žlučníkář komentáře u knih

Někdy má moje pitomá hlava takovou potřebu vypadnout do nějakýho bezstarostnýho světa, nejlíp třeba do Francie v období mezi válkama a tam žít naprosto nezřízeným životem. Samozřejmě by to chtělo mít na to prostředky. Neumím Francouzsky ani žblebtnout, ale mám slabost pro vysedávání v bistru. V pátek jdu třeba sedět na Bábu. Akorát by ta moje slabost končila celkovou prohrou, stejně jako tady v týhle brožurce. A stejně jako ve hře lepší než život by byl problém tuhle hru i ten úlet, definitivně opustit.

Tady se ten příběh vede až po druhý válce a jeden páreček s balíkem peněz nemá na práci nic jinýho, než v baráku na venkově chlastat, lovit, klátit. Asi si řekneš, že je to fajn život. Akorát chlápkovi do hlavy moc nevidím, ale jeho stará je ve svejch skoro čtyřiceti, docela vyjetá z doby, kdy její pusa fungovala jako pračka na Falunský uzenky, co nosej páni v poklopcích.
Prakticky se tam neděje nic, mimo běžícího tachometru na panáky, který pijou od rána, protože předchozí večer se příjemně opili. Milan, když nemá po ruce chlast třeba celou cestu z lesa, tak se to pak nepočítá na náprstky, ale na velký sklenice, který si chrstá do ksichtu tak rychle, dokud se mu nepřestanou klepat pastelky. Milanova stará má zase zálibu brázdit kraj vožralá v jejich autě a stavovat se v hospodách, kde pije jak duha. Z tohohle života by se mělo včas vycouvat, jinak to začne bejt divný, nebo to půjde rychle do hajzlu.

Když to začne bejt divný a ti dva notorici jsou ustavičným chlastáním a sami sebou znudění, tak k sobě vezmou o dvacet let mladší zasnoubenou učitelku. Pak už je to z mýho pohledu zklamání. Očekával jsem, že jí krom napuštění lihem napustěj i něčím jiným. To už ale nestihnou, pokud mi někdo neukradl konec knihy. Jak ta znuděná jízda dopadla si zjisti sám. Já byl rozladěnej z toho, že se tam na konci nedělo to, co jsem si naplánoval, že mi bylo ukradený, co se tam děje ve skutečnosti.

2 29.01.2025

Prej se to odehrává v Brazílii a je to tenký jako tělo vážky. Vím to naprosto přesně, protože jsem v létě viděl na procházce nějakej hmyz a pak na gauči u píva rozhovor s Danem Bártou, kterej fotí tento hmyz a říkal tomu vážka. A to s tou Brazílií jsem si přečetl až tady.

Mohlo by se to klidně odehrávat v Rusku, vzhledem k zabedněnosti místních lidí a demenci vojáků, kterejm zabedněnci říkaj ouřad a ohejbaj před nima záda i když by jim nejradši zakroutili krkem.

Nechápu, jak tam ty lidi můžou přežívat v době opakujících se such, povodní a pobytů v kriminálech. Občas někdo zhasne sám a hlad se zahání morčatama, nebo třeba papouškem. Sebereš děti, dýmku a táhneš kamkoli, kde najdeš opuštěnou chatrč, ze který někdo utekl minulý sucho. Je to tak tenký, že už budu radši mlčet, jinak bych fakt všechno vykecal. Celý je to takový smutný trmácení horkem, hladem, lijákem a nespravedlností. V tomhle kraji by snad přežili jenom švábi, rusové a Lemmy Kilmister.

3 20.01.2025

On už je rok 2025? To jsem z toho celej neklidnej, protože se to celý může do konce roku zvrtnout. No, na léčbě neklidem něco bude. Když na tebe někdo chrstne vědro neklidu, tak je léčba hotová. Protože pro ten neklid nemáš najednou kapacitu řešit to, čeho máš momentálně nad hlavu. Funguje to ovšem jenom u prkotin a je to spíš vytloukání klínu klínem. Něco jako volat do Providentu. To je můj pohled na léčbu neklidem a teď k tý barevný knížečce. Vyhrabal jsem to v antikvoši, u mojí oblíbený barevný edice. Na hřbetě bylo, že to napsal nějakej Saki a já tím pádem dostal dojem, že to bude něco namáhavýho na hlavu od Číňana, nebo Japonce, co si říká Saki. A jak to dopadlo? Saki je nějakej Brit a knížka je plná kousků s britskou honorací, která se vyznačuje znuděností, sobectvím, nesmyslama a v neposlední řadě sobectvím a znuděností. A ten Saki si tam z těchto věcí dělá dobrej den. Možná se tomu říká satira.

V nějakejch částech jsem se dloubal v nose a usínal. Měl jsem strach, že když mi začne padat hlava, mohl bych si vydloubnout oko a omylem ho zaklapnout do knížky. Šel jsem radši dělat na chvíli něco jinýho. Ale tak polovička, zejména část o bestiích. Tam jsem se i zasmál a řekl si, že to snad ani neni možný. Vůbec nejvíc mě bavil kocomour. Toho bych klidně roztáhnul aspoň na 50 stránek, nebo bych si to mohl třeba dát druhej den ještě jednou.

Taková nátěrka to nebyla, ale mile mě to překvapilo. Klidně si tím posluž taky. Ale dávkovat doporučuju po kouskách, ať to nepřepálíš a nezkazíš si dojem. Myslím že se to stalo mně. Ale co, dám si to celý někdy znovu.

