Skořicové krámy (15 povídek) přehled

22.10.2024

"Polský Franz Kafka!" píše se na obalu knihy. Člověka to zaujme, čte to jako "polského Franze Kafku" a je zklamán. Kafka je jenom jeden. Ano, člověk se nechá nachytat na nakladatelskou marketingovou fangličku. A přitom to textu vlastně ubližuje. Dobrá, odhlédněme od toho.
Je to soubor povídek, kde hlavním hrdinou u většiny z nich je autorův otec, který se pohybuje na hranici šílenství, neustále s utíká do nějakých svých světů, je to bizarní, roztodivné, neuvěřitelné a svým způsobem magické. Na rozdíl od Kafky z toho ale nic nevyplývá, nepredestinuje to osud, je to zajímavůstka, libůstka, která je popsána zcela opulentním jazykem. Chtělo by se mi napsat, že to je nádherný jazyk, kdyby - podle mne - právě jazyk tu nebyl na závadu. Je tak košatý a mnohovrstevnatý, že se stává manýrou a kudrlinkou, což mi fakticky vadilo tak, že se mi to stalo překážkou čtení. Neříkám, že obraty nejsou zajímavé a inspirativní - třeba povídka popisující vichřici, ta je vyloženě povedená, ale je to pro mne bohužel zapleveleno záplavou krásných a rozkošatělých slov. Chtělo by to víc soustředěnosti. ještě se mi líbila hranice magična, do kterého autor plynule vstupuje a zase z něj vystupuje - třeba když jde z divadla a ztratí se v uličkách štetlu, vezme ho nečekaně vozka, jede těmi podivnými uličkami...Má to určitě atmosféru.
Ale bylo to málo.
Příklad zajímavých formulací:
"Slyšeli jste někdy v noci strašné vytí voskových figurín zamčených v jarmarečních boudách, ten žalostný chór dřevěných a porcelánových trupů bušících pěstmi do stěn svého vězení?" (s. 44)
"Je tím vina stařecká nestřídmost léta, jeho chlípná a pozdní vitalita. Stává se někdy, že srpen končí a starý silný kmen léta ze zvyku rodí dál a dál a z jeho tlející hniloby se valí dny: zdivočelé a plevelné dny, neplodné a idiotské dny. Aloe on nepřestane a dál a dál se na něj hrnou, a to úplně zadarmo, dny v podobě kukuřičných klasů, prázdných a nepoživatelných, a bílé dny, celé užaslé a úplně k ničemu." (s. 98)
Je mi to líto, ale třeba jsme si jen nesedli.

26.09.2024

Zajímavé… K Bruno Schulzovi jsem se dostal přes Bohumila Hrabala a asi rozumím co se mu na něm líbilo. Jak už řekl kolega přede mnou - obrovská fantazie! A mnohdy vskutku brilantní, nádherný a geniální motiv/myšlenka… Přesto mě to úplně nevtáhlo. Někdy bylo té fantazie skoro až moc a ne že bych se v ní ztrácel, ale trochu se přejedla. A je fakt úsměvný, že to říkám zrovna já, který to ze sebe chrlí vcelku podobně. Možná je to naschvál, abych zbystřil! Nicméně - jsem rád, že jsem knihu četl, ale další bych asi už nemusel.