Nejvyšší karta
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497483/bmid_nejvyssi-karta-6417390f3eedd.jpg
3
119
119
Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost: harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší… Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu.... celý text
Přidat komentář
"Můj dlouhodobý intelektuální omyl spočívá v tom, že po všech těch letech, kdy na sobě ve svém oboru tvrdě pracuji, podvědomě předpokládám, že stejně na sobě pracují jak kritici, tak čtenáři a odpovídajícím způsobem se posunují směrem k dejme tomu větší ochotě porozumět jistému typu komplexity mých textů a nejen mým údajným komplexům, jak se Lipová zmínila v televizi na konto mé minulé knihy." (s.44)
V konkurenci posledních knih Petry Soukupové, Petry Dvořákové, Aleny Mornštajnové, Kateřiny Tučkové a Karin Lednické mě téma a zpracování poslední knihy Petry Hůlové míjí.
Sice jsem s blížícím se koncem asi dovedl pochopit autorčiny pohnutky, ale omílání intelektuálních myšlenek o feminismu, literatuře a generačních problémech mě nebavilo.
Hlavní postava mi byla krajně nesympatická - působila jako mimozemšťanka. Popis toho, jak telefonuje se svým nakladatelem a zároveň platí gigolovi, kterého vyprovází z bytu, mi přišel trapný.
Na knížce se mi líbily svislé čáry oddělující jednotlivé kapitoly - s každou další vertikálou se blížil konec.
Ta přiznaná zranitelnost a křehkost mě bavily, ač byly jen pečlivě ukrývaným stínem velkoryse a s nadhledem vystupující zralé Sylvie. Jaké by to bylo, kdybychom "nehráli" a ty vnitřní monology říkali nahlas:)? Někdo to umí...
"Každá normální ženská ví, že k ní chlap nemůže bejt absolutně upřímnej."
"S oním provizoriem jsem však byla až na výjimky dokonale srozuměná. Nikdo mi nemusel vykládat, kde je moje místo."
4/5*
Dvaapadesátiletá spisovatelka Sylvie svým způsobem rekapituluje dosavadní život a kariéru - hnacím motorem mohou být v tomto případě její dva potomkové, kteří si při náhodném probírání matčiných věcí a deníků najednou uvědomují i její sexualitu, kteroužto děti u rodičů (popřípadě celé starší generace) raději vynechávají ze svých radarů .
Dcera Judita vytahuje na matku, v souvislosti s jedním jejím raným vztahem, kartu Me Too - přeci musel matku využít, když byl onen muž o celých 25 let starší a nacházel se v pozici moci, nebo je to všechno ještě jinak ?! (Dravost a přesvědčení o vlastní neomylnosti mi na Juditě silně překáželo, stejně jako protikladná apatie jejího bratra, již praktikoval na vše okolo sebe).
Knihu také prostupují duchové minulosti, kteří nutí novou generaci opakovat ty samé chyby, kterých se nevyvarovaly ani generace předchozí. Jako by život byl neustále jen koloběhem obdobných rozhodnutí. Ovšem v návaznosti na společenské změny a proměnu paradigmat si stejné situace vysvětlují rodiče a potomci jiným způsobem. Vyvažování a zároveň propastná zející díra mezi dnešní mladou a postarší generací je zde velmi zdařile vykreslena, i když někdy, až zbytečně, hnána do extrémů.
Stárnutí a reakce okolí i samotné hlavní postavy na provázané změny, s tímto přechodovým obdobím, se prolínají celou knihou a jsou kruciální součástí příběhu.
Autorská tvorba Sylvie se zaměřuje na feministickou prózu a genderové studie, přičemž je milé, že i ona sama si uvědomuje objevující se extremistické tendence, které k tomuto oboru patří, stejně tak, jako prolínají i jiné směry.
