žlučníkář přečtené 238

Vítězný oblouk 2007, Erich Maria Remarque (p)

Onehdá jsem dostal při čtění nějakejch věcí od mojeho oblíbenýho Heinricha Bölla chuť, znova si prolistovat pár věcí od dalšícho über alles oblíbence, a to od marušky remárka. Hle, jak ďábelsky jsem to provedl. Prostě jsem chodil kolem knihovny, zašmátral tam a vytáhnul třeba vítěznej oblouk. Remarkovy knížky se dějou buď při prvním světosvinstvu, druhým světosvinstvu, nebo v období mezi svinstvama. Mám hrozně rád kulišárny, který se tam dějou mezi figurkama příběhu, horší je ta kulisa hrozícího, nebo probíhajícího konfliktu. V tomhle příběhu je to tak, že jeden uprchlík před prodlužujícíma se Hitlerovejma prstama je doktor. Operuje na tajňačku na jedný klinice. Klidně by se v pozdější době hodil pro obchod s orgánama. Aby měl na život v paříži a pokrytí svýho apetýtu k pernodu, nebo calvadosu a tabáčku, musí se ohánět skalpelem, co to dá. Moje hlava si občas skočí do alternativní reality a tam se dějou věci, který se mi líbí, ovšem bez tý války. Bydlel bych tam co doktor a trávil bych čas v bistru. Ten doktor bydlí v hotelu, kterej by se klidně mohl jmenovat Chelsea. Žijou tam dlouhodobě lidi bez papírů, zkrachovalý existence, uprchlíci a tak dále. Pod hotelem je bar, kde doktor kouří, nasává, hraje šachy s jedním Rusem a když neoperuje, ani není v kobce, tak sedí někde u kulatýho stolečku v bistru, kouří a pije svoje oblíbený pochutiny. Taky mu přelítne kolem nosu jedna buchtička a tadááááá, máme tady jako obvykle u Remarkový postavy průser jako kráva. Vlastně se to samý děje asi i u Waltariho. Jak to asi dopadne? To si každej může dopočítat sám hned jak se koukne kdo to napsal. Ten pán to dokáže napsat tak hezky, že to rostoucí svinstvo je trošku zastřihnutý tím přemejšlením u šachů, pokuřováním a pitím pernodu tak, že z toho nedostanu takovou depresi. Převažuje chuť dát si pernod i když jsem ho nikdy nepil. Přes tu zlou dobu je ten příběh nádhera. Asi si brzo otevřu tři kamarády, nebo nějakou lahev. Nevím. Buď jedno, nebo druhý, nebo obojí.... celý text

Kreutzerova sonáta 1957, Lev Nikolajevič Tolstoj

Od Tolstého si nevzpomínám, jestli jsem někdy něco četl. Vojna a mír, nebo Anna Karenina, to mě vždycky strašilo. Třeba u Dostojevskýho jsem dostal strašnou chuť pořídit si domů samovar, nakonec jsem si však pořídil pouze vodku. Mám takovej pocit, že se tadyhle v tý sonátě jede vlakem, a protože je to v Rusku, tak se jede daleko, dlouho a pomalu. Klidně to může trvat tejden, roky, anebo dýl. Tak se tam tlachá o krávovinách jako jsou rozvody, nebo provdávání ruskejch buchtiček bohatejm nádivům, nebo vypitejm skunkům. Vzhledem k tomu, jak ta brožurka byla tenká, bál jsem se, že ta debata na tohle téma bude až do konce. Bylo to jako koukat v televizi na Honzu Musila. Naštěstí tam do debaty vstoupil nějakej otrapa, kterej cosi zahlásil o tom, že zabil svojí starou, odvede si s sebou jinýho cizího otrapu a začne mu do hlavy nalejvat příběh o svojí svatbě, o starý a její vraždě kvůli jeho chorobný žárlivosti. Možná kdyby byl víc nadrženej, chlípnej, nebo větší vodkovej labužník, všechny ty symptomy vedoucí k ubodání jeho starý by nejspíš pominuly. Co si o tom mám myslet nevím. Začátek byl dost na pytel, pak tam byla nějaká historka s dramatickou chvilkou, a to co jsem si z toho měl odnést mi zůstalo skryto. Alespoň jsem si vzpomněl, že jsem od tohohle fousáče četl ještě polikušku, kterej byl podobně tlustej a podobně, nebo o trošku víc mě i bavil. Slibuju, že ostaním jeho tlustejm knihám se vyhnu, a taky že si příště opatřím mnohem větší zásoby jagertee. Původní zásoba mi totiž došla hned zkraje podzimu.... celý text

Hostina u Trimalchiona 1959, Gaius Titus Petronius

Kdyby byl Řím co jsou Vodňany. dal bych si jagertee do druhý nohy. Velice tenkej sešítek z velice dávný doby. Nějakej zevlák tam vyhrál ve sportce, pořídil si větší barák, než moje pronajatý 2kk a zve si tam na žranice honoraci. Nadívaná slůňata, holubí paštiky a sudy bílýho i červenýho sklepmistra. Honorace tam chodí, protože kdo chce něco znamenat a zadarmo se nažrat, nesmí tam prostě chybět. Ten Trimestr, nebo jak se jmenuje si ale nepozval Ladislava Špačka, takže nedokáže zamaskovat svoje buranství. Pořád bude sprostej hlupec, kterej má svoje omezený zvyky. Je to jako když pan domácí Břéťa Jonáš chlemtá drahou skotskou whisku a hned jí brzdí zvětralým pivem. Dost dobře bych to mohl bejt i já. A proto bych si vzal ponaučení, že se mám držet bahna, který je mi vlastní a nikam se nedrápat. A když už se dostanu do společnosti, budu si hledět v rohu svýho a šoupat nohama. To by tak asi bylo všechno. Došel mi inkoust. V čem? Úplně ve všem!!!... celý text

