Purpurový ibišek
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447927/bmid_purpurovy-ibisek-DG0-447927.jpg
4
245
245
Patnáctiletá Kambili a její starší bratr Jaja žijí privilegovaným životem v nigerijském Enugu. Nic ale není tak idylické, jak to na první pohled vypadá. Kambilina otce totiž okolí uctívá jako velkorysého člověka, zároveň je ale bigotně zbožný a doma se chová jako despota. V domě tak vládne ticho a tíživá atmosféra. Nigérie po vojenském puči upadá do chaosu, a tak sourozence pošlou k tetě na maloměsto. Teta Ifeoma učí na univerzitě, doma má police plné knih, voní to u ní muškátovým oříškem a kari a jejím domem se nese hlahol dětského smíchu. Když se Kambili s Jajou vrátí domů, napětí ještě vygraduje a vyústí ve zvrat, který všem změní život.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Už v abstraktu je napsána velká pravda...v domě, kde Kambili žije, vládne ticho a tíživá atmosféra, kterou zprostředkovává náboženský fanatik Eugene, Kambilin otec. Na veřejnosti vřelý a vlídný muž, se za zavřenými dveřmi mění na hromádku nejistoty a strachu z božího soudu (protože někde v hloubi duše ví, že vyznává víru, která se neslučuje s jeho nigerijskou náturou) a za jakýkoliv přestupek své děti trestá fyzicky a hlavně psychicky. Kvůli tomu je Kambili ještě v 15 letech zakřiknutá, extra tichá, nenápadná a upozaděná. Za jakýkoliv hlasitější projev by totiž přišla rána. Četlo se to hezky, ale bolelo to. Kambili i Jaji (a vlastně i jejich matky) mi bylo hrozně moc líto.
(SPOILER) Už dlouho ve mně kniha nerozdmýchala toliko emocí; bezmoc, vztek, dojetí, naději. Překrásné dílko, jehož hrdinové - zejména hlavní hrdinka - mi přirostli k srdci, a jejichž životním příběhům bych bývala chtěla přihlížet mnohem déle. Velice mě bavila něžná linka mezi Kambili a otcem Amadim. Vyzdvihuji i zdařilý český překlad. Od autorky si rozhodně přečtu další knížky.
Velmi dobře zpracované téma despotické výchovy a jejího dopadu na křehké dětské duše. Poutavý příběh, kterému není co vytknout.
Náboženský fanatismus, rodičovská tyranie a domácí násilí. Tři v lidské historii téměř trvale přítomná zla – o to horší, pokud se setkají v jedné osobě, jak tomu bohužel nezřídka bývá. Adichie musela mít mezi blízkými příbuznými či přáteli podobný případ, jinak by totiž nedokázala tak plasticky popsat chování všech aktérů. Nejhorší na tom je (a v tom je kniha také hluboce pravdivá), že pokud tyran není psychopat, který jiné týrá pro vlastní potěšení, je to často svým způsobem milující rodič nebo manžel, kterého ovšem ovládá a zaslepuje vlastní nejistota a strach z vnějšího, nebezpečného světa, jímž pro něj může být i Bůh. A pak je třeba udělat cokoli, včetně těch nejhorších věcí, abychom nepřišli o Boží přízeň nebo si Boha dokonce nerozhněvali a před jeho nepřízní či hněvem ochránili i své nejbližší. Stejně tak je pravda, že zvláště týrané děti přes všechno to psychické, popřípadě i fyzické násilí své rodiče obvykle mají rády – protože často jiný model chování ani nemají možnost poznat a je to pro ně prostě normální ... I přes určitou chronologickou nepřehlednost je to na prvotinu velmi dobrá kniha.
Kniha s nádechem exotiky, která skrývá velmi závažná témata. Přestože to může působit, že téma je ryze nigerijské, není. Lidi, kteří žijí navenek privilegovaným životem a za zdmi jejich domu se dějí opravdu smutné věci, najdeme po celém světě. I u nás.
Autorka znova (nebo spíš poprvé) skvělé vystihla prostředí a mentalitu života v Nigérii. Je těžké si každodenní realitu a radosti tak daleko vzdálené našim představit. Líbí se mi jak vtáhne do děje a vytváří příběh, který je realistický a prostě chytne za srdce. Byla jsem docela zvědavá kam až nás dostane vzájemné zakoukání Kambili a kněze Amadiho. Za mě skvělá kniha, přesně jak bylo řečeno, možná i lepší než Amerikána. Autorka jen potvrzuje, že její knihy opravdu patří mezi bestsellery.
Kniha o touze po svobodě, lásce, o možnosti se volně a beze strachu nadechnout. Kniha plná barev, vůní a smíchu, ale taky bolesti, deprese, a smutku. A to jak v uzavřeném rodinném kruhu hlavních hrdinů, tak z pohledu celé Nigérie a vlastně i celé střední Afriky.