Taktéž můžeme nahlédnout pod pokličku evidentním rozdílům mezi ženským a mužským pohlavím, zejména v intimních oblastech života. Muž ve svých padesáti je v nejlepších letech a žena pomalu ale jistě uvadá a je potřeba ji nahradit novějšími modely. Nicméně je to trochu uvedené do krajnosti - protože skoro všichni muži v knize jsou vykresleni dosti obdobným, nepříliš lichotivým způsobem, mnohdy hraničícím až s nechutností. Beru to ale tak, že autorka to zamýšlela přesně takhle, aby umocnila některé své teze. Taktéž některá tvrzení o mateřství jsou mimo realitu a snad nejsou myšlena vážně.
Ve výsledku se jedná o velmi zajímavou prózu, i přes uvedené výtky.
Citace z knihy:
Časy se mění a současnými měřítky minulost nelze posuzovat.
Předchozí knížky autorky mě bavily,tahle ne. Život stárnoucí spisovatelky Sylvie, konfrontace událostí s pubertální dcerou, hraní si na umění. Pro mě dost neuchopitelná kniha.
Chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala začíst, ale nakonec jsem velmi příjemně překvapená. Naprosto miluju Petřin kaleidoskop random myšlenek naházených přes sebe, protože mě neustále nutil dávat u knihy stoprocentně pozor, abych se neztratila... Nekonečné prolínání přítomnosti, minulosti a takových těch myšlenek někde mezi... Skvělé.
Hlavní postava s chybami, uvěřitelnými mindráky, zajímavým rodinným zázemím... A tisíc a jeden pohled na underground. Zahlédla jsem v nějaké recenzi výrok, že popisovaní disidenti jsou podle skutečných předloh a některé tam lze rozpoznat, avšak v problematice se nevyznám natolik, abych kohokoliv identifikovala, takže tento rozměr mi zůstane utajen. Nevadí. I tak se mi takhle linka moc líbila.
Jedna věc mě ale na čteni strašně iritovala... Nějak se nedokážu rozhodnout, jestli autorka mou generaci prostě jenom vůbec nechápe, nebo jestli z nás mladých udělala takovou karikaturu jako provokaci a nemyslela to vážně, každopádně mi ty příšerné děti (a mládež) prostě strašně lezly na nervy. Mrzí mě, že zatímco dospělé postavy byly v knize opravdu hluboké a kvalitně rozpracované, ať už v dobrém či špatném slova smyslu, tak ze všech pod 20 autorka udělala myšlenkově úplně placaté nablblé mamlasy. Ani jako kritika mi to nepřišlo dost promyšlené, za mě to nebylo úplně ono.
vcítit se do ústřední postavy - stárnoucí feministky, úspěšné spisovatelky a rozvedené matky dvou puberťáků - tak to byl pro mne tedy tvrdý ořech, ale protože Hůlovou nečtu pro příběh, ale pro to, jak je napsaný a co chce říct, když to říká jinak nebo vůbec, užil jsem si i Nejvyšší kartu
pro mne je to román o střetu generací a vzal jsem si z něj poučení, že každá generace si pamatuje jen to, co se jí hodí, a pamatuje si to svým vlastním způsobem; a taky že vždycky bude jedna generace kritizovat druhou, respektive třetí, protože nedokážou dostatečně hluboko proniknout do sobě opačných diskursů - viz třeba rozpor světů/generací, traktovaný třeba střetem Sylvina a Juditina chápání feminismu
téma (českého) feminismu, myslím, Hůlová předvedla skvěle, tak jako vždy, kontroverzně a cynicky, využila všech současných (českých) literárních klišé (když se objevil syn-gay, tak už jsem šel do kolen)
prostě jsou věci, které nechceme slyšet, nepříjemné jak skřípání nehtů o tabuli, ale jednou už se musíme odhodlat a začít je řešit, například cituju: "odliv peněz z literatury jde ruku v ruce s její feminizací. Muži (...) si tak nízké honoráře, jako jsou v literatuře, nemůžou dovolit. Preferují logicky profese, kde za svou práci dostanou odpovídajícím způsobem zaplaceno."
jo, Petra Hůlová stále zůstává mým károvým esem! doporučuju přečíst
Další příjemné překvapení - autorka se pustila do tématu ženské emancipace ....
