Nejvyšší karta
Petra Hůlová
Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost: harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší… Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu.... celý text
Přidat komentář
Po pár stránkách jsem chtěla odložit, ale nakonec dočteno do konce. Popsány generační rozdíly a svým způsobem i jakási cesta za spokojenosti.
Po Macoše jsem se Nejvyšší karty trochu obával. Zbytečně. Téma nerovného postavení žen mi není blízké a nahlížím na něj tak, že ženy i muži mají do života jinak rozdané karty, ale jako podnět k zamyšlení to bylo dobré. Když jsem si četl o Sylviině spletitém osobním životě, uvědomil jsem si, že se v životě snažím předběžně takovým situacím vyhýbat. (Ano, nevedu žádný dobrodružný život, na knížku by to byla asi nuda). Nejlepší byl závěr, za kterého jsem si vzal obavu, jak málo vědomostí v kombinaci s pevným názorem může cítit právo zrušit dosavadní, alespoň jaksi fungující systém.
Tuto knihu jsem četla dost pomalu, a to je pro mě jedna ze známek kvality. Je tam plno zajímavých myšlenek, které bych si ráda zapamatovala nebo si je převracela v hlavě a uvažovala o nich. Trochu moc na mě bylo zpracování tématu ženského stárnutí, vnímám ho o dost jinak než hrdinka. Naopak se mi líbila konfrontace matky a dcery. Autorka odhaluje mnohé o uvažování některých aktivisticky založených mladých. Opakovaně jsem zažívala pocit souznění s hrdinkou, když přemýšlí o světě, jaký byl a jaký je. Jen je škoda, že mi kniha neposkytla také nějaké odpovědi. Ale pocit souznění tak nějak stačí.
Moje první kniha od této autorky. Kniha je napsána tak, že občas musí čl. opravdu dbát na význam daných autorčiných slov a mnohdy né zrovna šťastně poskládané do věty. I přesto, pokud se čtenář přes toto přenese, je to kniha rozebírající vztah stárnoucí ženy k partnerovi s aktuální tématikou "me too", otázka vztahu zpočátku mladé dívky - spisovatelky se stárším úspěšným nakladatelem, a snaha o nalezení odpovědí u mnoha otázek pro její dceru, která se snaží v celém komplikovanému vztahu matky k tomuto muži nalézt objasnění. Musím, ale říci, že tato kniha mě k další autorčině knize moc nenamotivovala.
První, co jsem od Hůlové četl. Nevím proč, ale hned jsem se do ní hrozně začetl a něčím mi učarovala, i když třeba vykreslení mladé generace, spisovatelčiných děti mi přišlo tak přitažené za vlasy, že se vlasy utrhly. Totální karikatura.
Musím jí dát vyšší hodnocení, i když trpí spoustou nedostatků jako třeba uprostřed čtivé prózy najednou nesmyslně kostrbaté věty, které hraničí s negramatičností. A to proto, že v mých očích udělala z Hůlové okamžitě zajímavou (neříkám zrovna dobrou) autorku a hned jsem chtěl vyzkoušet další její knihy. Podobně jako v Nejvyšší kartě u ní pořád narážím na podivnosti a pochybná autorská rozhodnutí, ale stejně mám chuť číst dál.
Znovu jsem vzala tuhle knížku na milost a tentokrát jí přečetla celou. Rozhodně to není žádné eso, spíš hodně nečtivý text. Autorka píše o autorce, v podstatě o sobě, například - cituji - "V mé nové knize si myslím to, co považuji za správné, protože klíčem ke změně světa je popis, který novou podobu světa napomáhá uskutečnit tím, že jí zahrnuje do způsobu, jakým zaznamenává jeho fungování, a v osobní rovině platí něco podobného." Za takové krkolomné souvětí by paní autorku nepochválil ani učitel slohu na základce. Nejhezčí knížka byla Paměť mojí babičce, pak už to bohužel jde z kopce.
Syrové, drzé, odvážné čtení. Hůlová mě baví, i když ta hrdinka knihy mi jde chvílemi na nervy, tak ale literatura má trochu rozčilovat a ne vždy hladit po srsti, ne?
Podobné zklamání jako u Petry Dvořákové - zbytečná kniha, hlavní hrdinka nesympatická, nevyrovnaná se svým životem a dětmi, matkou...svoji první láskou..dotčeno s velkým sebezapřením
Obsah je podrobně v anotaci. Generační rozdíly. Nejvyšší karta? Přečtěte si a udělejte vlastní názor. Vše, co bych napsala, by byl spoiler. Malá poznámka - postavě Judity bych přála bláznivé zamilování se vším, co k tomu patří a pak také skutečnou lásku. A stejně tak všem mladým lidem.
Petra Hůlová mě opět nezklamala.