Kira Kiralina 1959, Panait Istrati

Řekl jsem si to už několikrát a o chvíli později jsem se přistihl, že moje varování se minulo účinkem. Netýkalo se to toho, že si už další pivo nedám a půjdu domů. Já si totiž dávám pivo většinou doma, takže nemůžu jít domů. Navíc si poslední dobou dávám jenom jedno. Týkalo se to toho, že až mi spadne do ruky knížka, která se odehrává kdesi v devatenáctém století, děje se to v zapadákově, konkrétně okresy Rumunsko, Turecko, Bulharsko, nebo Libanon, radši to zaklapni a plácej se radši dál, ty truhlo jeden. Vzpomněl jsem si na to varování asi v půlce, což od začátku není naštěstí tak daleko. Měl jsem zrovna po krk nějakýho prodavače limonád a přišla na řadu Kira Kiralina. Na tu jsem se těšil, akorát to nebyl takovej třesk, aby se ten sešit po ní jmenoval. Ale kdyby se to jmenovalo trhovec Stavru, tak bych to do ruky nevzal asi ani já. Trhovec natahuje lidi a povídá nějakýmu vořežprutovi co to táhne s ním, svůj příběh od kolíbky po stáří. Kira byla jeho ségra. Skutečná samička. Jejich tata řezal mamu, a tak se rozhodnou, že ho nechaj zabít i s velkým bráchou. To neklapne ale na poprvé, a tak umře omylem nějakej strejc a druhej musí do tureckejch Dobřan na celkovej servis. To je docela rodina k pohledání. Není se co divit, že trhovec je něco mezi vekslákem, kolotočářem a taxikářem. Chudák Kira je mladá broskvička, která kdyby měla knír, postavu jako Jety a lítaly kolem ní mouchy, mohla by trhovci vařit páchnoucí kebaby a nemusel se řešit problém s jejím umístěním. Mladá samička bez kníru, když se bude producírovat po ulici, tak jí někdo naloží na dvoukolák a strčí do harému. Takže mi tam holku strčej a to je celý. Třetí část jsem přelouskal jenom proto, že jsem doufal v její návrat. Jestli se vrátila nepovím. Co ten trhovec? Taky neřeknu. Řeknu ti akorát to, že jsem si nejdřív nadával a pak doufal, pak zase nadával a pak jsem se zapřísáhnul, že už to nikdy neotevřu. A taky to vypadá, že koupit si v Kufsteinu jenom půllitrovej koncentrát Jagertee...byla to školácká chyba.... celý text

Děvčátko, rozdělej ohníček 2005, Martin Šmaus

Tuhle knížku jsem si vzal v antikvoši, jako většinu věcí, která mi tam padne do ruky. Vzal jsem si jí tam kvůli názvu. A když pak došlo k odhodlání jí otevřít, zjistil jsem, že to není úvod do žhářství pro děti, v dnešních dobách sucha. Normálně je to o cigoších, cikánech, moroších, romech a lubumbech. V práci jsme jich pár měli. Jeden den byli nasraný, že se jim řiká cikáni a další den že jsou rómové, protože jsou přece cigáni. Tady se koukneme do koutů ještě za Stakčínem, což je na konci Slovenska. Já byl ve Stakčíně na svatbě, v mentálně dost zuboženým stavu, na návsi mají místo kapličky tank, točej tam Topvara, nebo to byl Šariš? No to je jedno, myslel jsem si, že Stakčín je díra, kterou končí sranda a Slovensko. Nevěděl jsem, že mezi Vihorlatem, hranicí s Ukrajinou a pobíhajícíma vlkama jsou ještě cigánský osady. Sledujeme klan Dunků, kterej z osady putuje do západního světa Čech. Konkrétně se jedná o příběh malýho Andreje. Ten měl do života rozdaný pěkně blbý karty. Samý černý Petry a k tomu možná žaludovýho spodka. Divím se, kde se v něm vzaly tak silný baterie, aby se protloukal všema sračkama jeho podělanýho života. Vůbec to nebylo jednoduchý a párkrát jsem žasnul nad tím, jaká svině člověk může bejt. Asi by bylo nejlepší nechat cikány kočovat po světě jako cirkus, akorát by to stejně nebylo řešení. Všude by byl bordel a pořad na stopě by musel běžet i v pořadu dobré ráno. Samozřejmě je to trochu nadsázka, pořád jsou to lidi jako všichni ostatní a nejdou hodit do jednoho pytle. Takovej pytel ještě asi nikdo nedokázal vyrobit. Pan Šmaus tady krásně vykreslil cikánskou mentalitu a jejich životní filosofii. Dost často to bylo podobný mračnu sarančat a nejlíp si vedli kdysi dávno v těch ďourách za Stakčínem. Někdy udělali kus práce, občas někoho pobodali a občas si ukradli nějaký hříbě. A tak furt dokola. Všecko super, dokud netáhli do civilizace. Ten chytrák Andrej měl blbý to, že nepatřil nikam. Cigáni mu říkali že je gadžo a gadžové ho řezali že je cigoš. Takže mu hrozila držková za každým rohem od kohokoli. Dokonce i od svejch příbuznejch. Na kdejaký křižovatce života blbě zahne a vyláme pár zubů na převodovce. Divím se, že je ještě na světě. Uvítal bych, kdyby tam byly i nějaký další roky a chtěl bych i lepší orientaci v čase. Měl jsem pocit, že se to začalo odehrávat před válkou a končilo to po revoluci, kdy má Andrej do důchodu ještě dost daleko. Tak a teď mám pocit, že jsem zalezl někam do lesa a teď nemůžu najít cestu ven. Radši se teda odporoučím. Ale než to zavřu, tak ti ještě řeknu, že jednou za rok se mnou se mnou nějaká knížka pěkně zahejbá a připadám si jako když jsem tam taky. Pro tenhle rok je to tahleta. Pokud už to tenhle rok nějaká byla, je to možný, protože mám krátkou paměť. Momentálně jí rozrušuje do podzimních plískanic a lezavého počasí vhodný jagerteee.... celý text

