Jeanette Winterson

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 8 knih

Konec času

Na světě nejsou jen pomeranče

Jak naštěpit třešeň

Vášeň

Nové komentáře u knih Jeanette Winterson

Jak naštěpit třešeň

„Zajímavé slovní obraty, ale dějove se mi moc nelíbila. Tak půl na půl.“
— gabriela8704

Vášeň

„Ano, souhlasím s Andrea81, že styl Wintersonové není pro každého. Ale je pro toho, kdo má rád lehkou nadsázku, náznaky magična (kdy se zcela samozřejmě dějí věci dost nesamozřejmé, přesto ale logické), a takový napůl sdělovací styl vyprávění. Tak jako se nesamozřejmé stává samozřejmým, tak o tom i autorka vypráví, když se na tuto notu naladíte, nic Vám nepřijde zvláštní - jen Vás čím dál víc baví kouzlo jazyka, jakým Wintersonová vládne (a tady obdiv i překladatelce Lence Urbanové!), a zcela nestandartní obrazivost líčených situací. Přečetl jsem si její Jak naštěpit třešeň, o které jsem měl drobounkou pochybnost, ač se mi velmi líbila, ale tuto Vášeň jsem zhlt jako malinu. Podle mě ještě lepší než "třešeň". Jsou to dva příběhy, které pak podivuhodně propojí, a odehrávají se v Napoleonově době. Nebudu spoilerovat, ale Henri (napoleonův kuchař) a Villanella (benátská prostitutka) jsou zcela originální bytosti se svérázným pohledem na svět. Oba jsou vybaveni mírně nezvyklými vlastnostmi, zejména Villanella, která je dcerou převozníka. A toto nastavení je přivádí do nejroztodivnějších situací, které překvapují a baví. Autorce se podařilo skrze onen "sdělovací", tak trochu odtažitě sarkastický, styl velmi plasticky vylíčit atmosféru Benátek a jejích proměn v době karnevalů, stoupající hladiny moře, v době Vánoc i vítání nového roku, a stejně tak atmosféru na bojištích a v zázemí Napoleonovy armády. Všechno je to vlastně zábavné a přitom si (a čtenořovi) román klade základní otázky. Ukázka č. 1: "Budeš zabíjet lidi, Henri?" Přidřepl jsem si vedle ní. "Lidi ne, Luiso, jenom nepřítele." "A kdo jsou nepřátelé?" "To jsou ti, co nestojí na naší straně." (s. 17) Ukázka č. 2: Já bych však knězem být nemohl. I když mě srdce bije stejně hlasitě jako její, nedokážu předstírat, že slyším hlučnou odezvu. Křičem jsem k Bohu i Panence Marii, ale oni mi zpátky nezakřičeli, a já nestojím o ten tichý, nepatrný hlásek. Bůh přece může oplácet vášeň vášní. Podle maminky ano. Tak ať to dělá." (s. 19) Ukázka č. 3: Byl jsem tenkrát šťastný, ale šťastný je slovo dospělých. Détěte se nemusíte ptát, jestli je šťastné, stačí se na ně podívat. Buď je a nebo není. Dospělí o tom pořád mluví proto, že sami většinou nejsou. (s. 32) Ukázka č. 4: Každá sněhová vločka prý je jiná. Kdyby to byla pravda, jak by se mohl svět ubírat dál? Jak bychom vůbec mohli, klečíce, povstat? Jak bychom se vůbec mohli vzpamatovat z údivu nad tím? Jen tak, že zapomeneme. To nejde, mít v hlavě tolik věcí. Je jen přítomnost a žádné vzpomínání." (s. 47) Ukázka č. 5: Co se mne týče, až budu mít umřít, chtěla bych to prožít o samotě, daleko od světa. Ležet v květnu na vlahém kameni, dokud ze mne nevyprchá všechna síla, a pak hladce sklouznout do kanálu. Takové věci jsou v Benátkách dosud možné. (s. 61) Ukázka č. 6: Kdesi mezi strachem a sexem je vášeň. (s. 64) Ukázka č. 7: Nepřátelé zabírají víc místa než přátelé. Jak se mohlo tolik upřímných a obyčejných lidí zničehonic proměnit v muže, jež je nutno střílet, a v ženy, jež je nutno znásilňovat? (s. 79) Ukázka č. 8: Pokud nám láska byla vášní, pak nenávist se stává posedlostí. Potřebou vidět, jak kdysi milovaný je slabý, ušlápnutý, že ho ani není možno litovat. ... Nenávidíme však jen toho, koho jsme kdysi milovali, nývrž i sebe - jak jsme jen mohli milovat něco takového? (s. 83) Ukázka č. 9: Když vášeň přichází prvně ve zralém věku, hůř se s ní loučí. Kdo se s tou saní střetne ve své zralosti, stojí před ďábelskou volnou. Dá vale všemu, co dobře zná, a zvedne kotvy vstříc neznámému moži, aniž si je jist, že znovu dopluje na pevninu? ... Většinou ne. A pokud ano, musíte ho při odplutí přivázat ke stěžni, neboť volání Sirén je příšerné, a mohl by se pominout na rozumu, kdyby si připomněl, oč přichází. (s. 135-136) A s Henriho lakonickým konstatováním: "Píšu dál (deník), abych měl pořád co ke čtení" (s. 147) ještě jednou vřele doporučuju výborný román!“... celý text
— Apo73