Pro mě příjemné překvapení. Ne vždy souhlasím s názory, které kniha akcentuje, mnohdy bych rozporoval i pohled na dnešní svět... ale o tom to přece není, člověk nemá číst a oceňovat jen to, s čím si notuje, byť dnešní kritika i čtenáři si to často myslí. Co mi trochu vadilo byla přílišná práce s archetypy, hlavně v postavě dcery Judity, ale i v mnoha ostatních. Na druhou stranu, on je to asi záměr a hádám, že právě jimi chce Hůlová provokovat. A to se jí daří. Nejvyšší karta je silná generační výpověď, kterou můžeme považovat za přestřelenou, může nas rozčilovat nebo naopak můžeme mlátit do stolu a křičet, že to konečně někdo napsal. Ale ať už si myslíme kdo chceme cokoli, neměli bychom tenhle román ignorovat.
Když člověk stárne, snaží se s tim vyrovnat, přemýšlet a vzpomínat jaky to bylo kdysi než lidi začali čumět na mobilu. Navíc je tu její dcera Judita, která plná idealů která jí nastavuje tvá, když si přečte její deníky..
Knihy Petry Hůlové budou vždycky divný a ne pro všechny. Ale toto mne bavilo číst...
Petra Hůlová je určitě kvalitní spisovatelka s intelektuálním přesahem. Mám pro ni slabost, proto tuto její novinku jsem si musela přečíst a těšila jsem se na ni. Dle komentářů jsem se trochu knihy obávala, aby mě nestáhla do smutku. Nestáhla, ale trochu na mě přenesla začínající zapšklost stárnoucí hlavní hrdinky. Kniha se mi líbila. Vykreslovala atmosféru Prahy a literárního světa. Prolínala se do knihy i šeď bývalého režimu. V knize jsou i patrné generační rozdílné názory. Je tu svět ženský i mužský. Kniha se povedla. Ale není to bomba, rozbuška. Ono totiž s tímto tématem to nelze.
Knihu vnímám rozporuplně. Na jednu stranu jsem se při četbě často nudila a veškeré postavy mi přišly chladné a nesympatické, přesto bylo na hlavní postavě cosi, co mně nutilo v knize pokračovat. Téma boje ženy se stárnutím bylo hodně zajímavé.
Zdařilá próza jedné z našich předních autorek zavede čtenáře do intelektuálních a uměleckých kruhů. Činí to myslím přesvědčivě a její předností je analytičnost a pochopitelně i značná dávka (sebe)ironie. Ta zde prostupuje vším, ať už jsou to otázky teoretického i praktického feminismu, undergroundu a současné progresivní levice, ale i generačních střetů či klopotných vztahů matka - dcera - dospívající vnoučata. Z hlediska dějovosti by se snad Hůlové dala vytknout jistá překombinovanost zejména v poslední třetině knihy, kdy se vzájemné vztahy a sexuální poměry okolo hlavní protagonistky začnou proměňovat natolik dynamicky, až je to poněkud nevěrohodné, ba téměř (záměrně a parodicky?) přehnané. Ale jak už jsem naznačil výše, tato linka nebylo to hlavní, proč mě kniha zaujala a proč ji pokládám za povedenou. Mnohem zajímavější jsou úvahy, leckdy provokativní, podvratné, vzájemně protichůdné, nejednoznačné, jde-li o míru toho, nakolik je vůbec lze vnímat vážně (jak z perspektivy nás-čtenářů, tak i z perspektivy postav samotných). Těžko říct, zda by kniha stejnou měrou oslovila i čtenáře, kteří nemají úplně blízko k literárnímu, nakladatelskému, univerzitnímu a uměleckému provozu, nicméně troufám si říct, že svou mnohdy až desktruktivně-dekonstruktivní analýzou mezilidských vztahů ve všemožných kombinacích nabývá dostatečné obecnější výpovědní hodnoty.
Nebavilo i bavilo zároveň. Postavy byly popisovány s neuvěřitelným chladem, takové ploché. Mnoho témat, které se nijak nepropojily. Na mě z toho čiší, že hlavní hrdinka chtěla zaujmout nějaký postoj a vlastně neví jaký.
Plácání stárnoucí tetky. Floskule, rádobymoudra, nesnesitelná zjednodušení (plastiky, střídavá péče, nákupy online atd.) Chtějí to být české variace na Roky Arnauxové, ale autorka to neumí.
Strašně moc mě to bavilo. Sylvie nemusí být všem sympatická, mně ale byla. Moc. Bavilo mě sledovat její vyrovnávání se s přicházejícím stářím, marný boj s časem... Bylo to až bolavé, vtipné, břitké a upřímné.
Autorovy další knížky
2002 | Paměť mojí babičce |
2008 | Stanice Tajga |
2019 | Zlodějka mýho táty |
2006 | Umělohmotný třípokoj |
2014 | Macocha |
Mně se kniha rozhodně líbila. Za mě velmi čtivá, zajímavá tématem, střet generací, to je věčné a asi i vděčné téma. Kdyby Sylvie byla opravdu feministka, napsala by stejnou knihu jako autorka a ne cancy jako Mimozemské přítelkyně (či co to bylo).