Děvčátko, rozdělej ohníček
Martin Šmaus
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/8231/mid_devcatko-rozdelej-ohnicek-3jG-8231.jpg
4
163
163
Příběh o životní pouti Roma Andreje Dunky začíná v osadě na Poljaně, těsně vedle sovětské hranice, ale brzy se přesouvá na pražský Žižkov. Rodina posílá malého Andreje krást. Chlapec projde různými „asimilačními institucemi“, křižuje republiku vlakem, setkává se s lidmi... Jde o krásný, krutý, jedinečný i typický příběh – příběh o poválečné anabázi slovenských Romů do českých zemí. Autor v knize spojuje literární dovednost s poutavým vyprávěním a zřetelným sociálně-etickým posláním. Autorův debutový román se stal vítězem 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu.... celý text
Přidat komentář
Cením si toho, že se Martin Šmaus jako jeden z mála soudobých autorů nebojí patosu, slz a velkých slov. Na druhou stranu je jeho text něčím jako apoteózou romantického "cikánství" pro 21. století - jeho hrdina na sobě cítí všechny hříchy světa, a přece sám, neumazán špínou okolí, zůstává čistý a jako obětní beránek jde od tragédie k tragédii, aby nesl úděl romského lidu, který jakýmsi podvědomým instinktem stále znovu a znovu naplňuje. Romové jsou v tomhle pojetí skoro nesvéprávné bytosti, něco mezi lidmi, anděly a zvířaty, co se řídí věčným instinktem a nemůžou jinak než prostě krást, zpívat bolavé písně a stýskat si po hvězdných nocích u velkých ohňů, když zrovna vybydlují další dům a strhávají mu krovy, aby byl večer ohníček, protože jim nedochází, že už zítra může pršet (motiv zmíněný několikrát). A všechno je osudové a za všechno se vytahuje nůž a pravda je to, co se zrovna říká, aniž by to mělo jakékoliv důsledky pro zítřek. Má to přinášet pochopení, ale upřímně řečeno to může vyvolávat i odpor.
Dost dlouho mi trvalo, než jsem překonala odpor k názvu. (A ano, vím, že je to písnička.) Pak jsem za ním objevila mimořádně silný a drsný příběh, ve kterém mi četné zdrobněliny nevadily, ba naopak - byly vždy na místě. Jinak je krutě upřímná, až to člověka zaskočí. Dlouho jsem si namlouvala, že je to z poválečných dob, nejvýš nějaká šedesátá - a ejhle, Sametová revoluce. Moc jsme se tedy neposunuli.
Při čtení určitých pasáží se mne zmocňovala hmatatelná bezmoc. Příběh je to opravdu tragický, a když konečně svitne naděje na zlepšení, tak vám autor ponechá tu naději tak maximálně stránku, dvě, než se opět všechno rozsype a obrátí v prach.
Opravdu příběh, který vás donutí zamyslet se sám nad sebou i ostatními. Otvírá vám nezvyklé okno do života Cikánů a společnosti, okno, které nijak nepřikrášluje, ale stejně vám bude trhat srdce, a to z obou stran.
Objevilo se pár pasáží, které bych neoznačil za nejzáživnější ani jazykově nejlákavější. Zvolená er-forma některým částem, za mě, neprospěla.
Takových částí je ale minimum a po celý zbytek knihy budete číst polodechem a v modlitbě, ať se na postavy obrátí aspoň trocha štěstí.
Silně doporučuji.
Smutný a strhující příběh, napsaný krásným jazykem. Byl jsem na té strastiplné cestě spolu s Andrejkem,tak moc mě kniha pohltila...
Jsem opět o něco chytřejší,snad jsem něco málo pochopil a příště, až my budou pod okny zase pokřikovat cigáni,budu o něco smířlivější a vzpomenu si na Andrejka.
Myslím, že mi knížka uvízne pod kůží, protože je ryzím a opravdovým lidským příběhem. Navíc jsem taky dyliňák a vždy jsem dělal všechno obráceně... Naše cesty někdy hodně bolí..
Je to nádherná, dojemná, ale zároveň hodně citlivá a smutná kniha, která mě dokázala po jejím dočtení na dva dny totálně rozhodit. Pořád jsem doufala, že bude každou kapitolou líp a líp, ale nakonec jsem se bála stránky obracet s tím, co zas přijde. Knihu jsem dočetla a nejsem schopna ji jen tak někam mezi ostatní knížky zastrčit, pořád mám potřebu nad Andrejkem tak nějak bdít, chránit ho, být s ním..., ještě pořád leží vedle mě na nočním stolku. Když posoudím, kolika knížkám jsem dala plný počet hvězdiček, je mi líto, že téhle nemohu dát víc, určitě by si to zasloužila. Jen o tom píšu, mám znova husí kůži a chce se mi zase brečet....