Ale rozhodně to není karta nejvyšší - aspoň pro mne ne ....
Je to generační výpověď zralé ženy a její otevřený pohled do světa literátů ....
A také rozdílné názory mladé generace - každá generace si myslí, že to nejlepší s ní odchází - a ta nastupující doufá, že změní svět ....
Věřím, že autorka určitě čerpala ze svého života a zkušeností - a těžko jsem vydýchala její hovory s dcerou ....
.... ženská manipulativnost je zrcadlem nuceného fungování žen v nesvobodných a nerovných podmínkách ....
Znovu tu cítím touhu po rovnoprávnosti a uznání ženy bez genderového pohledu ....
Tohle určitě doporučím....
P. S. A zaujala mne poznámka o dramatizaci Betonové zahrady touhle autorkou.
Tak tohle byla jízda. Autorka, ač teprve čtyřicítka, se dokázala vžít do role stárnoucí ženy, které se všechno začíná hroutit, včetně partnerů na sex. K tomu perfektně dokázala rozebrat protivné puberťáky, kteří nic neumí a o všem by chtěli rozhodovat. A co nejhorší - vůbec nečtou. K tomu návdavkem pohled na stárnoucí disidenty, literární kritiky, píšící na základě osobních sympatií a antipatií a zákulisní práci nakladatelů. O LGBT a různých aktivistech nemluvě. Takže jsem to zhltnul na jeden zátah a moc by se mi líbilo volné pokračování.
Mě to bavilo. Vlastně jsem měla radost z každého řádku. Kniha patřila mezi ty, které jsem nečetla jen proto, abych se dozvěděla, jak skončí. Nesouhlasila jsem se vším, některé názory hlavní hrdinky a postoje jsem nechápala. Ale to je jedno. Za mě určitě plný počet.
Když jsem na obálce rozpoznal pražský podnik, kde jsem kdysi sedával a k tomu od autorky, kterou mám už nějakou dobu v hledáčku, byla volba jasná. A podařená. Ne že bych se vyznal ve feminismu nebo v různých hyperintelektuálních výrazech ale celková nálada knihy mě bavila. Pohled do života stárnoucí spisovatelky nymfomanky, která se právě dostává do další fáze života na mě zapůsobil až skoro nostalgicky.
zacala jsem cist ctyricetileta a najednou je mi padesat. bavilo me to, vsechno.
obzvlaste pak nahlednuti do ceskeho literarniho rybnicku a uvahy o feminismu.
Musím přiznat, že ačkoli už jsem knížku přečetla před nějakou dobou, stále na ni vlastně nemám moc ucelený názor, převládají ve mně rozporuplné pocity.
Dvaapadesátiletá spisovatelka Sylvie Novak vydává svou knížku feministických esejů, líčí, jak to chodí ve spisovatelském řemesle, řeší konflikty a soužití se svými dospívajícími dětmi, stejně jako vlastní život a vztahy: moc se nedokáže vyrovnat s tím, že stárne a přestává být atraktivní pro muže.
Tato základní témata mi připadala zajímavá, problém byl ovšem místy se způsobem zpracování. Někde jsem totiž měla dojem, že se text utápí v jakýchsi pseudointelektuálních výlevech, někde mi zase vadila podle mého zbytečná vulgarita nebo způsob, s jakým se hrdinka vyrovnává se svým vzrůstajícím věkem (respektive bych nemusela znát všechny detaily z jejího sexuálního života). Také mi moc nesedla závěrečná scéna s dcerou Juditou, přijde mi nelogické, že Sylvie, která se dokáže k lecčemu rázně vyjádřit, v případě dceřiny hysterické scény vůbec nijak nezasáhne.
Celkové vyznění knihy na mě osobně působí až satiricky: všichni si v knize hrají na intelektuály, kteří vedou hlubokomyslné řeči o literatuře, umění, politice, společenském klimatu, ekologii, feminismu, ale ve skutečnosti jsou to taky jenom obyčejní lidi, kteří se pachtí všemožnými způsoby za jakýmkoliv výdělkem, mají komplexy ze svého vzhledu a věku a nechají se vést hlavně svými sexuálními pudy.
