žlučníkář přečtené 238

Pan Theodor Mundstock 2005, Ladislav Fuks

Protože můj byt neoplývá metrama na druhou, nevejde se mi tam velká knihovna. Do komory knížky dávat nemůžu, protože tam skladuju víno a špiritus na dobrou náladu a cpát to do botníku, je blbost na třetí. Šance, že bych si dokázal jít knihu půjčit je malá a že bych jí dokázal dojít i vrátit, je mizivá. Abych to zkrátil, došel jsem na poslední místo knihovny, a tak jsem začal recyklovat a sahat po věcech, který jsem neměl v ruce aspoň dvacet let. To se teda týká i vodky v komoře, kterou jsem zdědil po pratetě. Padnul mi do ruky tenhle Theodor od mýho oblíbence. Theodor se narodil do blbý doby a jedinej kabát, kterej mu padnul jako ulitej měl na sobě žlutou hvězdu, aby si na něj kdejakej kretén ukazoval. Ta hvězda byla i zaručeně platná legitka na pěškobus. Čekání na případnej transport si Theo krátí zametáním ulic, rozprávkama se svým stínem a pozorováním, jak mu ubejvaj známí. Hele, s tím stínem to bylo stejně zajímavý, když jsem čekal, že se objeví, tak tam nebyl a jindy zase jo. Možná mám ale poruchu na převaděči spojitosti. Nedá se tam zasmát vůbec ničemu. Nejsou to přecejen nebožtíci na bále. Ale vůbec to nevadí. Přestože je to smutný, je radost to číst. Pan Theodor je asi jedinej člověk na světě, kterej zažil transport i koncentrák i když v ani jednom ve skutečnosti nebyl. Příprava je někdy dobrá věc, ale dojebat si už takhle sprasenej život mi přijde zbytečný. Mám radost, že mi došlo místo v nábytku. Aspoň jsem narazil na kousky jako je tenhle, ve kterejch je radost listovat.... celý text

Šťastná hvězda 2002, Mika Waltari

Když jsem zjistil, že Mika Chluponožec vyleze z krvavý lázně, místo angíny se nachladí morem a když se z něho oklepe jakoby to byla jenom kocovina, tak táhne se svým bratrem Antim za šťastnou hvězdou, začal jsem se po ní hned shánět. Povedlo se to docela hned. Ale pak uteklo mnoho vody v Botiči, než jsem si na knihu vzpomněl. Pozdě, ale přece. Kdyby Mika Karvajanka měl někde ve vývěsce parte, stálo by tam, že nás opustil bastard, lékař, učenec, chluponožec, lobista, otrok, lingvista, dobrý křesťan a ještě lepší muslim, politolog, intrikán, kacíř, dvojitej vdovec, syn čarodějnice, derviš, nejlepší bratr a nepolepšitelný naiva. To všechno byl a je Mikael el Hakim Karvajanka. Když se oklepe z moru v Římě, řekne svýmu bratrovi "kráčejícímu skálovi" že to, co se semlelo v Římě byl průser už přes čáru, a ten se žehlí nejlíp u kristova hrobu. Utáhnou si teda sandály a vyrazej za svojí šťastnou hvězdou. Že je hvězda šťastná se dozvědi hned, jak je na moři napadne vousáč v turbanu a udělá z nich otroky a vysvětlí jim, že Alláh je best of bůh a prorok to s nima myslí mnohem líp, než Andrej Babiš. Na to slyší Anti a Mika si spočítá, že je to výhodný jak sviňa. Ale na tyhle počty člověk ani nemusí bejt největší magič. Tady v tý knížce se od sebe oba bratři do deště a nepohody tolik nehnou, tak se dá pozorovat, jakej je Anti kvartální alkoholik. Takovej se jen tak nevidí. Kdyby to takovýho hromotluka chytlo v dnešní době, pustošil by v opici města, zbavoval je alkoholu a na jeho transport na záchytku by byla potřeba armáda. Pak by byl zase půl roku jako beránek a jeho tři mozkový buňky by se dostávaly do takovýho varu, že by musel bejt zavřenej někde na dvorku, protože by ho všichni měli za blázna. Takhle to postupuje dál a cena těhle dvou otroků stoupá stejně, jako i otročí majetek. To je zajímavej postřeh, že u muslimáků od Maroka po Bagdád je i ten nejvlivnější a nejbohatší člověk, pořád otrok. Mika putuje bez letadel, aut, navigace a telefonu po trase Řím, Alžír, Tunis, Istanbul, Vídeň, Istanbul, Tunis, Sýrie, Istanbul, Egypt. To se snad nedá za jeden život ani stihnout a trasa dlouhá tak, že by se to do tý knížky o velikosti cihly snad ani nevešlo. A kdyby neznal, že všechno je vůle Alláhova, snad by nic nepřežil. Jeho bratr Antar dokáže dost věcí a podle toho jak mluví, dává jeho řeč smysl, jako kdyby mluvila Jolanda, nebo Babiš. Nějaký věcí udělá nakonec dobře, i když omylem. Čím vejš otrok je a čím víc toho ví, tím větší je jeho pád na držku, rovnou na dno hrobu. Způsobů smrti je tam spousta a intrik jakbysmet. Celý mě to moc bavilo od začátku do konce. Je tam veliká podobnost, nebo já jí tam vidím, podobnost mezi dvojicema Mika Anti a Sinuhet Haremheb. První z dvojice je vždycky naivní učenec, kterej se mávnutím proutku promění z boháče v žebráka a druhej hromotluk vejpitka, kterej zase z ničeho nic šeredně zbohatne. A jejich žonglování s bídou a blahobytem se pochopit nedá. Taky je trošku jako Forest Gamp. Přimotal se za život k hodně věcem a událostem. Putování Mikaela el Hakima Karvajanky a jeho bratra Antiho Antara si za pár let určitě znova otevřu. Škoda, že ti dva jak měli moc rádi město Turku, strávili tam jenom dětství. Nikde nemaj domov, a protože toho moc vědí, moc zažili, viděli a konvertovali, všude jim hrozí, že je někdo zapíchne, nebo popraví s velkou parádou. Jako kdyby na tom co dělali, bylo něco špatného...... celý text