Den první a poslední 1964, Heinrich Böll

Tohle byla velice krátká skoro nádhera. Hodí se číst ideálně večer, naproti výstavišti, na zahrádce stánku u Ferdinanda. Přečíst to jde celý, dobu odhaduju tak na šest piv mezi osmou a desátou. A až tě vymetou koštětem na tramvajovej ostrůvek, tak si během dalších dvou lahváčů a slanejch brambůrek utřídíš v hlavě domy a dojmy a pak si to poštráduješ kam tě nohy dopletou. Už jsem to četl dvakrát a až teď mě teda napadlo, jak si to přečíst potřetí a ještě líp. Budu to muset někdy zrealizovat. A o čem to je? Je to přesně o tom, o čem píše nejlepší Palivo v česku. Skoro o ničem. Baví mě číst Heinrichovy knížky a dostal jsem chuť zalistovat i v něčem od Marušky Remárka. A teď už jdu do práce, protože mě začali shánět.... celý text

Neviditelný 1990, Herbert George Wells

Brouzdal jsem si po antikvariátu a narazil na knížku údolí pavouků. To by mohlo bejt zajímavý, když z těch zvířátek můžu zaznamenat úniky provozních kapalin a směsí do látkových krytin, mého jinak nevzhledného těla. A tady je jich celý údolí? Žjóva, to by bylo něco. Radši jsem si zjistil, jestli tenhle pán nenapsal ještě něco jinýho a napsal. Napsal třeba tady Neviditelnýho. Jednoho jsem zkusil od Havlíčka, a to byl teda hukot Vážení, jako když Tomáš Babula exuje Chmelomok. Jenže ouha, tady to žádnej hukot teda nebyl. Spíš takový šumění lesa v letním bezvětří. Tenhle neviditelnej pán je koumák přes předměty, který mi ve škole řekly kámo, tak ty nás nikdy nepochopíš. Maximálně že voda se vaří a když vlezeš do vany, tak voda kvůli tvý vaně přeteče přes okraj takovou silou, jako na přehradě Vajont. Udělá nějakej elixír a je to. Když si rozepne kabát, nemá pod ním nic. Odjede někam na zapadákov, kde když se venku oteplí, tak se začnou dít věci. On jak není vidět a k tomu je to nemakačenko, tak se mu těžko platí za jídlo a cimru. Začnou se všem ztrácet věci, jídlo a nemysli si, že to těm balíkům vesnickejm nezačne vrtat v hlavě. Tomu koumákovi začne parádně šplouchat na maják. Navíc si myslí, že je typ zloducha, jako z Jamese Bonda a že ovládne celej svět. Nepřepočítal se náhodou ten pitomec? Chytnou ho, když není vidět? Je to magor? Jak to vypadá, když se cpe jídlem? Studěj ho nohy? Všechno se tam dá zjistit. Může dělat spoustu věcí a vlastně i nemůže. Bylo to krátký, a to byla docela klika. Nápad zajímavej, jenom by se z toho dalo vytřískat mnohem víc. Nejvíc mě bavila poslední čtvrtka, což není mnoho. Tam to odsejpalo a já byl napjatej. Jinak to bylo takový né ubíjející, ani nudný. Jenom to nemělo takovou šťávu. Čekal jsem trošku silnější příběh.... celý text

Jatagan 1977, Nikolaj Filippovič Pavlov

Netušil jsem co je jatagan. Zhruba v půlce mi řekli, že je to meč, šavle a kinžál v jednom balení. Takhle jsem si to v hlavě vymodeloval. Zkusil jsem si to i nakreslit, ale neumim to, takže to vypadalo jako kříženec falunský uzenky a jezevčíka. Nebudu ti to snad radši ani ukazovat. Tak a teď k věci. Skládá se to z několika kousků. Nějaký ujdou, jiný zase ne. Třeba ten první byl skvělej, pak se mi vypnul záznam v hlavě a zapnul se zase u jataganu, kterej jakž takž přechroustal. Pak zase nic nevim a najednou miliony. Tam jsem začal vnímat, protože když se mluví o milionu, tak doufám, že mi ho někdo posílá na účet, ale kde nic tu nic. Podtrženo sečteno, bylo to půl na půl a myslím, že ve většině těch historek šlo o nějaký vztahy lepších buchet s důstojníkama a vztahový bermudský trojúhelníky. Taky to byla po dlouhý době brožura z Ruska, která byla jako z nějakýho idiota, nebo Ruský Špačkovy etikety. Nikdo tam nebyl ustavičně naloženej ve vodce, nikdo tam nezmlátil a nevytahal za vlasy žádnou zbouchnutou Naděždu a žádnej Ivan tam ani nezmrznul. Vlastně tam nebyl ani žádnej Ivan. To mě nutí k zamyšlení, jestli je svět ještě v pořádku.... celý text

