Apo73 přečtené 1092

Dřevěná lžíce 1992, Jiří Weil

Nedalo mi to, protože jsme byl stržen románem Moskva-hranice. Chtěl jsem, aby to pokračovalo. A Dřevěná lžíce na tento román jakoby navazuje. Užil jsem si to tedy dosytosti. "Strohé konstatování", které tomu vytýká kolega níže, je to nejlepší, co mohl Weil udělat. Ta téměř dokumentární přesnost, jednoduchost je totiž podle mého nejsilnější. Přestože miluji psychologický román, Weil tady dokázal skrze tuto strohost a téměř absenci psychologie postav vylíčit plastický obraz nejen situace při stavbě továrny v Kazachstánu, ale celkové situace v Sovětském svazu, nebo v totalitním režimu. Není třeba se nořit hluboko, stačí pozorovat a porovnávat. Pozoruhodná je stavba románu, která působé jakoby schematicky, ale beru ji jako různé přítoky do jedné řeky. Každý z přítoků reprezentuje jiný typ života ve Svazu, taky jiné naděje a jiná zklamání. Všechny postavy vlastně směřují na stavbu jedné továrny, zároveň se tam ale skoro všechny minou, nevznikne mezi nimi ani žádný konflkt, všechno tak plyne, socialismus se buduje, budovatelské nadšení tryská, a svoboda myšlení, individuality se postupně ohoblovává až k neexistenci. Přitom je třeba mít na paměti, že Weil byl přesvědčený komunista a že i když jeho zkušenost ze SSSR ve 30. letech byla trpká, a zde líčí také svůj autobiografických zážitek, že komunistou zůstal. Takže ta kritika režimu není nenávistná, jakoby "z druhé strany barikády", o to je vlastně silnější, že to píše přesvědčený intelektuál, který "jen" zažívá trpké zklamání. A to i přes optimistickou vidinu celku, nicméně konkrétní detaily a projevy, chování lidí, nefunčnost aparátu, meze lidskosti ho čím dál intenzivnějši zbavují iluzí - a bere čtenáře s sebou. Jsem opravdu šťastný, že jsem se k těmto dvěma románům dostal. Skutečně jsou na úrovni Čevengura a Dětí Arbatu, s tím rozdílem, že to je český pohled, tedy nám důvěrnější. Skvěle!... celý text

Život za první republiky 2023, Hana Kneblová

Podobně jako u knihy o životě našich pradědečků a prababiček - je to přehledový, značně povrchní přístup, který určitě slouží k základní orientaci toho, co se v období první republiky dělo. Některé věci jsou zbytečně do hloubky (například o zimě v roce 1929, nebo o láskách TGM), jiné jsou trochu letem světem a je vidět, že opět to koncepční uchopení není autorčinou silnou stránkou. Pak vždycky "zbyde" něco na konec, tady zbyl například Štefánik nebo Němci, ale beru to, jak to je, víc od toho nečekám. Popularizační knížka, vhodná pro prvotní zájem. Ale pak je třeba jít dál. A hlouběji.... celý text

Skořicové krámy (15 povídek) 2024, Bruno Schulz

"Polský Franz Kafka!" píše se na obalu knihy. Člověka to zaujme, čte to jako "polského Franze Kafku" a je zklamán. Kafka je jenom jeden. Ano, člověk se nechá nachytat na nakladatelskou marketingovou fangličku. A přitom to textu vlastně ubližuje. Dobrá, odhlédněme od toho. Je to soubor povídek, kde hlavním hrdinou u většiny z nich je autorův otec, který se pohybuje na hranici šílenství, neustále s utíká do nějakých svých světů, je to bizarní, roztodivné, neuvěřitelné a svým způsobem magické. Na rozdíl od Kafky z toho ale nic nevyplývá, nepredestinuje to osud, je to zajímavůstka, libůstka, která je popsána zcela opulentním jazykem. Chtělo by se mi napsat, že to je nádherný jazyk, kdyby - podle mne - právě jazyk tu nebyl na závadu. Je tak košatý a mnohovrstevnatý, že se stává manýrou a kudrlinkou, což mi fakticky vadilo tak, že se mi to stalo překážkou čtení. Neříkám, že obraty nejsou zajímavé a inspirativní - třeba povídka popisující vichřici, ta je vyloženě povedená, ale je to pro mne bohužel zapleveleno záplavou krásných a rozkošatělých slov. Chtělo by to víc soustředěnosti. ještě se mi líbila hranice magična, do kterého autor plynule vstupuje a zase z něj vystupuje - třeba když jde z divadla a ztratí se v uličkách štetlu, vezme ho nečekaně vozka, jede těmi podivnými uličkami...Má to určitě atmosféru. Ale bylo to málo. Příklad zajímavých formulací: "Slyšeli jste někdy v noci strašné vytí voskových figurín zamčených v jarmarečních boudách, ten žalostný chór dřevěných a porcelánových trupů bušících pěstmi do stěn svého vězení?" (s. 44) "Je tím vina stařecká nestřídmost léta, jeho chlípná a pozdní vitalita. Stává se někdy, že srpen končí a starý silný kmen léta ze zvyku rodí dál a dál a z jeho tlející hniloby se valí dny: zdivočelé a plevelné dny, neplodné a idiotské dny. Aloe on nepřestane a dál a dál se na něj hrnou, a to úplně zadarmo, dny v podobě kukuřičných klasů, prázdných a nepoživatelných, a bílé dny, celé užaslé a úplně k ničemu." (s. 98) Je mi to líto, ale třeba jsme si jen nesedli.... celý text