Pochod Radeckého 1974, Joseph Roth

Tento předchůdce Kapucínský krypty mě docela překvapil. Šel jsem do toho s tím, že tam bude svištět příběh o tom, jak se z nějakýho obyčejnýho Troty stal Trota von Sipolje, čili rytíř z jugošky. Nesvištělo to člověče. Začátek mi připomínal čekání na tramvaj číslo 18. Když potřebuju aby jela, tak jezděj všechny ostatní tramvaje a osmnáctka nejede, ani když v jízdním řádu píšou, že by měla jet druhá. Myslel jsem, že mě to tlachání starýho strejce vycucne a budu vypadat jako sušená švestka. Starej Metuzalix, otec hrdiny starýho Troty natáhne bačkory, je tam úplně mimo všechny mísy, ale je tam stejně. Měl jsem v tom celkem zmatek, protože v kapucínský kryptě byli taky Trotové a jejich příběh a já k tomu řek, že ten co to vypráví má tatu, nebo dědu hrdinu. A tady jsem při čtení zjistil, že je to úplně jiná větev těch sedláků z jugošky. Protože tamten měl matku a žil po válce. A tenhle zas po válce nežil a místo mámy měl tatu. Sleduješ jak žongluju s tím rodokmenem? Neztrácíš se v tom? Vezmi si radši tužku a papír, jinak se ti to rozsype stejně jako mně. Než jsem to poskládal, byl jsem skoro na konci. Takže jsem měl aspoň zaměstnanou makovici a odvedla se pozornost od toho, že je to ubíjející. Někde v půlce byla světlá chvilka, když se schylovalo k souboji a dva lidi seděli v nějakým vídeňským nonstopáči a pili devadesátiprocentní špiritus. Ten pít před soubojem, tak jsem v klidu, protože bych vykapal hned a až by mi sekundant zařval do ksichtu BUDÍČEK, tak by to se mnou ani nehnulo. K výstřelu by nedošlo, protože bych prohrál už ten souboj s tím šnapsem. Po tom souboji to začne znova skomírat. Ale neskomírá tam jenom ta kniha. Smrdí to zatuchlinou. Jak ta kniha, tak celá monarchie. Trošku je to vykreslený, jako Titanik. Ten se teda potopil dřív, než monarchie, ale výsledek je stejnej. Je to tím, že monarchie je zkostnatělá, a jako stařešina prolezlej rakovinou skomírá dlouho. Nevím jestli to tam tak skutečně bylo, ale všichni z toho zřízení jsou tam vykreslený tak, že by měli místo v úřadě, ležet někde v eldéence. Dokonce i Franc Josef si při audiencích nic nepamatuje. Normálně jako ve Švejkovi. France Josefa už stejně nemůžou pustit z hajzlu, aby jim neposral celej šénbrůn. Kdybych to měl porovnat s kapucínskou kryptou, tak ta byla sice slabší na stránky, zato silnější na příběh. Přesně opačně, než tu někdo psal. Ale aspoň jsem se dozvěděl, jak vzniknul naprosto bezvýznamnej rod Trotů von Jugoška. Rod, kterej kompletně během druhý a začátkem třetí generace projebal všechen majetek. Nedivím se tomu. Mně by se povedlo něco podobnýho. Teda jestli bych to stihnul do doby, než by mi klekly játra, a posléze i ostatní, neméně důležité orgány.... celý text

