Hostina u Trimalchiona
Gaius Titus Petronius
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21739/bmid_hostina-u-trimalchiona-nCc-21739.png
4
31
31
Hostina u Trimalchiona latinsky Cena Trimalchionis je nejrozsáhlejší zachovaná a patrně nejznámější část satirického románu Satirikon římského spisovatele Petronia Arbitra. Hlavní hrdinové Petroniova románu, Enkolpius (který příběh vypráví ze svého pohledu), Ascyltus a jejich sluha Giton, se dostanou na hostinu, kterou pořádá zbohatlý propuštěnec Trimalchio. Ten během celé hostiny dává nevkusným způsobem najevo své bohatství. Přitom vychází najevo také jeho nevzdělanost a nevychovanost. Petronius zachycuje hrubou zábavu propuštěnců. Vedle svého manžela se na hostině předvádí také jeho manželka Fortunata. Hosté bohatému hostiteli Trimalchionovi pochlebují, aby je příště pozval zase. Na závěr hostiny Trimalchio zinscenuje svůj vlastní pohřeb, aby věděl, jaké to bude, až zemře. Popis hostiny zesměšňuje mravy nejrůznějších vrstev tehdejší římské společnosti. Hostitel Trimalchio reprezentuje provinciální zbohatlíky. Trimalchio se snaží pozvané hosty omráčit nákladnými a nezvyklými chody. Tyranizuje je svými komentáři, historkami a exhibicí všeho druhu. Ani ostatní účastníci hostiny však nejsou líčeni v právě příznivých barvách. Jedná se o Trimalchionovy kumpány a parazity, kteří se přišli dobře najíst a hostiteli lichotí, aby je pozval znovu. Také hlavní hrdinové a vypravěč sám se přišli zadarmo najíst a napít.... celý text
Literatura světová
Vydáno: 1959 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Cena Trimalchionis
více info...
Přidat komentář
Geniální kniha. Rozhodně jsem rád, že jsem si ji přečetl. Jednotlivé postavy jsou naprosto výborně zpracovány a celkově to působí na čtenáře velmi živě.
Silně popisné a realistické, což je u díla starého dva tisíce let (minus několik desetiletí) k nezaplacení. Když nás Encolpius provádí po Trimalchionově domě — anebo když se sám Trimalchio chlubí, co všechno si může dovolit —, člověk si připadá jako v museu. Jenže v zázračném museu, kde jsou artefakty nepoškozené, ty cenné se nevypařily a všechny zůstávají zasazené ve svém kontextu: v římské každodennosti, takže víme, k čemu slouží, jak s nimi jejich současníci zacházejí a co si o nich myslí.
Vezměme si nástěnné malby, jež Petronius popisuje: výjevy z Iliady, Trimalchionův život, zápas v cirku, hlídací pes. Díky autorovi je vidíme římskýma očima — opatřené nápisy, diváky interpretované s větší či menší vstupní znalostí homérských eposů, v případě psa dokonce znepokojivě živé (Encolpius se namalovaného hafana bojí, což nám říká o vnímání výtvarných děl v antice poměrně důležitou věc). A to pomíjím skvělé vylíčení symposia (respektive nechtěné římské parodie na ně) se vším všudy. Tedy s představeními, divadelními efekty při servírování, konverzací u stolu (Petronius „se dívá lidu na hubu“; i v tomhle ohledu je realista až naturalista) nebo projevy pederastie. (Oceňuji, že překladatel posledně zmiňovanou nezcenzuroval, jak to udělal třeba J. Pokorný při překladu Plauta.)
Z historiografického hlediska parádní. A z uměleckého? Pokud můžu soudit podle jediné vcelku dochované kapitoly (což vlastně nemůžu), Satiricon bylo dílko řemeslně suverénní, sebevědomě novátorské a trochu plytké (jak lze u římského bestselleru celkem očekávat :)). Mimochodem stojí zato ho přečíst už kvůli tomu, že jsou Petroniovi Římané „jiní“. Ne-učebnicoví, nehrdinští, sprostí. Zdá se mi skvělé smět vedle Catona, Scipiona nebo Cicerona poznat také Řím Petroniův a Iuvenalův, Řím lůzy (ze všech společenských tříd).