Ťarcha - Mýtus o Atlasovi a Herkulovi

„Neviem, či môžem zovšeobecňovať tvorbu Winterson, keď je toto po Pomarančoch len druhá kniha od nej, ktorú som čítal a na ďalšie sa iba chystám, ... ale podobnosti sa dajú nájsť. Trochu netradičná forma a prerozprávanie príbehu, v ktorom sa za 94 strán toho udeje dosť. A tak okrem mýtov a legiend zažijeme aj svojsky vtipný a zaujímavý pohľad na vesmír, či zrod vecí na Zemi. Nehovoriac, že často asi nenarazíme na Herkula vykresleného v takomto nie práve lichotivom svetle (aspoň pre mňa to bolo prvý krát). Ku koncu sa dá aj filozofovať ako dlho je človek ochotný a schopný niesť svoje bremeno a či ho nenesie len zo zotrvačnosti, lebo sa obáva dôsledkov.“... celý text
— krny

Trhlina v čase

„WAU. Musím říct, že je to úžasné dílo plné zamyšlení, kam nás až šílenství může zavést. Prevence je základ, aby nedošlo ke katastrofam. Převedení Shakespeara do novodobé formy se autorce povedlo bravurně. Tleskám a smekam.“... celý text
— gabriela8704

Jak naštěpit třešeň

„Není možné říci uplně jednoznačně, jestli se mi to líbilo moc a nebo jenom líbilo. Velmi mě bavila lehkost, s jakou autorka vypráví své příběhy, které jsou plné obrazotvornosti, nadpřirozena, ale přitom vyprávěné autenticky tak, jako by byly něco naprosto přirozeného. Matka obryně a nevlastní syn Jordán procházející anglickým 17. stoletím jsou nový typus dvojice, přičemž abnormalita vyprávěná normálně a s humorem spoluvytváří úplně nový svět. Svět, kde je běžné se nedotýkat podlahy, kde jsou města, která zachvátila epidemie lásky a je třeba ji vymýtit, kde jsou města, která popírají zemskou tíži, kde pohádka o dvanácti létajících princeznách je stejně skutečná jako požár Londýna nebo poprava krále. Tato literární zábavná hra je opravdu nápaditá, je to trošku takový ohňostroj nápadů a to na tom oceňuji. Zaráží mě, jak cize najednou působí odskok v dějové linii do skutečného 20. století, i když chápu, že sdělením románu je, že jsme stále stejní a nic s námi ta staletí neudělala. A když je možné létat, proč by nebylo možné se propojit s příběhy 17. a 20. století...? Nakonec to od autorky beru, a chvíli mi to připadalo jako vypravěcí zrada. Co je ale opravdu třeba ocenit, je překlad (Lenka Urbanová), krásný, vybroušený a vytříbený jazyk. Příklad: "Dobytek se v mlze utopil a svítící zrnko prachu se zjevovalo a mizelo a zjevovalo a mizelo jako maják, protínajíc vzduch silou blyštivého meče." (s. 9) "Jedenkrát jsem se zamilovala - pakliže zamilovaností míníme onu krutost, která nás přivede rovnou cestou před brány ráje, kde je nám dáno shledat, že nám zůstanou navždy uzamčeny." (s. 35) "Nezabila jsem ho, Nechala jsem ho kráčet po cimbuří nad troskami jeho království; tělo prolezlé nemocí. Té zimy ho nalezli na sněhu mrtvého. Proč jen nenapřel svůj život ke mně, jako stromy, ač zmítané větrem, nepřestávají sledovat pouť slunce?" (s. 49) "Král chtěl promluvi, ale Bradshaw mu nedal svolení a pokynul, aby byl odveden. Z hlediska práva už byl mrtev a mrtví nemluví." (s. 67) "Během jediné noci může uběhnout dvěstě tisíc let, když čas plyne pouze v naší mysli. Pravidelné milníky ročních dob, krajina milovaná v neustálých proměnách, to probíhá venku, zatímco uvnitř, tam námi pod jiným nebem otáčejí světelné roky." (s. 126) Je to svérázná procházka do minulosti a současnosti naší duše a mužsko-ženského světa. Když se člověk odpoutá od běžného vyprávění a přijme celou tu stylizaci, myslím, že si to užije a dokonce si odnese i řadu užitečných rad. Například tu, kterou dala bordelmamá adeptce prostituce - z desatera pro ženy o mužích uvedu jen bod č. 10: "Tvá největší síla je v tom, že si muži myslí, jak mají ženy přečtené a jak do nich vidí." (s. 31). Svatá pravda.“... celý text
— Apo73

Přejít na knížky autora