Moskva-hranice 1991, Jiří Weil

Vynikající kniha. S tématem Moskvy 30. let a utahováním šroubů stalinského režimu jsem se již potkal ve skvělých románech Čevengur (Andrej Platonov) a Děti Arbatu, resp. Třicátý pátý a další roky (Anatolij Rybakov), a toto je český zářez jako hrom. Jiří Weil se vrátil se SSSR a napsal velmi originálním stylem, téměř dokumentárním, až samozřejmě popisným stylem (a jakoby velmi nezaujatým) příběhy dívky Ri, která přijíždí do SSSR a postupně odhazuje své evropské zvyklosti a pohled na svět a přizpůsobuje se sovětskému životu, způsobu myšlení, a překladatele Jana Fischera, který už v Moskvě pracuje a dostane se do soukolí stalinských čistek. Ten popisný způsob není nudný, je naopak jak na miskách vah přesně odměřovaný, velmi umně střídá přítomný a budoucí čas, nikde nenalezneme vnější autorovo hodnotící hledisko. Vše se odehrává jen s postavami, které se ocitají v různých situacích, maximálně sledujeme jejich vnitřní myšlenkové nebo citové pochody, ale nikdy se nedozvíme, zda je to dobře nebo špatně. Tento princip je něco, co dodává odstup od popisované reality a my jako čtenáři máme pocit, že jsme taky "jen" pozorovatelé. Ono se zdánlivě neděje nic převratného ani strašného, to nejsou zápisky z Gulagů, to je jen zcela precizní a podrobné vylíčení sovětské reality té chvíle se všemi frontami v obchodech, tlačenicemi v tramvajích, stranickými schůzemi, situacemi u pásů v továrnách, chvílích odpočinku, atd. atd., které postavy prožívají a tyto situace postupně proměňují jejich vztah k sovětské realitě - různým způsobem. Když se začnou dít věci zdánlivě nevysvětlitelné (připomíná mi to opět skvělý román Egona Hostovského Nezvěstný, který je ovšem o roce 1948), je všechno vylíčeno tak jasně a přehledně, až z toho mrazí. Myslím, že právě ta "jednoduchá" metoda líčení zesiluje účinek, že se čtenář dokáže vcítit do běžného života v SSSR a nechat na sobě dotknout i mechanismus moci, který postupně utahuje ony pověstné šrouby. Podle mne je tato kniha vrcholem Weilovy tvorby, není divu, že vyvolala prudkou odmítavou reakci tehdejší komunistické publicistiky a pronásledovala Weila až do konce života, dokonce se podařilo jej zlomit, aby se za tuto knihu chudák omlouval. To nemění nic na tom, že zanechal zcela nadčasové dílo o hodnotě lidského života, o vztahu individuality a mechanismu moci, o soukolí spouštěné fanatismem a patologických jevech, které musí účastníci autoritářského režimu prožívat a na sobě aplikovat. Ohýbání páteře se tu děje soustavně, vždy ve jménu velké myšlenky - bez hodnocení, nicméně čtenář dešifruje hrůznost a dehumánnost takového režimu celkem jasně. Takže doporučuji, skvěle, pane Weile!... celý text

Mrazilo - tálo 2014, Jaroslava Vondráčková

Kniha je cenná tím, za co nemůže - že je to jediný souhrnný pramen o spisovateli a novináři Jiřím Weilovi. Škoda, že je to bezuzdné vzpomínání paní Vondráčkové, která do toho plete svůj vlastní příběh, chvílemi to vypadá, že je to spíše o ní, není úplně jasné, jak blízko k Weilovi měla, je tam cítit jakýsi odstup, který ostře kontrastuje s familiérností, jakou je text psán. Je pro mne nepochopitelné, že tato kniha má tak špatnou redakční úroveň, ať už za to "může" Jan Vladislav v exilovém vydání nebo Jan Šulc v současném. Není jasné, kdy začíná přímá řeč, a hlavně kdy končí - může to být záměr autorky, ale místo uměleckého dojmu dochází jen ke zmatení, text si zaslouží proškrtat. To je opravdu velká škoda. Familiérní tón mne celou dobu iritoval, Vondráčková nebyla Weilovou partnerkou, nevím, kde k tomu vzala oprávnění, jen to, že žila ve stejné době a měla tu odvahu (nechci říci přímo drzost) na Weila zavzpomínat. Když to srovnám s poeticky upřímnou vzpomínkou Ludmily Vančurové na svého manžela Dvacet šest krásných let, kterým lze vytknout určitý patos, tak zaplať pámbůh za to ve srovnáním s tímto textem. Abych ale i něco ocenil, tak to, že v toku jejích rádobyuměleckých reflexí prožívané doby se jí tu a tam podařilo vystihnout určitou atmosféru, v níž její generace žila. Takže škoda přeškoda, Jiří Weil by si zasloužil seriózní monografii. Není divu, že jsem knihu koupil ve výprodeji Torstu za 25 Kč. Naštěstí kniha obsahuje výborný doslov - skutečný alespoň náčrt profilu J. Weila od Markéty Kittlové, který je informačně hutný a nosný, značně objektivní a po plkajícím vzpomínání osvěžující.... celý text

