Vlak dojel přesně
Heinrich Böll
Při loučení se svým přítelem, teologem Paulem, na nádraží porýnského města, si náhle uvědomuje Andreas, odjíždějící na podzim 1943 na východní frontu, že musí zemřít ... brzy. Toto "brzy" jej jako neúprosný refrén doprovází za jízdy vlakem a vzdálenost k němu se stále zkracuje. Refrén neutichá ani při setkání s polskou dívkou Olinou, která se ve Lvově rozhodne za každou cenu zachránit Andrea, ačkoliv stojí na opačné straně...... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1989 , MelantrichOriginální název:
Der Zug war pünktlich, 1949
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Böllova druhá povídka a první, která vzbudila významný ohlas kritiky. Protiválečně zaměřené dílo.
Hlavní hrdina, Andreas, je po svém zranění na západní frontě odvelen na východní frontu. Nastupuje do vojenského vlaku v blíže neurčeném západoněmeckém městě. Vlak jej má odvést na pozice jeho jednotky kdesi v Haliči za Lvovem. Cestou se hlavní hrdina seznamuje s dvojicí spolucestujících - poddůstojníkem (označovaným jako neholenec) a blonďákem, se kterými sdílí cestu i následný společný pobyt ve Lvově. Zde se seznamuje s prostitutkou Olinou, do které se zamiluje, a která naplánuje jejich společný pokus o útěk a život v ústraní...
Hlavním motivem povídky, prostupující celým dějem, je určitá fixní idea hlavního hrdiny - pevné přesvědčení, že jede na haličskou frontu zemřít. Tato záležitost lze v druhém plánu chápat i jako touha po úniku z ubíjející a ničivé válečné situace, jako únik z hroutící se nacistické armádní mašinerie, která postavy povídky neúprosně semílá ve svém soukolí. Hlavní hrdina, jakožto i postavy neholence a blonďáka, jsou pasivní, rezignovaní a apatičtí vůči jakékoliv další budoucnosti - řečeno s autorem: jsou ubohé, šedivé, hladové, svedené a podvedené děti a jejich kolébkou jsou vlaky, vlaky dovolenců z fronty. Závan naděje a protiklad těmto postojům představuje mladá prostitutka Olina, její touha uniknout před válkou, s poznáním, že ve válce na obou stranách umírají nevinní.
Určitě jedna z významných protiválečných novel nebo krátkých románů. S Andreasem coby hlavní postavou lze sympatizovat a pochopit jeho obavy o život a myšlenky na jistou smrt, která nevyhnutelně přijde. Na tomto díle lze nepatetickou formou ocenit příběh jednoho (obyčejného) vojáka, který ví, jaký bude jeho osud a jak vše skončí. Jen neví kdy a kde přesně? Bude to jistě východní fronta (-jedny z nejhorších válečných jatek-). Na tu dobu velmi pozoruhodné dílo, které relativizuje slepou ochotu jít ve jménu tehdejší německé ideologie do válečných jatek na jasnou smrt. Však Andreas měl zcela jiné životní plány, než tak brzy zemřít ve válce… doporučuji
Je to existencionální novela o strachu ze smrti, kterou prožívá mladý kluk. Tento anti-fašounek se zoufale bojí a potřebuje spřízněnou duši. Cesta vlakem asi byla pro Bölla nejhorším zážitkem z války. Těžko se do toho můžu vžít, myslela jsem, že mysl člověka blížící se nebezpečí smrti spíš potlačí. V knize je zobrazeno, že lidský mozek může skutečný strach ze smrti zveličit do obludné paralýzy. Je to šílená situace, když má člověk zemřít zbytečně, ne jako hrdina, ale ve jménu nenáviděného tyrana.
No otras,každá druhá veta sa tam dva razy opakuje,to je čítanie pre hlúpych.Ani som to nedočítal.
Kniha: Některé slovo, které se vysloví zdánlivě lhostejně, získává náhle cosi kabalistického. Ztěžkne a podivně se zrychlí, spěchá před mluvčím, vysláno, aby kdesi, v jakémsi nejistém okrsku budoucnosti, prudce otevřelo komoru, vrací se k němu se strašidelnou jistotou bumerangu. Z bezděčného pleskotu neuvážené řeči, většinou z těchto strašlivě těžkých a matných slov při loučení u vlaku, které vezou smrt, dopadá jako olověná vlna zpět na mluvčího, který náhle poznává děsivou a zároveň omamnou moc osudovosti. Milencům a vojákům, těm, kteří jsou zasvěceni smrti, a těm, kteří jsou naplněni kosmickou mocí života, se občas znenadání dostává této síly, být obdařeni a obtíženi náhlým vnuknutím…a slovo klesá, klesá, propadá se do nich. Zatímco Andreas pomalu tápal nitrem vagonu, pronikalo do něj slovo ,,zemřít brzy,, jako střela, bezbolestně a téměř nepozorovaně, masem, tkání, buňkami, nervy, až se konečně kdesi zadrhlo, vybuchlo, vyrylo hlubokou ránu a způsobilo, že se z ní řinula krev…život..bolest. Z válečné apokalypsy není možný únik do idyly v ústraní.
