Heinrich Böll
německá, 1917 - 1985
Nová kniha
Ochranné obklíčení - Heinrich Böll
Böllův pozoruhodný, svého času nedoceněný román Ochranné obklíčení vznikal na pozadí temných událostí podzimu roku 1977, kdy Německo čelilo další vlně teroristi... detail knihy
Populární knihy
/ všech 19 knihNové komentáře u knih Heinrich Böll
A neřekl jediné slovo / Biliár o půl desáté
„Biliár super, A neřekl... trochu slabší, ale taky dobré. Sice trochu moc křesťanské, ale vlastně hezky a snesitelně, přičemž není opominuta kritika církve jakožto instituce :) Pěkná práce s jazykem, připomínalo mi to Ulehni v temnotách od Styrona, což jsem četl nedávno.“... celý text
— Marmarek
Den první a poslední
„Sbírka dvou kratičkých povídek o prvním dni války a jejím konci, s mnoha autobiografickými prvky – Böll byl sám ihned na začátku války odvelen na „několikatýdenní“ vojenské cvičení, které se skončilo návratem ze zajetí po konci války. Jedno z významných děl německé literání skupiny „47“.
Když válka začala:
Povídka z prostředí telefonního týlového útvaru na začátku druhé světové války. Popis rozbíhající se válečné mašinerie a souvisejících nesmyslných odehrávajících se příprav, na pozadí s odchodem stále více a více bojových útvarů na frontu. Hlavní hrdina je spojařem a prožívá určité bezčasí v očekávání propuknutí válečného konfliktu, narážejíce stále více na absurditu vojenské mašinerie, na indoktrinaci svých vojenských kolegů, podporující nacistickou propagandu. Postupem času se dostává do opozice proti svým velitelům i proti všeobecnému nadšení pro válku a stále více dává najevo svoji nevoli proti jejím projevům – např. benevoletním přístupem k těm, kteří válku horlivě podporují a ke stupňující se vynucované vojenské disciplíně. Dochází k zjištění, že vyrovnávání se s absurditou dané doby a situace není možno s nadhledem a humorem, neboť „se zdálo, že válka odnímá komickým věcem jejich komiku“. Za svůj liknavý přístup je hlavní hrdina potrestán tím, že je převelen k vojenskému útvaru, který má narukovat na frontu. V první momenty války je také konfrontován se ztrátou svého jediného kamaráda u útvaru, který byl zabit při prvních bojových operacích…
Když válka skončila:
Autobiografická reflexe posledních dnů konce druhé světové války. Tentýž hrdina se po šesti letech vrací spolu s kolonou dalších německých zajatců z anglického zajetí zpět do Německa. Doba je poznamenána všeobecným zmarem, nedostatkem a bujícím černým trhem. Znechucen nad svými spoluzajatci (mnozí z nich se snaží oživovat nacistický sentiment a nejsou schopni akceptovat všeobecnou kapitulaci) se dostává náš hrdina stále do většího sporu jak s německými vojáky, tak se svými strážnými, odmítající se podílet na bující šmelině a chovat se konformně tak, aby mohl mít ze situace všeobecného zmaru jakýkoliv osobní prospěch. Po propuštění ze zajetí se vydává zničenou krajinou hledat svoji snoubenku, se kterou plánoval svatbu. K celkové deziluzi se přidává zklamání a pocit zrazení, že jej zradila…
Celkově se jedná o typicky „böllovské“ povídky, odsuzující absurditu a zvrácenost válečné mašinerie a toho, co přináší a přinesla jak Německu, tak jeho společnosti – ať už se jedná o fanatismus nebo oportunismus při drancování zničené země po válce (černý obchod, prospěchářství). Nemožnost reflektovat s humorem absurditu válečného času. Hlavní hrdina je zároveň jako svého druhu solitér – vnímán svým okolím jako podivín, nepochopen a často za své jednání odsuzován. Cílem je ukázat na absurditu války a kritiku společnosti, která ji umožnila a která se s ní zároveň následně nedostatečně vypořádala.“... celý text
— tomas6658
Den první a poslední
„Tohle byla velice krátká skoro nádhera. Hodí se číst ideálně večer, naproti výstavišti, na zahrádce stánku u Ferdinanda. Přečíst to jde celý, dobu odhaduju tak na šest piv mezi osmou a desátou. A až tě vymetou koštětem na tramvajovej ostrůvek, tak si během dalších dvou lahváčů a slanejch brambůrek utřídíš v hlavě domy a dojmy a pak si to poštráduješ kam tě nohy dopletou.
