Apo73 přečtené 1092

Dům plný přízraků 1983, Arvo Valton

Musím rychle tuhle knihu vychválit, když vidím, jak špatně se zapsala zatím u jediného hodnotitele....Vůbec nechápu, že se mu nelíbila. Je to brilantní kniha plná nonsensu a paradoxu, přímá kritika byrokratického systému, oslava nadpřirozena, které nás tak přirozeně prostupuje. Jestli jsem byl rozpačitý z Bizarních povídek Olgy Tokarczukové, tak to proto, že jim právě chyběl ten zostřený břit vidění, jaký má pan Valton. On vypráví své mikropříběhy tak, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě a přitom se tam dějí skrze drobně posunuté maličkosti velké věci. Divák v divadle se dívá na krásný balet a líbí se mu to tak, že začne lítat (to je samozřejmost). krouží si nad jevištěm a dopadne na něj. Představení se přeruší a pak už má jenom opletačky s tím, proč narušil představení, co zamýšlel a co je to vůbec za podvratnou činnost to létání. Ale on prostě jenom lítat chtěl! Jak přirozené! To je příklad (a trochu spoiler) jedné z 18 povídek. Samozřejmě, že jsou jako v každém výboru silnější a slabší povídky, ale princip je stejný. S naprostou nadsázkou a humorem se Valton dívá na realitu každodennosti (je třeba vědět, že v perestrojkovém Estonsku, resp. Estonské sovětské socialistické republice) a svými paradoxy nahlíží na různá drobná zvěrstva našich životů. Každá z těch povídek by byla na film. Jsou to holdy vytrvalosti, vůli, osobitosti, tužeb, zálib, které jsou sice velmi konkrétní a mnohdy zvláštní, přitom mají všeobecnou platnost. Mám pocit, že skrze tyto mikroparadoxy se mu daří pojmenovávat to podstatné, jako se to dařilo Istvánu Örkénymu v Minutových groteskách. Nechci opravdu spoilerovat a proto se omezím na to, že zatímco některé povídky jsou téměř hororové (Strašidlo, Tvoření, Čarování, Návštěva za slunovratu), jiné postavené na naprosté absurditě přežití v systému (Průvan, Sud, Bdělý Karlíček - o chlapovi, který smysl života vidí v tom neustále psát hlášení a to sama na sebe), další skupina jsou povídky o neschopnosti byrokracie (Muž se zeleným batohem, vysvětlení dekódovače myšlenek) a ještě další jsou až surrealistické, nebo se zárodky sci-fi (Dům plný přízraků). řada povídek je postavena na komické situaci, zcela konkrétní, kterou je "třeba" nějak řešit, přitom jednajícím osobám přijde přirozená (Průvan, Muž se zeleným batohem, Sud, Když končí sny, Divadelní hra, Spirituál a Skutečno). Jsem nadšený. Ta lehkost, ta ostrost vidění a přesnost pojmenování skutečnosti - Valton je skutečný mistr zkratky a krátkosti. Za mne je úplně nejlepší povídka Maják, která není tak legračně paradoxní, ale dokázala pojmenovat nezachytitelnou změnu, kterou projdou oba hrdinové (manželský pár), která je ale navždy změní - jak každého z nich, tak i oba jako pár. Knihu jsem našel v knihobudce před dvěma lety a teď jsem si ji tak letně maně vzal k ruce. Slupl jsem ji jako malinu a povíval se, jestli pan Arvo Valton ještě žije. A zůstal jsem v šoku - zemřel před 14 dny, ve věku 88 let!... celý text

Marsyas, čili, Na okraj literatury 1941, Karel Čapek

Čapek je stále svůj. Kniha je tematicky i žánrově sladěná, jsou to fejetony, úvahy i náznak studií, ale spíše se pro to hodí ono krásné slovo "causerie". Odborný text to není, Čapek se lehkou formou zamýšlí nad různými druhy literatury (pro služky, erotická a pornografická literatura, anekdota, lidová rčení, pohádky apod.), uvádí různé příklady a souvislosti - jak je u Čapka běžné, často humorné a nebo překvapivá svojí jasností a jednoduchostí. Určitě lze doporučit jako takový úvod, ochutnávku hlubšího zamýšlení nad literaturou a jejími žánry. Nedávám tomu plný počet hvězdiček proto, že po všech možných souborech fejetonů, včetně Zahradníkova roku a Kalendáře mi začíná být Karla Čapka líto. V pamětech Věroslav Mertl vzpomíná, jak mu Bedřich Fučík charakterizoval Karla Čapka jako člověka, který rozmělnil svůj talent v drobných a musím říct, že to částečně odpovídá. Samozřejmě jsou tu jeho skvělé romány a divadelní hry, ale ta obživná nutnost novinařiny, permanentního glosátora a sloupkaře, vede k tomu, že toho čapkovského krásna jazyka začíná být moc. To myslím v tom smyslu, že v denní "chlebařině" se to ztratí a může to být aktuální, ale jak se z toho začnou dělat výbory, najednou se ukáže, že ta poetika se začíná zestejňovat, jak Čapek používá podobné vyjadřovací "grify", někdy i příklady.... zkrátka není se co divit. Jsou to tisíce textů, co za život napsal. A když šlo o román nebo hru nebo soubor pohádek, pracoval s celkem jako koncepcí. Tady všechny výběry a soubory textů nebyly původně takto plánovány, nemohou tedy mít autorskou kompozici a mohou se částečně opakovat. Omlouvám se za odbočku, kterou jsem si nemohl odpustit. Marsyas vznikl ještě za Čapkova života a on to sám sestavil. Jsou to různě dlouhé texty, s různou úrovní ponoru a balancují na hraně lehkého fejetonu a závažnější studie. Jak říkám, ochutnávka problematiky literárních žánrů je to výborná.... celý text

Tulák po hvězdách 1984, Jack London

Jiná podoba autora dobrodružných románů. Samotný princip, že všechny ty příběhy vypráví fakticky muž odsouzený na doživotí, když je 10 dní ve svěrací kazajce utažené tak, že si musí vsugerovat vlastní msmrt, aby přežil, je skvělý. Tím podle mě předjímá významné americké autory 20. století. Je to zároveň klíč, který Londonovi umožňuje vyprávět cokoliv, přenášet se v čase i prostoru, stav vědomí mučeného hrdiny má skutečně "vesmírný" rozměr, hraničící až s poezií. I když zlí jazykové tvrdí, že tam takhle uplatnil různé střípky původně plánovaných knih, vůbec to nevadí - ta kniha je totiž hlavně humanistickým apelem na nutnost vnitřní svobody a spolu s tím i pamfletem kritizujícím poměry ve věznicích v USA, resp. systému. Klidně bychom našli paralelu s Vyhoďte ho z kola ven (Přelet přes kukaččí hnízdo), protože vzdro hrdiny a síla odejít z tohto světa svobodný, je obdobný. Velmi oceňuji styl, jakým je příběh vyprávěn. Ta znalost detailů, ich forma a určitá intimní familiérnost působí velmi autenticky, takže člověk odsouzenci věří každé slovo. Vlastně je revoluční udělat hlavní postavou vězně, který čeká na popravu, když uvážíme, že je to úplný začátek 20. století. Takže skvěle, musím si oživit další Londonova díla.... celý text