Purpurový ibišek 2020, Chimamanda Ngozi Adichie

Tady musí všechny předsudky, předpojatosti, natož fanatismus stranou! Knihu jsem dostal od naší dcery, vzápětí jsem se dozvěděl, že je to příběh dospívající dívky v Nigérii a že to napsala nigerijská spisovatelka žijící v Americe spolu s dlouhou řadou feministických manifestů. Takže jako mužský čtenář jsem nejprve našlapoval opatrně. Ale nebylo třeba. Od okamžiku, kdy syn Jaja se hned v první kapitole vzepře svému otci, a ten mrští misálem po skříňce se skleněnými figurkami, už není nic jako dříve a kniha se rozeběhne tak, že se nestačíte divit. Realistické vylíčení života minimálně dvou nigerijských světů, které žijí ať už vedle sebe nebo spíš proti sobě, vypadá věcně a jednoduše, je mnohovrstevnaté, šťavnaté a pestrobarevné, asi jako svět v Nigérií. A když zrovna není období dešťů, tak je zrovna všudypřítomný načervenalý písečný prach. Hlavní hrdinka Kambili celou knihu zjišťuje, jaké podoby může mít život, a není dlouho schopná se jim otevřít. To její brácha Jaja je dál, a to až tak šokujícím způsobem, který mi vehnal slzy do očí. Vše se točí kolem základních lidských potřeb, naprosto specifického způsobu afrického života (například Vánoce a Velikonoce, ale i běžné zajišťování potravin, benzinu...), ale i prožívání, mezi vírami, misionáři a místními tradicionalisty, mezi korupcí a mocí, mezi svobodou a utlačováním myšlenek, a hlavně mezi otcovskou/manželskou láskou i nenávistí. V průběhu knihy se člověk s hlavní hrdinkou sžije, cítí spolu s ní její vnitřní pochody, i zraňují ho všechny útoky slovní i v situacích, strašně by nějak chtěl pomoci. Když se dívce podaří sama od sebe usmát, to už jako čtenáři víme, že to bude ještě cesta dlouhá, ale že první krok byl učiněn. A že to byl velký krok v tom pekle podmínek. Zkrátka - doporučuju všemi deseti. Strhující citlivé, realistické, pestrobarevné čtení, kdy si člověk uvědomí, co to znamená být Evropanem. A že cesta ke štěstí je všude stejná.... celý text

Vínek vzpomínek 1991, Josef Hiršal

Nenápadná knížečka nás strhává, vnořuje a nenechává v klidu do československého kulturně-historicko-politického kontextu let 1936-1952. Mladý začínající básník z Jičína se dostává postupně mezi kruhy různých uměleckých přátel a my téměř s napětím sledujeme, jak se tyto společnosti vyvíjejí, proměňují, jak různí členové se obdivují a následně nenávidí - což u umělců asi není nic neobvyklého, ALE mezi tím se postupně proměňují politické režimy. Je to mnohovrstevnatá kniha, Hiršal co řekne, také hned doloží, například úryvkem z korespondence nebo přímo básní od toho kterého autora, nebo ukázkou sjezdového projevu. Hiršal nás velmi autenticky a k tomu detailně přivádí do společnosti s antipody a zároveň giganty české poezie Nezvalem a Halasem (dokonce se jde podívat na zesnulého Halase do nemocnice) a sám se točí zejména kolem skupiny Kamila Bednáře, která se pak po válce začíná hlásit o slovo. Ovšem hned vzápětí neladí novému komunistickému režimu, a tak je hned všude plno starostí jak o to sehnat práci, tak udržet rovnou páteř. To řada kolegů zcela nezvádá (Jan Pilař, Ivan Skála a mnozí další), a tak dostředivou silou se Hiršal ocitá v kruhu sebestředného, avšak geniálního Jiřího Koláře. Je to cudná, nijak nepřehánějící, ani neadorující procházka českým kulturním "minovým polem" nástupu komunismu, v níž defilují přátelé jako Jan Masaryk, a zejména Egon Hostovský. Kdo si chce udělat ucelený obraz o složitosti doby, vřele doporučuju. Historka o tom, jak na setkání se sovětskými spisovateli dorazil sám Gottwald stojí za to, stejně jako mnoho dalších. Pochopil jsem, že zásadním vzpomínkovým dílem je Let let, který napsal se svou ženou, už jsem si ho objednal a těším se na něj.... celý text

Dvojí osud 1980, Josef Čapek

Vícevrstevnatá publikace - rozkoš. To není jen zveřejněná korespondence dvou citlivých duchů, kteří musí spolu překonat řadu protivenství (například nevůli matky ke vztahu dcery s umělcem, který se sotva sám protlouká životem), ale hledají spolu všechno co je spojuje, ať už je to v umění, hudbě, běžných věcech života. Tato korespondence zcela odhaluje oba jako lidi z masa a kostí, zvláště Josefa, který si dokáže nejenom zasnít, ale i pořádně zanadávat - nadto nádhernou češtinou. Třeba pasáže, jak se stal redaktorem Uměleckého měsíčníku (SVÚ Mánes), jak ho to odvádí od práce, co všechno musí snášet a o řadu stránek dál, jak ho z tohoto "postu" sesadili, vlastně vyšachovali. Jsou to konkrétní starosti, aby vůbec přežil, které musel řešit ten, jehož olej na stěně má nyní hodnotu desítek milionů korun.... Vícevrstevnatost zajistil opět Jiří Opelík, který dodal vrstvu dalších textů buď o Čapkovi (V. V. Štech, bratr Karel...) nebo jeho (jejich) textů - celé Zářivé hlubiny, Josefův text o Antonínu Matějškovi, o Apollinairovi, nebo některé jeho kratší prózy jako Lelio, Chlapec, Záchrana či zamyšlení nad prvním berlínským salonem, resp. nekrolog Bohumila Kubišty. Další vrstvou jsou Čapkovy obrazy (vybral Jaroslav Slavík), dokumentární fotografie (vybral Jaroslav Dostál) a dvě skvělé studie na konci o Čapkovi jako takovém a spisovateli zvlášť (Opelík) a výtvarníkovi (Slavík). Samozřejmostí jsou pečlivě vyvedené rejstříky, a to včetně časopisů, sborníků a kulturních institucí. Zkrátka radost, radost, radost. Čtvercový formát je důstojný, zajišťuje pěkné grafické řešení jakýchkoliv materiálů (Milan Grygar). kdo má rád Josefa Čapka, tak si tzv. pošušňá.... celý text