Kranova cukrárna 1976, Cora Sandel

Kdyby Kranova cukrárna byla můj oblíbený ovocný světozor s jahodovo banánovou zmrzlinou, všemi zákusky, já byl zhulenej a kvůli světozořím cenám měl půjčku z providentu, tak bych tam asi seděl jako štamgast. Nejlíp ve Františkánský zahradě, protože odtud se dá po zavíračce přeběhnout příkladně třeba do Zázemí. Jenže Kranova cukrárna není nic z toho. Je to cukrárna v nějaký Norský ďouře. Určitě tam lidi nemají norskej salát, ani televizi, tak musej furt chodit do kulturního centra, Kranovic baráku. Tam všichni vysedávají a paní Kranová jim na stůl nosí věci od vína, přes likér, po větrník, nebo třeba laskonku. Celou dobu sledujeme co se děje v cukrárně. Je tam teda pani Kranová, stavitel, sedí tam vykropená panička a do toho tam vtrhne místní smraďoch a skoro bezďák. Chce si dát nějaký dorty, ale prej nejsou. Spíš na ně bezďák dostal ban, aby zase odtáhnul do svý ruiny. To se ale přepočítali. Nikam se nehne a začne a začne všechno komentovat. Ostatní by byli radši, kdyby aspoň na chvíli zavřel hubu, když už se rozhodl zůstat a dávat lidem najevo, že doma nemá rexonu, ba ani sprchu. Ale to on ne, radši vezme tu nacamrandu, která tam asi camrá pravidelně a zaleze s ní do salonku, kam chtěl zrovna zalézt i stavitel. To je teda smůla, to se tam bude určitě řešit aspoň čtyřicet stránek. Kdyby tam měli večerku s krabicákem, tak by se to nestalo. Neztrácíš se v tom? Stíháš to sledovat? Jestli jo, tak se klaním. Já to totiž moc nezvládám. Řekl bych, že se tam vůbec nic nestane a nijak to nedopadne. Kdyby si aspoň v tom salónku hupsli, nebo kdyby tam někdo někomu dal aspoň po hubě, nebo kdyby aspoň starej od paní Kranový zahlásil, že musí zajet do vedlejšího okresu pro krabici Norskejch slanečků. Nic z toho. Ba dokonce netuším, jestli se to celý odehrávalo v jednom odpoledni, nebo se to táhlo třeba přes celej víkend. Byl to zabitej čas, ale aspoň jsem tu hodněkrát použil slovo aspoň. Ale ty si to klidně přečti. Třeba zjistíš, jak to bylo doopravdy v tý cukrárně. Já už to asi zkoušet nikdy nebudu.... celý text

Šalomounova pečeť 1989, Isak Samokovlija

Úplně náhodou pořízená, aby rozšířila řadu svejch barevnejch kamarádek, zatuchlá, jako kdyby se válela v mokrým sklepě, tlustá jako obálka s pětitisícovkama, kterou jsem nikdy nedostal a plná tajemství. Tak nejdřív jsem se lekl, protože to tam byl samej žid, minaret, pejz a fez. To mě trošku mátlo, ale Bosna s přilehlejma vesnicema asi jiná nebyla, a to nikdá. Taky jsem myslel, že je to jeden příběh, ale zase je to paklik povídek, plnej divnejch židovskejch slov, názvů, zvyklostí a z vysvětlivek se mi točila hlava. Taky mě zajímalo co je to za kořena, ten Šalamoun, že má i svojí pečeť. Slyšel jsem akorát, jak někdo říká ty jsi snad sežral Šalamounovo hovno. To je docela zvrácenost, ale třeba to je s pepřem, octem a cibulí stejný jako tlačenka. Nebo to měl mít Šalamoun k svačině a někdo mu to sežral. Tak se radši uklidnim a vrátim zpět k tématu. Prokousávání se k Šalamounově pečeti bylo docela pracný. Nelíbil se mi styl psaní, ani to, co se v těch židovskejch dírách odehrávalo za příběhy. Ale někdy to bylo dobrý, všechno bych do kamen nesypal. Třeba nosič Rafael, nebo možná Samuel? A Rafael že by bylo dítě? Taky tam možná bylo Rafaelů víc a jeden Rafo určitě taky. No zkrátka ten nosič docela odsejpal a dokonce měl pokračování i v tý Šalsmounově pečeti. Tam se dozvíš, že tu pečeť dali Samuelově starý na čudlik. Je to taková permice na mlíko pro cizí dítě. Což je strašný, když je to dítě místního miliardáře, kterej zaměstnává ve svým Agrofertu i Samuela. Pak si předplatí ty čudliky oba a nezajímá ho, jestli Samuelovo dítě kvůli tomu půjde pouštět prdíky do hlíny. Jestli Samuel dá ban na čudlik pro bohatýho zmetka, dostane od šéfa ban na vejplatu, práci a jídlo. Čili, ban na život. Jak tohle kámo dopadne? Já z toho mám nervy na pochodu. Teda kecám, já už to vím, ale nikomu to neřeknu. Myslím, že ten Šalamoun je takovej průměr, možná horší. Samuel, nebo Rafael to tolik nahoru nevytáhnul.... celý text