Všeobecné spiknutí 1998, Egon Hostovský

Egon Hostovský se prostě rozhodl, že napíše svůj nejdůležitější román. Je to patrné z jeho vzpomínkové knihy Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině, kde se o Všeobecném spiknutí takto vyjadřuje. Je to ale patrné i z knihy samotné - je asi nejvíc autobiografická: hlavní hrdina je exmigrant z Československa, spisovatel, bývalý diplomat, který působil v Norsku a samozřejmě že do emigrace v USA si neodnesl jen svoji "tělesnou schránku", ale také svůj způsob uvažování, své představy o světě, svoji minulost. A protože všechny postavy Hostovského románů jsou trochu podezřívavé, zápasí se světem a nevědí, čemu mají věřit a čemu ne (a čtenář taky chvílemi neví), tak tady je tato motivická linie snad nejsilnější. Spisovatel Bareš, který se narodil v Náchodě, na oslavě svých šestačtyřicátých narozenin (1957) začne přátelům vyprávět příběh svého života, a vzápětí začne mít pocit, že se všichni proti němu spikli, každý jinak a zároveň všichni dohromady. Prochází různými nečekanými situacemi, které jsou mistrně vylíčeny, a jak Bareš, tak i čtenář začínají mít neodbytný pocit "všeobecného spiknutí", které tu nechci spoilerovat. Takže v této poslední své knize, mj. také nejdelší, se Hostovský vrhá otevřeně do polemiky se světem a jeho "normálností", "nenormálností", jak to dělal i před tím, ale tady neintenzivněji. Je to skvělá kniha. Někdy mi přišlo, že je tam zbytečně moc dlouhých monologů, ale spletenec postav, vztahy, vývoj těchto vztahů je skutečně mimořádný. Ani nemám pocit nějaké skepse nebo zoufalství, je to podle mne kniha o hledání vnitřní síly v člověku a zároveň o otevřenosti k jiným světům, než je ten jakoby jeden materiálně-realistický. Nemožné se prolíná s možným, vůbec nic nevypadá nadpřirozeně, ačkoliv se vzápětí nějak ukáže, že se to fakticky stát nemohlo, a vždycky nějaká další verze hrdinova světa se zhroutí nebo posune ve své interpretaci. Ta nejednoznačnost jde Hostovskému skvěle a přitom je to kniha hluboká a ponoukavá. Nenechá Vás v klidu. Takže doporučuji a jsem šťastný, že jsme měli a máme takovéhle spisovatele. Dva malé citáty: 1. "V té samotě živlů je orlí svoboda. Celá příroda už odmalička tě učí, jak zacházet se svobodou, aby tě nezalehla." (mluví o Norsku). 2. "Jenže, holenku, u nás (v USA) je to spíš dravčí volnost než lidská svoboda, taková krutá volnost, a přibývá jí s každým rokem a nakonec nás všechny zničí, protože učí sebepožíračnosti. Tu volnost, víme, vymýšlejí a upevňují především lidé nesvobodní. Bývalí otroci i otrokáři, lidé dávno či nedávno ještě pronásledovaní i pronásleující, odstrkávaní, ukřivdění i ukřivďující. Vždyť svobodný je právě tak člověk bičovaný, jako člověk bičující, víme? No a ti všichni začali budovat postupně svobodu jak pro neškodné a bezbranné holoubky, tak i pro převlečené vlky. Inu, jste u nás svobodný, copak o to! Můžete se modlit hebrejsky jako latinsky, můžete pracovat a nemusíte pracovat, můžete se stěhovat a nemusíte se stěhovat, můžete se bavit s kým chcete a nemusíte se bavit s nikým. Čím víc máte peněz, tím jste svobodnější pro nepřeberné radovánky života, čím jich máte méně, tím jste svobodnější pro nepřeberné způsoby sebevraždy..." A poslední: "Každý má svou lež. Také vy. Ano, kadý má svou lež, která je mu nade vše drahá...."... celý text

Jméno růže 1988, Umberto Eco

Jsem zastydlý čtenář. Všichni kolem mě to četli ve dvaceti, na vejšce apod. a já se k tomu dostal až teď. Na druhou stranu myslím, že je to kniha buď na druhé čtení ve zralejším věku a nebo vůbec poprvé až ve zralejším věku. Jak si sám sebe pamatuju ve dvaceti, vnímal bych to hlavně jako strašně upovídanou středověkou detektivku se spoustou odboček k věcem, které by mi jako ne-teologovi přišly asi nadbytečné. Přesně tak je totiž udělán i film, který je výborný a má přesně tuhle funkci. Naladit, navnadit a ve zralejším věku i přečíst. Zásadní kniha mého života. Žádná mi zatím neotevřela tak mnohovrstevnatě průhled do středověkých reálií, ale i myšlení, jako tahle. Je to kniha suverénní, napsaná zcela mistrovsky, s mnoha přesahy a vrstvami. Je to jako když v temnotě našeho vědomí o středověku Eco najednou nasvítí kužel reflektoru a pomalu brousí středověkou krajinou a osvětluje různé body. A pak se přidávají další a další reflektory a na konci je krajina celá osvětlená. Nechci to přehánět, že na základě této knihy "pochopí" středověk, ale pronikne. Pronikne buď mělce nebo hlouběji, obojí je s tímto textem možné. Celá ta historická situace, myšlenkový kvas, podstatné body, o nichž se diskutovalo-hádalo-pralo-upalovalo, tajemství, emoce a to vše protkané detektivním pátráním - je skutečně geniální. Toto slovo nechci devalvovat, ale tady ho musím použít. Román má lineární a zároveň velmi složitou strukturu, asi jako labyrint tamní klášterní knihovny. Člověk se může/nemusí dostat přes různé "šifry" do dalších vrstev a pater, do různých světel, aby se ho dotkla i určité velkolepost doby a opravdovosti, s jakou postavy jednají - jejich jednání je motivováno pohnutkami silnými tak, že jde o život a smrt. A smysl života. A pravdu. Pravdu ve víře. A to nemluvím o paralelách k dnešku. Zkrátka a dobře, několik dní jsem nemohl číst nic dalšího, úplně to se mnou zalomcovalo. Takže slovo "doporučuju" je jen málo. Takovýhle životní zážitek by si podle mne měl každý člověk zajímající se o historii i současnost uštědřit.... celý text

Kniha o Kosti: Kus české historie. Díl prvý 1935, Josef Pekař

Tohle nemá obdoby. Když povážíme dobu, ve které to vzniklo, je to vlastně manifestace nové historiografie. Josef Pekař představuje naprosto komplexní obraz regionální historie na případu panství kosteckého, tedy s hradem Kost a to na základě písemných pramenů. Činí tak zcela uchvacujícím způsobem. Jedna věc je podrobnost a smysl pro detail. Člověk se dozví, kolik spodniček bylo ve skříni a jak asi vypadala věž a kolik lopat bylo ve skladu. Zároveň nahlédne do hospodářství panství, jak se vyvíjelo vlivem dějinných událostí a změnami majitelů. Dále ale přehlédne celou historickou situaci, neboť panstvím neustále projíždějí švédská vojska, dokonce se na hradě usazují, a pak zase odcházejí, majitelé samozřejmě řeší rekatolizaci apod., takže celé ty dejinné proudy jsou všudypřítomné. Dalším aspektem je, že Pekař vede se čtenářem zcela otevřenou debatu. Když něco neví, nedohledal, nebylo zaznamenáno apod., bez okolků mu to řekne. Je to jakási čistá hra, která navíc je psána v ichformě, takže čtenář má pocit, že mu to Pekař přímo vypráví. A poslední aspekt je Pekařův srdeční vztah ke kraji a k látce, kterou si zkrátka "vymazlil". Vymazlil si i vydání, které v roce 1909 vyšlo jeho vlastním nákladem a protože byl i milovník krásných knih, tak ta výprava je famozní. Různé skládací mapy, dopisy a jejich překlady na průhledných fóliích, různé barvy, a pěkný formát i zlom. Tohle vydání pak zopakoval v Melantrichu v roce 1935. To jsem četl. Nádhera a rozkoš. A pokud člověk má vztah k Českému ráji, je to určitě povinná základní literatura. Toto je první díl, zaměřený na hrad Kost a jeho proměny v průběhu několika staletí. Následuje druhý díl, na který se vrhnu vzápětí (stejná úprava). Chystal i třetí, z čehož se dochovalo jen torzo, nicméně i to nakonec vyšlo. Tak se těším.... celý text