Pravěk a jiné časy 2007, Olga Tokarczuk

Zařazuji mezi první desítku nejlepších knih, které jsem kdy četl. Představuji si, že paní Tokarczuková je jako velká švadlena nebo výšivkářka, která s velkým nadhledem, jakoby nad světem a nad osudy svých hrdinů píchá do různých míst tu sem tu tam a to bavlněné vlákno se neustále zahušťuje a propojuje a často nečekaně, až je z toho pevná látka, rozprostřená nad krajinou obce Pravěk a okolí. Způsob vyprávění je nezvyklý a originální. Cením si té knihy pro mnohé - například proto, jak pracuje s časem. Čas tu není kategorie fyzikální (čas ubíhající, čas přesný a možný meření), čas je pro ni pohled na svět. Čas daného hrdiny/hrdinky je svět viděný jeho/jejím úhlem se vším tím, co si nese ve svém příběhu, ve své minulosti, ve své duši a v rozumu. Takhle vnímá "čas", tedy "svět" Izidor, Jenovéfa, Rúta, Pavel apod. Toto permanentní měnění perspektivy vytváří jakési "společné" vyprávění toho, co spolu tyto postavy zažily na určitém místě a v určitém fyzikálním čase, ale čas je tu nejen ten okamžitý, ale zároveň i ten věčný. Jeden lidský život. Jedna válka? Další změna politického uspořádání? Jeden rok? Vteřina? Pak si na textu vážím toho, že tyto "časy" autorka nepřisuzuje jen živým bytostem. Zcela klidně, a jakobyby nic, samozřejmě, se na svět dívá duše utopence Skorce, Zlý člověk ukrytý v lese, který je napůl nadpřirozená bytost, ale také některá zvířata a věci. Jejich pohled na svět, jejich "čas", je tu stejně důležitý, jako ten člověčí, protože jsou součástí společných životů. Jsou jen jinou dimenzí života. Ano, tady se dá mluvit o tzv. magickém realismu, protože tyto nadreálné vrstvy jsou tu pojímány jako něco naprosto přirozeného. A pak si vážím toho, jak autorka pracuje s prostorem. Je přeci samozřejmé, že Pravěk má hranice, za kterými končí svět, a že jen senzitivní Rúta ví, kde je. Celý Pravěk s přilehlými vesnicemi je na konci knihy čtenáři jakoby důvěrně známý, každý má nějaký "svůj" Pravěk. Ač knížka malá, je to zásadní text novodobé světové literatury. Jsem nadšený. Hra, kterou musí hrát bývalý statkář Popělský, je snad jediný řád, který v neuchopitelném a utíkajícím světě má smysl, a který je třeba hledat. Lidé v Pravěku hledají svůj vztah k přírodě, ostatním, k sobě, k Bohu, který se pro ně skrývá v proměnlivosti a nikoliv strnulosti. Košatostí různých časů, tj. pohledů na svět, se Tokarczukové podle mne podařilo daleko přesáhnout možnosti tzv. krásné literatury, je to filozofická úvaha o mnohovrstevnatosti života na tomto i v jiných světech. Žasnu.... celý text

Ta třetí 1959, Jaroslav Havlíček

Opět skvělý Havlíček. Od Petrolejových lamp a Neviditelného se posunul k zobrazení života (hlavně vnitřního) malého úředníčka spořitelny, který bydlí s maminkou v Nuslích a kterého si všichni v rodině velmi váží. Straní se žen, má definitivu a budoucí vzestup zajištěn. Na posledních stránkách je nejen vyvrhelem rodiny, ale ukáže se, že je naprostý sobec a nejčernější ovce. To je ona proměna, kterou ve strhujícím Havlíčkově líčení sledujeme, přicházejí různé menší i větší postavy (chytře jsou všichni představeni hned na začátku knihy najednou, a to na pohřbu), z nichž nejdůležitější jsou samozřejmě dvě ženy, Adélka a Milda, každá typem přitahujícím jinak .A dál nechci spoilerovat. Co však mohu říci, že Havlíček je podle mne stále nedoceněný mistr psychologické prózy, jako kdyby otevřel mozek i duši/srdce Jiřího Mánka a nechal nás do něj nějakým přízračným chirurgickým teleskopem nahlédnout. Emotivně mně to nenechalo v klidu, chvíli jsem mu fandil, neustále jsem přemítal, co bych udělal já, pak jsem byl za něj (nebo spolu s ním) zoufalý, pak jsem (si) nadával, pak jsem nad ním zlomil hůl a přestal si ho vážit, a přesto ho člověk nemůže nějak nemít rád. Prostě skvělé, skvělé, skvělé. A je výborné, že to nemusí být romány z daleké exotické krajiny, tenhle se odehrává mezi Nuslemi, Malou Stranou, Stromovkou a Krčí. Doporučuji!... celý text