Tajemný Etrusk 2004, Mika Waltari

Dávej pozor, žhavím mozeček. Je velkej sice jako vlašskej ořech, ale pokud ho dám na obrázku do počítače, tak by to šlo nějak elektricky zvětšit. Jde to se mnou z kopce. Proč byl Etrusk tajemnej? Na to se ode mě odpověď nedozvíš. Pro mě byly tajemný úplně všichni Etruskové, stejně jako doba ve který žili. A taky ty místa, jako třeba země Eryx. Nejspíš předchůdce Eryxonu. Nevím co říct. Začátek jsem vůbec nechytil. Věřil jsem tomu, že bude tajemnej. Hned na prvních stránkách mi bylo utajený, co je vlastně zač. Byl vykreslenej jako nějakej guru Jára, nebo vedoucí sekty, kterýho za chvilku vezmou někam na útes a on skočí dolů. Bylo to celkem nečitelný a nestravitelný. Aspoň pro mojí kebulku. Byla z toho chuděra celá pošramocená. Pak se to zlepšilo vyplutím na moře s Dyonýsem a jeho partou Fókajskejch vejpitků. Jenže v další knize přistáli v nějakým zapadákově a zůstali tam nějakej pátek. Když se zakotvilo, tak to byla zase bída. Vleklo se to a já se bál, že to vzdám, ale nějak jsem doufal, že zase vyplujou. Ten Etrusk byl stejně vůl, jako všichni Waltariho hlavní klauni, který mám jinak moc rád. To snad je něco jako jeho podpis, že dá do knihy paní, ze který ten človíček zmagoří a je s ní furt. Obětuje jí všechno i když prvotřídně zanáší a je to svině první kategorie. To, že je naivní blbec mu většinou dojde až třeba po půlce života a on nad tím jenom mávne rukou. Řekne si no a co má bejt. Když jsem se seznámil se Sikanama, fakt jsem doufal, že všichni co nejdřív naskáčou do svejch necek a vytáhnou na jinej ostrov. Ale byl jsem zklamán. Štvali mě všichni. Etrusk to neměl v hlavě v pořádku, ožrala Mikón někam zmizel, nebo se proměnil ve džbán vína obřích rozměrů, ten bouchač co nevím jak se jmenuje zmagořel a myslel si že je bůh a pak už je tu jenom můj oblíbenej Dyonýsos. Ten skočil fakt do necek a stal se pirátem, kterej akorát krade a vraždí. A teď mi docvaklo, že to vlastně dělal odjakživa i s Etruskem a celou partou. Možná mi pili krev už od začátku, ale nějak se to rozředilo. Naivní Etrusk má s tou svojí fúrií kopu dětí a vůbec netuší, že jsou to děti všech jeho kámošů. Dokonce ani neví, že je Etrusk. Taky se mi někdy stává že nevím kdo jsem, ale do večera následujícího dne většinou procitnu a poznám se i v zrcadle. Jak to začalo, tak to skončilo. Prakticky netuším jak. Je mi to celý záhadou. Jako plus beru, že jsem se dozvěděl, jak se žilo na Sicílii. Byl to ostrov, prakticky plnej pošahanejch skupin obyvatel, a taky jak žili Etruskové. Teda spíš kde. Je to asi jako kdyby si pár měst třeba od Ústí po Chomutov řeklo, že to potáhnou spolu a budou si říkat třeba Teplicové. Tím by ses už ale třeba nemusel dostat na dovolenou do svojí oblíbený uhelný pánve a v Lounech by sídlila pohraniční stráž. Nejsem si jistej, jestli to co jsem ze sebe vymáčknul dává aspoň poloviční smysl, jako tajemnej Etrusk. Ale vzal to čert, stejně jako moje mozkový buňky. Za mě je to horší Waltari.... celý text

Vlak dojel přesně 1989, Heinrich Böll

Od strejdy Heinricha už jsem něco prolistoval, a teď když jsem začal recyklovat knihovnu, tak listuju znova. Tahle knížečka je úzká a jak to u strejdy Heinricha bejvá, je tam srandy asi jako v pořadu to nejlepší z vtipu za stovku, z dílny TV Barandov. Ale kniha je aspoň o dost kvalitnější. Tak vlak přijede přesně, to je jasný. Přece jen je to v západním Německu. Nabere do sebe spoustu vojáků kypících nenadšením z cesty na frontu. Naloží do sebe i Andrého, kterej má bágl naditej chlastem a chlebem. Ze západního Německa na Ukrajinu parním vlakem je docela crcání, takže obojího potřebuješ hromadu. Kdo zná strejdu Heinricha, toho nepřekvapí, že André nebude zrovna fanoušek války a nacismu. Furt chlastá, žere svačinu a řiká, že už brzo umře a zapne odpočet. Má se to stát chvíli po tom, co dojede do cíle. Cestou se skámoší s dalšíma dvěma týpkama a zavře se s nima v kupéčku. S tím jedním bych jet klidně chtěl. Přistihnul starou, jak si nechá pole orat jiným traktorem a teď chce prochlastat hypotéku. Na tom bych se cestou na smrt strašně rád podílel. Cesta na krchov musí bejt přece pořádná jízda a hlasitej koncert. Jedeme přes Polsko, posloucháme Andrého jak brzo umře, vysmíváme se oficírům a doplňujeme chlast. Ti dva jeho kámoši mají taky dost pojebanej život a na smrt se těšej taky. Tolik lidí těšících se na smrt se vidí snad jenom v nějaký sektě, kde se skrz sebevraždu všichni dostanou na nějakou planetu, kde lítaj pečený holuby a točenej ležák přímo do huby. Tihle tři se těšej jenom na to, že je někdo vypne. Jak to dopadne a co se tam děje si zjistěte sami. Je to dost krátký a já měl problém se od toho odpoutat. Jenže jsem byl na dovolený a tam byl trošku jinej program, než jízda na smrt. Byl jsem netrpělivej, dokud jsem se k tomu zase nevrátil. Ty si to dej klidně taky. Ještě mi je divná jedna věc. Když ti tři mají dveře zajištěný drátem, aby se tam nikdo nedostal, jak celou tu cestu, která může trvat klidně dýl, než tejden, jak jenom choděj na záchod? Je snad jejich oblíbená kapela Kolostomická exploze? Jsem snad jedinej, koho todlencto zajímá?... celý text

