ak Vás však agnostické filozofovanie baví, kniha Vás osloví...
Hodně zajímavá kniha, k zamyšlení i k zasmání, jen závěr je trochu rozmělněný, mohla by být trochu kratší. Rozhodně stojí za přečtení.
Jedna z nejzajímavějších knih, které jsem poslední dobou četla. Podle mého názoru se jí vyplatí nečíst najednou, ale postupně, po malých douškách. Je pravda, že se autor ke konci už trochu opakuje, ztrácí na dechu, ale na celku to nic nemění. Rozhodně se k ní časem vrátím.
Naprosto brilantní začátek zabitý uplkaným koncem, kde autor začal rozebírat problémy vlastní rodiny. Do 150. strany dechberoucí čtivo. Od 150. neuvěřitelně nudné.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2012 |  Vědomí konce |
| 2019 |  Jediný příběh |
| 2016 | Flaubertův papoušek |
| 2015 | Stolek s citróny |
| 2018 | Než potkala mě |
Ideální kniha pro pomalé čtení. Vždy jsem se na ni večer těšil, ale dvacet stran mne snadno vyčerpalo. Hluboké i zábavné.