Česká inteligence 20. století 2023, Pavel Kosatík

Tak nebyl bych určitě tak striktní, jako uživatel Borek9, oceňuji velmi brilantní styl a publicistickou vytříbenost Kosatíkova pera a tedy i schopnost zhutnit do novinového profilu (každý týden) osobnost, která by si ve velké většině výběru zasloužila celou monografii. Tím se samozřejmě Kosatík dopouští různých zkratek a nebo jednoznačných tvrzení, nicméně nepíše to jako historickou studii, ale spíše jako náčrt dané osobnosti. Takže já bych tento způsob bral jako "impuls" pro další studium daných osob. Už mnohokrát jsem si u Kosatíka říkal, že mně pěkně vede, upozorní mne na osobnosti, o nichž jsem třeba toho moc nevěděl, nebo jsem je dokonce neznal vůbec, a poukáže na jejich dílo, tak se hned pídím a třeba si to jdu půjčit nebo koupit. Pro mne je Kosatík dobrým turistickým navigátorem. A v tom tato kniha opět splňuje můj předpoklad. To ale neznamená, že jeho pohled přijímám bezmyšlenkovitě, v mnohém s ním opravdu nesouhlasím. Také úroveň jednotlivých portrétů je různá, i když chápu, že je složitější dělat portrét odborníka na bibli než Jaroslava Seiferta. Za nejproblematičtější na této knize považuji výběr osobností. Slovo "inteligence" je velmi široké, Kosatík se ho nesnaží nijak definovat (jistě je to podhoubí, síť apod, jak se tam píše), ale zaráží mě ta hodnotová nejednotnost. Proč tam je zařazen Miroslav Plzák, jako bavič normalizace, o kterém píše, že udával na StB; proč je tam literát Jiří Hájek, který se kromě vedení Plamenu nijak nevychýlil se svých postojů, pak zas nevím, proč je tam tolik náboženských myslitelů (nic proti nim, ale vedle přírodních vědců třeba jich je víc než dost) apod. No nějak to vybrat musel - chápu. Zvlášť, když je to vlastně cyklus 100 dílů, a zbylých 50 ještě třeba vyjde. Ale myslím, že výběr je zcela největší slabina knihy. Chybí jakákoliv jednotící linka - půlka líčených osudů začíná u tvrdého stalinismu a pak jsou z nich disidenti nebo emigranti, je to trochu schematicky se opakující a mne by třeba zajímalo, v čem je hodnota toho kterého života pro naši společnost. Je to v tom, že člověk zůstal konzistentní ve svých názorech? nebo je dokázal popřít? byl to intelektuální vývoj nebo naopak úpadek? Proč u někoho vadí, že zůstal u svých původních názorů a u jiných to nevadí, ba je to vychvalováno? Zkrátka tento výběr nastoluje otázku, co je "inteligence", koho je možné za ní považovat a jakou má roli. Myslím, že se Kosatík snaží tuto otázku zodpovídat. Musím ale jako čtená říci, že jeho prvotní soubor Česká inteligence - Od Jaroslava Golla po Magora" působí konzistentněji a jde k jakýmsi kořenům, které nás jako národ utvářely. Tady je to pelmel různě zajímavých osobností, které spojuje jen Kosatíkův výběr, a může jich být ještě 30 nebo 50 a nebo dalších 150. A podobně zásadní vliv, jako u těch z první knihy, bych viděl tak u 10.... celý text

Robinson na Otavě 1973, Karel Klostermann

Tahle kniha skutečně mate tělem. Vypadá jako pro děti, přitom jde o horory, kde se umírá ve vánici, sousedi přes řeku se nenávidí k smrti, drobná lež zničí celé hospodářství a podobně. Velmi se mi líbila titulní povídka, která je trochu jiná, o dvou klucích, kteří chtějí žít jako Robinson, která zpočátku působí až naivňoučce, možná autobiograficky vzpomínkově, ale změní se v naprosté vnitřní drama, kdy i mě se svíralo hrdlo. Skvěle vylíčená atmosféra, situace, postupující proměna okolností a tedy i psychologie hrdinů, ukázková povídka. I ostatní povídky byly výborné, zůstane mi taky v srdci Dědova vina o tom, jak i když člověk štěstím vyklouzne z patálie, provází ho to celý život jako něco, čeho se mu dostalo vlastně neprávem. Skvělé. Milý pane Klostermanne, klobouk dolů!... celý text

Lístky ze šumavské epopeje 1983, Karel Klostermann

Klostermann je roztomilý gigant české/německé literatury. Jeho roztomilost spočívá v tom, že je velmi sentimentální, klidně i patetický, někdy velmi rozvláčný, a vyjadřující se překrásnou květnatou češtinou plnou přechodníků a tak dlouhých souvětí a vložených vět, že je to vždycky skoro co věta, to odstavec. Gigant je v tom, jak je opravdový. Jak ze sebe nejen nechává vzlínat jeho vzpomínky na starou Šumavu, ale jak ji i ze sebe rve, aby ji hlavně zachytil, aby se nerozplynula, i když věděl, že je dávno pryč. A udělal to tak systematicky a bytostně zemitě opravdově, že v literatuře dnes Klostermann a Šumava jedno jsou. Ocenil jsem jeho Ze světa lesních samot a Skláře jako větší útvary, tady bych rád vysoce hodnotil jeho povídky. Jsou téměř hororové, protože v nich vždycky jde o něco zcela podstatného - o vinu, o prokletí, o zločin, o přírodní katastrofu, o napravení hříšníka....Skvěle dokáže vylíčit atmosféru i psychologii postav, postaví je do nějakého konfliktu, který rozvíjí, a i když jeho texty mají trochu "učitelský" tón, je to rozený šumavský dramatik. Naprosté osvěžení a radost nad radost!... celý text

Jezero 2016, Bianca Bellová

Skvělá kniha. Přestože se odehrává kdesi v neznámé zemi u velkého jezera, člověk se středoevropskou zkušeností má pocit, že tu krajinu zná. Je to trochu dystopie a post-apokalypsa, ale taky parafráze gangsterské socialistické totality, v níž člověk zoufale bojuje o vlastní individualitu a jedinečnost. Hlavní postava Nami, která/který hledá svoje kořeny - nikoliv intelektuálně, ale prostě chce vědět, kdo jsou jeho rodiče, aby věděl, jaké má místo na zemi, se dostává do různých situací, které vypadají chvílemi jako nezávislé povídky, ale nakonec se všechno propojí a žádný z motivů nebyl vyprávěn nadarmo. Přitom jazyk, jakým je to vyprávěno, je strohý, trochu zcizený, aby nám neumožnil se do toho emotivně úplně ponořit, a to nás jako čtenáře vlastně ochraňuje před všemi těmi zvěrstvy, které se tam před očima konají. Jestli tu níže někdo píše, že to je "Coelho pro vzdělané", tak s tím bych polemizoval, protože Coelho je podle mě kýčař, kdežto Bellová mi spíš připomíná McCarthyho. To je trochu jiná krevní skupina. Prostě je to pro mě objev a vlastně se stydím, že jsem si knihu nepřečetl dřív, když byla tak oceňovaná a oslavovaná. Ale hlásím, že po pár letech je to síla.... celý text