Co se týče Trimalchiona, mluví mi z duše předmluva Bořivoje Boreckého, připomínající i kladné stránky tohoto antihrdiny. Jistě, je to zbohatlík bez kultury. Ohromně se podobá podnikatelům a manažerům současnosti. Ti sice na rozdíl od něj nedrmolí básně a nekomolí řeckou mytologii, ale jedině proto, že společnost přestala projevy kulturnosti u „elit“ vyžadovat. A Trimalchio, navzdory svojí vulgárnosti, zůstává dobromyslný. Tedy nepočítáme-li ty desítky, ne-li stovky zvířat, která byla během jediného večera obětována excesivnímu obžerství boháče a jeho vagabundů. Ale k otrokům se chová docela lidsky. Je srdečný, upřímný, dokonce v jistém smyslu sympaticky prostý. Myslím, že to padá na váhu.
Jako by to dílo někdo napsal dneska.
Jakpak se asi bavil Svěží vánek ( ten s gulama) , na návštěvě u Bunga bunga magnáta a politika?
;-)
Asi nejznámější část satirického díla slavného arbitra elegance Gaia Petronia, v němž si bere na mušku zbohatlíky, kteří sice oplývají hmotnými statky, ale co se týče vkusu, vzdělání a chování neututlají, že jim, jak se říká, čouhá sláma z bot. Jeho kritika také patří zúčastněným hostiny u Trimalchiona, kteří pro účast na bohaté hostině neváhají být příkladnými pokrytci a pochlebníky. Situace, která je poplatná každé době.
Je to nesmierna škoda, že sa nám z tak veľkého a významného diela, ako je Petroniov Satirikon, zachoval ako úplný jediný väčší fragment, a to práve kapitola venovaná Hostine u Trimalchiona. I na nej však možno badať, čo je na Petroniovom rozsiahlom diele to najprelomovejšie a najstrhujúcejšie; čo robí jeho texty tak zaujímavými, zábavnými a poučnými aj o mnoho storočí neskôr. Petronius totiž necháva postavy, v tomto prípade ľudskú zberbu v podobe zbohatlíkov "prepustencov", ktorí sa neštítia ničoho a oddávajú sa bujarému veseliu a radovánkam, hovoriť o sebe svojim vlastným, vulgárnym a oplzlým jazykom. Závisť, túžba po moci a peniazoch, to sú motivácie, ktoré menia a ovplyvňujú spoločnosť, výstižné postihnutú v obrazoch Trimalchionových spolustolovníkov. 100%
Tisíce let staré antické texty mají obecně zajímavou vlastnost, že jsou dodnes srozumitelné, čtivé a často i poučné. Nejinak je tomu u Petroniova Trimalchiona. Přes veškerou popisnost, jež je ostatně podstatou textu, se nedá hovořit o stereotypu, na druhou stranu skutečnost, že se jedná o fragment většího celku, je pochopitelně znát. Odhlédna od celkem podružné vtipnosti a lehkosti stojí dílo za přečtení nejen kvůli svému stáří, ale také pro tu exotickou exkursi do opulentního života maloměstské (snad to tak mohu nazvat) smetánky, kde peníze tehdy stejně jako dnes stály "až na prvním místě" a étos byl přes všechny morální zákruty a záhyby závazný.
Kdyby byl Řím co jsou Vodňany. dal bych si jagertee do druhý nohy. Velice tenkej sešítek z velice dávný doby. Nějakej zevlák tam vyhrál ve sportce, pořídil si větší barák, než moje pronajatý 2kk a zve si tam na žranice honoraci. Nadívaná slůňata, holubí paštiky a sudy bílýho i červenýho sklepmistra. Honorace tam chodí, protože kdo chce něco znamenat a zadarmo se nažrat, nesmí tam prostě chybět.
Ten Trimestr, nebo jak se jmenuje si ale nepozval Ladislava Špačka, takže nedokáže zamaskovat svoje buranství. Pořád bude sprostej hlupec, kterej má svoje omezený zvyky. Je to jako když pan domácí Břéťa Jonáš chlemtá drahou skotskou whisku a hned jí brzdí zvětralým pivem. Dost dobře bych to mohl bejt i já.
A proto bych si vzal ponaučení, že se mám držet bahna, který je mi vlastní a nikam se nedrápat. A když už se dostanu do společnosti, budu si hledět v rohu svýho a šoupat nohama. To by tak asi bylo všechno. Došel mi inkoust. V čem? Úplně ve všem!!!