Hodně zajímavá kniha! Protože nás přivádí do Afriky současnosti, o které konkrétně třeba já nevím nic. I příběh samotný je velice poutavý. Jde tu o vztahy v rodině bohatého podnikatele a současně uctívaného katolíka dvou tváří. V té pro okolí je to mecenáš, dobrodinec a vlivný člověk, v té pro rodinu nejhorší tyran. Všechno řídí podle svého přesvědčení, Kambili a Jajovi nedá skoro dýchat a pokud má dojem, že překročili jím stanovená pravidla, trestá je přímo sadisticky. Za zavřenými dveřmi mlátí svou ženu tak, až potratí. A okolí nic.... Jeho sestra Ifeoma je pravý opak - vzdělaná, otevřená jiným názorům, docentka na místní univerzitě a také matka - vdova. Řízením osudu se sourozenci dostávají z toxického prostředí otce Eugena k tetě Ifeomě. Zařízení jejího bytu se nedá s přepychem předtím srovnat, ale co tam je lásky a pochopení pro trable dospívající Kambili! Až tam poznává, co je pravý život na rozdíl od zdí vězení s mučírou u nich doma. Kambili a Jaja se seznamují s dědečkem "pohanem", kterého jim otec zakázal. Obětavá teta si ho na posledních pár dnů života bere k sobě a ošetřuje ho s velkou láskou, jako pravá hodná dcera. Další podrobnosti už prozrazovat nebudu, jde i o nepokoje na univerzitě, tetiny plány na odstěhování se....došla jsem až na konec knihy a čekala, že se dovím, co tomu otci Eugenovi vlastně bylo? Protože všecko ukazuje na pokročilou syfilis, strašné výkyvy v psychice, obličej plný boláků a i maminka měla nějakou divnou vyrážku po těle. Vysvětlení jsem se nedočkala. Konec byl tak nějak do ztracena, proto jednu hvězdičku ubírám. Taky bych uvítala malý slovníček cizích výrazů. I když jsem je většinou podle souvislostí pochopila, bylo by to určitě lepší přečíst si a mít jistotu.
Dlouho jsem přemýšlela, jak mám vlastně knihu hodnotit, co se týče počtu hvězd. Navíc jsem se při čtení občas přistihla při myšlence, že se těším, až knihu dočtu a budu moci číst něco jiného.
Nakonec jsem se ale rozhodla pro plný počet, protože si myslím, že si to tahle kniha zaslouží.
Styl psaní je barvitý, čtivý, osobní. Kniha čtenářům poskytne pohled na život v Nigérii, na náboženství, fanatičnost i na rodinnnou lásku a na obecně tamní život.
Pro mne byla kniha velmi zajímavá, ze světa, který neznám a je mi úplně cizí. Kambili mi bylo líto. Bohatá rodina v Nigérii, otec uznávaný cvok, ostatní poddajní, udusaní existencí pod jeho vládou. Nedivím se, že se vůbec neusmívala a měla problém s komunikací.
Naopak když přijela k tetě, tam svět fungoval jinak, v pohodě, nikdo nikoho netýral, všichni uměli být veselí i když neměli tolik peněz.
Byl to pěkný příběh, chvíli mi vadily ty cizí výrazy, ale nakonec jsem si na ně zvykla.
Něco jako když žijete za záclonou a pak se vám otevře nový svět, v němž si uvědomíte, že můžete klidně dýchat. Takový dojem nakonec z knihy mám.
Od autorky jsem přečetla dvě knihy o feminismu a velice se mi líbily, tak jsem si vybrala další knihu a pustila se do čtení.
Prvních 150 stran se četlo úplně skvěle, pak mě to trochu přestalo bavit, hlavně ty africké názvy, které se dost často opakovaly a já si stejně nezapamatovala, co znamenají. Takže mě to trochu rušilo.
Asi jsem hodně otupěla vůči čtení o týrání nebo násilí, což asi není dobře, ale kniha ve mě nevyvolala žádný silný pocit.
Co oceňuju je to, že autorka píše o své zemi, jejich problémech, tradici...
Uf. Tak tohle byla opravdu síla. Četla jsem už Amerikánu. Ale tohle bylo ještě mnohem těžší. Tyranský otec a pokus se mu vzepřít.....
Čtyři a kousek, za mne zajímavý náhled do reality postkoloniální Afriky (a to jak z hlediska kulturních třenic, tak i běžného denního provozu) a navíc do velmi mrazivého identitárního katolicismu, který leckdy opravdu svádí k více či méně intenzivnímu teroru okolí. Znovu jsem si uvědomila, jaké maličkosti mohou upozornit na to, že je třeba někde "rozbít skořápku"... třeba jen tím, že se někdo vůbec neusměje. Každopádně oceňuju a díky Čtenářské výzvě jsem se dostala k zajímavému titulu.