Jak naštěpit třešeň 2004, Jeanette Winterson

Není možné říci uplně jednoznačně, jestli se mi to líbilo moc a nebo jenom líbilo. Velmi mě bavila lehkost, s jakou autorka vypráví své příběhy, které jsou plné obrazotvornosti, nadpřirozena, ale přitom vyprávěné autenticky tak, jako by byly něco naprosto přirozeného. Matka obryně a nevlastní syn Jordán procházející anglickým 17. stoletím jsou nový typus dvojice, přičemž abnormalita vyprávěná normálně a s humorem spoluvytváří úplně nový svět. Svět, kde je běžné se nedotýkat podlahy, kde jsou města, která zachvátila epidemie lásky a je třeba ji vymýtit, kde jsou města, která popírají zemskou tíži, kde pohádka o dvanácti létajících princeznách je stejně skutečná jako požár Londýna nebo poprava krále. Tato literární zábavná hra je opravdu nápaditá, je to trošku takový ohňostroj nápadů a to na tom oceňuji. Zaráží mě, jak cize najednou působí odskok v dějové linii do skutečného 20. století, i když chápu, že sdělením románu je, že jsme stále stejní a nic s námi ta staletí neudělala. A když je možné létat, proč by nebylo možné se propojit s příběhy 17. a 20. století...? Nakonec to od autorky beru, a chvíli mi to připadalo jako vypravěcí zrada. Co je ale opravdu třeba ocenit, je překlad (Lenka Urbanová), krásný, vybroušený a vytříbený jazyk. Příklad: "Dobytek se v mlze utopil a svítící zrnko prachu se zjevovalo a mizelo a zjevovalo a mizelo jako maják, protínajíc vzduch silou blyštivého meče." (s. 9) "Jedenkrát jsem se zamilovala - pakliže zamilovaností míníme onu krutost, která nás přivede rovnou cestou před brány ráje, kde je nám dáno shledat, že nám zůstanou navždy uzamčeny." (s. 35) "Nezabila jsem ho, Nechala jsem ho kráčet po cimbuří nad troskami jeho království; tělo prolezlé nemocí. Té zimy ho nalezli na sněhu mrtvého. Proč jen nenapřel svůj život ke mně, jako stromy, ač zmítané větrem, nepřestávají sledovat pouť slunce?" (s. 49) "Král chtěl promluvi, ale Bradshaw mu nedal svolení a pokynul, aby byl odveden. Z hlediska práva už byl mrtev a mrtví nemluví." (s. 67) "Během jediné noci může uběhnout dvěstě tisíc let, když čas plyne pouze v naší mysli. Pravidelné milníky ročních dob, krajina milovaná v neustálých proměnách, to probíhá venku, zatímco uvnitř, tam námi pod jiným nebem otáčejí světelné roky." (s. 126) Je to svérázná procházka do minulosti a současnosti naší duše a mužsko-ženského světa. Když se člověk odpoutá od běžného vyprávění a přijme celou tu stylizaci, myslím, že si to užije a dokonce si odnese i řadu užitečných rad. Například tu, kterou dala bordelmamá adeptce prostituce - z desatera pro ženy o mužích uvedu jen bod č. 10: "Tvá největší síla je v tom, že si muži myslí, jak mají ženy přečtené a jak do nich vidí." (s. 31). Svatá pravda.... celý text

Milované řemeslo 2000, Jiří Opelík

Vlastně navazuji na chválu jeho první knihy Nenáviděné řemeslo. I zde jde o soubor textů, tentokrát však nikoliv publikovaných v různých kulturních a literárních týdenících (ty všechny rok 1970 zrušil), ale jako předmluvy k různým edicím či doslovy nejrůznějších knih. Opelík tu tedy měl možnost velmi komplexních hlubokých textů, které jsou podle mne klenotem české literární vědy. A platí opět to, že jeho jazyk je krásný a myšlení pronikavé. Zde jsou studie o Bezručovi, Josefu Haisu Týneckém, o Jiřím Sumínovi, o Olbrachtově Žaláři nejtemnějším, o českém literárním eseji, o Vančurově Hrdelní při, o Čapkově noetické trilogii, o Josefa Čapka Psáno do mraků, o Peroutkově Budování státu, o Čeňku Kramolišovi, Vojtěchu Martínkovi, Václavu Řezáčovi, Jiřím Weilovi, Oldřichu Mikuláškovi, Skácelovi a Oldřichu Králíkovi. Všechny jsou zajímavé tím, že vždycky nasvěcují danou osobnost různým odstínem světla, vsazují ho do různých kontextů a pečlivě daný kontext rozebírají. A kniha také obsahuje, jako evidentně poslední Opelíkovo dílo, kompletní Opelíkovu bibliografii. Souhlasím s ním a jsem nadšený, že někdo to dokáže tak pěkně formulovat. Například to, že Václav Řezáč před Nástupem by měl být na stejné rovině jako Jaroslav Havlíček, na kterého se však při přirovnávání Řezáče vždycky zapomnělo. Je radost číst o beletristických tendencích Peroutky při psaní vlastně faktografického díla Budování státu, je to nový pohled a velmi osvěžující. Souhlasím s Opelíkovým názorem na Jiřího Weila, zcela se ztotožňuji s jeho názorem na Čapkovo psáno do mraků: "Došel-li tedy Josef Čapek při svém přemítání až na sám kraj vesmíru a k všeobecnému zákonu ovládajícímu veškeré jsoucno, došel při svém psaní - vezmeme-li tuto knihu jako slovesný tvar - také na jistý kraj: na kraj takzvané krásné literatury. Čtenář "myšlenek" - jak by Čapkův žánr, i s ohledem na pascalovskou inspiraci, měl být nejvhodněji označován - se ocitá na konci protilehlém artismu a na pólu protichůdném epice." (s. 173). A ještě: "Kdy konečně pochopíme, že je tu Josef Čapek moralistou Montaigneovy či Pascalovy velikosti? Sama o sobě je to kniha iniciativní; lze ji číst mnohokrát a nikdy neznudí. Sama však také potřebuje iniciativního čtenáře, který právě nestůně potřebou se bavit a který bere život vážně. ,... Naplňuje zcela jiné potřeby, ty úplně základní." (s. 181) Takhle se také dá psát a myslet o literatuře. Klobouk dolů, pane Jiří Opelíku! Díky vám za toto setkání!... celý text

