Kranova cukrárna
Cora Sandel
Próza na rozhraní románu a dramatu rozvíjí v prostředí norského maloměsta příběh švadlenky, která se při náhodném setkání s osamělým mužem v cukrárně pokusí o vzpouru proti dosavadnímu životu, ale neuspěje. Spádné vyprávění vyznívá jako břitká satira na maloměšťáctví.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1976 , OdeonOriginální název:
Kranes konditori, 1945
více info...
Přidat komentář
Četla jsem v únoru 2008. Podle mých poznámek:
Zajímavé, dobře se čte. Odehrává se v průběhu dvou dnů v cukrárně.
Hezké, o mě, o ženách. Řešení - nenalezeno.
(SPOILER) Priestory, v ktorých sa román odohráva sú ako dobre postavené divadelné kulisy a postavy na nich "hrajú" svoju úlohu - dcéra, majiteľka cukrárne, hulvát, ex-manžel... Len hlavnej protagoistke sa nedarí dostať do úlohy poslušnej ženy, ktorá napoludnie v cukrárni nemá dôvod sedieť, veď má doma práce nad hlavu. Sociálna dráma zachytáva osud ženy, ktorá je odhodlaná skoncovať so životm - najskôr doslovne, neskôr aspoň spoločensky. Jej okolie sa pri snahe pomôcť vôbec nezaujíma o jej psychku a vnútorné prežívanie, snažia sa ju len dostať naspäť za šijací stroj a na pevne určené miesto v spoločnosti.
Útlá knížečka,dobře se čte, člověk má pocit že je na divadle, což je nesmírně oživující. Takový víkend v jednom severonorském městečku, kde se v prostorách cukrárny vykrystalizuje celkem vypjatá záležitost.Docela jsem si to s Katinkou protrpěla,hodnotila bych i sty procenty, ale konec mě maličko zklamal. Příběh nutí k zamyšlení, jak se často a rádo říkává,ale je napsán tak suveréně, aaž přidrzle, že ty filozofické mety na konci člověk hledá s poněkud vytřeštěnýma očima.Jako, když se po pohádce řekne " zhasnout a spát".
Kdyby Kranova cukrárna byla můj oblíbený ovocný světozor s jahodovo banánovou zmrzlinou, všemi zákusky, já byl zhulenej a kvůli světozořím cenám měl půjčku z providentu, tak bych tam asi seděl jako štamgast. Nejlíp ve Františkánský zahradě, protože odtud se dá po zavíračce přeběhnout příkladně třeba do Zázemí.
Jenže Kranova cukrárna není nic z toho. Je to cukrárna v nějaký Norský ďouře. Určitě tam lidi nemají norskej salát, ani televizi, tak musej furt chodit do kulturního centra, Kranovic baráku. Tam všichni vysedávají a paní Kranová jim na stůl nosí věci od vína, přes likér, po větrník, nebo třeba laskonku. Celou dobu sledujeme co se děje v cukrárně. Je tam teda pani Kranová, stavitel, sedí tam vykropená panička a do toho tam vtrhne místní smraďoch a skoro bezďák. Chce si dát nějaký dorty, ale prej nejsou. Spíš na ně bezďák dostal ban, aby zase odtáhnul do svý ruiny.
To se ale přepočítali. Nikam se nehne a začne a začne všechno komentovat. Ostatní by byli radši, kdyby aspoň na chvíli zavřel hubu, když už se rozhodl zůstat a dávat lidem najevo, že doma nemá rexonu, ba ani sprchu. Ale to on ne, radši vezme tu nacamrandu, která tam asi camrá pravidelně a zaleze s ní do salonku, kam chtěl zrovna zalézt i stavitel. To je teda smůla, to se tam bude určitě řešit aspoň čtyřicet stránek. Kdyby tam měli večerku s krabicákem, tak by se to nestalo.
Neztrácíš se v tom? Stíháš to sledovat? Jestli jo, tak se klaním. Já to totiž moc nezvládám. Řekl bych, že se tam vůbec nic nestane a nijak to nedopadne. Kdyby si aspoň v tom salónku hupsli, nebo kdyby tam někdo někomu dal aspoň po hubě, nebo kdyby aspoň starej od paní Kranový zahlásil, že musí zajet do vedlejšího okresu pro krabici Norskejch slanečků. Nic z toho. Ba dokonce netuším, jestli se to celý odehrávalo v jednom odpoledni, nebo se to táhlo třeba přes celej víkend. Byl to zabitej čas, ale aspoň jsem tu hodněkrát použil slovo aspoň. Ale ty si to klidně přečti. Třeba zjistíš, jak to bylo doopravdy v tý cukrárně. Já už to asi zkoušet nikdy nebudu.