Už jsem to četl dvakrát a až teď mě teda napadlo, jak si to přečíst potřetí a ještě líp. Budu to muset někdy zrealizovat. A o čem to je? Je to přesně o tom, o čem píše nejlepší Palivo v česku. Skoro o ničem. Baví mě číst Heinrichovy knížky a dostal jsem chuť zalistovat i v něčem od Marušky Remárka. A teď už jdu do práce, protože mě začali shánět.“... celý text
— žlučníkář
Vlak dojel přesně
„Od strejdy Heinricha už jsem něco prolistoval, a teď když jsem začal recyklovat knihovnu, tak listuju znova. Tahle knížečka je úzká a jak to u strejdy Heinricha bejvá, je tam srandy asi jako v pořadu to nejlepší z vtipu za stovku, z dílny TV Barandov. Ale kniha je aspoň o dost kvalitnější.
Tak vlak přijede přesně, to je jasný. Přece jen je to v západním Německu. Nabere do sebe spoustu vojáků kypících nenadšením z cesty na frontu. Naloží do sebe i Andrého, kterej má bágl naditej chlastem a chlebem. Ze západního Německa na Ukrajinu parním vlakem je docela crcání, takže obojího potřebuješ hromadu. Kdo zná strejdu Heinricha, toho nepřekvapí, že André nebude zrovna fanoušek války a nacismu. Furt chlastá, žere svačinu a řiká, že už brzo umře a zapne odpočet. Má se to stát chvíli po tom, co dojede do cíle. Cestou se skámoší s dalšíma dvěma týpkama a zavře se s nima v kupéčku. S tím jedním bych jet klidně chtěl. Přistihnul starou, jak si nechá pole orat jiným traktorem a teď chce prochlastat hypotéku. Na tom bych se cestou na smrt strašně rád podílel. Cesta na krchov musí bejt přece pořádná jízda a hlasitej koncert. Jedeme přes Polsko, posloucháme Andrého jak brzo umře, vysmíváme se oficírům a doplňujeme chlast. Ti dva jeho kámoši mají taky dost pojebanej život a na smrt se těšej taky. Tolik lidí těšících se na smrt se vidí snad jenom v nějaký sektě, kde se skrz sebevraždu všichni dostanou na nějakou planetu, kde lítaj pečený holuby a točenej ležák přímo do huby. Tihle tři se těšej jenom na to, že je někdo vypne.
Jak to dopadne a co se tam děje si zjistěte sami. Je to dost krátký a já měl problém se od toho odpoutat. Jenže jsem byl na dovolený a tam byl trošku jinej program, než jízda na smrt. Byl jsem netrpělivej, dokud jsem se k tomu zase nevrátil. Ty si to dej klidně taky. Ještě mi je divná jedna věc. Když ti tři mají dveře zajištěný drátem, aby se tam nikdo nedostal, jak celou tu cestu, která může trvat klidně dýl, než tejden, jak jenom choděj na záchod? Je snad jejich oblíbená kapela Kolostomická exploze? Jsem snad jedinej, koho todlencto zajímá?“... celý text
— žlučníkář
Konec jedné služební jízdy
„O soudním procesu a „jeho“ lidech. Povídka z Böllova vrcholného tvůrčího období a určitý zlom v jeho tvorbě z hlediska formy – po typických příkladech tzv. Trommelliteratur (tvorby, zachycující období bezprostředně po konci 2. světové války v Německu) přichází do popředí kritika soudobé společnosti (60. léta dvacátého století) ve smyslu střetu jednotlivce a jeho touhy po svobodě se společností a jejími konvencemi, často spjatými s odlidštěním a morální licoměrností.