Nenáviděné řemeslo 1969, Jiří Opelík

Když teď zemřel Jiří Opelík, vynikající znalec mj. Josefa Čapka, nedalo mi to a šel jsem si do knihovny vypůjčit dvě jeho knihy - jeho první (Nenáviděné řemeslo) a jeho poslední (Milované řemeslo). Oboje jsou soubory textů, které už někde vyšly, nicméně oboje mají jedno společné. Jsou vynikající. Nenáviděným řemeslem je mu "kritické řemeslo". Nejen ona (asi ubíjející) pravidelnost literárního kritika, vyjadřujícího se na stránkách Hosta do domu, Literárních listů, Orientace, Literárních novin, Kulturní tvorby, České literatury, Kultury, Května, Českého jazyka a literatury apod. (všechno platformy 60. let). Ale také ona nutnost soudu, kritiky, který sám pociťuje jako "mlýnský kámen, který s sebou vláčím". Nicméně v úvodu sám píše: "Ale nenávist není přece ještě to nejhorší, co člověka potkává - to pohrdavá lhostejnost je horší. Nenávist může být i rubem lásky, dokonce jejím vnějším projevem. A také zárukou její přítomnosti." Soubor jeho kritik je skvělým dobovým svědectvím o možnostech tehdejší reflexe literatury. Jde spíše o kratší texty, nemůže v nich jít tedy tak do hloubky, jako se to pak děje v Milovaném řemesle, ale přesto Opelík dokazuje, jak pronikavě myslící autor to je. Dovolím si pár citátů: "Je náramný rozdíl v tom, pozorujeme-li střevlíka, pokud ještě měděně probleskuje mezi stébly bojínku, nebo prohlížíme-li si ho už probodnutého špendlíkem, pod sklem školní entomologické sbírky. Je náramný rozdíl v tom, přistupujeme-li k literárnímu dílu buď jako k živému organismu, který se nějak rodil a zrozen žije ve věčně proměnné době, a nebo jako k hmotě mrtvě narozené nebo mumifikované. Je jasné, v kterém z obou případů máme na poznání určitého jevu větší šance." (s. 80) "Kainar je šťastný básník. Jeho poezie vykřesává spory a zažehuje jimi velké otázky nad životem i uměním." (s. 49) "Jiří Mahen vyzval jednou Halase okřídlenými už slovy: Pojďte do Slávie, budeme mlčet. Jan Skácel je pravý dědic Mahenův, tká své básně z ticha." (s. 60) "Jsme-li tolerantní - nikoli ovšem ke kýči, šmíře, podvodu, nýbrž k bohaté škále uměleckých postupů a hodnot - umíme se poučit, umíme přerůst svá předchozí stanoviska. Jsme také schopni nazírat písemnictví jako velkou kontinuitu, kde sice nesouvisí všechno se vším, ale přece jen něco s něčím - jako by to řada štafet křižovala rozlehlou oblohu literatury. Vždyť ani kritikovi, který ve své práci stojí jenom za určitými hodnotami výhradně soudobé poezie a literatury, který je probojovává a je preferuje, nescvrkává se literatura pouze na ně; i on vnímá současná díla v časových hranicích daleko širších, i on má přece své lásky i mezi autory starými a od prosazovaných hodnot odlišnými, i on má potřebu vnitřní rovnováhy. Zabírat prostor stále větší a pohybovat se v něm stále svobodněji, zůstat svůj a zároveň být i nad sebou - v tom to všecko vězí." (s. 69) A tak dále a tak podobně, jsou to pronikavé črty o Florianovi, Hrabalovi, Řezáčovi, Kainarovi, Josefu Jedličkovi, Miroslavu Holubovi, o cestopisu, o Spalovači mrtvol a tehdy novém Žertu a je třeba to brát nejen jako dobové svědectví, ale sbírku možného myšlení o literatuře. Myšlení otevřenému vlastním posunům stejně jako živému organismu knihy. Vynikající. A na závěr krásný citát F. X. Šaldy uvozující Opelíkovu stať Musí se poezie líbit?: Jen kurvy se musejí líbit, poněvadž by bez toho zemřely hlady. Verše ne." (s. 24)... celý text

