Vášeň
Jeanette Winterson
Ve své čtenářsky úspěšném románu rozehrává britská spisovatelka, která se našim čtenářům představila už svou prvotinou Na světě nejsou jen pomeranče, příběh z doby napoleonských válek. Prvním vypravěčem je mladý francouzský venkovan Henri, který nadšeně narukuje do Napoleonovy slavné armády, ale nestává se vojákem, nýbrž kuchařem a Napoleonovým pikolíkem. Druhým vypravěčem je pak svobodomyslná Benátčanka, převozníkova dcera Villanelle. Jejich životní pouti se za ruského tažení osudově protnou a mají svou dohru v Benátkách. Příběh nabývá místy rysů magického realismu.... celý text
Přidat komentář
Opäť oscilácia medzi 3 a 4 * - nakoniec dávam pomyselných 3,5*.
"Možno všetky lásky sú také. Nie je to zmluva medzi rovnocennými stranami, ale výbuch snov a túžob, pre ktoré nie je v každodennom živote miesto. Uspokojí sa iba s drámou, a kým trieskajú ohňostroje, obloha má inú farbu."
"Bol som šťastný, ale to je slovo dospelých. Dieťaťa sa nemusíte pýtať, či je šťastné, vidíte to. Buď je, alebo nie je šťastné. Dospelí rozprávajú o tom, či sú šťastní, lebo väčšinou nie sú. Hovoriť o šťastí je ako pokúšať sa chytiť vietor. Oveľa ľahšie je dať sa ním oviať. "
"Prečo nám šťastné spomienky pripadajú, akoby to bolo včera, aj keď uplynuli roky?"
"Hráme v nádeji, že vyhráme, ale vzrušuje nás pomyslenie na to, o čo môžeme prísť."
Kniha útlučká, ale nahustená témami a možnosťami, z ktorých sa dalo podľa môjho názoru rozpracovať niečo viac. Páčil sa mi jeden maďarsky písaný komentár na GR - postavy sú akoby len sen, dopredu nalinkované a predsa konajú ako postavy. Zároveň je celá kniha takou metaforou o vášni, láske, prešpikované rôznymi "životnými múdrosťami" (na jednej strane mi to liezlo na nervy, na druhú stranu sama som si označila zopár viet).
Ale napriek tomu ma kniha nezasiahla tak, ako som očakávala...A o vášni neviem o nič viac, ako doteraz.
Mám ráda knížky, které své plody neservírují na zlatém podnose, které svá tajemství nedávají lehko k dosažení, které mají své kouzlo a nevzdají se ho při první seznámení.
"Vášeň není ani tak cit jako spíš osud. Mám snad tváří v tvář tomuto větru jinou volbu, než napnout plachty a vesla nechat spočívat na hladině?"
" Bojíme se jí. Bojíme se vášně a smějeme se přemíře lásky a těm, co milují příliš.
A přece toužíme po citu. "
Jazyk, kterým je kniha vyprávěna, je zajímavý a zpočátku mě bavil. Jenže postupně tato jazyková ekvilibristika začala vystupovat do popředí a zastiňovat vyprávění samotného příběhu. Za oběť padly i charaktery postav – pro potřeby exaltovaných popisů prapodivných situací se jaksi rozplizli do schematických neživotných skic. Druhou polovinu knihy jsem dočítala spíš se sebezapřením a moje počáteční nadšení z (pro mě) nové britské spisovatelky vyprchalo.
Příběh dvou odlišných lidí, muže a ženy, které svede dohromady napoleonské válčení a už se od sebe po zbytek života nedokáží odloučit - ač společný život nežijí. Rušivým prvkem v celé knize byla pouze jakási snaha o jakýsi magický realismus, který se zde do syrového válečného prostředí opravdu nehodí.
Kniha mě nezaujala, nedokázala jsem ji dočíst. První kniha za celý život, kterou jsem odložila nedočtenou.
,,Budeš zabíjet lidi, Henri?´´
,,Lidi ne, Luiso, jen nepřátele.´´
,,A kdo jsou to nepřátelé?´´
,,To jsou ti, co nestojí na naší straně´´
Francouz Henri miluje Bonaparta a jde do války zabíjet nepřátele, ale místo toho nakonec zabíjí kuřata. Později přestane milovat Bonaparta a zamiluje se do Villanelly. Benátčanka Villanella umí chodit po vodě a srdce jí (a to doslovně) vzala jedna vdaná žena.
