Děvčátko, rozdělej ohníček přehled

03.11.2024

Tuhle knížku jsem si vzal v antikvoši, jako většinu věcí, která mi tam padne do ruky. Vzal jsem si jí tam kvůli názvu. A když pak došlo k odhodlání jí otevřít, zjistil jsem, že to není úvod do žhářství pro děti, v dnešních dobách sucha. Normálně je to o cigoších, cikánech, moroších, romech a lubumbech. V práci jsme jich pár měli. Jeden den byli nasraný, že se jim řiká cikáni a další den že jsou rómové, protože jsou přece cigáni.

Tady se koukneme do koutů ještě za Stakčínem, což je na konci Slovenska. Já byl ve Stakčíně na svatbě, v mentálně dost zuboženým stavu, na návsi mají místo kapličky tank, točej tam Topvara, nebo to byl Šariš? No to je jedno, myslel jsem si, že Stakčín je díra, kterou končí sranda a Slovensko. Nevěděl jsem, že mezi Vihorlatem, hranicí s Ukrajinou a pobíhajícíma vlkama jsou ještě cigánský osady.
Sledujeme klan Dunků, kterej z osady putuje do západního světa Čech. Konkrétně se jedná o příběh malýho Andreje. Ten měl do života rozdaný pěkně blbý karty. Samý černý Petry a k tomu možná žaludovýho spodka. Divím se, kde se v něm vzaly tak silný baterie, aby se protloukal všema sračkama jeho podělanýho života. Vůbec to nebylo jednoduchý a párkrát jsem žasnul nad tím, jaká svině člověk může bejt.

Asi by bylo nejlepší nechat cikány kočovat po světě jako cirkus, akorát by to stejně nebylo řešení. Všude by byl bordel a pořad na stopě by musel běžet i v pořadu dobré ráno. Samozřejmě je to trochu nadsázka, pořád jsou to lidi jako všichni ostatní a nejdou hodit do jednoho pytle. Takovej pytel ještě asi nikdo nedokázal vyrobit.
Pan Šmaus tady krásně vykreslil cikánskou mentalitu a jejich životní filosofii. Dost často to bylo podobný mračnu sarančat a nejlíp si vedli kdysi dávno v těch ďourách za Stakčínem. Někdy udělali kus práce, občas někoho pobodali a občas si ukradli nějaký hříbě. A tak furt dokola. Všecko super, dokud netáhli do civilizace.

Ten chytrák Andrej měl blbý to, že nepatřil nikam. Cigáni mu říkali že je gadžo a gadžové ho řezali že je cigoš. Takže mu hrozila držková za každým rohem od kohokoli. Dokonce i od svejch příbuznejch. Na kdejaký křižovatce života blbě zahne a vyláme pár zubů na převodovce. Divím se, že je ještě na světě.
Uvítal bych, kdyby tam byly i nějaký další roky a chtěl bych i lepší orientaci v čase. Měl jsem pocit, že se to začalo odehrávat před válkou a končilo to po revoluci, kdy má Andrej do důchodu ještě dost daleko.

Tak a teď mám pocit, že jsem zalezl někam do lesa a teď nemůžu najít cestu ven. Radši se teda odporoučím. Ale než to zavřu, tak ti ještě řeknu, že jednou za rok se mnou se mnou nějaká knížka pěkně zahejbá a připadám si jako když jsem tam taky. Pro tenhle rok je to tahleta. Pokud už to tenhle rok nějaká byla, je to možný, protože mám krátkou paměť. Momentálně jí rozrušuje do podzimních plískanic a lezavého počasí vhodný jagerteee.

03.09.2024

Cením si toho, že se Martin Šmaus jako jeden z mála soudobých autorů nebojí patosu, slz a velkých slov. Na druhou stranu je jeho text něčím jako apoteózou romantického "cikánství" pro 21. století - jeho hrdina na sobě cítí všechny hříchy světa, a přece sám, neumazán špínou okolí, zůstává čistý a jako obětní beránek jde od tragédie k tragédii, aby nesl úděl romského lidu, který jakýmsi podvědomým instinktem stále znovu a znovu naplňuje. Romové jsou v tomhle pojetí skoro nesvéprávné bytosti, něco mezi lidmi, anděly a zvířaty, co se řídí věčným instinktem a nemůžou jinak než prostě krást, zpívat bolavé písně a stýskat si po hvězdných nocích u velkých ohňů, když zrovna vybydlují další dům a strhávají mu krovy, aby byl večer ohníček, protože jim nedochází, že už zítra může pršet (motiv zmíněný několikrát). A všechno je osudové a za všechno se vytahuje nůž a pravda je to, co se zrovna říká, aniž by to mělo jakékoliv důsledky pro zítřek. Má to přinášet pochopení, ale upřímně řečeno to může vyvolávat i odpor.