Bizarní povídky 2020, Olga Tokarczuk

Na knihu jsem narazil vlastně náhodou. Je to změť nesourodostí, což u povídkových souborů může nastat, a název se snaží vše stmelit pod alespoň pojem "bizarní". Některé ano, jsou trochu vychýlené, ale ne všechny stejně, některé jsou vyloženě ze života (Zavařeniny, Švy, Cestující), jiné jsou spíš na hranici grotesky (Pravdivý příběh), a některé jsou fakticky až dystopické sci-fi (Transfugium, Hora Všech svatých, Kalendář lidských svátků). Takže ani podle méhou nemohou být "vychýlené" stejně, protože něco jiného je "vychýlit" jednání realisticky pojatých postav a něco jiného vpodstatě magických postav. Za nejlepší povídku považuji Zelené děti, které jsou přesně na hranici "magického realismu", jak se o autorce taky někdy říká, protože ta je skutečně bizarní, ale zároveň poetická a unikající mezi prsty, taky je trochu magická a tajemná. Ostatní povídky jsou různé intenzity a úrovně (souhlasím tady s jinými komentáři, že povídku Cestující si mohla autorka úplně odpustit a nebo ji dopracovat - rozvést). Takže ne, že by to bylo vyloženě zklamání, ale asi jsem čekal od nobelistky víc. Určitě pokud jste od ní nic nečetli, tak jí nezačínejte!... celý text

Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině 1995, Egon Hostovský

Začínám mít Hostovského čím dál tím raději. Po skvělém Nezvěstném, dobrém Cizinec hledá byt a odvážném Sedmkrát v hlavní úloze jsem sáhl po jeho literárních "pamětech", jakkoliv on sám to takto nenazývá. Důsledně odděluje to, co se týká literatury a soukromého života (což tedy odpovídá názvu), což někdy samozřejmě úplně nejde. Ale je to kniha, která se fakticky vyhýbá drbům a je to poctivé líčení - vyprávění o lidech, které Hostovský za život potkal a kterří mu nějak pomohli, ať už reálně, nebo třeba svým vzorem. Za "povinnou" kapitolu jsem považoval tu o jeho bratranci Stefanu Zweigovi, která mne vlastně velmi rozesmutnila, protože mám Zweiga velmi rád. Ale rozumím, že každý génius má své manýry a v osobním životě může být nesnesitelný. A pak mne velmi zaujalo, jakou roli v jeho životě (přes dvě emigrace do USA) hraje Norsko, což mi je také velmi sympatické, protože severské země velmi ctím. Ve vyprávění se mi potvrdilo, že Hostovský (nejen svým židovským původem) svojí povahou byl trochu bázlivý a neprůbojný, i když měl okamžiky, kdy překonal sám sebe (postavit se za svého otce v hospodě, kterého sousedi ponižují; dokázal napsat Zweigovi i po jeho "laskavém" odmítnutí, zajel rovnou za francouzským nakladatelem, rezignoval na svoji pozici na československém velvyslanectví v Norsku v únoru 1948 a znovu emigroval apod.). Dál to vypadá, že trpěl malinko stihomamem, že se na něj snáží neblahý osud, že ač se snaží jak se snaží, tak ne a ne prorazit. A myslím, že taková ta představa, že všechno je trochu spiknutí, je hlavním leitmotivem jeho románů, nakonec i jeho hlavní a poslední román se jmenuje Všeobecné spiknutí. A tu mašinerii neviditelné moci jako nějaký mechanismus má trochu společný s Kafkou, což ti západní nakladatelé docela dobře odhadli. Myslím, že je to zcela neprávem polozapomenutý český autor, který má smysl pro cynismus, jemný humor, tajemství, velmi vypracovanou psychologii postav a dokýže rozehrávat velké příběhy. Beru do ruky Všeobecné spiknutí a tuto knížku jako bonbónek pro milovníky literárně-kulturních memoáru vřele doporučuji. Ten pohled z exilu a možností v exilu není tak častý.... celý text

Otcové a děti 1975, Ivan Sergejevič Turgeněv

Uznávám, že je to přelomové dílo. Ve své době. V situaci, kterou řešilo Rusko na přelomu zrušení nevolnictví. Uznávám, že je pěkně vylíčen střet generací a vlastně i politických, až filozofických přístupů staré a nové generace. A taky uznávám, že je docela hezky vykreslená psychologie postav. Ale nezasáhlo mě to. Nevtáhlo. Mám pocit, že ta energie, pro kterou to bylo dokonce kontroverzní dílo ve své době zcela vyvanula a zůstalo u romantického románu. Pokud po tomhle přišel Dostojevský, tak se bojím, že by klenbu času tváří v tvář Dostojevskému vydrželo máloco. Jsem rád, že jsem si to přečetl, ale posílám to dál.... celý text

Jak Island změnil svět 2022, Egill Bjarnason

Nevím, proč má tahle roztomilá knížka tak málo procent. Je napsaná čtivě, živě, a pamatuje na lidi, kteří o Islandu nevědí nic konkrétnějšího a všechno mají zahaleno nějakou mlhovinou (nebo spíš dýmem z tryskajících gejzírů nebo kouřících sopek) povšechného povědomí. Je to knížka zábavná, s takovým suchým humorem, který je asi Islanďanům vlastní - doporučuji knížky pana Jóna Kalmana Stefánssona. Autor je novinář, který píše o Islandu také pro zahraničí, je to jeho první kniha, se kterou se podle vlastních slov docela nadřel, a myslím, že se mu podařilo svoji zemi představit záživně a v kostce. Docela by mě zajímalo, jak by vypadala taková kniha o Češích nebo České republice, aniž by ji psal třeba Polák. Oceňuji tedy národní sebereflexi na každé stránce, snahu čtenáře zorientovat ve složitých dějinách (například vikingských a nebo vztazích s Grónskem a Dánskem), a vypíchnutí určitých situací, kdy Island (ve značné nadsázce i sebeironii) byl hybatelem světových dějin: jak Islandaně vlastně objevili Ameriku, jak jeho sopky způsobily klimatickou změnu a v jejím důsledku Francouzskou revoluci, jak se snažil zachránit poklady starých Vikingů, k čemu Island potřebovali nacisté a Američané během 2. světové války, jak Island politicky podpořil zrod Izraele a byl u toho nejvíc vidět, jak se nehostinné pláně hodili na nácvik Neilu Armstrongovi pro přistání na Měsíci, proč si Raegan s Gorbačovem vybrali k setkání právě Reykjavík a jak se stalo, že měl Island první prezidentku na světě. Zábavné, poučné a přitom neshazující, jen sebekritické a zároveň hrdé. Obdiv. Na závěr si dovolím ocitovat citát Oskara Wildea, který uvozuje první kapitolu o objevení Ameriky: "Islanďané jsou nejdůvtipnějším národem na světě, neboť objevili Ameriku a nikomu o tom neřekli." Tak takhle je to napsané celé.... celý text