3 13.01.2025

(SPOILER) Tadyhle s Rajmondem Q. to jméno stále doprdele neumím vyslovit, jsem se už v minulosti párkrát setkal. Jedno dílo smrdělo úchylou a druhý nedávalo smysl. Jedno mě bavilo, u druhýho jsem si málem ucvrnknul. Podtrženo sečteno, Zazi v metru jsem se ani trochu nebál a těšil jsem se, že s nějakou troubelínou vokouknu pařížskou zaplivanou podzemku.

A je to tady, Zazi, která má matku se zaměstnáním s možná o něco větší tradicí než třeba pekárna, musí na pár dní ke svýmu strejdovi, protože mámu čeká pravidelná kontrola podvozku a výměna kapalin od jejího šéfa. Možná to bude i na generálku motoru, když je to na tolik dní.
Od tý doby, co si jí její zvláštní hormosesuální strejda přebere, rozjíždí se bláznivej kolotoč blbostí, přeplněnej zvláštníma lidma a situacema. DOPRDELE! To je nejoblíbenější slovo Zazi, která vždycky natrefí na někoho, koho provokuje a pak od něj utíká, protože je to doprdele sviňák. Zklamání je, že nikdy neujíždí metrem. Možná za to může fakt, že je tam kolem Francie, tak se tam furt píše o nějaký stávce. Možná je to i stávka řidičů metra.
Zase jsem si málem doprdele ucvrnknul a už to finišuje skvělou scénkou s nejlepší cibulačkou mezi nocí a ránem v jednom bistru a genialitou policejní jednotky před bistrem. A protože jsem génius, co dokáže rozluštit všechny taje na papíře, povedlo se mi těsně před koncem zjistit, že zelenina není blbej chlap co mluví stejně úrovňově, jako všichni jeho kámoši z mokrý čtvrti, ale že je to papoušek. Ta jejich debata mě docela zmátla. Aspoň si z toho můžeš udělat obrázek, co se tam děje a co se děje v mojí hlavě. S tím luštěním jsem pochopitelně kecal. Měl jsem jenom radost, že Rakušanka Martina mi domů dovezla hezkou lahev jagerteee, za což bych jí zde chtěl vynést do nebe.

Jak se Zazi objeví na nádraží se strejdou a vytahanou mámou, objeví se tam i na konci. A metrem zase nejeli! Jak to smysl nemělo, tak se mi to líbilo a pěkně se u toho relaxovalo.

5 30.12.2024

No himl laudón, co jsem to zase vzal do ruky? Řekl jsem si, když jsem šmátral v lednici, a posléze když mi v ruce uvízl tedlencten asi tak sto let starej svazek, o kterým jsem nevěděl vůbec nic. Maximálně že je o hlavách natvrdo a napsal ho Klecanda.
Hodně jsem se bál, že to bude blábol a ještě psanej starým jazykem. Ten starej nešvar obvykle způsobí, že konec věty mi začne mazat z mojí tvrdý hlavy začátek věty. Naštěstí to ale bylo docela stravitelný. Skládá se to ze čtyř kousků, z toho první a poslední by se daly strčit do kapsy, jak jsou krátký.

Ten první se mi líbil a byla škoda, že se to vzalo tak hopem. Nevím, jestli nějaká rodina měla tak příjemnou tradici ohledně samovražd. Druhej kousek mi přišel zbytečně roztaženej. Vůbec mi nevadilo se v tom nimrat, ale když jsem se dostal na konec Krezičky, byl jsem vyčerpanej pro další listování, což byla škoda. Protože si myslím, že ten třetí příběh byl nejlepčí a já se na něj vůbec nesoustředil. Byl jsem zkrátka použitej jako hajzlpapír. Budu muset tuhle věc otevřít ještě jednou a začít číslem tři. Tam je ten největší nářez.

Všechny čtyři kousky mají společný téma. Vlastenci, paličáci, Němci, Rakušáci a jsou tam takový fajty mezi těmahle skupinkama. A jestli to není pravda a je to úplně jinak, tak je to dost dobře možný. Nejsem totiž moc dobrej v pozornosti a hledání pravdy. Nejlepší rada jak zjistit kde ta pravda ovšem je, je přečíst si to taky. Za tuhle radu se musím fakt pochválit, protože je to ta nejlepší rada, která ze mě za zimu vypadla, a to je zima teprve na svým začátku. To bude asi ještě jízda.

4 22.12.2024

Onehdá jsem dostal při čtění nějakejch věcí od mojeho oblíbenýho Heinricha Bölla chuť, znova si prolistovat pár věcí od dalšícho über alles oblíbence, a to od marušky remárka. Hle, jak ďábelsky jsem to provedl. Prostě jsem chodil kolem knihovny, zašmátral tam a vytáhnul třeba vítěznej oblouk. Remarkovy knížky se dějou buď při prvním světosvinstvu, druhým světosvinstvu, nebo v období mezi svinstvama. Mám hrozně rád kulišárny, který se tam dějou mezi figurkama příběhu, horší je ta kulisa hrozícího, nebo probíhajícího konfliktu.

