Dřevěná lžíce přehled

31.10.2024

Nedalo mi to, protože jsme byl stržen románem Moskva-hranice. Chtěl jsem, aby to pokračovalo. A Dřevěná lžíce na tento román jakoby navazuje. Užil jsem si to tedy dosytosti.
"Strohé konstatování", které tomu vytýká kolega níže, je to nejlepší, co mohl Weil udělat. Ta téměř dokumentární přesnost, jednoduchost je totiž podle mého nejsilnější. Přestože miluji psychologický román, Weil tady dokázal skrze tuto strohost a téměř absenci psychologie postav vylíčit plastický obraz nejen situace při stavbě továrny v Kazachstánu, ale celkové situace v Sovětském svazu, nebo v totalitním režimu. Není třeba se nořit hluboko, stačí pozorovat a porovnávat.
Pozoruhodná je stavba románu, která působé jakoby schematicky, ale beru ji jako různé přítoky do jedné řeky. Každý z přítoků reprezentuje jiný typ života ve Svazu, taky jiné naděje a jiná zklamání. Všechny postavy vlastně směřují na stavbu jedné továrny, zároveň se tam ale skoro všechny minou, nevznikne mezi nimi ani žádný konflkt, všechno tak plyne, socialismus se buduje, budovatelské nadšení tryská, a svoboda myšlení, individuality se postupně ohoblovává až k neexistenci.
Přitom je třeba mít na paměti, že Weil byl přesvědčený komunista a že i když jeho zkušenost ze SSSR ve 30. letech byla trpká, a zde líčí také svůj autobiografických zážitek, že komunistou zůstal. Takže ta kritika režimu není nenávistná, jakoby "z druhé strany barikády", o to je vlastně silnější, že to píše přesvědčený intelektuál, který "jen" zažívá trpké zklamání. A to i přes optimistickou vidinu celku, nicméně konkrétní detaily a projevy, chování lidí, nefunčnost aparátu, meze lidskosti ho čím dál intenzivnějši zbavují iluzí - a bere čtenáře s sebou.
Jsem opravdu šťastný, že jsem se k těmto dvěma románům dostal. Skutečně jsou na úrovni Čevengura a Dětí Arbatu, s tím rozdílem, že to je český pohled, tedy nám důvěrnější. Skvěle!

27.09.2022

Úmorné. Kdybych měl hodnotit, jak mě to bavilo, tak jednoznačně nula hvězd. Dočetl jsem to jen díky pochybnému intelektuálnímu zájmu o problematiku, se sebezapřením. Opravdu si nejsem jistý, jestli autor píše tak nudným stylem proto, že prostě neumí psát, nebo protože chce takto reprodukovat šeď, zoufalství a bezvýchodnost popisovaného světa – jednoho sovětského lágru. Asi je to kombinace obojího. Nemá to vůbec žádný duchovní přesah, nevidím v tom vůbec žádnou naději, je to jen neuvěřitelně strohé konstatování totální bezmoci člověka proti "osudu" – společenskému systému SSSR. Systém si pohrává s lidskými osudy zcela nahodile a nesmyslně, nikdo se proti němu nemůže vzepřít. Je úplně jedno, jestli je člověk nahoře nebo dole, jestli v komunismus věří nebo ne, v každém případě je to zoufalství, protože cokoli v životě dokáže není nikdy jeho zásluha, vždy jen otázka náhody. Trestanci, jež se sedřou z kůže, třeba získají vyznamenání a jsou z tábora předčasně propuštěni, ale je evidentní, že žádné štěstí je nečeká a že se kdykoli znovu mohou dostat, bez vlastního zavinění, do této zoufalé situace. V knize nejsou vůbec rozváděny jakékoli názory / postoje postav, ty zůstávají absolutně ploché a neživotné, stejně tak zůstává nevysloven a zcela nejistý názor autora. Je jasné, že kniha není oslavou sovětského zřízení, ale není v podstatě ani jeho kritikou. Je jen holým konstatováním absolutně zoufalé skutečnosti. Nevím, co si z toho mám vzít. Pro dnešního člověka je prostě nepochopitelné, jak tak nelidskému systému, který zabíjí lidi po statisících, mohl někdo věřit nebo s ním být jakýmkoli způsobem smířený. Postavy se ve vztahu k Systému pohybují na škále od pasivního zklamání (Alexandr Alexandrovič) a "hrdinné" odevzdanosti osudu (Tony Stricker) po nepochopitelné budovatelské nadšení (Lída Raisová) tváří v tvář bídně hynoucím tisícům. Vysoce depresivní četba. Není v tom sebemenší záblesk naděje. Strašné! Jediná příběhová linka, která mě jakž takž bavila, byl život vysokého hodnostáře A. A. před jeho pádem na dno, který ve všudypřítomné paranoii tušil – ale to není těžiště textu. Zkrátka: jestli autorovým záměrem bylo napsat text, který je utrpení číst, aby na čtenáře přenesl zkušenost utrpení života ve Svazu, tak to se mu povedlo. Není mi jasné, jaký to má smysl.