Podle názvu jsem hned od začátku věděl, že se tahle knížka asi nebude odehrávat v Čechách. V Čechách by se ta kniha totiž jmenovala "Ty vole kde je dyť tady měl bejt už před hodinou." A můj smrtelný literární instinkt se potvrdil - kniha se odehrávala v Německu. Tam sedne mladej voják Andreas do vlaku, kterej ho veze na frontu z čehož je Andreas dost vyřízenej. Do toho jsem se velmi snadno vžil, protože jsem už taky párkrát byl ve frontě a to bych tedy nikomu nepřál.
Ve vlaku se vokámoší s dalšíma dvouma skopčákama a všichni tři si moc dobře rozumí, protože se jim do fronty nechce ale lautr vůbec. Společně tedy celou cestu pijou kořalku, hrajou karty a povídaj si - a pak že jsou války špatný! Andreas mezitím pořád přemejšlí nad tím, že nechce umřít a cesta na Ukrajinu se blíží ke konci. Atmosféra a zoufalství se dá krájet, páč Böll všechno velmi sugestivně opakuje jak Jon Fosse a ve finiši přichází na řadu návštěva bordelu, kde se Andreas a jeho vykoupení sesypou jako domek z karet. A tím nemyslím ty želvy.
Za mě skoro plnej počet.
Autorovy další knížky
| 1962 |  Biliár o půl desáté |
| 1966 | Klaunovy názory |
| 1989 |  Vlak dojel přesně |
| 1993 | A anděl mlčel |
| 1961 | Kdes byl Adame? |
Od strejdy Heinricha už jsem něco prolistoval, a teď když jsem začal recyklovat knihovnu, tak listuju znova. Tahle knížečka je úzká a jak to u strejdy Heinricha bejvá, je tam srandy asi jako v pořadu to nejlepší z vtipu za stovku, z dílny TV Barandov. Ale kniha je aspoň o dost kvalitnější.
Tak vlak přijede přesně, to je jasný. Přece jen je to v západním Německu. Nabere do sebe spoustu vojáků kypících nenadšením z cesty na frontu. Naloží do sebe i Andrého, kterej má bágl naditej chlastem a chlebem. Ze západního Německa na Ukrajinu parním vlakem je docela crcání, takže obojího potřebuješ hromadu. Kdo zná strejdu Heinricha, toho nepřekvapí, že André nebude zrovna fanoušek války a nacismu. Furt chlastá, žere svačinu a řiká, že už brzo umře a zapne odpočet. Má se to stát chvíli po tom, co dojede do cíle. Cestou se skámoší s dalšíma dvěma týpkama a zavře se s nima v kupéčku. S tím jedním bych jet klidně chtěl. Přistihnul starou, jak si nechá pole orat jiným traktorem a teď chce prochlastat hypotéku. Na tom bych se cestou na smrt strašně rád podílel. Cesta na krchov musí bejt přece pořádná jízda a hlasitej koncert. Jedeme přes Polsko, posloucháme Andrého jak brzo umře, vysmíváme se oficírům a doplňujeme chlast. Ti dva jeho kámoši mají taky dost pojebanej život a na smrt se těšej taky. Tolik lidí těšících se na smrt se vidí snad jenom v nějaký sektě, kde se skrz sebevraždu všichni dostanou na nějakou planetu, kde lítaj pečený holuby a točenej ležák přímo do huby. Tihle tři se těšej jenom na to, že je někdo vypne.
Jak to dopadne a co se tam děje si zjistěte sami. Je to dost krátký a já měl problém se od toho odpoutat. Jenže jsem byl na dovolený a tam byl trošku jinej program, než jízda na smrt. Byl jsem netrpělivej, dokud jsem se k tomu zase nevrátil. Ty si to dej klidně taky. Ještě mi je divná jedna věc. Když ti tři mají dveře zajištěný drátem, aby se tam nikdo nedostal, jak celou tu cestu, která může trvat klidně dýl, než tejden, jak jenom choděj na záchod? Je snad jejich oblíbená kapela Kolostomická exploze? Jsem snad jedinej, koho todlencto zajímá?