Nebožtíci na bále: Malá humoreska 1989, Ladislav Fuks

To je komédie, skoro jako ze Švejka. Ukázka demence a ztrouchnivělosti úřadů starýho Rakouska. Jedný bábě zakápne dědek a druhý, ještě starší bábě prej ne. Ale nemocnice má tajnýho radu, kterej asi radí všem tajně, a proto ta nemocnice všechno posere a způsobí akorát zmatky. Těm co maj chystat pohřeb, tak jim rada řek, že maj slavit, protože dědek nakonec přežil a těm co měli slavit první, tak daj nějaký tělo na pohřbení. Stíháš to? jestli ne, tak pozor, začne to bejt trošku z kopce, jako když se Kryton rozhodne sníst vejce nahniličko, popředu. Policejní stanici šéfuje starej imbecil a ten si svoje podřízený vybral nejspíš v pakárně, kam asi sám jezdil trávit víkendy na skotskejch střikách a klistýrku. Jak tohle celý může dopadnout? Obě rodiny jsou Brázdovi, a kdo to teda umřel, když i ten třetí byl Brázda a nebyl to asi ani on? Upeče nejmladší Brázda v mladý Brázdový bagetu? Co provedou strážníci svýmu starýmu? Zemře ten stoletej Brázda skutečně? A zemře kvůli tomu, že celej život chlastal, nebo kvůli tomu, že je to prvotřídní Metuzalix? Jaká šou přijede do Prahy po sedmi kulích v Sarajevu? Použil jsem hodněkrát slovo Brázda? Všechno tam je! Já to čet podruhý a podruhý jsem se dobře bavil. Nejni to klasická Fuksovinka, ale bavil jsem se a smál. Netuším, zda když to psal, tak jestli nepřemejšlel, jak ze starýho Rakouska vtáhnout co nejvíc kreténismu do jedný stránky. Za mě je to hurá.... celý text

Duše podniku 1977, Rufino Blanco Fombona

Velká škoda, že to hned na prvních stránkách začíná funusem jednoho neduživce, kterej nosil přezdívku "duše podniku" a pak se celá barevná brožura věnuje jeho posranýmu životu. On si teda špatnej život moc nepřipouštěl, za což mohla asi jeho naivita. Taky kdo jinej než naiva by byl duší podniku. Když jsem věděl že je mrtvej, tak se mi blbě fandilo nějakýmu zvrácení jeho osudu a mírnýmu odklonu od černýho penálu. Tak pozor, jdu plácat pátý přes devátý! Jeden neduživec z dobrý rodiny z Karakasu chodí do úřadu, pracuje jako ďas a když takhle dělá jeden ze svejch početnejch přesčasů, klepne mu na poklopec jeho pimprdlik a řekne, že už je na svatbu čas. A on teda jde a vezme si jednu znuděnou buchtu, která vůbec neví co se svým životem. Možná to ale toho času ve Venezuele nevěděl skoro nikdo, tak se tomu ani nikdo nepodivuje. Ale tahle pitomalína vyloženě trpí. Možná je to tím, že v Karakasu je nedostatek Sigmundů Freudů a barevnejch zápalek z četníků v New Yorku. To pak maj lidi s porouchanejma myšlenkama dost blbý. Jako matka je úplně k hovnu a duši podniku se obloukem vyhejbá. Radši táhne s kámoškama do lázní, kde se producíruje klasickej vymetač večírků, kterej se nechává vyživovat paničkama z honorace. Ty pak stojej frontu na krocení jeho monstrózního penisu. Pak se tam děje blá blá a tu a tam se stane nějakej ten neúspěšnej státní převrat a duše podniku pořád dře do úmoru, stará se o svoje dítě který zbožňuje a vlastně je spokojenej. A pak je najednou všemu konec. A jakoby uhodil blesk do jeho starý. Najednou jí něco osvítí, dojde jí čeho si nevážila, co všechno posrala, akorát pozdě bycha honit. Až z toho i slza ukápne slza. Akorát ty věcičky trvaj tak dvě stránky, což je docela škoda. Škrtnul bych začátek, ubral prostředek a roztáhl konec. Je to taková průměrná Venezuelská telenovela z jinýho století čoveče. Vykecal jsem toho tady moc? Já si myslím že ani ne. Otevři si tu knížečku taky a zjisti si to.... celý text

Cesta z Petrohradu do Moskvy 1954, Alexandr Nikolajevič Radiščev

Celou dobu jsem doufal, že se to zlepší a někam se to hne. Jenže jak se to má někam hnout, když mezi Petrohradem a Moskvou je mezera jako mezi Aší a Košicama a nikdo tam ještě nevybudoval koleje pro Pendolino? To bych se na takovou cestu nejradši vykvajznul. Jelo to pomalu a furt se muselo přestupovat, měnit koně a tak dále. Obsluha byl na každý stanici typickej Ruskej venkovskej vypitej brambora v láptích, kterej řekne akorát dej na vodku Bárine, stejně se už dneska nikam nepohnem. Já rád čundry a na nich alkohol. Tuhle cestu bych ale nechtěl. Tenhle Rudla, nebo jak se vlastně jmenuje, cestuje asi tolik dní, kolik je tady stránek, furt debatuje s lidma co s nim jedou, nebo bůh ví s kým. Myslel jsem, že mi z toho jebne a že tu cestu hodím za gauč a zapomenu na ní. Z těch plků jsem si neodnesl nic, než znuděnej ksicht a chuť prohnat si hlavou rum. Pak jsem se dostal na konec a k vysvětlivkám a zjistil, že by bylo úplně nejlepší přečíst si jenom vysvětlivky. Je to totiž výrazně kratší a ještě se k tomu i něco dozvíš. Já to teda nehodnotím úplně nejlíp. Chápu ale, že poselství týhle brožury je v úplně něčem jiným, než si číst historky z Ruskýho venkova, kde se umírá, chlastá a řežou ženský. Zkrátka takový ty blbiny, který mi číst nevaděj. Byl jsem rád, že jsem se dostal na konec a že cesta do kiosku v Besedicích na točenej Rohozec trvá o dost kratší dobu, než cesta drožkou, z Petrohradu do Moskvy. Koukám, že zase umím používat čárky, pouze, pomocí, náhody.... celý text