V tomhle příběhu je to tak, že jeden uprchlík před prodlužujícíma se Hitlerovejma prstama je doktor. Operuje na tajňačku na jedný klinice. Klidně by se v pozdější době hodil pro obchod s orgánama. Aby měl na život v paříži a pokrytí svýho apetýtu k pernodu, nebo calvadosu a tabáčku, musí se ohánět skalpelem, co to dá.
Moje hlava si občas skočí do alternativní reality a tam se dějou věci, který se mi líbí, ovšem bez tý války. Bydlel bych tam co doktor a trávil bych čas v bistru. Ten doktor bydlí v hotelu, kterej by se klidně mohl jmenovat Chelsea. Žijou tam dlouhodobě lidi bez papírů, zkrachovalý existence, uprchlíci a tak dále. Pod hotelem je bar, kde doktor kouří, nasává, hraje šachy s jedním Rusem a když neoperuje, ani není v kobce, tak sedí někde u kulatýho stolečku v bistru, kouří a pije svoje oblíbený pochutiny. Taky mu přelítne kolem nosu jedna buchtička a tadááááá, máme tady jako obvykle u Remarkový postavy průser jako kráva. Vlastně se to samý děje asi i u Waltariho.

Jak to asi dopadne? To si každej může dopočítat sám hned jak se koukne kdo to napsal. Ten pán to dokáže napsat tak hezky, že to rostoucí svinstvo je trošku zastřihnutý tím přemejšlením u šachů, pokuřováním a pitím pernodu tak, že z toho nedostanu takovou depresi. Převažuje chuť dát si pernod i když jsem ho nikdy nepil. Přes tu zlou dobu je ten příběh nádhera. Asi si brzo otevřu tři kamarády, nebo nějakou lahev. Nevím. Buď jedno, nebo druhý, nebo obojí.

6 12.12.2024

Od Tolstého si nevzpomínám, jestli jsem někdy něco četl. Vojna a mír, nebo Anna Karenina, to mě vždycky strašilo. Třeba u Dostojevskýho jsem dostal strašnou chuť pořídit si domů samovar, nakonec jsem si však pořídil pouze vodku.

Mám takovej pocit, že se tadyhle v tý sonátě jede vlakem, a protože je to v Rusku, tak se jede daleko, dlouho a pomalu. Klidně to může trvat tejden, roky, anebo dýl. Tak se tam tlachá o krávovinách jako jsou rozvody, nebo provdávání ruskejch buchtiček bohatejm nádivům, nebo vypitejm skunkům. Vzhledem k tomu, jak ta brožurka byla tenká, bál jsem se, že ta debata na tohle téma bude až do konce. Bylo to jako koukat v televizi na Honzu Musila.
Naštěstí tam do debaty vstoupil nějakej otrapa, kterej cosi zahlásil o tom, že zabil svojí starou, odvede si s sebou jinýho cizího otrapu a začne mu do hlavy nalejvat příběh o svojí svatbě, o starý a její vraždě kvůli jeho chorobný žárlivosti. Možná kdyby byl víc nadrženej, chlípnej, nebo větší vodkovej labužník, všechny ty symptomy vedoucí k ubodání jeho starý by nejspíš pominuly.

Co si o tom mám myslet nevím. Začátek byl dost na pytel, pak tam byla nějaká historka s dramatickou chvilkou, a to co jsem si z toho měl odnést mi zůstalo skryto. Alespoň jsem si vzpomněl, že jsem od tohohle fousáče četl ještě polikušku, kterej byl podobně tlustej a podobně, nebo o trošku víc mě i bavil. Slibuju, že ostaním jeho tlustejm knihám se vyhnu, a taky že si příště opatřím mnohem větší zásoby jagertee. Původní zásoba mi totiž došla hned zkraje podzimu.

5 03.12.2024

Kdyby byl Řím co jsou Vodňany. dal bych si jagertee do druhý nohy. Velice tenkej sešítek z velice dávný doby. Nějakej zevlák tam vyhrál ve sportce, pořídil si větší barák, než moje pronajatý 2kk a zve si tam na žranice honoraci. Nadívaná slůňata, holubí paštiky a sudy bílýho i červenýho sklepmistra. Honorace tam chodí, protože kdo chce něco znamenat a zadarmo se nažrat, nesmí tam prostě chybět.

Ten Trimestr, nebo jak se jmenuje si ale nepozval Ladislava Špačka, takže nedokáže zamaskovat svoje buranství. Pořád bude sprostej hlupec, kterej má svoje omezený zvyky. Je to jako když pan domácí Břéťa Jonáš chlemtá drahou skotskou whisku a hned jí brzdí zvětralým pivem. Dost dobře bych to mohl bejt i já.

A proto bych si vzal ponaučení, že se mám držet bahna, který je mi vlastní a nikam se nedrápat. A když už se dostanu do společnosti, budu si hledět v rohu svýho a šoupat nohama. To by tak asi bylo všechno. Došel mi inkoust. V čem? Úplně ve všem!!!

4 22.11.2024

Řekl jsem si to už několikrát a o chvíli později jsem se přistihl, že moje varování se minulo účinkem. Netýkalo se to toho, že si už další pivo nedám a půjdu domů. Já si totiž dávám pivo většinou doma, takže nemůžu jít domů. Navíc si poslední dobou dávám jenom jedno. Týkalo se to toho, že až mi spadne do ruky knížka, která se odehrává kdesi v devatenáctém století, děje se to v zapadákově, konkrétně okresy Rumunsko, Turecko, Bulharsko, nebo Libanon, radši to zaklapni a plácej se radši dál, ty truhlo jeden.