Spravedlnost 1954, Władysław Stanisław Reymont

Když se něco jmenuje spravedlnost, vsadil bych svoje čistý spoďáry na to, že tu spravedlnost někdo zahlídl akorát jak jede v rychlíku přes sousední kontinent. Ale abych tý spravedlnosti úplně nekřivdil, je tam hodně hlouposti. Každej, co se narodil mezi řádkem brambor a kupou hnoje přece nemůže bejt hned inteligent. Má spíš mozek jako slepice. A ten co je chytrej, samozřejmě pěknej hajzl je. Tohle dílko by se klidně mohlo odehrávat v rusku, mluví se tam o rublech, sviní je tam stejně jako lidí, co neuměj spočítat ani svoje prsty a místo mozku maj piliny s bramborovou fašírkou. Akorát se tam všichni moc modlej a kdekdo je tam Jašek, Věšek, nebo jiný polský šišlo jméno. Třeba ten Jašek, to je polský kopyto vydlabaný, který neví kam patří. Jako že když se pán rozhodne překontrolovat trávník jeho nastávající, má mu to dopřát a ne hned dělat bordel. To se pak putuje do basy rychlejc, než poláci proměněj Jizerský hory v hnědouhelnou pánev. Dokud byl Jašek doma, sledoval asi furt útěk z vězení, protože z tý basy docela rychle upláchnul. Akorát to neudělal moc tajně a jako správný kopyto všechno zdupal, nechal se střelit a šel se schovat domů k mámě, kde má trvalý bydliště. Předpokládá, že tam ho nikdo hledat nebude. Pak už sledujem, jak všichni vědí, kde Jašek je, ale než ho seberou, nebo napráskaj, tak z toho chtěj vytřískat rubly a chalupy, a dohodnou se, že ho seberou jako podle jízdního řádu. Nikdo ovšem nepočítá s tím, že se Jašek zmátoří. Ale kdyby se jenom zmátořil, ono mu i pořádně mrdne vážení. Pak se tam teprve začnou dít věci. Co se tam bude dít si zjisti sám. Nejdřív mě to moc nebavilo, vleklo se to, ale jak mu jeblo, tak tam začalo hučet jako v pořádně nafedrovanejch kamnech. Škoda že to bylo až v poslední třetině. Všechny hvězdy jsou za Jaškův závěrečnej výkon, za kterej by se nemusel stydět ani Rambo. Akorát v tomhle případě to bylo takový neveselý. Jako pozorovat, jak nějakej hromburác chce proklouznout policejní kontrole a omylem způsobí jadernou katastrofu...... celý text

Výstraha zvědavcům (14 povídek) 1997, Montague Rhodes James

Zrovna jsem se probudil. Je sice skoro čas na večeři, ale přišel jsem z práce dřív a využil čas k neplánovanýmu vytuhnutí na gauči. Topnou sezónu jsem ještě nezahájil, tak mě probudil chlad. Teď tu chodím po kuchyni a přemýšlím. Dočetl jsem předtím tuhle brožurku natřískanou povídkami a teď si říkám, jakej ve mně zanechala dojem. Nemůžu ten dojem najít, není ani v komoře za lahví vína, ani za krabicí rejže. Možná je to tím, že většina podobnejch brožur natřískanejch povídkami moc dojmů nezanechává. Ani v hlavě, ani na jinejch oblíbenejch místech, jako je lednice, či komora. Část je ubíjející, část nudná, část dobrá a zábavná. Není to úplně rovnoměrně rozděleno na velké zábavné pizza štráfky. Všechny tyhle barevný povídkovky jsou skoro stejný, až na jednu parádičku od pani Connorový. Z kalhot to nevystřelí, ale výborně se to hodí do vlaku, tramvaje, nebo na přívoz přes Dunaj někde v Rumunsku. Než z toho vystoupíš, pár jich posvačíš a ukrátí ti to čas. Ale je to jako s bonboniérou. Nesmíš to sežrat na jeden zátah, jinak ti z toho bude těžko.... celý text