Arboretum 1991, Eda Kriseová

Máme u nás skvělé spisovatelky. Jedna z nich, která přišla před boomem současných autorek, je Eda Kriseová, která dokáže tak trochu čarovat. Mám štěstí, že se s ní znám i osobně a vím, že má v sobě sílu a energii, která se pohybuje mezi věcností a transcendentnem a vane to i z jejích knih. Samozřejmě její úvahy o východních filosofiích (např. Duši, tělo opatruj, Čísi svět) k ní tak nějak patří, ale její skvělé Kočičí životy o Volyňských Češích jsou strhující a mnohovrstevnaté. To jsem doporučil jinde. Vedle těchto "velkých" knih se trochu krčí knížka povídek sesbíraných a napsaných mezi lety 1980-1989 a vydaných exilově v roce 1987 a u nás těsně po revoluci. Spojuje je civilnost i realita normalizace, ale je protkaná předivem jemnosti, nevyslovitelnosti a dimenzí, která běžný život přesahuje. Tam, kde je jemnocitný spisovatel Věroslav Mertl opravdu nábožensky katolickým, tam je Kriseová východně-filozofickým hybatelem vnitřních světů svých hrdinů a hrdinek. Dokáže pracovat s permanentním kontrastem, některé děje se odehrávají paralelně (například ve světě postavy a jejím myšlení a duši), některé gradují do situační pointy, jiné jen do pointy pocitové. Do obrazu. Oceňuji zejména jemnost, neokázalost a určitou vnitřní usebranost, kterou podle mne má i Kriesová sama. Jako příklad si dovolím uvést povídku Andělé, kde se v blázinci jedné pacientce neustále zjevují andělé a navštěvují ji. To vyvolá až groteskní nenávist ostatních chovankyň, na které se příbuzní vykašlali a nepřijedou je vůbec navštívit. A vedle toho je dilema mladého doktora a jeho přimáře, kteří se dohadují, jak se dají tyto vidiny léčit. A náhle proti sobě stojí tvrdá materiální lékařská věda a duševní (duchovní) síla, přičemž jedna z těchto stran nakonec zvítězí. (Nechci spoilerovat.) Podobně se Kriesová dotýká hranic mezi světy tady a tam v povídce Astrolog, Rej čarodějnic, Ráno v kostele nebo zejména Nenarozený, což je povídka až s havlíčkovskou hororovou magičností. To, že jsou hlavní hrdinky vždy ženy, mi přišlo jako muži velmi dobré, protože málokterá žena Vás pustí do svého intimního duchovního světa tak otevřeně a zároveň neokázale, přitom intenzivně. Užil jsem si to velmi, a těším se na další knihu od této autorky.... celý text

Třeba vám nesu růže 1999, Jaroslav Seifert

Velmi citlivý a jemný výběr Seifertovy poezie, protkaný jeho citáty z různých zdrojů (zejména ze Všecky krásy světa), skvělý doslov Jiřího Opelíka, Seifertův životopis, pěkné fotky, vzdušná sazba....je to taková gurmánská ochutnávka z díla i osobnosti. Pro základní představu/představení umělce tvořícího v několika tvůrčích fázích to nejen dostačuje, ale prokresluje docela plasticky. jedině ten papír by mohl být lepší, aby na něm lépe vynikly fotky. Ale jinak vínečko, slunce do okna s krásným výhledem do krajiny nebo na zahradu, a tato kniha - a člověk je oblažen. Stejným způsobem v zimě, krásně zabalen do deky, se svařákem a výhledem na Žižkov nebo do zasněžené krajiny. A Seifert zahřeje.... celý text

Tvá nepřítomnost je tmou 2023, Jón Kalman Stefánsson

Opravdu doporučuju. Stefánsson je mistrovský vypravěč, který dokáže dokonale vtáhnout do svých spletitých příběhů, které se postupně všechny propojují v jeden - a to ne jako rodinná sága, ale jako sága člověkova. Asi je i Island na to právě vhodný, protože tamní člověk vyrůstá z tvrdé hlíny nebo od moře až k nebesům, je ošleháván poryvy větru času a tak tu defilují desítky postav, které se různě propadají do historie nebo jsou právě v současnosti, ale dělají podobné věci. Stefánsson jakoby ruší hranice běžného lineárního vyprávění dokáže skočit dopředu a dozadu a to i v jedné větě, nezapomíná ale na to, aby čtenáře udržel a orientoval, pracuje se symboly, emblémy nebo situacemi, přidanými každé postavě, které repetitivně připomíná. Podobně jako v jiných románech i tady se velmi lehkým tónem dotýká nejpodstatnějších věcí života, jakoby velkým oboustranným hřebenem pročesává islandskou krajinu a osudy lidí do jejich niterných hloubek i nebeských výšek. Je to fascinující literatura, plná magie, humoru, vzletnosti i zemitosti. Kniha mě dostala několikrát, musel jsem brečet. Postavy jsou plastické a všechny se ocitají na nějaké zvláštní hraně, kterou musí překročit - hrdinským činem, nebo jen úsměvem, nebo vlastní smrtí, nebo smířením se sebou apod. Autor dává úsměv i smrt na jednu úroveň, všecko všecičko má v životě význam a ovlivňuje nejen náš život, ale i život za 100 let. (např. prababiččin úsměv může fakticky za to, že prapravnuk možná teď půjde do vězení...). A mezi příběhy vypadávají jednoduché věty, které vypadají banálně, ale jsou to ta nejlepší moudra pro život. Zkrátka skvělé, skvělé, skvělé. Pro ukázku vybírám: "Většina lidí se rozhodne chápat jen málo věcí. Porozumění má tendenci vyžadovat zbytečně obtížný věci - třeba postoje a odpovědnost -, zatímco lidi s předsudkama a ty, který se do ničeho nemíchají, si žijou mnohem lehčí život." "Zasadili (strom) v roce 1601, před více než čtyřmi sty lety. Byl jsem z toho úplně paf, ... je mi, jako bych se dívala na samotný čas...Jen si to představ, to je množství představ o světě, názorů a hypotéz, kterými ten strom asi rostl. Když se ujalo jeho semeno, většina lidí měla za to, že Země je placatá a střed všehomíru a že ten, kdo tvrdí něco jiného, je úplný blázen. Ale ten strom si prostě rostl a rostl skrze jedno století za druhým, myslel si svý, směřoval vzhůru, svobodný a nezávislý. Instinktivně cítil, že názory lidí mají jepičí život. To, co se považuje za vhodný chování dneska, je špatný zítra. A naopak. Ale já se dívám, jak stromy rostou, a tak jsem svobodný." "Bůh se nestará o otázky, které mohou zodpovědět jenom lidé." "Eirík má za to, že smrt netouží po ničem horoucněji než po životě, ale je odsouzená k tomu, že ho ničí, kdykoliv se pokusí ho obejmout." "Žila sedmdesát let a v podstatě se toho o ní nedá moct říct. Snad jen to, že byla kůlem v plotě. ... Některé životy jsou tak obyčejné, že se ani o nich nedá mluvit. Totéž platí o kůlech v plotě. A přesto se právě díky nim plot nesesype." "Je to zákon, že za štěstí na jednom místě se platí neštěstím jinde?" "Venku je léto. Léto na Islandu sahá od hlíny až do nebe." "Tělo jsme dostali proto, abychom nezapomněli, že nejsme božstvo. Má nám to připomínat, že špatně snášíme tok času, a tudíž máme povinnost ho dobře využít." "Usmála ses, a já teď nevím, jestli mám odvahu ještě žít." "Já totiž myslím, že slepice poezii nesnáší, a proto jsou tak popudlivý." "Ta nejlepší a nejvýznamnější šachová partie byla sehrána v jordánské poušti před mnoha tisíci lety, když Bůh a ďábel hráli o to, kdo bude mít vládu nad lidmi. Ještě štěstí, že Bůh vyhrál, řekl jsem. Proč myslíš, že vyhrál Bůh, odvětil Ekram..." "To, že se lidi na něco těší, je přenese mezi vesmíry." "Bůh a ďábel stvořili člověka spolu. Poslední, co mu uštědřil Bůh, bylo vědomí - a pak prohlásil, že jeho dílo je dokonáno. A vtom přidal ďábel ještě podvědomí. Pročs to udělal, zeptal se Bůh, cožpak nevidíš, že jsi mu nadělil něco, čemu ani my pořádně nerozumíme? Proměnil jsi ho v záhadu." "Odpouštět je někdy totéž jako smířit se sám se sebou. ten, kdo odpustí, najde sám sebe. A ten, kdo najde sám sebe, je svobodný."... celý text

Proč nejsem komunistou 1990, Ivan Olbracht (p)