Vzpomněl jsem si na to varování asi v půlce, což od začátku není naštěstí tak daleko. Měl jsem zrovna po krk nějakýho prodavače limonád a přišla na řadu Kira Kiralina. Na tu jsem se těšil, akorát to nebyl takovej třesk, aby se ten sešit po ní jmenoval. Ale kdyby se to jmenovalo trhovec Stavru, tak bych to do ruky nevzal asi ani já. Trhovec natahuje lidi a povídá nějakýmu vořežprutovi co to táhne s ním, svůj příběh od kolíbky po stáří. Kira byla jeho ségra. Skutečná samička. Jejich tata řezal mamu, a tak se rozhodnou, že ho nechaj zabít i s velkým bráchou. To neklapne ale na poprvé, a tak umře omylem nějakej strejc a druhej musí do tureckejch Dobřan na celkovej servis. To je docela rodina k pohledání. Není se co divit, že trhovec je něco mezi vekslákem, kolotočářem a taxikářem.

Chudák Kira je mladá broskvička, která kdyby měla knír, postavu jako Jety a lítaly kolem ní mouchy, mohla by trhovci vařit páchnoucí kebaby a nemusel se řešit problém s jejím umístěním. Mladá samička bez kníru, když se bude producírovat po ulici, tak jí někdo naloží na dvoukolák a strčí do harému. Takže mi tam holku strčej a to je celý. Třetí část jsem přelouskal jenom proto, že jsem doufal v její návrat. Jestli se vrátila nepovím. Co ten trhovec? Taky neřeknu. Řeknu ti akorát to, že jsem si nejdřív nadával a pak doufal, pak zase nadával a pak jsem se zapřísáhnul, že už to nikdy neotevřu. A taky to vypadá, že koupit si v Kufsteinu jenom půllitrovej koncentrát Jagertee...byla to školácká chyba.

4 13.11.2024

Tuhle knížku jsem si vzal v antikvoši, jako většinu věcí, která mi tam padne do ruky. Vzal jsem si jí tam kvůli názvu. A když pak došlo k odhodlání jí otevřít, zjistil jsem, že to není úvod do žhářství pro děti, v dnešních dobách sucha. Normálně je to o cigoších, cikánech, moroších, romech a lubumbech. V práci jsme jich pár měli. Jeden den byli nasraný, že se jim řiká cikáni a další den že jsou rómové, protože jsou přece cigáni.

Tady se koukneme do koutů ještě za Stakčínem, což je na konci Slovenska. Já byl ve Stakčíně na svatbě, v mentálně dost zuboženým stavu, na návsi mají místo kapličky tank, točej tam Topvara, nebo to byl Šariš? No to je jedno, myslel jsem si, že Stakčín je díra, kterou končí sranda a Slovensko. Nevěděl jsem, že mezi Vihorlatem, hranicí s Ukrajinou a pobíhajícíma vlkama jsou ještě cigánský osady.
Sledujeme klan Dunků, kterej z osady putuje do západního světa Čech. Konkrétně se jedná o příběh malýho Andreje. Ten měl do života rozdaný pěkně blbý karty. Samý černý Petry a k tomu možná žaludovýho spodka. Divím se, kde se v něm vzaly tak silný baterie, aby se protloukal všema sračkama jeho podělanýho života. Vůbec to nebylo jednoduchý a párkrát jsem žasnul nad tím, jaká svině člověk může bejt.

Asi by bylo nejlepší nechat cikány kočovat po světě jako cirkus, akorát by to stejně nebylo řešení. Všude by byl bordel a pořad na stopě by musel běžet i v pořadu dobré ráno. Samozřejmě je to trochu nadsázka, pořád jsou to lidi jako všichni ostatní a nejdou hodit do jednoho pytle. Takovej pytel ještě asi nikdo nedokázal vyrobit.
Pan Šmaus tady krásně vykreslil cikánskou mentalitu a jejich životní filosofii. Dost často to bylo podobný mračnu sarančat a nejlíp si vedli kdysi dávno v těch ďourách za Stakčínem. Někdy udělali kus práce, občas někoho pobodali a občas si ukradli nějaký hříbě. A tak furt dokola. Všecko super, dokud netáhli do civilizace.

Ten chytrák Andrej měl blbý to, že nepatřil nikam. Cigáni mu říkali že je gadžo a gadžové ho řezali že je cigoš. Takže mu hrozila držková za každým rohem od kohokoli. Dokonce i od svejch příbuznejch. Na kdejaký křižovatce života blbě zahne a vyláme pár zubů na převodovce. Divím se, že je ještě na světě.
Uvítal bych, kdyby tam byly i nějaký další roky a chtěl bych i lepší orientaci v čase. Měl jsem pocit, že se to začalo odehrávat před válkou a končilo to po revoluci, kdy má Andrej do důchodu ještě dost daleko.

Tak a teď mám pocit, že jsem zalezl někam do lesa a teď nemůžu najít cestu ven. Radši se teda odporoučím. Ale než to zavřu, tak ti ještě řeknu, že jednou za rok se mnou se mnou nějaká knížka pěkně zahejbá a připadám si jako když jsem tam taky. Pro tenhle rok je to tahleta. Pokud už to tenhle rok nějaká byla, je to možný, protože mám krátkou paměť. Momentálně jí rozrušuje do podzimních plískanic a lezavého počasí vhodný jagerteee.

7 03.11.2024

Tohle byla velice krátká skoro nádhera. Hodí se číst ideálně večer, naproti výstavišti, na zahrádce stánku u Ferdinanda. Přečíst to jde celý, dobu odhaduju tak na šest piv mezi osmou a desátou. A až tě vymetou koštětem na tramvajovej ostrůvek, tak si během dalších dvou lahváčů a slanejch brambůrek utřídíš v hlavě domy a dojmy a pak si to poštráduješ kam tě nohy dopletou.

