Purpurový ibišek přehled

03.10.2024

Tady musí všechny předsudky, předpojatosti, natož fanatismus stranou! Knihu jsem dostal od naší dcery, vzápětí jsem se dozvěděl, že je to příběh dospívající dívky v Nigérii a že to napsala nigerijská spisovatelka žijící v Americe spolu s dlouhou řadou feministických manifestů. Takže jako mužský čtenář jsem nejprve našlapoval opatrně.
Ale nebylo třeba. Od okamžiku, kdy syn Jaja se hned v první kapitole vzepře svému otci, a ten mrští misálem po skříňce se skleněnými figurkami, už není nic jako dříve a kniha se rozeběhne tak, že se nestačíte divit. Realistické vylíčení života minimálně dvou nigerijských světů, které žijí ať už vedle sebe nebo spíš proti sobě, vypadá věcně a jednoduše, je mnohovrstevnaté, šťavnaté a pestrobarevné, asi jako svět v Nigérií. A když zrovna není období dešťů, tak je zrovna všudypřítomný načervenalý písečný prach. Hlavní hrdinka Kambili celou knihu zjišťuje, jaké podoby může mít život, a není dlouho schopná se jim otevřít. To její brácha Jaja je dál, a to až tak šokujícím způsobem, který mi vehnal slzy do očí.
Vše se točí kolem základních lidských potřeb, naprosto specifického způsobu afrického života (například Vánoce a Velikonoce, ale i běžné zajišťování potravin, benzinu...), ale i prožívání, mezi vírami, misionáři a místními tradicionalisty, mezi korupcí a mocí, mezi svobodou a utlačováním myšlenek, a hlavně mezi otcovskou/manželskou láskou i nenávistí.
V průběhu knihy se člověk s hlavní hrdinkou sžije, cítí spolu s ní její vnitřní pochody, i zraňují ho všechny útoky slovní i v situacích, strašně by nějak chtěl pomoci. Když se dívce podaří sama od sebe usmát, to už jako čtenáři víme, že to bude ještě cesta dlouhá, ale že první krok byl učiněn. A že to byl velký krok v tom pekle podmínek.
Zkrátka - doporučuju všemi deseti. Strhující citlivé, realistické, pestrobarevné čtení, kdy si člověk uvědomí, co to znamená být Evropanem. A že cesta ke štěstí je všude stejná.

17.06.2024

(SPOILER) Už v abstraktu je napsána velká pravda...v domě, kde Kambili žije, vládne ticho a tíživá atmosféra, kterou zprostředkovává náboženský fanatik Eugene, Kambilin otec. Na veřejnosti vřelý a vlídný muž, se za zavřenými dveřmi mění na hromádku nejistoty a strachu z božího soudu (protože někde v hloubi duše ví, že vyznává víru, která se neslučuje s jeho nigerijskou náturou) a za jakýkoliv přestupek své děti trestá fyzicky a hlavně psychicky. Kvůli tomu je Kambili ještě v 15 letech zakřiknutá, extra tichá, nenápadná a upozaděná. Za jakýkoliv hlasitější projev by totiž přišla rána. Četlo se to hezky, ale bolelo to. Kambili i Jaji (a vlastně i jejich matky) mi bylo hrozně moc líto.