V provinčním fiktivním městě Birglar (archetyp maloměstského prostředí v tehdejší SRN) se odehrává netypický soudní řízení proti dvojici místních truhlářů, otci a synovi. Obžaloba je viní z výtržnosti a poškození cizí věci – dvojice zapálí služební auto Bundeswehru (synova zaměstnavatele) v rámci jakéhosi deklarativního uměleckého happeningu. Soudní proces je posledním případem místního soudcem, který se po jeho dokončení chystá do penze, známého udělováním mírných trestů, na druhé straně je zástupcem obžaloby mladý ambiciózní státní zástupce, toužící po kariéře. Nezvyklostí soudního přelíčení, kromě šetřeného činu, představují jeho svědci a osazenstvo – ve většině případů známí dvojice obžalovaných. V jakési protiváze reflexe přelíčení mezi místními lidmi se ocitají svědci a znalci povolaní soudem „zvenčí“ – různorodá směsice odborníků, zástupců armády a justice, i politiků a novinářů. Tito lidé, s jejich zaměřením a přesvědčením, se prolínají a svým způsobem reflektují jak soudní líčení, tak určitý „uvolněný“ duch jeho průběhu (obžalovaní se těší sympatiím většiny místních i soudních vykonavatelů). Soudní líčení reflektuje i mnohé aspekty soudobé společnosti (snaha o bagatelizaci a zamlčován nacistické minulosti a provinění v nich spáchaných, „normalizovanost“ a přebyrokratizovanost společnosti a její technicistní a odcizující pohled na jednotlivce a jeho úlohu v ní. Soudní proces končí mírným trestem, který si ovšem dvojice obžalovaných již odbyla ve vazbě a ti jsou tedy po skončení soudního řízení propuštěni na svobodu.
Motiv zdánlivě banálního popisu soudního přelíčení a jeho náležitostí je zde dán do kontextu jeho reflexe. Happening obžalovaných je jako symbol lidské svobodomyslnosti se dostává do kolize se státním byrokratickým aparátem, který nereflektuje jednotlivce a jeho touhu po svobodném jednání, naopak se snaží normovat a organizovat pokud možno každou oblast lidského konání - a tím do ní zasahovat a usměrňovat ji podle svých pravidel. Happening zde také představuje jakýsi společenský apel – znepokojení nad stavem společnosti a její zdánlivou normalitou, na pozadí tzv. hospodářského zázraku. Antimilitaristický náboj díla je pak obsažen v kritice fungování Bundeswehru, jakožto instituce, která potlačuje přirozenou touhu člověka po smysluplnosti jeho konání, jako organizace „jejíž smysl pozůstává v produkci absurdních nicotností, v produkci téměř totálního nic“. Kritika míří na fungování Bundeswehru ve spolčenosti a jejího soudobého napojení do struktur NATO v prostředí studené války – to vše necelých dvacet let od konce druhé světové války. Cílí na jeho nehospodárnost, absurditu jeho fungování a personální vyprázdněnost důstojnického sboru. V zásadě jde tedy o kritickou sondu do soudobé západoněmecké společnosti, na pozadí střetu jednotlivce s její represivní mašinerií.“... celý text
— tomas6658
Heinrich Böll - knihy
Žánry autora
Literatura světová Fejetony, eseje Novely Povídky Romány Válečné
Štítky z knih
deníky klauni láska zfilmováno německá literatura Irsko Německo terorismus rok 1968 nemocnice, špitály
Böll je 29x v oblíbených.