Vášeň přehled

05.11.2024

Ano, souhlasím s Andrea81, že styl Wintersonové není pro každého. Ale je pro toho, kdo má rád lehkou nadsázku, náznaky magična (kdy se zcela samozřejmě dějí věci dost nesamozřejmé, přesto ale logické), a takový napůl sdělovací styl vyprávění. Tak jako se nesamozřejmé stává samozřejmým, tak o tom i autorka vypráví, když se na tuto notu naladíte, nic Vám nepřijde zvláštní - jen Vás čím dál víc baví kouzlo jazyka, jakým Wintersonová vládne (a tady obdiv i překladatelce Lence Urbanové!), a zcela nestandartní obrazivost líčených situací. Přečetl jsem si její Jak naštěpit třešeň, o které jsem měl drobounkou pochybnost, ač se mi velmi líbila, ale tuto Vášeň jsem zhlt jako malinu. Podle mě ještě lepší než "třešeň".
Jsou to dva příběhy, které pak podivuhodně propojí, a odehrávají se v Napoleonově době. Nebudu spoilerovat, ale Henri (napoleonův kuchař) a Villanella (benátská prostitutka) jsou zcela originální bytosti se svérázným pohledem na svět. Oba jsou vybaveni mírně nezvyklými vlastnostmi, zejména Villanella, která je dcerou převozníka. A toto nastavení je přivádí do nejroztodivnějších situací, které překvapují a baví. Autorce se podařilo skrze onen "sdělovací", tak trochu odtažitě sarkastický, styl velmi plasticky vylíčit atmosféru Benátek a jejích proměn v době karnevalů, stoupající hladiny moře, v době Vánoc i vítání nového roku, a stejně tak atmosféru na bojištích a v zázemí Napoleonovy armády. Všechno je to vlastně zábavné a přitom si (a čtenořovi) román klade základní otázky.
Ukázka č. 1:
"Budeš zabíjet lidi, Henri?"
Přidřepl jsem si vedle ní. "Lidi ne, Luiso, jenom nepřítele."
"A kdo jsou nepřátelé?"
"To jsou ti, co nestojí na naší straně." (s. 17)

Ukázka č. 2:
Já bych však knězem být nemohl. I když mě srdce bije stejně hlasitě jako její, nedokážu předstírat, že slyším hlučnou odezvu. Křičem jsem k Bohu i Panence Marii, ale oni mi zpátky nezakřičeli, a já nestojím o ten tichý, nepatrný hlásek. Bůh přece může oplácet vášeň vášní.
Podle maminky ano.
Tak ať to dělá." (s. 19)

Ukázka č. 3:
Byl jsem tenkrát šťastný, ale šťastný je slovo dospělých. Détěte se nemusíte ptát, jestli je šťastné, stačí se na ně podívat. Buď je a nebo není. Dospělí o tom pořád mluví proto, že sami většinou nejsou. (s. 32)

Ukázka č. 4:
Každá sněhová vločka prý je jiná. Kdyby to byla pravda, jak by se mohl svět ubírat dál? Jak bychom vůbec mohli, klečíce, povstat? Jak bychom se vůbec mohli vzpamatovat z údivu nad tím? Jen tak, že zapomeneme. To nejde, mít v hlavě tolik věcí. Je jen přítomnost a žádné vzpomínání." (s. 47)

Ukázka č. 5:
Co se mne týče, až budu mít umřít, chtěla bych to prožít o samotě, daleko od světa. Ležet v květnu na vlahém kameni, dokud ze mne nevyprchá všechna síla, a pak hladce sklouznout do kanálu. Takové věci jsou v Benátkách dosud možné. (s. 61)

Ukázka č. 6:
Kdesi mezi strachem a sexem je vášeň. (s. 64)

Ukázka č. 7:
Nepřátelé zabírají víc místa než přátelé. Jak se mohlo tolik upřímných a obyčejných lidí zničehonic proměnit v muže, jež je nutno střílet, a v ženy, jež je nutno znásilňovat? (s. 79)

Ukázka č. 8:
Pokud nám láska byla vášní, pak nenávist se stává posedlostí. Potřebou vidět, jak kdysi milovaný je slabý, ušlápnutý, že ho ani není možno litovat. ... Nenávidíme však jen toho, koho jsme kdysi milovali, nývrž i sebe - jak jsme jen mohli milovat něco takového? (s. 83)

Ukázka č. 9:
Když vášeň přichází prvně ve zralém věku, hůř se s ní loučí. Kdo se s tou saní střetne ve své zralosti, stojí před ďábelskou volnou. Dá vale všemu, co dobře zná, a zvedne kotvy vstříc neznámému moži, aniž si je jist, že znovu dopluje na pevninu? ... Většinou ne. A pokud ano, musíte ho při odplutí přivázat ke stěžni, neboť volání Sirén je příšerné, a mohl by se pominout na rozumu, kdyby si připomněl, oč přichází. (s. 135-136)

A s Henriho lakonickým konstatováním: "Píšu dál (deník), abych měl pořád co ke čtení" (s. 147) ještě jednou vřele doporučuju výborný román!

29.04.2023

Postupně tento děj degradoval