Povedený kousek 1962, Italo Svevo (p)

Za život mi toho utekla spousta. Na jednom kolečku by se to odvézt nedalo. Takže mi celkem dobře utekly i detaily z týhle věcičky. Přečíst mi to trvalo trvalo tejden, protože jsem musel odbíhat do práce, na nákup, a taky k těm dementním hrám, co se klikaj na mobilu. Příběhy byly tři. Když mi hlava ještě držela pozornost, byl ten příběh asi nejlepší a nejjednodušší. Jeden Talián bez peněz, místo aby vrátil prachy co dluží, tak zapíchne věřitele a vezme mu z kapes další prachy. Akorát že má místo mozku mozzarellu, tak ani není potřeba Poirot, aby to vyřešil a jsme na konci příběhu dřív, než řekneš Margarita di Buffala. U druhýho příběhu jsem dost polevoval a vím akorát že jsou tam dva dědci. Jeden chodí brzo spát, domnívám se tedy, že od rána notně nasává Grapu a ten druhej mu otravuje život tím, že mu furt hustí do hlavy svoje bajky o nějakým vrabci. Pokud ten první chlastá, je to na tuty z těch bajek. Nemám páru, jestli ten vrabec nebude náhodou ten povedenej kousek. U toho třetího už jsem byl duchem úplně nepřítomen. Taky už byl pátek. Dokonce v bedně běžel záznam mistrovství světa ve snookeru, a to téma bylo nějakej přemejšlivej děda a mladá buchtička. Trošku to zní, jako kategorie v encyklopedyji PornHub. Ale dědu tam nějak trefí šlak a není to úplně z toho, že by na něj něco vytasila. Jenom omarodil, a tak dále. Nedalo mi to, a když jsem nevěděl nic, tak jsem zalistoval zpět a zjistil, že dědek plesnivá chtěl z neotesaný tramvajačky udělat dámu. Kdyby to klaplo, navalil by jí do závěti a ona by se pak mohla hodit do klidu. Tohle jsem pochopil, ale to jeho přemejšlení ne. Jak to dopadlo neřeknu, ani kdybyste mi mávali před ksichtem basou radegasta.... celý text

Pijan 1997, Hans Fallada (p)

Trošku jsem sázel na to, že se nějakejm vypitózním eskapádám pořádně zasměju, ale pozor! Byl to omyl jako játra v převleku za paletu cementu. Bylo to k smíchu? Nebylo. Bylo to smutný? Svým způsobem jo. Bylo to strašidelný? Ne, bylo to zatraceně děsivý. Pan velkoobchodník si jednou čuchne ke špuntu, a jak si k němu čuchne tajně a zjistí, že je to celkem fajn, už jede na sáních do úplně jinýho života. Do života, kde játra musej makat přesčas takovým způsobem, že vypadaj jako strojovna Titaniku těsně před tím, než si do ní najde cestu oceán. Takovej nenápadnej člověk jako je Ervín Léto. Nenápadnej, slušnej a najednou vymění koňak za cisternu režný a myslí si, že ta co mu jí nosí po flaškách na něj zabírá. Jenže ta do sebe zasouvá tak leda bankovky a dlužní úpisy a Ervín staví stany na poklopci akorát při pohledu na režnou. První půlka je plná blbostí, úskoků, slibů, útěků, který jsou úplně pitomý, protože je smontovala dohromady vypitá hlava a uzavírá se cestou do kriminálu a léčebny. Kámo, v tý době co to psal se nechceš dostat ani do pakárny, ani do léčebny. Nemusíš se z ní dostat. A jestli jo, tak nevím, jakej máš pak život venku po tom režimu za zdí. V knize hlad je pohled do hlavy člověka, co má větší hlad, než já před večeří po inhalaci špenátu a má ho furt. Tady je to pohled do myšlenek pořádnýho vejpitky. Nepije moc dlouho, ale pije strašně. Sebe a všechny kolem přesvědčuje, že ho to jenom uklidňuje. To jsem někdy dělal taky. Pak se doma kradou stříbrný příbory... Čekal jsem jinej závěr a nezasmál jsem se ani jednou. Myslím že by si to měl přečíst každej, kdo sobě a svýmu okolí říká, že to má pod kontrolou a občas si něčeho tajně přihne v komoře. Já si už nepřihejbám a vydrží mi to aspoň do podzimu, než začnou plískanice. To si budu muset přihnout pořádně, než začnou plískanice v plínách, který budu muset vyměňovat. Mnozí by řekli, že budu vyměňovat leda svoje vlastní, ale tak tomu přeci jen není...... celý text