Už jsem to četl dvakrát a až teď mě teda napadlo, jak si to přečíst potřetí a ještě líp. Budu to muset někdy zrealizovat. A o čem to je? Je to přesně o tom, o čem píše nejlepší Palivo v česku. Skoro o ničem. Baví mě číst Heinrichovy knížky a dostal jsem chuť zalistovat i v něčem od Marušky Remárka. A teď už jdu do práce, protože mě začali shánět.

4 25.10.2024

Brouzdal jsem si po antikvariátu a narazil na knížku údolí pavouků. To by mohlo bejt zajímavý, když z těch zvířátek můžu zaznamenat úniky provozních kapalin a směsí do látkových krytin, mého jinak nevzhledného těla. A tady je jich celý údolí? Žjóva, to by bylo něco. Radši jsem si zjistil, jestli tenhle pán nenapsal ještě něco jinýho a napsal. Napsal třeba tady Neviditelnýho. Jednoho jsem zkusil od Havlíčka, a to byl teda hukot Vážení, jako když Tomáš Babula exuje Chmelomok.

Jenže ouha, tady to žádnej hukot teda nebyl. Spíš takový šumění lesa v letním bezvětří. Tenhle neviditelnej pán je koumák přes předměty, který mi ve škole řekly kámo, tak ty nás nikdy nepochopíš. Maximálně že voda se vaří a když vlezeš do vany, tak voda kvůli tvý vaně přeteče přes okraj takovou silou, jako na přehradě Vajont. Udělá nějakej elixír a je to. Když si rozepne kabát, nemá pod ním nic. Odjede někam na zapadákov, kde když se venku oteplí, tak se začnou dít věci. On jak není vidět a k tomu je to nemakačenko, tak se mu těžko platí za jídlo a cimru. Začnou se všem ztrácet věci, jídlo a nemysli si, že to těm balíkům vesnickejm nezačne vrtat v hlavě.

Tomu koumákovi začne parádně šplouchat na maják. Navíc si myslí, že je typ zloducha, jako z Jamese Bonda a že ovládne celej svět. Nepřepočítal se náhodou ten pitomec? Chytnou ho, když není vidět? Je to magor? Jak to vypadá, když se cpe jídlem? Studěj ho nohy? Všechno se tam dá zjistit. Může dělat spoustu věcí a vlastně i nemůže.

Bylo to krátký, a to byla docela klika. Nápad zajímavej, jenom by se z toho dalo vytřískat mnohem víc. Nejvíc mě bavila poslední čtvrtka, což není mnoho. Tam to odsejpalo a já byl napjatej. Jinak to bylo takový né ubíjející, ani nudný. Jenom to nemělo takovou šťávu. Čekal jsem trošku silnější příběh.

4 18.10.2024

Netušil jsem co je jatagan. Zhruba v půlce mi řekli, že je to meč, šavle a kinžál v jednom balení. Takhle jsem si to v hlavě vymodeloval. Zkusil jsem si to i nakreslit, ale neumim to, takže to vypadalo jako kříženec falunský uzenky a jezevčíka. Nebudu ti to snad radši ani ukazovat.

Tak a teď k věci. Skládá se to z několika kousků. Nějaký ujdou, jiný zase ne. Třeba ten první byl skvělej, pak se mi vypnul záznam v hlavě a zapnul se zase u jataganu, kterej jakž takž přechroustal. Pak zase nic nevim a najednou miliony. Tam jsem začal vnímat, protože když se mluví o milionu, tak doufám, že mi ho někdo posílá na účet, ale kde nic tu nic.

Podtrženo sečteno, bylo to půl na půl a myslím, že ve většině těch historek šlo o nějaký vztahy lepších buchet s důstojníkama a vztahový bermudský trojúhelníky. Taky to byla po dlouhý době brožura z Ruska, která byla jako z nějakýho idiota, nebo Ruský Špačkovy etikety. Nikdo tam nebyl ustavičně naloženej ve vodce, nikdo tam nezmlátil a nevytahal za vlasy žádnou zbouchnutou Naděždu a žádnej Ivan tam ani nezmrznul. Vlastně tam nebyl ani žádnej Ivan. To mě nutí k zamyšlení, jestli je svět ještě v pořádku.

4 09.10.2024

Kdyby Kranova cukrárna byla můj oblíbený ovocný světozor s jahodovo banánovou zmrzlinou, všemi zákusky, já byl zhulenej a kvůli světozořím cenám měl půjčku z providentu, tak bych tam asi seděl jako štamgast. Nejlíp ve Františkánský zahradě, protože odtud se dá po zavíračce přeběhnout příkladně třeba do Zázemí.

Jenže Kranova cukrárna není nic z toho. Je to cukrárna v nějaký Norský ďouře. Určitě tam lidi nemají norskej salát, ani televizi, tak musej furt chodit do kulturního centra, Kranovic baráku. Tam všichni vysedávají a paní Kranová jim na stůl nosí věci od vína, přes likér, po větrník, nebo třeba laskonku. Celou dobu sledujeme co se děje v cukrárně. Je tam teda pani Kranová, stavitel, sedí tam vykropená panička a do toho tam vtrhne místní smraďoch a skoro bezďák. Chce si dát nějaký dorty, ale prej nejsou. Spíš na ně bezďák dostal ban, aby zase odtáhnul do svý ruiny.
To se ale přepočítali. Nikam se nehne a začne a začne všechno komentovat. Ostatní by byli radši, kdyby aspoň na chvíli zavřel hubu, když už se rozhodl zůstat a dávat lidem najevo, že doma nemá rexonu, ba ani sprchu. Ale to on ne, radši vezme tu nacamrandu, která tam asi camrá pravidelně a zaleze s ní do salonku, kam chtěl zrovna zalézt i stavitel. To je teda smůla, to se tam bude určitě řešit aspoň čtyřicet stránek. Kdyby tam měli večerku s krabicákem, tak by se to nestalo.