Autorovy další knížky
| 1998 |  Na světě nejsou jen pomeranče |
| 2015 |  Trhlina v čase |
| 2007 | Konec času |
| 2000 | Vášeň |
| 2004 | Jak naštěpit třešeň |
Ano, souhlasím s Andrea81, že styl Wintersonové není pro každého. Ale je pro toho, kdo má rád lehkou nadsázku, náznaky magična (kdy se zcela samozřejmě dějí věci dost nesamozřejmé, přesto ale logické), a takový napůl sdělovací styl vyprávění. Tak jako se nesamozřejmé stává samozřejmým, tak o tom i autorka vypráví, když se na tuto notu naladíte, nic Vám nepřijde zvláštní - jen Vás čím dál víc baví kouzlo jazyka, jakým Wintersonová vládne (a tady obdiv i překladatelce Lence Urbanové!), a zcela nestandartní obrazivost líčených situací. Přečetl jsem si její Jak naštěpit třešeň, o které jsem měl drobounkou pochybnost, ač se mi velmi líbila, ale tuto Vášeň jsem zhlt jako malinu. Podle mě ještě lepší než "třešeň".
Jsou to dva příběhy, které pak podivuhodně propojí, a odehrávají se v Napoleonově době. Nebudu spoilerovat, ale Henri (napoleonův kuchař) a Villanella (benátská prostitutka) jsou zcela originální bytosti se svérázným pohledem na svět. Oba jsou vybaveni mírně nezvyklými vlastnostmi, zejména Villanella, která je dcerou převozníka. A toto nastavení je přivádí do nejroztodivnějších situací, které překvapují a baví. Autorce se podařilo skrze onen "sdělovací", tak trochu odtažitě sarkastický, styl velmi plasticky vylíčit atmosféru Benátek a jejích proměn v době karnevalů, stoupající hladiny moře, v době Vánoc i vítání nového roku, a stejně tak atmosféru na bojištích a v zázemí Napoleonovy armády. Všechno je to vlastně zábavné a přitom si (a čtenořovi) román klade základní otázky.
Ukázka č. 1:
"Budeš zabíjet lidi, Henri?"
Přidřepl jsem si vedle ní. "Lidi ne, Luiso, jenom nepřítele."
"A kdo jsou nepřátelé?"
"To jsou ti, co nestojí na naší straně." (s. 17)
Ukázka č. 2:
Já bych však knězem být nemohl. I když mě srdce bije stejně hlasitě jako její, nedokážu předstírat, že slyším hlučnou odezvu. Křičem jsem k Bohu i Panence Marii, ale oni mi zpátky nezakřičeli, a já nestojím o ten tichý, nepatrný hlásek. Bůh přece může oplácet vášeň vášní.
Podle maminky ano.
Tak ať to dělá." (s. 19)
Ukázka č. 3:
Byl jsem tenkrát šťastný, ale šťastný je slovo dospělých. Détěte se nemusíte ptát, jestli je šťastné, stačí se na ně podívat. Buď je a nebo není. Dospělí o tom pořád mluví proto, že sami většinou nejsou. (s. 32)
Ukázka č. 4:
Každá sněhová vločka prý je jiná. Kdyby to byla pravda, jak by se mohl svět ubírat dál? Jak bychom vůbec mohli, klečíce, povstat? Jak bychom se vůbec mohli vzpamatovat z údivu nad tím? Jen tak, že zapomeneme. To nejde, mít v hlavě tolik věcí. Je jen přítomnost a žádné vzpomínání." (s. 47)
Ukázka č. 5:
Co se mne týče, až budu mít umřít, chtěla bych to prožít o samotě, daleko od světa. Ležet v květnu na vlahém kameni, dokud ze mne nevyprchá všechna síla, a pak hladce sklouznout do kanálu. Takové věci jsou v Benátkách dosud možné. (s. 61)
Ukázka č. 6:
Kdesi mezi strachem a sexem je vášeň. (s. 64)
Ukázka č. 7:
Nepřátelé zabírají víc místa než přátelé. Jak se mohlo tolik upřímných a obyčejných lidí zničehonic proměnit v muže, jež je nutno střílet, a v ženy, jež je nutno znásilňovat? (s. 79)
Ukázka č. 8:
Pokud nám láska byla vášní, pak nenávist se stává posedlostí. Potřebou vidět, jak kdysi milovaný je slabý, ušlápnutý, že ho ani není možno litovat. ... Nenávidíme však jen toho, koho jsme kdysi milovali, nývrž i sebe - jak jsme jen mohli milovat něco takového? (s. 83)
Ukázka č. 9:
Když vášeň přichází prvně ve zralém věku, hůř se s ní loučí. Kdo se s tou saní střetne ve své zralosti, stojí před ďábelskou volnou. Dá vale všemu, co dobře zná, a zvedne kotvy vstříc neznámému moži, aniž si je jist, že znovu dopluje na pevninu? ... Většinou ne. A pokud ano, musíte ho při odplutí přivázat ke stěžni, neboť volání Sirén je příšerné, a mohl by se pominout na rozumu, kdyby si připomněl, oč přichází. (s. 135-136)
A s Henriho lakonickým konstatováním: "Píšu dál (deník), abych měl pořád co ke čtení" (s. 147) ještě jednou vřele doporučuju výborný román!