(SPOILER) Je to výborná postkoloniální kniha... A to hlavně tím, že jde o sevřené rodinné drama, jehož kořeny jsou právě v onom odmítnutí hodnot předků a v činnosti vlků v rouše beránčím... Což rozhodně není jen problémem bývalých kolonií. Ale tohle všechno je mezi řádky, je to hlavně příběh Kambili - o nalezení její vlastní identity osvobozené od strachu a závislosti na otci. Moc jsem si užívala všechny části u tety Ifeomy,celé to prostředí a postupné probouzení Kambiliny osobnosti. Za mě lepší než Amerikana.
Studie domácího násilí v purpurové, velmi realistická a tím i dost děsivá. Dusná atmosféra z knihy přímo sálá a celou dobu jsem cítila, že se schyluje k něčemu hroznému. I přesto mě závěr překvapil.
Smutný život s despotickým otcem... je jedno odkud pocházíte..... tohle se prostě bohužel děje všude. Čekala jsem trochu jiný příběh...podobný většině z Afrických zemí, ale i když kniha byla o bolesti a utrpení, tak byla jiná než většina o Afrických dívkách a mě se líbila... Za mě poutavé a zajímavé čtení s nepředvídatelným koncem
(SPOILER) Polovinu knihy jsem četla v naprostém zděšení. Ne proto, SPOILER, že bych si představovala Kambiliny puchýře na nohou po láskyplné péči od vlastního otce (!!!). Na nervy mi brnkala domněnka, že se zamilovala do starého a uslimpaného kněžího. Naštěstí jsem si nalistovala první zmínky o Amadim a zjistila jsem, že ho popisuje jako mladíka. Mohu se domnívat, že mu mohlo být 19+, tedy mladé, pružné a svěží tělo. Uff.
Jsem ráda, že jsem se k této knížce dostala, a to jen díky čtenářské výzvě. Rozšířila jsem si obzory a nahlédla pod pokličku africké kultury. Doporučuji k přečtení!!!
Afrika je opravdu jiný svět, ale přesto ... je zajímavé, že v naší kultuře by takový despotický otec rozhodně nedostal tolik prostoru, aby se tak pěkně vybarvil, na druhou stranu ovšem ani nám není tento typ, ač třeba v trochu jiných relacích, úplně neznámý. A potom je tu ta africká společnost a život, vše v podstatě úplně jiné, než jsem předpokládala.
Štítky knihy
prvotina rodina dospívání domácí násilí svoboda Nigérie nigerijská literatura
Autorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
Tady musí všechny předsudky, předpojatosti, natož fanatismus stranou! Knihu jsem dostal od naší dcery, vzápětí jsem se dozvěděl, že je to příběh dospívající dívky v Nigérii a že to napsala nigerijská spisovatelka žijící v Americe spolu s dlouhou řadou feministických manifestů. Takže jako mužský čtenář jsem nejprve našlapoval opatrně.
Ale nebylo třeba. Od okamžiku, kdy syn Jaja se hned v první kapitole vzepře svému otci, a ten mrští misálem po skříňce se skleněnými figurkami, už není nic jako dříve a kniha se rozeběhne tak, že se nestačíte divit. Realistické vylíčení života minimálně dvou nigerijských světů, které žijí ať už vedle sebe nebo spíš proti sobě, vypadá věcně a jednoduše, je mnohovrstevnaté, šťavnaté a pestrobarevné, asi jako svět v Nigérií. A když zrovna není období dešťů, tak je zrovna všudypřítomný načervenalý písečný prach. Hlavní hrdinka Kambili celou knihu zjišťuje, jaké podoby může mít život, a není dlouho schopná se jim otevřít. To její brácha Jaja je dál, a to až tak šokujícím způsobem, který mi vehnal slzy do očí.
Vše se točí kolem základních lidských potřeb, naprosto specifického způsobu afrického života (například Vánoce a Velikonoce, ale i běžné zajišťování potravin, benzinu...), ale i prožívání, mezi vírami, misionáři a místními tradicionalisty, mezi korupcí a mocí, mezi svobodou a utlačováním myšlenek, a hlavně mezi otcovskou/manželskou láskou i nenávistí.
V průběhu knihy se člověk s hlavní hrdinkou sžije, cítí spolu s ní její vnitřní pochody, i zraňují ho všechny útoky slovní i v situacích, strašně by nějak chtěl pomoci. Když se dívce podaří sama od sebe usmát, to už jako čtenáři víme, že to bude ještě cesta dlouhá, ale že první krok byl učiněn. A že to byl velký krok v tom pekle podmínek.
Zkrátka - doporučuju všemi deseti. Strhující citlivé, realistické, pestrobarevné čtení, kdy si člověk uvědomí, co to znamená být Evropanem. A že cesta ke štěstí je všude stejná.