Jakkoli kniha vznikla v určité antikomunistické hysterii na začátku 1990, pravou sílu nabírá teprve teď. V době, kdy komunisté již jako historický relikt odešli z vlády a člověk by řekl, že je vše zažehnáno, ale není - v Eurovolbách se probudila opět temná síla a poslala tam naši reprezentantku z KSČM... Je šokující, fascinující a uchvacující, co 11 humanistů dokázalo vidět v komunismu už v roce 1924-1925, kdy odpovídali na anketní otázku v Přítomnosti. Vždyť v té době ještě nevznikl ani Stalinismus, naši komunisté se ještě ani pořádně nebolševizovali, ještě se ani André Gide nevrátil ze SSSR, nevypukl socialistický realismus, v době, kdy ještě odjížděli nadšenci zakládat komuny do Sovětského svazu. A o teroru 50. let zatím nikdo netušil, ani komunisté sami. A s touto malou zkušeností, jen s Marxovou teorií, Leninovou revoluční praxí a sotva drobného úkroku v podobě NEPu, tady Čapkové, František Langer, Ladislav P. Procházka, Fráňa Šrámek, Josef Kopta, Jan Herben, Jaroslav Kallab, jaroslav Kříženecký, Richard Weiner a Ferdinand Peroutka formulují své výtky proti komunismu s naprostou přesností a vyhmátnutím podstatného. Dovolím si pár ukázek: Karel Čapek: "Moje srdce je na straně chudých." "Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoliv zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoliv pomoc." "Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst." "Chudí nejsou masa." "Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého." "Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho pochmurnost. Čím hůře, tím lépe." "Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého nebo žranice pánů". "Předpokladem komunismu je umělá a nebo úmyslná neznalost světa....Velmi lehko se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž to je obyčejná borovice nebo smrk..." "Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu. Lékařská diagnóza by řekla, že to je patologický negativismus. Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, shody a spolupráce." "Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci." František Langer: "Druhé, co mi brání, abych byl komunistou, je ta nevyvratitelnost, s jakou je rozhlašován.... Kdybych byl komunistou, byl bych věčně střízlivým, kritickým, snad i skeptickým, což není zajisté v rozporu s vírou, ale zač bych vyletěl ze strany ještě dřív než Trocký..." "Pak nejsem komunistou protože, že pokládám dnešní společnost za schopnou života a vývoje...." "A právě revoluce jest tím, proč nejsem, nemohu a nechci být komunistou. Má z ní příšernou úzkost. Vím, že v Evropě by byla mnohokrát horší než v Rusku, kde život měl jednoduchou, až primitivní strukturu." Ladislav P. Procházka: "Hledím na komunismus jako na starý sen a velikou naději lidstva. První jeho hlasatel byl Kristus...první obce křesťanské byly komunistické....Idyla prvních křesťanských církví zmizela, když křesťanství zvítězilo a začalo vládnouti..." Fráňa Šrámek: "Nebyl jsem komunistou ani za těchto prvních dnů revoluce; slyším raději slovo svoboda než diktatura; slovo člověk raději nežli masa; slova proletariát může být hanebně zneužíváno..." "Nejsem komunistou, odmítaje nebezpečné metody, jimiž komunismus hledí získávat stoupence svým cílům. Soudím, že znamená degradovati člověka..." "Komunistická revoluce nebude koneckonců souzena podle toho, zda učinila svět komunistickým, nýbrž zda jej učinila lepším a šťastnějším..." Josef Kopta: "Komunismus, jako učení o zespolečenštění výrobních prostředků a zrušení soukromého majetku, předpokládá k realizaci svých cílů zcela jiný lidský materiál, nežli jest ten, který dnes obývá svět." "Jak míní pozitivistická doktrína vyřizovati věci metafyzické, které nelze z člověka odstranit a s nimiž se sráží právě v Rusku na každém kroku?" Josef Čapek: "Komunismu má jen dva pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře, který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa, který pak má být potlučen a vytlučen. Do tohoto druhého pytle hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně a znamenitě si tím zjednodušuje život." "Nejsem komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci." Jan Herben: "Komunism je možný jen při nepatrném sdružení lidí, vázaných k sobě láskou. Například je možný v rozvětvené rodině..." "Nikdy jsem se komunismu neposmíval. Ale zhrozil jsem se ho, když velekněz ruského bolševictví vyslovil zásadu, že velké ideji možno, ba i nutno obětovat třebas devět milionů lidí. Co Lenin podnikl, bylo šílenství a zločin. Komunism, jenž má organisovat lidstvo k bratrství, nemůže být vykupován řekami krve." Jaroslav Kallab: "Nejsem komunistou, poněvadž komunism v té formě, jak jej hlásá třetí internacionála, nepokládám za schopný, aby umenšil utrpení, ani aby zmnožil život účelnou prací, ani aby přemohl vládu pověr a egoismu ve společenském životě." "Nejsem komunistou, protože komunismu neuznává mravních sil život umožňujících a udržujících. Více než láska k trpícím pudí nenávist k těm, kdo podle jejich mínění má život příjemnější. Nenávist však může bořiti, nemůže však založiti společenského řádu." Jaroslav Kříženecký: "Nevěřím ve správnost komunistické teorie: že kolektivum je větší realitou než individuum....Individualizace jest základním a jedním z nejcharakterističtějším projevem života vůbec." "Nevěřím ve správnost komunistických ideálů: že by zestejnění lidí a potlačení tendence k individualizaci leželo ve vývojovém směru lidstva." "Nevěřím ve správnost praxe komunistické strany: strana jest nejméně povolána a schopná k této práci. Svou násilnickou ideologií praxe působí jedině negativně, destruktivně...."... celý text

Mateřské mléko 2023, Nora Ikstena

Tři generace žen, které spojuje mateřské mléko - ženská identita, mateřská láska, touha po svobodě i zápas o vlastní důstojnost a sebeúctu. Všechny tři ženy (plus další vedlejší hrdinky) jsou jakýmisi vhledy do podob existence v sovětském systému, každý rezonuje s jinou strunou tohoto mnohovrstevnatého světa lží, ponížení, strachu, odvlékání na Sibiř, zakazování vědecké kariéry, odsun životů do zapadlých malých městeček, rituálů oslavujících politickou moc a velmi malého prostoru pro uchování i vnitřní svobody. Nejsilnější postavou je pro mne prostřední matka, která se skutečně zmítá v kleci režimu i vlastního těla. Potýká se se životem skutečně ode zdi ke zdi, je pro režim nekonvenční a tedy nebezpečná a nakonec nachází sílu ze své vlastní dcery, kterou ale před tím odstavila od kojení bez jediného vysvětlení. Nechci spoilerovat. Oceňuji také to, že dnes trochu už módní styl psaní historických románů na přeskáčku a vidění z úhlů mnoha postav, zůstává minimalistický a nakonec příběh vyprávějí "jen" dvě ženy, a to v rytmickém střídání. To umožňuje nehrát si na literární ekvilibristiku, ale suverénně, plynule vyprávět, přičemž ono dvoupohledí je příjemným ozvláštněním, které ale zároveň není samoúčelné. A také oceňuji, že na to, jak kniha vypadá velmi žensky, vůbec nejde o ženské čtení. Pro muže je kniha dobrým exkurzem do věrohodné psychologie ženy v mezních situacích. Koho by Lotyšsko zajímalo, doporučuji o něco drsnější román V plesových střevíčkách sibiřským sněhem Sandry Kalniete.... celý text