Petra Hůlová debutovala románem Paměť mojí babičce, to byla za mého mládí literární událost a já z knihy byla nadšená, následovala novela Přes matný sklo, ta už mě tolik nenadchla. Poté jsem měla s autorčinou tvorbou dlouhou pauzu (respektive pár knih jsem začala číst, ale nedočetla) a naposledy jsem četla knihu Zlodějka mýho táty, ta mě zaujala tím, jak nenalakovaně líčila strasti střídavé péče o děti a úskalí patchworkových rodin. Zlodějku bych vám doporučila, Nejvyšší kartu můžete zkusit, jste-li zvědaví, co všechno česká literatura nabízí, ale že bych vám řekla tohle si musíte přečíst, to asi úplně ne
Hodnocení: 3,5* z 5*
Hůlová opět nezklamala. Pobavil Kosmův polský původ, hra se jmény (Janovy dcery Edita a Julie spojené ve jméně Sylviiny dcery Judity), dceruška, která nic neví, ale do všeho matce mluví, protože je přesvědčená, že má patent na rozum a správný způsob žití. A pak ten věčný koloběh opakujících se situací, o němž sice tušíme, že existuje, ale vždy si ho představujeme trochu jinak, než jaký nakonec je (viz Janovo a Sylviino vtipkování o tom, jak Sylviin budoucí manžel nakonec svede malou Janovu dceru Julii, kterou spolu hlídají na pískovišti - v konfrontaci s tím, že nakonec to byla Janova druhá dcera Edita, kdo se spustil s Davidem, nejdůležitějším mužem v Sylviině životě).
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 28): Že mám na své děti nároky, které nikdy nebudou moct splnit. Nevím přesně, jaké nároky má na mysli, kromě požadavku, aby z nich nevyrostla hovada.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 42): ...musím přiznat, že mi zároveň všechny ty lásky a holokausty v literatuře už léta lezou krkem.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 47): Představa dětí o tom, kde končí jejich nikde nekončící práva, mě nepřestává fascinovat. Mají za to, že já žádná práva nemám, nebo na ně kašlou vědomě?
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 93): ...nejhůř se polemizuje s absolutní hovadinou.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 116): ...významnost českého undergroundu nespočívá v politice boje proti komunismu, ale v tvůrčí komunitě nezávislé na státu v míře, která je v dnešní společnosti jen těžko myslitelná.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 154): A svou mantrou, že planeta už to má za pět minut dvanáct, si lže do kapsy. Ve skutečnosti je pět minut po dvanácté a já, Sylvie Novak, na tom stejně jako ona, Judita Králová, nic nezměníme.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 168): ...moje dcera se svýmiabsolutními nároky na vše se nezastaví před ničím. Minimalismus vydává za boj proti konzumu...
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 169): Minimalismus je trojský kůň, kterého Juditina generace není schopna rozpoznat, respektive mu sama žere z ruky.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 171): Představa, jak to Marek v té čepici po chlapovi z agentury dělá v posteli s mým synem, v mé mysli zhasne, jen co stačé letmo problesknout. Po své matce mám diskrétnost, o níž se mým dětem může tak nanejvýš zdát.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 184): Myslím na to, že Judita svůj boj proti velkokapacitním chovům, pro který horovala ještě před dvěma lety, vyměnila za jatka na všechny čuráky světa.
Snaha vnutit literární scéně jeden povolený narativ mě štve. Eva Klíčová z Alarmu tuhle knihu popravila čistě proto, že si autorka dovolila mít jiný názor, než se kritičce líbí. Drazí čtenáři, vykašlete se na kritiky, k ničemu je nepotřebujete. Potřebujete spisovatele. A je třeba dám jim volnost v tom, o čem a jak mou psát.
Kniha je výborná a velmi čtivá.