Neztrácíš se v tom? Stíháš to sledovat? Jestli jo, tak se klaním. Já to totiž moc nezvládám. Řekl bych, že se tam vůbec nic nestane a nijak to nedopadne. Kdyby si aspoň v tom salónku hupsli, nebo kdyby tam někdo někomu dal aspoň po hubě, nebo kdyby aspoň starej od paní Kranový zahlásil, že musí zajet do vedlejšího okresu pro krabici Norskejch slanečků. Nic z toho. Ba dokonce netuším, jestli se to celý odehrávalo v jednom odpoledni, nebo se to táhlo třeba přes celej víkend. Byl to zabitej čas, ale aspoň jsem tu hodněkrát použil slovo aspoň. Ale ty si to klidně přečti. Třeba zjistíš, jak to bylo doopravdy v tý cukrárně. Já už to asi zkoušet nikdy nebudu.

3 02.10.2024

Úplně náhodou pořízená, aby rozšířila řadu svejch barevnejch kamarádek, zatuchlá, jako kdyby se válela v mokrým sklepě, tlustá jako obálka s pětitisícovkama, kterou jsem nikdy nedostal a plná tajemství.

Tak nejdřív jsem se lekl, protože to tam byl samej žid, minaret, pejz a fez. To mě trošku mátlo, ale Bosna s přilehlejma vesnicema asi jiná nebyla, a to nikdá. Taky jsem myslel, že je to jeden příběh, ale zase je to paklik povídek, plnej divnejch židovskejch slov, názvů, zvyklostí a z vysvětlivek se mi točila hlava. Taky mě zajímalo co je to za kořena, ten Šalamoun, že má i svojí pečeť. Slyšel jsem akorát, jak někdo říká ty jsi snad sežral Šalamounovo hovno. To je docela zvrácenost, ale třeba to je s pepřem, octem a cibulí stejný jako tlačenka. Nebo to měl mít Šalamoun k svačině a někdo mu to sežral.

Tak se radši uklidnim a vrátim zpět k tématu. Prokousávání se k Šalamounově pečeti bylo docela pracný. Nelíbil se mi styl psaní, ani to, co se v těch židovskejch dírách odehrávalo za příběhy. Ale někdy to bylo dobrý, všechno bych do kamen nesypal. Třeba nosič Rafael, nebo možná Samuel? A Rafael že by bylo dítě? Taky tam možná bylo Rafaelů víc a jeden Rafo určitě taky. No zkrátka ten nosič docela odsejpal a dokonce měl pokračování i v tý Šalsmounově pečeti. Tam se dozvíš, že tu pečeť dali Samuelově starý na čudlik. Je to taková permice na mlíko pro cizí dítě. Což je strašný, když je to dítě místního miliardáře, kterej zaměstnává ve svým Agrofertu i Samuela. Pak si předplatí ty čudliky oba a nezajímá ho, jestli Samuelovo dítě kvůli tomu půjde pouštět prdíky do hlíny. Jestli Samuel dá ban na čudlik pro bohatýho zmetka, dostane od šéfa ban na vejplatu, práci a jídlo. Čili, ban na život. Jak tohle kámo dopadne? Já z toho mám nervy na pochodu. Teda kecám, já už to vím, ale nikomu to neřeknu.
Myslím, že ten Šalamoun je takovej průměr, možná horší. Samuel, nebo Rafael to tolik nahoru nevytáhnul.

3 25.09.2024

(SPOILER) Dávej pozor, žhavím mozeček. Je velkej sice jako vlašskej ořech, ale pokud ho dám na obrázku do počítače, tak by to šlo nějak elektricky zvětšit. Jde to se mnou z kopce. Proč byl Etrusk tajemnej? Na to se ode mě odpověď nedozvíš. Pro mě byly tajemný úplně všichni Etruskové, stejně jako doba ve který žili. A taky ty místa, jako třeba země Eryx. Nejspíš předchůdce Eryxonu.

Nevím co říct. Začátek jsem vůbec nechytil. Věřil jsem tomu, že bude tajemnej. Hned na prvních stránkách mi bylo utajený, co je vlastně zač. Byl vykreslenej jako nějakej guru Jára, nebo vedoucí sekty, kterýho za chvilku vezmou někam na útes a on skočí dolů. Bylo to celkem nečitelný a nestravitelný. Aspoň pro mojí kebulku. Byla z toho chuděra celá pošramocená. Pak se to zlepšilo vyplutím na moře s Dyonýsem a jeho partou Fókajskejch vejpitků. Jenže v další knize přistáli v nějakým zapadákově a zůstali tam nějakej pátek. Když se zakotvilo, tak to byla zase bída. Vleklo se to a já se bál, že to vzdám, ale nějak jsem doufal, že zase vyplujou.