Dálkový výslech 1986, Václav Havel

Podle mne je to zásadní kniha, která přesahuje ostatní rozhovorové knihy hned v několika parametrech. První je samozřejmě samotný tázaný, Václav Havel. Je to rozhovor s člověkem, který v tu chvíli platí za morální autoritu v neoficiální kultuře, má jasné postoje. Člověk, který má svým pronikavým myšlením podepřené názory, zároveň je neprosazuje, je až ostýchavý, nicméně sám naplňuje hlavní rámec svého promýšlení světa - že to, co říká, i žije. To, co jinde definuje jako "život v pravdě", je něco, co zůstane jako klíčové poselství i v další etapě jeho života, po této knize, a pro někoho, kterému se nelíbilo jeho pozdější prezidentování, právě tento "život v pravdě" v době normalizace musí nutně (ať chce nebo ne) tvořit pilíř Havlova morálního odkazu. Autor i tázaný dobře vědí, že mluví mimo oficiální rámce, že takový rozhovor tady nikdy veřejně nevyjde, jsou oba tedy velmi otevření, pojmenovávají věci tak, jak si je myslí. Je to rozmluva bez jakýchkoliv frází - i když nemusí člověk se vším souhlasit. Druhou rovinou je tázající, teda Karel Hvíždala, který rozdělil text do pěti oddílů, a jde více méně chronologicky v čase. Ale nenechává Havla jen vyprávět a vzpomínat, někde přitlačí, někde pronikne detailnějším dotazem víc do hloubky. A někdy, a to si právě myslím je unikum tohoto rozhovoru dané tím, že Hvížďala ví, jak komplexně inteligentní osobu má před sebou - se naopak zeptá nesmírně povšechně. Chce po Havlovi například charakterizovat roli malých divadel, celou situaci normalizace, princip absurdního divadla, definici jeho vlastní divadelní poetiky a takové podobně neuchopitelné jevy. A Havel vystřihne charakteristiky, plné kontextů a zcela přesných formulací, že je lze vzít a dát rovnou do slovníku. Havlova schopnost formulovat je obdivuhodná, neboť přestože pochybovačně chodí okolo, mluví úplně přesně a jasně. Takže Hvížďala se ptá také jasně, posouvá rozhovor tak elegantně a jemně, až je člověku pak líto, že to končí. Kdyby někdo chtěl proniknout do kulturně-politické situace Československa 20. století a zvláště normalizace, může nalézt strhující autenticitu v deníkových záznamech (Juráček, Zábrana, Vaculík, Mertl...), v esejích (např. Šimečka), autobiografických románech (Kohout) a nebo v tomto pronikavě jiskřivém rozhovoru. Havel se tu jeví jako mnohovrstevnatá osobnost, která umí nahlížet věci z různých stránek, umí je zřetelně pojmenovat a mne u toho několikrát poskočilo srdce radostí, jak přesně a krásným jazykem lze věci vyjádřit. Obdivoval jsem i to, jak Havel dokázal vidět sám sebe v kontextu české kultury, divadla i jednotlivých politických událostí, v nichž hrál nějakou roli nebo jichž se zúčastnil. Ku podivu to nebylo fanfarónské vychloubání, ale pokus o co nejvěcnější vzpomínku s kontexty. Nesmírně mě tato kniha rozradostnila a měl jsem zažíval jsem u při její upřímnosti nelíčené štěstí. To je Havel člověk, občan, dramatik, a politický ne-politik, který má svoji největší sílu v oné opravdovosti. Jak tu píše někdo v komentářích, není to rozhovor s vítězem, což je přesné a je to jedna z důležitých dimenzí tohoto rozhovoru. Ale pozor - myslím, že má úplně jinou sílu pro toho, kdo si ji přečetl tehdy (1986 a 1989 v exilových Rozmluvách), po roce 1990, kdy byl Havel prezidentem, a nyní, kdy už mezi námi není a napsal do historie ještě jednu podstatnou kapitolu. V této situaci jsem se ocitl já, který jsem se zastyděl a zjistil, že jsem tuto knihu tehdy nečetl (!), a snažil jsem se "dohnat" rest. A vlastně jsem za to rád, že jsem si to přečetl až teď, kdy je Havlova éra uzavřenou kapitolou, a kdy jsem viděl i skvělý dokument Tady Havel, slyšíte mě? (2024). Je mi strašně smutno a teskno, protože naléhavě na mě doráží fakt, jak nám takováhle osobnost chybí. Není tu nikdo, kdo by měl vizi (ne populistickou), skutečně vizi jak žít, jak pracovat s hodnotami a na sobě, kdo by dával naději a ponoukal nás k tomu, že každý má svůj díl odpovědnosti. To dělal naposledy Masaryk. Pak Havel. Takže musíme dalších 50 let počkat, než se zase objeví takhle komplexní osobnost. Všechno ostatní je politický marketing a nebo práce s charismatem, někdy opravdovější, někdy méně, někdy vyloženě lež, ale u Havla je to všechno jakoby podloženo autenticitou jeho života. (Který jistě nebyl bez chyb, prohřešků, hříchů atd., k čemuž se i přiznává.) Rozhodně ho nekriticky neadoruji, ale po přečtení tohoto rozhovoru vidím, že chybí pevný bod, kterého by se společnost mohla chytnout. Všechno ostatní jsou jen křiky na tekutých píscích. Václav Havel tu prostě chybí. Díky za tuto knihu!... celý text

Povídky a pohádky Jiřího Wolkera 1925, Jiří Wolker

Beletristická tvorba Jiřího Wolkera se díky komunistům svcrkla na jeho pohádku O milionáři, který ukradl slunce. To je samozřejmě velmi účelové. Vydání tohoto souboru, vůbec první, po Wolkerově smrti, je zvláštní. Zaprvé to žánrové rozdělení, protože ty pohádky nejsou vpravdě žádné pohádky, ale psychologické povídky s magickými (jakoby samozřejmě se dějícími nadpřirozenými možnostmi) prvky. Zadruhé, a to je velmi zajímavé, je vše velmi ponuré, každým textem prochází takový nevýslovný smutek. A pak (proč třeba já nedávám 100%), nejsou všechny stejně silné. Za slabčší považuji z povídek Sestru, Univerzitní knihovnu a Stařec, z pohádek O kominíkovi. Neznamená to, že by nebyly dobré, ale jsou příliš schematické. Naopak Ilda je skvělý obraz neočekávané lásky ve válečném zajetí, O knihaři a básníkovi téměř začarovaná otázka síly štěstí a neštěstí, a Pohádka o listonošovi je zase o možné interpretaci viny a trestu. Za naprosté vrcholy považuji Služku a Pohádka o Jonym z cirkusu, které si myslím jsou brilantní psychologické povídky v nejlepší tradici Jaroslava Havlíčka nebo Stefana Zweiga. Nechci spoilerovat, ale nepřekvapuje mě, že do výběru na Českém rozhlasu vybrali mj. právě tyto dvě. Z obou jde mráz po zádech. Myslím, že je třeba poznamenat, že všechny texty spojuje poněkud černobílé vidění sociální nespravednosti. Nedivím se, že se Wolkera komunisti tak chytli, protože každá z postav ať povídek nebo pohádek má nějaké sociální postavení, které částečně způsobí i její konec. Typicky v knihaři a básníkovi je město rozděleno řekou na dvě části, na jednom břehu žikí samí šťastní (a bohatí) lidé, na druhém břehu je to jakýsi temný brlhoh nezaměstnaných a nebo nouzí trpících smutných či umírajících lidí. Tak pro pohádku se to možná takové zjednodušení hodí, ale je cítit, že to Wolker má položeno takto ve všech povídkách. Ten neskonalý smutek se line patrně z toho, že Wolker s těmi chudými, kteří stěží překonávají osud a protloukají se životem, cítí a je na jejich straně, a stejně ty příběhy končí špatně. I když naděje v některých zůstává, ale opravdu jen v několika. Kdo ví, jak by vypadala Wolkerova životní, autorská a politická trajektorie, kdyby nezemřel předčasně? Stal by se opravdu horlivým komunistou a vrhl by se pak na socialistický realismus a v době stalinismu by pěl ódy? Nebo poučen rokem 1929 a bolševizací strany by se spíše upozadil a šel ny opoziční cestou? A nebo by se z něj stal nezařaditelný solitér, kterým už byl po založení Hosta a vzápětí se nedokázal nikde "organizovat"? To jsou všechno hypotetické otázky. Opečováváme jako poklad to, co nám zachoval, a myslím, že tento soubor takovým pokladem je. Jen čas účinnost některých textů zeslabil, a minimálně Služku a Jonyho z cirkusu (a ještě Ildu) naopak posílil.... celý text