Mám ráda knihy, které vyjadřují mé pocity a myšlenky mnohem jasněji a kultivovaněji než bych kdy dokázala sama.
Mám ráda knihy, ve kterých mohu polemizovat s autorem.
Mám ráda knihy, které hledají témata k zamyšlení a kladou otázky.
To všechno mi Nejvyšší karta Petry Hůlové dala.
Nejvíc iritující tím, jak je to plné blábolu, který Hůlová chce vydávat za extrakt moudra. Nebo otravná manyra nadužívat přirovnání, o kterých nejdřív přemýšlíte, abyste u dalších jen přeskákali, protože už víte, že je to jen vata. Karikatura dneška skrz Juditu přepálená jako z Echa. A všechno vyvrcholí tak násilně hysterickou scénou... Sem tam něco probleskne. A ano, přiznávám se, že hlavní důvod si to přečíst, byl voyer ve mně, a proto se mi to, bez ohledu na to, co jsem napsal nahoře, četlo docela snadno. Takže bych se měl stydět i já.
Nuda. Skrumáž bonmotů, které by se hodily na FB. Smutná touha provokovat, ale proč a koho? Postavy jako neživotné věšáky vyčpělých proklamací. Feminismus? Kladení otázek? Boření stereotypů? Ani náhodou. Pichlavý a únavný text o ničem. Na každé stránce nejméně dvě gramatické chyby.
Zajímavé snad jen pro toho, kdo se v černobílých postavičkách šustících papírem pokusí najít jejich předobrazy, Zábranského, Topola a pana nakladatele.
Zelená propiska? I ta už je po letech passé.
Sžíravé, ironické, chytré, smutné, vtipné. Taky krátké, přečteno raz dva, podle mě tématem sedne spíše starším ročníkům, které již mají zkušenost s rodičovstvím , s prvními náznaky stárnutí a uvědomění si generačních rozdílů. Linku "me too" chápu, že je aktuální, já bych se bez ní i obešla, dostatečně bohaté mi přijde to téma boje s vlastním stárnutím, poklesem atraktivity u mužů a zasazení tohoto (přirozeného) jevu do problematiky feminismu.
Moje první kniha od P. Hůlové. Popravdě mě trochu vyděsila. Hlavni hrdinka stárnoucí feministka závislá na sexu řešící problém "neviditelných žen" mi byla mírně nesympatická. Na druhou stranu oceňuji témata, která autorka v knize otvírá, jako je znásilnění, střídavá péče, mezigenerační komunikace, apod. Celkově doporučuji a určitě si přečtu její další knížku.
Štítky knihy
česká literaturaAutorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Jo, vzpomínám si... Na to pozérsky bohémské prostředí, kde zprvu zajímavé sedánky pravidelně válcovalo nabubřelé pseudointelektuální přetlačování a mladé básnířky, či povšechně mladé nadějné literátky, zmámeně padaly do "slavných" náručí jako vosy do lahví s přeslazeným pitím...
Ten sajrajt se z křídel dostává dost těžko. Což je celkem spravedlivá cena. Ale někdy - viz hrdinka - se člověk nedoplatí...
Hvězdičky nebudou. Protože ony by vlastně ani - nebyly. Nelíbilo se mi to. A popravdě nevím, k čemu je v dnešní rozviklané době tahle ozvěna plná mindráků dobrá.
Asi mě štvalo jen tak knížku odložit; Petra Hůlová je v české literatuře pojem, zkoušela jsem najít pro sebe klíč. Nešlo to. Avizovaný zápas? Nějak mi unikl. Oč?
SPOILER:
Definitivně mě znechutil tzv. "generační nelad", téma, které mě normálně zajímá.
"Děti", které se prohrabou máminou korespondencí a "svobodně a otevřeně" s ní vedou debatu o tom, kdo ji kdy "vojel" a jak, a ona se pak navíc poslušně účastní naprosto ujeté hry na popohnání viníka k zodpovědnosti... Ježíškovybrejle, to jako fakt?!?