Opravdu silná kniha, otřesný příběh romského chlapce, který vás vezme za srdce. Andrejko si mě získal hned na počátku a moc mě bolely rány, co dostával od života.
Psáno zvláštním poetickým stylem a ačkoli nemám ráda v knihách zbytečné omáčky, tak tady mi to vyhovovalo. Mohu jen doporučit.
Tak tohle byla síla. On Andrejko, byl trochu jiný, ne tím, že byl rom. Já bych řekla, že toto nebyla kniha o romech, ale o člověku, který tak nějak, nepatřil do téhle doby. To, že byl rom, mu situaci ještě ztěžovalo, ale kdyby byl bílý, byl by na tom stejně.
Andrejko byl člověk z dob koní a maringotek, ale v dnešním světě, si jakoby nevěděl rady. Každopádně to byl velmi silný příběh a opravdu jej mohu doporučit k přečtení.
Nedokázala jsem dočíst. Čte se to dobře, ale ta neutěšitelnost, zlo, to mě ubíjelo.
Příběh Cikána Andrejka ze slovenské Poljany.
Neutěšené a neřešitelné. Životní cesty neslučitelné s bílou většinou. Velmi smutné a drsné. Čte se jako hudba, plyne rychle a s barvutými obrazy (2006).
"Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože," píše svatý Augustin. Kde je Bůh? Andrej ho hledá na všech cestách a dostává se i na stezky, které jsou pro gadže nepřístupné. Navzdory všem hranicím mezi námi máme něco společného - zoufale se snažíme najít své kořeny. Martin Šmaus před námi citlivě a velmi poeticky otevírá silný příběh, který je plný svobody, radosti, touhy i smutku. Vydejte se taky na cestu, nebudete litovat.
Velmi silný a dojemný příběh, ve kterém se Andrejkovi řítil jeden most za druhým, zabouchávaly dveře, padaly těžké závory.
Některé kořeny prostě nejde přesekat, vytrhnout je a přesadit.
Je tohle magický realismus ? Ten příběh je tak reálný a přitom je krutost osudu tak nádherně snová, magická až halucinační.. Něco , ze mě snad má duše jen doufám, že ne mozek , ach ano má mysl bloudí, vznáší a poletuje mezi těmi pavlačemi, chýšemi, mezi podivnými lidmi , dětmi, konmi . Je to tak povznášející. Já vím, že přijde pád, že všechno jednou pomine,ale ta chvíle, ten okamžik, co tu je zachyceno, ty časy nedávno minulé...Zapomínám , na to se děje celosvětově právě ted, na virus, na karanténu , na strach a bloudím s lidmi , co je nebojí ničeho.
Děkuji za e knihu zdarma. Měla jsem ji na seznamu chystám se číst už dost dlouho.
Kniha, kterou jsem si přečetl díky čtenářské výzvě (ještě že ji máme!). Nádherná kniha, která se mi vryla do mozkové kůry, asi i do kmene mozku. Člověk si při čtení této knihy uvědomí, jaký zkur..ný život vlastně v dnešní době žije.
"Hořké pivo, které chlapi vozili ze sklepa, bylo po čertech dobré a Andrejko mu brzy přišel na chuť. A když poprvé držel plnou sklenici, hned si všiml, že přes ni i ten nejvíc zachmuřený den zezlátne, jako by ho prozářilo slunce..."
Někdy až moc květnatě vydřené na kost, ale jinak hodně dobrý román, o tam jak jsme ty cikány ,,přetvořili", respektive chtěli přetvořit.
Velmi silný příběh, místy mě z toho až mrazilo. Je hrozné, že člověk soudí tak strašně lehce...
Tato kniha mi vytanula na mysl ve chvíli, kdy jsem psala zmínku o romštině. Četla jsem ji před několika lety. I přes tu dlouhou dobu zanechala v mé řádně děravé paměti hluboký zářez. Jedno je zcela jasné, je to kniha s neskutečně silným emocionálním nábojem. Vybavuji si, že jsem kolikrát nebyla schopná přes slzy a odpor číst.
Neztotožňujete se s tím, jak žijí vaši nejbližší. Neberete jim způsob jejich života, ale chcete žít jinak, chcete žít podle svých představ. Zkoušíte, hledáte, a narážíte. Nedokážete se vymanit z vleku tradic, které jsou s vámi jako koule na noze. Setkáváte se s odsuzováním širokého okolí, s nulovou snahou o pochopení. Jste cikán, jste špína, zloděj, odpad. Z jedné strany políček, z druhé facka, ze třetí pohlavek, ze čtvrté darda, z páté rána, ze šesté ťafka, ze sedmé šupa, z osmé... Že to není možné? Ale je!