Mí černovlasí bratři 1991, Ladislav Fuks

Dost mi to připomínalo variaci pro temnou strunu. Vlastně netuším, jestli je lepší přečíst si prvně variaci, nebo tadyhle bratry. Nejsem moc mazanej a kličkuju mezi stránkama jako Janek. Je to smutný, jak ta šesticípá hvězda. Chodíme na gympl a fašismus se nenápadně rozlejzá jako plíseň u nás v obýváku a najednou to v Praze rozbalí, jako plíseň u nás ve sklepě. Tý ovšem plíseň na hermelínu nesahá ani po prsty na nohou. Spolužáci a kamarádi trošku řídnou, což tomu jednomu chlapci nedělá úplně veselý chvilky. Zkoušení ze zeměpisu bylo úplně nämlich to samý, jako u nás o elektronice. Nikdo nevěděl co má říct, protože za cokoli byla koule. U nás aspoň nebyla válka. Učitel zeměpisu to rozjíždí na duševní zdraví, skoro jako pan Kopfrkingl. Listuješ stránkama a jedeš vozejčkem horský dráhy bez údržby a ke konci tě vyklopí z poslední zatáčky přímo do odkalovací nádrže. Dlouhý to bylo akorát a četlo se to mnohem líp, než ta variace pro temnou strunu. Strašně mi škubalo v koutku z toho, že je možný, aby se děly takový svinstva. A taky mi běhal mnohem víc mráz po zádech, než u variace. Sice to bylo k zblití, ale jsem rád, že si pan Fuks dal tu práci a sepsal to. Hergot, mám v tom trochu bordel, že teď ani nevím, jestli ten zeměpis nebyl v tý variaci.... celý text

Pan doktor nepřichází 1944, Karel Mečíř

O týhle knížce jsem nic nenašel a trochu jsem čekal, že to bude o někom, kdo chytil kapku silnější moribundus někde na Šumavě v devatenáctým století a stará poslala do okresní vsi pro doktora. Jenomže doktor nemá velocipéd, kočí se ožral, a tak pan doktor nepřichází. My pak můžeme pozorovat život v chalupě, a taky to, jestli se z toho postiženej dostane sám, nebo na konci knížky zhasne jako svíčka. Ale skvrny na slunci, ozónová díra a narůstající počet případů černýho kašle způsobily, že jsem se přepočítal na celý čáře. Ten doktor co se nemá k tomu aby konečně přišel je právník, se svojí renomovanou kanceláří. Kdybych to byl já, nebo kamarád Víťa, bylo by jasný, proč jsme nepřišli. Podlehli jsme nabídce nápojů v briketa baru na Žižkově. Akorát o tohohle vašnostu má jeho rodina a podřízení strach. Ten strach je trošku oprávněnej, protože před zmizením byl v bance pro balík peněz. Nikdo nevěří, že by zmizel i s tím balíkem do San Francisca a tam se z něj stal miláček žen, jako v jednom filmu. Jeden jeho podřízenej zajde za svým kámošem, pražským Erkylem Pýriotem a začnou koumat, kam se doktor asi poděl. Jsem naprostej neznalec, protože nečtu detektivky a v televizi jsem párkrát viděl, jak to dělá Poirot, tak do toho nemám asi moc co kvedlat. Akorát bych řek, že by se tam mělo trošku něco dít. Tady je to tak, že se nic moc neděje, Poirot si najednou pozve právníka, doktorovu sestru a dceru do jedný cimry, dá si kafe a pak řekne: Tak hele, stalo se tohle, udělal to tenhle a už se i přiznal, konec zvonec. Bylo to jako by nějakej amatér měl touhu napsat detektivku, něco sesmolil a jeho sestra, aby mu udělala radost, tak mu to vydá. No a já to pak najdu v antikvariátu a nechám se na to nachytat. Snad jsem se pana Mečíře nějak nedotknul, neměl jsem to v plánu.... celý text

Vesnice 1957, Ivan Alexejevič Bunin

Celej den jsem si myslel, že je pátek. A teď jsem zjistil, že to tak není. Nevadí, budu si tím pádem muset nalejt do obličeje pár piv už dneska, čili ve středu. Asi to bude tím horkem. Vodku pít nehodlám. S tímhle přístupem bych udělal přijímací zkoušky do kterýkoli vesnice, ze kterýkoli barevný knížečky, asi jenom s odřenýma ušima. A možná bych měl víc trénovat, ale asi je to zbytečný, protože chtít skončit tam je asi pěkná krávovina. Uvítal bych, kdyby začátek byl víc roztaženej, jako taková historie jedný rodiny. Ale kdo ví, třeba to co se tam psalo na prvních stranách bylo to nejlepší, co z tý rodiny přišlo, když se to bralo tak hopem. Jsou tam dva bráchové a já si ani nezapamatoval jejich jména. Možná to zato ani nestálo. Hele, klidně to mohl bejt Ivan s tím druhým. Stejně je jeden kšeftař a druhej násoska, tak co. Teda myslí si, že je spisovatel a filosof, ale ve skutečnosti jenom chlastá a nic neumí. Ti dva se nějak rozejdou, plká se tam o tom kšeftaři, pak zase o spisovateli a nakonec se oba sejdou. A co se tam pak stane za třesk? Vypijou všechnu vodku? Lehnou si do společnýho hrobu? Lehnou si tam i s tou vodkou? Chytlo mě to tak, že to vlastně ani nevim a ani trochu mě to nemrzí. Vsadil bych se, že tam i nějakou neduživou chuděru oženili s nějakým ožralou, kterej jí mlátil, nebo hned mladá umřela. Tak to totiž v těchto knihách chodívá. Jistý je, že jsem to na konci zaklapnul a už to nikdy neotevřu. Z těhletěch barevnejch knížeček jsou mnohem lepší kousky z ruskýho zapadákova. Ruskej zapadákov je napříč časovejma pásmama všude stejně strašnej. Teď se zvednu a půjdu si do výkazu přimáznout pár přesčasů, abych si mohl přikoupit pívo...... celý text