Ten Etrusk byl stejně vůl, jako všichni Waltariho hlavní klauni, který mám jinak moc rád. To snad je něco jako jeho podpis, že dá do knihy paní, ze který ten človíček zmagoří a je s ní furt. Obětuje jí všechno i když prvotřídně zanáší a je to svině první kategorie. To, že je naivní blbec mu většinou dojde až třeba po půlce života a on nad tím jenom mávne rukou. Řekne si no a co má bejt.
Když jsem se seznámil se Sikanama, fakt jsem doufal, že všichni co nejdřív naskáčou do svejch necek a vytáhnou na jinej ostrov. Ale byl jsem zklamán. Štvali mě všichni. Etrusk to neměl v hlavě v pořádku, ožrala Mikón někam zmizel, nebo se proměnil ve džbán vína obřích rozměrů, ten bouchač co nevím jak se jmenuje zmagořel a myslel si že je bůh a pak už je tu jenom můj oblíbenej Dyonýsos. Ten skočil fakt do necek a stal se pirátem, kterej akorát krade a vraždí. A teď mi docvaklo, že to vlastně dělal odjakživa i s Etruskem a celou partou. Možná mi pili krev už od začátku, ale nějak se to rozředilo. Naivní Etrusk má s tou svojí fúrií kopu dětí a vůbec netuší, že jsou to děti všech jeho kámošů. Dokonce ani neví, že je Etrusk. Taky se mi někdy stává že nevím kdo jsem, ale do večera následujícího dne většinou procitnu a poznám se i v zrcadle.

Jak to začalo, tak to skončilo. Prakticky netuším jak. Je mi to celý záhadou. Jako plus beru, že jsem se dozvěděl, jak se žilo na Sicílii. Byl to ostrov, prakticky plnej pošahanejch skupin obyvatel, a taky jak žili Etruskové. Teda spíš kde. Je to asi jako kdyby si pár měst třeba od Ústí po Chomutov řeklo, že to potáhnou spolu a budou si říkat třeba Teplicové. Tím by ses už ale třeba nemusel dostat na dovolenou do svojí oblíbený uhelný pánve a v Lounech by sídlila pohraniční stráž. Nejsem si jistej, jestli to co jsem ze sebe vymáčknul dává aspoň poloviční smysl, jako tajemnej Etrusk. Ale vzal to čert, stejně jako moje mozkový buňky.
Za mě je to horší Waltari.

7 17.09.2024

Od strejdy Heinricha už jsem něco prolistoval, a teď když jsem začal recyklovat knihovnu, tak listuju znova. Tahle knížečka je úzká a jak to u strejdy Heinricha bejvá, je tam srandy asi jako v pořadu to nejlepší z vtipu za stovku, z dílny TV Barandov. Ale kniha je aspoň o dost kvalitnější.

Tak vlak přijede přesně, to je jasný. Přece jen je to v západním Německu. Nabere do sebe spoustu vojáků kypících nenadšením z cesty na frontu. Naloží do sebe i Andrého, kterej má bágl naditej chlastem a chlebem. Ze západního Německa na Ukrajinu parním vlakem je docela crcání, takže obojího potřebuješ hromadu. Kdo zná strejdu Heinricha, toho nepřekvapí, že André nebude zrovna fanoušek války a nacismu. Furt chlastá, žere svačinu a řiká, že už brzo umře a zapne odpočet. Má se to stát chvíli po tom, co dojede do cíle. Cestou se skámoší s dalšíma dvěma týpkama a zavře se s nima v kupéčku. S tím jedním bych jet klidně chtěl. Přistihnul starou, jak si nechá pole orat jiným traktorem a teď chce prochlastat hypotéku. Na tom bych se cestou na smrt strašně rád podílel. Cesta na krchov musí bejt přece pořádná jízda a hlasitej koncert. Jedeme přes Polsko, posloucháme Andrého jak brzo umře, vysmíváme se oficírům a doplňujeme chlast. Ti dva jeho kámoši mají taky dost pojebanej život a na smrt se těšej taky. Tolik lidí těšících se na smrt se vidí snad jenom v nějaký sektě, kde se skrz sebevraždu všichni dostanou na nějakou planetu, kde lítaj pečený holuby a točenej ležák přímo do huby. Tihle tři se těšej jenom na to, že je někdo vypne.

Jak to dopadne a co se tam děje si zjistěte sami. Je to dost krátký a já měl problém se od toho odpoutat. Jenže jsem byl na dovolený a tam byl trošku jinej program, než jízda na smrt. Byl jsem netrpělivej, dokud jsem se k tomu zase nevrátil. Ty si to dej klidně taky. Ještě mi je divná jedna věc. Když ti tři mají dveře zajištěný drátem, aby se tam nikdo nedostal, jak celou tu cestu, která může trvat klidně dýl, než tejden, jak jenom choděj na záchod? Je snad jejich oblíbená kapela Kolostomická exploze? Jsem snad jedinej, koho todlencto zajímá?

3 08.09.2024

To je komédie, skoro jako ze Švejka. Ukázka demence a ztrouchnivělosti úřadů starýho Rakouska. Jedný bábě zakápne dědek a druhý, ještě starší bábě prej ne. Ale nemocnice má tajnýho radu, kterej asi radí všem tajně, a proto ta nemocnice všechno posere a způsobí akorát zmatky. Těm co maj chystat pohřeb, tak jim rada řek, že maj slavit, protože dědek nakonec přežil a těm co měli slavit první, tak daj nějaký tělo na pohřbení. Stíháš to? jestli ne, tak pozor, začne to bejt trošku z kopce, jako když se Kryton rozhodne sníst vejce nahniličko, popředu.
Policejní stanici šéfuje starej imbecil a ten si svoje podřízený vybral nejspíš v pakárně, kam asi sám jezdil trávit víkendy na skotskejch střikách a klistýrku.