Taky tvrdíte, že slovo NEJDE neexistuje? Že toto sloveso znamená buď NECHCI, nebo NEMŮŽU? Přečtěte si knihu od Martina Šmause a zjistíte, že existuje.
Bezmoc, šílená bezmoc.
Jednou, a dost! Nemám pocit, že bych chtěla tuto knihu číst podruhé.
"Život začíná a končí dneškem a vzpomínat na včerejšek a snít o zítřku je dobré leda tak pro gadže."
Tento dojemný příběh vykresluje romskou mentalitu zcela věrohodně - ani ji neospravedlňuje, ani ji neočerňuje. Prostě přináší pravdu o způsobu života, který je pro nás "gadže" tak nepochopitelný, a proto odsouzeníhodný. Životní příběh Roma Andrejka ukazuje, jak mohou předsudky zmařit veškeré snahy, ale i to, že ne vždy se jedná o předsudky bezdůvodné.
Zajímavá sonda do hlubin romské duše, rozšíří obzory a strhne do víru života obyčejného cikánského kluka, který vlastně vůbec není obyčejný. Kontrast krajiny Poljany a českých měst jakoby byl jen odrazem kontrastu ve způsobu života a myšlení živelných cikánů, zemitých Rusínů a ochočených městských Čechů. Je možno ho vůbec překonat?
Děvčátko, rozdělej ohníček
Tuhle knížku jsem si vzal v antikvoši, jako většinu věcí, která mi tam padne do ruky. Vzal jsem si jí tam kvůli názvu. A když pak došlo k odhodlání jí otevřít, zjistil jsem, že to není úvod do žhářství pro děti, v dnešních dobách sucha. Normálně je to o cigoších, cikánech, moroších, romech a lubumbech. V práci jsme jich pár měli. Jeden den byli nasraný, že se jim řiká cikáni a další den že jsou rómové, protože jsou přece cigáni.
Tady se koukneme do koutů ještě za Stakčínem, což je na konci Slovenska. Já byl ve Stakčíně na svatbě, v mentálně dost zuboženým stavu, na návsi mají místo kapličky tank, točej tam Topvara, nebo to byl Šariš? No to je jedno, myslel jsem si, že Stakčín je díra, kterou končí sranda a Slovensko. Nevěděl jsem, že mezi Vihorlatem, hranicí s Ukrajinou a pobíhajícíma vlkama jsou ještě cigánský osady.
Sledujeme klan Dunků, kterej z osady putuje do západního světa Čech. Konkrétně se jedná o příběh malýho Andreje. Ten měl do života rozdaný pěkně blbý karty. Samý černý Petry a k tomu možná žaludovýho spodka. Divím se, kde se v něm vzaly tak silný baterie, aby se protloukal všema sračkama jeho podělanýho života. Vůbec to nebylo jednoduchý a párkrát jsem žasnul nad tím, jaká svině člověk může bejt.
Asi by bylo nejlepší nechat cikány kočovat po světě jako cirkus, akorát by to stejně nebylo řešení. Všude by byl bordel a pořad na stopě by musel běžet i v pořadu dobré ráno. Samozřejmě je to trochu nadsázka, pořád jsou to lidi jako všichni ostatní a nejdou hodit do jednoho pytle. Takovej pytel ještě asi nikdo nedokázal vyrobit.
Pan Šmaus tady krásně vykreslil cikánskou mentalitu a jejich životní filosofii. Dost často to bylo podobný mračnu sarančat a nejlíp si vedli kdysi dávno v těch ďourách za Stakčínem. Někdy udělali kus práce, občas někoho pobodali a občas si ukradli nějaký hříbě. A tak furt dokola. Všecko super, dokud netáhli do civilizace.
Ten chytrák Andrej měl blbý to, že nepatřil nikam. Cigáni mu říkali že je gadžo a gadžové ho řezali že je cigoš. Takže mu hrozila držková za každým rohem od kohokoli. Dokonce i od svejch příbuznejch. Na kdejaký křižovatce života blbě zahne a vyláme pár zubů na převodovce. Divím se, že je ještě na světě.
Uvítal bych, kdyby tam byly i nějaký další roky a chtěl bych i lepší orientaci v čase. Měl jsem pocit, že se to začalo odehrávat před válkou a končilo to po revoluci, kdy má Andrej do důchodu ještě dost daleko.
Tak a teď mám pocit, že jsem zalezl někam do lesa a teď nemůžu najít cestu ven. Radši se teda odporoučím. Ale než to zavřu, tak ti ještě řeknu, že jednou za rok se mnou se mnou nějaká knížka pěkně zahejbá a připadám si jako když jsem tam taky. Pro tenhle rok je to tahleta. Pokud už to tenhle rok nějaká byla, je to možný, protože mám krátkou paměť. Momentálně jí rozrušuje do podzimních plískanic a lezavého počasí vhodný jagerteee.