Kalendář / Zahradníkův rok 1959, Karel Čapek

Nádherá, čirá nádhera. Zahradníkův rok je vynikajicí, na základě přímé osobní zkušenosti autorovy a jeho schopnosti fejetonisticky pozorovat a českým jazykem při tom čarovat, studie těch nejmenších věcí, které ale souvisejí s těmi největšími - s koloběhem přírody, s věcmi, které můžeme a nemůžeme ovlivnit. Je to také typicky čapkovské - kdo co může na svém políčku, na své zahrádce udělat, a udělat to pořádně, přispívá k celku a jeho zdraví. Líčí přírodu očima člověka, který se s ní snaží sžívat, snaží se jí porozumět a přitom má v sobě různé vášně, touhy, mrzutosti, spouzsta věcí mu jde a nejde, všechno má v sobě nadsázku, humor, lehkost a přitom - je to stále o člověku jako takovém. Kdyby byl Čapek vášnivý "šotouš", bude takto psát o mašinkách a o jejich cídění, kdyby byl vášnivý "radioamatér", bude psát zrovnatak. Však o fotografování také tak psal, i když ne knihu. Zahradníkův rok je opravdu lahůdka, jakkoliv jsou to sebrané fejetony z různých časů, nicméně Čapek promýšlel kompozici a leccos k tomu dopsal. Myslím, že je to mistrovské dílo a každému doporučuji ke čtení. Toto vydání je však zvláštní tím, že mu předchází Kalendář, což je také výběr fejetonů, (podle doslovu pana Halíka) vytvoření ještě Čapkem. To drží daleko méně, různě se věci opakují a chvílemi na mě dolehl pocit marnosti, proč ten skvělý Čapek tak rozmělňoval talent. No byla to jeho novinářská práce, která ho živila. Nicméně mezi těmi v běhu roku seřazenými různě dobrými texty jsou také perly, a z těch si níže dovoluji ocitovat. Lze to tesat. Citace z části Kalendář: "My tři krále, jdeme k vám..."...My velcí to děláme zrovna tak; zpíváme ve svých politických koledách "My, většina národa" nebo "My, zemědělci" nebo "My, pracující vrstvy," a podobně. Kdybychom po pravdě zpívali "My, sekretariát partaje" nebo "My, užší výkonný výbor," nebo něco podobného, ztratila by naše koleda všechnu tajemnou moc a nikdo by nám nedal ani za findu kreditu." (Od Silvestra do tří králů, s. 13-14) "Když se nasype sníh, je z Prahy najednou malé a staroučké město; přes noc jsme o nějakých padesát nebo sto let vzadu, je to tu naráz dočista maloměstské a staroměstské, takové babičkovsky barokní, rozkročení, naivní a starožitné; člověk si z čista jasna vzpomene na babičku se sedmi spodničkami, na jablka pečená v troubě, na vůni hořícího dříví, na staré pokoje a květované záclonky. ... A ticho je, panečku, takové bydžovské nebo dobrušské ticho; Vltava ani nedutá, tramvaj cinká jako Jezule, a člověk by se ani trochu nedivil, kdyby automobily začaly zvonit zvonečky, jako když saně jedou. Starý svět! Kouzlo maloměsta. Pohoda starožití." (Praha ve sněhu, s. 17-18) "Nejhezčí na sněhu je však prostě to, že vrací lidské zemi panenství. Nejoběhanější a nejprotivnější cesta má ve sněhu okamžiky, kdy na ni ještě nevkročila lidská noha a kdy první chodec na ni vstupuje trochu váhavě a zbožně jako plavec na panenskou a novou pevninu." (Ledové květy, s. 26) "To rušné a halasící zednické jaro, vonící vápnem a syrovým zdivem, maltou a trámovím, není o nic méně poetické než jaro, které se otevírá čerstvou a kyprou brázdou na poli; je dokonce veselejší a chlapáčtější. Neberu nic kosům, skřivanům, drozdům a sýkorám; ale ta ryčná muzika práce, která se v těch předjarních dnech vyhrne do ulic, ohrad a staveniští se svými kladivy a pilami, prkny, cihlami a potahy, je stejně rozjařující jako píseň ptačí." (O známkách jara, s. 41) "Kultura se nedá ničím prakticky obhájit; ale nedala se prakticky obhájit ani před deseti tisíci lety, když už lidé páchali neužitečnou hudbu, verše a obrázky a počítali hvězdy a vůbec mařili sterým způsopbem čas, tak jako to činíme dnes. Vzdělanost se nedá ničím obhájit: leda tím, že ten, na koho sestoupí v podobě jazyka ohnivého a vzrušujícího, shledává, že to stojí jakýmsi tajemným způsobem za to; ba že to stojí víc za to než než kterákoliv činnost úspěšná, výnosná a všeobecně vážená. Ve svém nejvyšším smyslu duch už neslouží ničemu než sám sobě; není tu pro nic jiného než pro člověka. Neuživí ho, ani ho nikam nevede; dává mu jen jedinou věc: zhodnocuje mu život." (Svatodušní, s. 67) "Už léta jsem pozoroval, že vždycky při větších deštích je hlášena porucha nebo deprese nad Islandem. Krásné počasí má co dělat s Kanárskými ostrovy, odkud se zpravidla "šine oblast vysokého tlaku", ale déšť a plískanice a zima jde vždycky od Islandu; je to patrně tamní specialita. Nikdy se nehlásí v novinách deprese nad Kardašovou Řečicí..." (Několik kapek, s. 70) "Čisté, pravé neboli dětské prázdniny nejsou, etymologicky vzato, žádné prázdniny; není v nich žádná prázdnota nebo vakance, nýbrž naopak neobyčejná a nerozptýlená plnost. Hlavní na nich je, že člověk nemusí do školy; což nedokazujew, že škola je dítěti trápením a těžkou dřinou, nýbrž špíše, že škola je v očích dítěte ukrutným mařením času, kterého se jinak může využít plněji a bohatěji." (Prázdniny, s. 82) "Daleká zem není ta, která leží daleko, nývrž ta, ve které nejsme. Daleká země je ta, do které nikdy nedojedeme, nebo ta, kterou necháváme za sebou. ... Být na Jávě nebo na měsíci není asi nikterak dobrodružstvím pro toho, kdo tam je; ale je to ohromné dobrodružství pro toho, kdo tam není." (Vláček, s. 90) "Člověk se obyčejně nedívá se zvláštním zájmem lidem do oken;, okna jsou k tomu, aby se jimi někdo koukal ven. Ale večer je to jiné; osvětlené okno večerní se už nedívá ve, ale vede dovnitř; a chodec se musí tím oknem podívat, visí tam lampa a a vrhá na strop teplý kruh světla, u stolu sedí lidé....A když sedí doma pod svou vlastní lampu, ani si nevzpomene, že jeho domácí světlýlko vřezává do tmy zlatý a teplý obdélník." (Světélka, s. 100) "Bude to trvat ještě dlouho, než se na barevnou mapu národů a států budou lidé dívat se stejným zalíbením jako na bervnou mapu půdy." (Ornice, s. 107)... celý text

Kletba podle Justiny 2020, Lydie Romanská

Kniha se mi líbila - ať už pro její osobitost, rázovitost, i nezvyklý styl vyprávění. Jakoby se s těmito ságami za poslední dobu roztrhl pytel, ale málokdo to umí tak, aby nezůstalo jen u popisu, aby v tom byl cítit život, aby postavy byly uvěřitelné. To podle mne dokázal skvěle Marek Epstein v knize Země, kterou všemi deseti doporučuji na jiném místě. Šikmý kostel jsem četl jen první díl, líbil se mi a dalšími díly jsem si to nechtěl kazit. A proto - oceňuji, že na tomto poli lze vyprávět takto lapidárně složitý příběh rodiny kolem jedné (prokleté) vily. Jako by se autorce nedostávalo slov nebo spíše jako by jich nebylo potřeba tolik. Ta určitá věcnost a zámlkovost mi přišla velmi sympatická. Souhlasím bohužel s tím, že celá takhle poetika v poslední části spadne a dýchavičně, jakoby ukoptěně se všechno najednou odříká a dořekne rychle, což je velká škoda, protože styl vyprávění byl i ve své prostotě ve svém tempu až majestátní. A jak tady kolegové a kolegyně neoceňují tu duchařskou linku, tu považuji naopak za nejlepší. Ta holka, podle které se to nakonec vlastně jmenuje (a to je škoda), je opravdu hrůzostrašná, a to taky v té jednoduchosti, jak se kde objeví, pak se zase ztratí a furt jí je tak 12 let. To se mi líbilo a dávalo to tomu právě nové napětí, které bylo jakoby nad to, co nesl příběh - a ten v sobě má napětí dějin, zejména na Ostravsku, kde sedíte na jednom místě, ale během života jste státním občanem 7 států. Takže velmi dobré, i když škoda, že ne vynikajicí.... celý text