Jak tohle celý může dopadnout? Obě rodiny jsou Brázdovi, a kdo to teda umřel, když i ten třetí byl Brázda a nebyl to asi ani on? Upeče nejmladší Brázda v mladý Brázdový bagetu? Co provedou strážníci svýmu starýmu? Zemře ten stoletej Brázda skutečně? A zemře kvůli tomu, že celej život chlastal, nebo kvůli tomu, že je to prvotřídní Metuzalix? Jaká šou přijede do Prahy po sedmi kulích v Sarajevu? Použil jsem hodněkrát slovo Brázda?

Všechno tam je! Já to čet podruhý a podruhý jsem se dobře bavil. Nejni to klasická Fuksovinka, ale bavil jsem se a smál. Netuším, zda když to psal, tak jestli nepřemejšlel, jak ze starýho Rakouska vtáhnout co nejvíc kreténismu do jedný stránky. Za mě je to hurá.

7 31.08.2024

Velká škoda, že to hned na prvních stránkách začíná funusem jednoho neduživce, kterej nosil přezdívku "duše podniku" a pak se celá barevná brožura věnuje jeho posranýmu životu. On si teda špatnej život moc nepřipouštěl, za což mohla asi jeho naivita. Taky kdo jinej než naiva by byl duší podniku. Když jsem věděl že je mrtvej, tak se mi blbě fandilo nějakýmu zvrácení jeho osudu a mírnýmu odklonu od černýho penálu.

Tak pozor, jdu plácat pátý přes devátý! Jeden neduživec z dobrý rodiny z Karakasu chodí do úřadu, pracuje jako ďas a když takhle dělá jeden ze svejch početnejch přesčasů, klepne mu na poklopec jeho pimprdlik a řekne, že už je na svatbu čas. A on teda jde a vezme si jednu znuděnou buchtu, která vůbec neví co se svým životem. Možná to ale toho času ve Venezuele nevěděl skoro nikdo, tak se tomu ani nikdo nepodivuje.
Ale tahle pitomalína vyloženě trpí. Možná je to tím, že v Karakasu je nedostatek Sigmundů Freudů a barevnejch zápalek z četníků v New Yorku. To pak maj lidi s porouchanejma myšlenkama dost blbý. Jako matka je úplně k hovnu a duši podniku se obloukem vyhejbá. Radši táhne s kámoškama do lázní, kde se producíruje klasickej vymetač večírků, kterej se nechává vyživovat paničkama z honorace. Ty pak stojej frontu na krocení jeho monstrózního penisu.
Pak se tam děje blá blá a tu a tam se stane nějakej ten neúspěšnej státní převrat a duše podniku pořád dře do úmoru, stará se o svoje dítě který zbožňuje a vlastně je spokojenej. A pak je najednou všemu konec. A jakoby uhodil blesk do jeho starý. Najednou jí něco osvítí, dojde jí čeho si nevážila, co všechno posrala, akorát pozdě bycha honit. Až z toho i slza ukápne slza. Akorát ty věcičky trvaj tak dvě stránky, což je docela škoda.

Škrtnul bych začátek, ubral prostředek a roztáhl konec. Je to taková průměrná Venezuelská telenovela z jinýho století čoveče. Vykecal jsem toho tady moc? Já si myslím že ani ne. Otevři si tu knížečku taky a zjisti si to.

3 20.08.2024

Celou dobu jsem doufal, že se to zlepší a někam se to hne. Jenže jak se to má někam hnout, když mezi Petrohradem a Moskvou je mezera jako mezi Aší a Košicama a nikdo tam ještě nevybudoval koleje pro Pendolino? To bych se na takovou cestu nejradši vykvajznul. Jelo to pomalu a furt se muselo přestupovat, měnit koně a tak dále. Obsluha byl na každý stanici typickej Ruskej venkovskej vypitej brambora v láptích, kterej řekne akorát dej na vodku Bárine, stejně se už dneska nikam nepohnem.

Já rád čundry a na nich alkohol. Tuhle cestu bych ale nechtěl. Tenhle Rudla, nebo jak se vlastně jmenuje, cestuje asi tolik dní, kolik je tady stránek, furt debatuje s lidma co s nim jedou, nebo bůh ví s kým. Myslel jsem, že mi z toho jebne a že tu cestu hodím za gauč a zapomenu na ní. Z těch plků jsem si neodnesl nic, než znuděnej ksicht a chuť prohnat si hlavou rum. Pak jsem se dostal na konec a k vysvětlivkám a zjistil, že by bylo úplně nejlepší přečíst si jenom vysvětlivky. Je to totiž výrazně kratší a ještě se k tomu i něco dozvíš.

Já to teda nehodnotím úplně nejlíp. Chápu ale, že poselství týhle brožury je v úplně něčem jiným, než si číst historky z Ruskýho venkova, kde se umírá, chlastá a řežou ženský. Zkrátka takový ty blbiny, který mi číst nevaděj. Byl jsem rád, že jsem se dostal na konec a že cesta do kiosku v Besedicích na točenej Rohozec trvá o dost kratší dobu, než cesta drožkou, z Petrohradu do Moskvy. Koukám, že zase umím používat čárky, pouze, pomocí, náhody.

4 13.08.2024