Roky v kruhu 1942, Jarmila Glazarová

Naladěn Adventem, který považuji za jednu z nejlepších knih české literatury vůbec, jsem se dostal k této prvotině. Rozhodně na ní oceňuji krásný jazyk, bohatý jazyk a jazyk, který i přes značnou popisnost dokáže vykreslit řád, atmosféru, prosluněnost i sněhem zavátost kraje, domova, vily. Těch 420 stran, v nichž se vlastně skoro nic "velkého" neděje, nikde žádná dějová linka, je přesto zaplaveno tisíci drobnými událostí z běžného života, formálně uspořádanými do koloběhu roku. Takže samotný popis není kupodivu strnulý, ale životný, události se propojují s místy, s časy, s událostmi, rituály, mimořádnostmi, na jedné úrovni jsou informace o někdy trudné lékařské praxi autorčina manžela, narození a smrt stejně jako jeho úsměv, objetí, chvilka klidu a pohody po obědě nebo kvetoucí kaktus v zimní zahradě v květináči. Tohle všechno se Glazarové podařilo zachytit jako prchavé okamžiky jejího života, společného manželského života, který končí smrtí muže. Původně text ani nepsala jako literaturu, spíše terapii a proto je vše tak mírně nostalgické. Na druhou stranu si myslím, že lze číst i mezi řádky, co nebylo vyřčeno. Glazarová jako mladá manželka byla neskonale sama, muž byl neustále pryč a kdoví, jak to mezi nimi mužsko-žensky bylo. Kontroloval její výdaje, ze kterých se musela každou sobotu zpovídat, ona milovala divadla, koncerty, kavárny, a přitom do nedaleké Ostravy musela často zajíždět taky sama a na přeplněných ulicích neměla koho oslovit. byla to krásná klec, která by se jako hnízdečko hodilo asi pro manželství po 30 letech, nicméně právě oněch 30 let byl mezi nimi věkový rozdíl. Takže pro muže to byl svět adekvátního klidu a podle mne žena strádala. I když se sobě namlouvala, že je šťastná. Vypovídá o tom fakt, že nejkrásnější měsíc byl pro ni srpen, kdy pravidelně z Prahy přijížděla její sestra Irena, a s ní si mohla (konečně) povyrazit. Takže literárně pozoruhodný životný popis, mezi řádky jí to štěstí věřím jen zčásti. Mohlo to být totiž také ztracených 8 let života, které mohla plně prožívat s někým jiným a někde jinde.... celý text

Dagmar Hochová 2024, Dagmar Hochová

Skvělá monografie o skvělé fotografce. Je vlastně trochu katalogem výstavy, která právě teď probíhá v Moravské galerii v Brně, ale ta (spolu s knihou) je jedním z výstupů velkého grantu TAČR, který je určen na zpracování pozůstalosti této vynikající osobnosti. Takže hlavní efekt této publikace je, že je tematickým průřezem Hochové tvorby - nejen děti, kterými je proslavená, ale kniha představuje fotografie z jejích cest (Rusko, Vietnam, Itálie, Francie, Skandinávie...), její zakázkové a reklamní fotografie (zejména móda, produktová fotografie, časopisecká fotka pro časopis Vlasta, obálky knih...), dokonce její školní práce (!) a samozřejmě nepřeberné množství různých jednotlivých fotek nebo cyklů, které přesně vystihují atmosféru Pražského jara, srpna 1968, pohřbu Jana Palacha a pak normalizace (vyprázdněné svátky, naopak tradiční zvyky ve východoslovenské obci Šumiac, legionáři u hrobu TGM v Lánech !, apod.). A jako přívažek je tu dokonce zvláštní, dosud nezveřejněná ukázka z cyklu Česká národní rada a Aurora, kdy Hochová jako poslankyně fotila dál a unikátně zachytila tyto prenatální okamžiky svobody na půdě nového svobodného parlamentu. Nezapomenutelná je také Hochová v oblasti portrétu, resp. situačního portrétu - myslím, že její Váchal a Reynek jsou zcela nepřekonatelné, a všechny ty skvělé fotky spisovatelů jsou v knize Konec chleba, počátek kamení... a pak skvělý a jednoduchý nápad třicet let fotit výhled ze svého okna na Jiráskově náměstí, kudy prostě prošly dějiny. A ještě se chci zmínit o výborném textu Jiřího Pátka, množství archivních materiálů a pečlivosti, s jakou je kniha vypravena. Až na obálku, která je podle mne zcela špatná (růžová je podle mne zcela mimo), to je exkluzivní skvělá monografie, kterou zařazuji vedle monografií o Jindřichu Štreitovi, Bohdanu Holomíčkovi, Pavlu Diasovi a podobných machrech.... celý text

Poetický slovník 1997, Josef Brukner

A já k tomu dodávám, že to není jen sbírka motýlů a že to není pro ty, "kteří se chtějí zabývat poezií" - to je pro ty, kteří se chtějí dotknout krásy samotné. A nemusí se nutně zabývat poezií. Souhlasím se vším, co tu je již řečeno, je to nejenom pěkně udělaná kniha (i typograficky - viz titulní strany jednotlivých písmen), ale je možné zapíchnout prst kamkoliv a opravdu se celistvě potěšit. Například tím, že se člověk dozví obsahy odborných pojmů, o kterých až do svých 51 let neslyšel: amfibolie, antonomázie, aposiopese, asyndeton, barbarismus, cento, decima, deirese, distichon, dithyramb, elize, envoi, epifonéma, epizeuxis, gazel, kancóna, litotés, makaronismus, nóna, oktosylab, palilogie, pantum, paronomázie, polysendeton, rispet, ritornel, sestina, Spenserova strofa, spondej, tencóna, terceto - což mě spíš usvědčuje z naprosté nevzdělanosti. Nebo tím, že si člověk zpřesní povědomí o pojmech, které jen tuší: bohatý rým, gramatický rým, homonymní rým, chudý rým, identický rým, lámaný rým, mužský rým, náslovný rým, obkročný rým, ocasatý rým, planý rým, rýmové echo, štěpný rým, úplný rým, useknutý rým... A nebo tím, že některé pojmy jsou poezie sama, posuďte sami: díván, kasída, ocasatý rým, přerývka, ráček, rozluka, svítáníčko...Nádhera! A v neposlední řadě se člověk potěší i tím, jak se o těchto pojmech píše - já uvedu jiný příklad než kolega: Acent: "Akcent je jakési srdce řeči, srdce jejího rytmu, a zejména rytmu básnického. Je to základní nositel rytmu v přízvučně organizovaném verši." Krása vůkol!... celý text