Česká touha cestovatelská: Cestopisy, deníky a listy ze 17. století 1989, Josef Polišenský

Dvacet dva zpráv ze světa snesl historik Josef Polišenský a Simona Binková do jedné knihy, a jde o velmi pečlivý výběr. Cestuje "sedm příslušníků feudální šlechty, patnáct jich pocházelo z „neurozených“ vrstev. Čtyři z cestovatelů byli členy Jednoty bratrské, čtyři byli jezuité a jeden františkán, tři byli studenti a jeden byl brusič, malíř skla a nakonec i úspěšný obchodník. Dvě třetiny z nich se narodily na území předbělohorského státu; vyložený cizinec, který se ovšem v Čechách usadil, byl vlastně jenom Švéd Köning, čtyři cestovatelé žili po Bílé hoře ve vyhnanství a stejný počet jezuitů z řad české provinicie se usadil v zámoří…" Dovolím si vypsat pár postřehů u těch, co mě vyloženě zaujaly. Že nedávám všechny hvězdičky je proto, že mně opravdu zaujala tak polovina, ale za to nemůžou editoři. Ti se snažili o komplexní zprávu o českém cestování 17. století, což se podle mne podařilo a je to i pro dnešek inspirativní čtení. - Zdeněk Brtnický z Valdštejna popisuje Tower a setkání s královnou Alžbetou I, i jak vypadala univerzita v Cambridge (včetně zrovna probíhající promoce) („Pro promoce jsou určeny dva dny: ráno prvního dne každý z profesorů přednáší vybranému posluchačstvu na nějaké skvělé a pečlivě připravené téma. Odpoledne je určeno disputacím a deklamacím kandidátů…“, s. 52-53) a v Oxfordu. („Místokancléř univerzity nás přišel navštívit v našem herberku v průvodu vedeném 5 pedely…“). - Jiří Tektandr z Jablonného líčí strastiplnou cestu do Moskvy a Persie, kde měl předat poselství. Je vidět, že v Moskvě se k zahraničním návštěvám chovají stejně odjakživa: „Byli jsme uvítáni velkým průvodem urozených a vážených Moskvanů, kteří nám přišli v ústrety na jednu míli cesty před město a doprovodili nás až do našeho příbytku, jenž byl krásně vyzdobený a připravený. Nesměli jsme však odtud vůbec vyjít, ani prohlédnout si město, nýbrž nás dali střežit. A vše, co bychom si chtěli koupit nebo vůbec potřebovali, nám dali přinést. Co se týče jídla a pití, nosili nám denně od velkoknížete převeliké množství medoviny, piva, pálenky, masa, chleba, vajec, drůbeže a jiných nezbytností, jež jsme dostávali zcela bezplatně, takže nám vůbec nic nechybělo.“ A když dorazil před perského krále, zažil nemilou věc: „Po otevření dopisů, ještě než je četl, přivedli do paláce jednoho zajatého spoutaného Turka. Padl před králem. Králi podali dvě šavle, jež si obě prohlédl. Jednu šavli vytasil, postavil se a před sebou ležícímu Turkovi neočekávaně, bez ohledu na to, že prosil, a bez jediného pohnutí nebo změny v obličeji, uťal hlavu. Načež jsem zůstal nemálo rozrušen sedět mezi nadějí a strachem, očekávaje, zda druhou šavlí nebude ukončen také můj život…“ No prostě skvělé poměry. - Za skvělé považuji líčení Daniela Vettera o návštěvě Islandu (!). Zaprvé si člověk uvědomí, jaké strašné cestování to bylo (9 dní téměř v bouři na moři, všichni zvraceli), a pak, jak asi musela na studenta Středoevropana působit ta islandská specifika: „Živností tak mnohých a rozličných jako u nás na ostrově tomto nemají. Řemeslníků tolikéž žádných není, kteříž by něco uměli a, jakž by náleželo, udělali. Přední jejich živnost jest rybářství, k němuž mají znamenité příležitosti, nebo všudy okolo Islandu i v zátokách a řekách zemí procházejících velmi mnoho ryb dostávají, a to vše bez nějaké těžké práce….“ Podivuje se nad tím, že rybami krmí i krávy, voly i ovce. Pěkná je i kapitolka „O rybách a potvorách mořských okolo Islandu.“ Prostě roztomilost sama. - Půvabné je, že Lev Vilém z Kounic při své cestě z Janova do Hispánie (1636) prošpikoval své zápisky zašifrovanými sděleními. Jedno stojí za uvedení: normální text: „Zde jsme našli dobrou společnost, kterou jsme doprovodili ve vozech domů.“ Následuje zašifrovaná vsuvka: „Tu jsem poprvé byl s Marianikou a ztratil své panictví.“ A oficiální text pokračuje: „Odtud jsme šli opět do Prada a potom do paláce knížete, kde nás kníže pohostil…“ a zašifrovaný dovětek: „…a Aniku si u sebe ponechal.“ - Hezky se tato kniha propojuje i knihou Jan Amos Komenský: O sobě, když tady Adam Samuel Hartmann líčí, jak roku 1657 jel do Amsterdamu za Komenským. Vyplývá z ní, že je Komenský přijal nevlídně, protože byl strašně zaneprázdněný a všechny takové návštěvy považoval za ztrátu času, poněkud si ho naklonili, když zběhem svého pobytu mu přeložili do němčiny předmluvu k jedné z jeho knih. Jak mu rozumím – Komenský byl už po katastrofě v Lešně a chtěl využít maximálně svůj životní čas jen na pro něj podstatné věci, aby je nerozdroboval. - Velmi osobité je líčení (pražského) Švéda Jana Ferdinanda Körninga do Laponska. Chtěl tam misionářsky obracet Laponce na křesťanství, a výsledkem bylo, že tam dostal na vychování jednoho mladého kluka, kterého přivezl nakonec do Prahy. „Při prvním vstupu do pražské koleje Tovaryšstva Ježíšova, když mu bylo nabízeno mnoho obrázků, z upřímné skromnosti jich nechtěl tolik přijmout, ale vybral si toliko dva….“ Škoda, že tento chlapec nenapsal svoje dojmy z obracení na víru v daleké Praze… Jinak i Švéd byl celý paf z laponského způsobu života. „Sob je zvíře tak rychlé, že za den a noc urazí 36 mil, někteří z nejlepších uběhnou dokonce tři míle za hodinu. Já jsem byl vezen jedním, který byl tak rychlý, že bych se byl málem udusil nárazy vzduchu…“ Líčí negramotnost, jejich víru v kouzla, způsob lovení tuleňů a mnohé další, myslím, že Robert Flaherty se svým Nanookem by měl radost. - A na závěr ještě zmíním výborné zápisky českých misionářů, kteří pronikli do Mexika, plavili se po Amazonce nebo byli svědky povstání indiánů. Je to výborný výběr, který ukazuje, že to byly nejen kavalírské cesty, ale i poselstva, obchodní cesty, studijní cesty a samozřejmě misionářské cesty, které vedly Čechy za hranice. Z jejich zápisků je vidět ohromení jinou kulturou a (zejména u jeziutů) zaťatost v přesvědčení, že jejich víra a jejich poslání je jediné správné. Škoda, že se mýlili a že napravováním cizích kultur je vlastně likvidovali.... celý text