Cesta zarubaná 1975, Fraňo Kráľ

Něco mi říkalo, že když je cesta zarubaná, tak bude asi těžko schůdná. Tuhle jsem šel na jedno a cesta domů byla tak zarubaná, že jsem z toho širokýho chodníku byl samej šrám. Nejsem si jistej, jestli jsem to vysvětlil úplně pochopitelně, a taky správně, ale nic lepšího ze mě dneska asi už nevypadne. Příběh je to slušnej. Tolik bídy, tolik hladu, tolik smradu a tolik zbytečnejch cest do zemí zaslíbenejch. Tolik lidí, co chtěj makat. I když ten Fráňa co to načmáral byl budovatel jak víno, tak jsem cejtil, že chtěj makat víc kvůli hladu. Vypadaj jak strašáci do zelí a na velký převraty nemaj sílu. Ten co vždycky má prachy a moc nad ostatníma je samozřejmě notář, pak ten co má největší statek a starosta. Bylo by teda lepší, kdyby to byl někdo, kdo má největší něco úplně jinýho. Do příběhu se to krásně hodí, do všech by se to krásně hodilo. Dokonce i do těch ruskejch. Tihle filištíni vždycky dokážou vytáhnout z bližních kousky posledních chechtáků a ještě je to nechat odpracovat. Když se někomu něco nelíbí, tak je hned proti vládě a musí se s ním zatočit a vytáhnout z něj trošku toho života. Tak to asi chodilo za Hitlera, nebo za komunistů. Nevím, jak moc se to tam dělo ve skutečnosti a jak moc si to strýček Fráňa přibarvil přes červený brejle, který měl během života nasazený na ksichtě. Všechny linky v knížce jdou od desíti k pěti a jsou smutný. Zajímavý bylo pozorovat, co se děje s počátečním nadšením vesnickýho učitele. Když jsem to bral do ruky, nečekal jsem od toho vůbec nic dobrýho, příjemnýho, ba ani kvalitního, a nakonec jsem byl překvapen, kolik silnýho kafe a tabáku v tom bylo nasypáno.... celý text

Utrpení knížete Sternenhocha 2010, Ladislav Klíma

Když jsem tuhle knížečku vzal do ruky prvně, otočil na zadní stranu a řekl si, paráda, takovej šílenej ksicht jsem ještě neviděl. Pokud bych chtěl někoho vyděsit, tak tu fotku zarámuju a pověsim k jeho posteli těsně před probuzením. S pivem v ruce jsem přemýšlel, co asi tomuhle pánovi hvízdalo v hlavě a šel jsem to hned zjistit. Tak zhruba první třetina vypadala slibně. Říkal jsem si, že je to po nějakým čase asi parádní úchylárna, ve kterejch občas listuju. Nebo libuju? Já nevím. Jedna paní, která by mohla klidně vystupovat v kočovným obludáriu courá po plese, kde taneční sály brázdí další figurka, která by v tom obludáriu mohla hrát druhý housle. Tenhle opelichanej, bezzubej a plešatej pajda je ale odporně bohat, takže jeho fyzické nedostatky jsou hravě přebity jeho schopností vymetat plesy, bary a platit nekonečně dlouhé účty za absint a tabák. A tenhle vykuk při kotvení u baru zahlídne tuhle paní, která je přitažlivá asi jako velrybářská loď vracející se od severního pólu po půl roce, a po konzultaci se svým pimprdlíkem dojde k názoru, že tahle zrůda je vhodná ke kopulaci a svatbu s ní bere jako výzvu. Já bych se asi odmítl zúčastnit i jako svatebčan. Co bych jim asi dal jako svatební dar? U týhle části jsem ještě netušil, co všechno má velryba ráda, tak bych jim dal leda tak lustr. Dokud je chvíli po svatbě, a zjistí se, že obludární manželka má zálibu v sado masu, mučení, trýznění a jen tak ze sportu si občas někoho zabije, tak to jde. Tu nenasytu snad nedokáže uspokojit ani tlupa Nigerijců. Jenže pak se to celý zvrtne. Helmutkovi z tý jeho pani, která bude možná trochu i jako záhada blair witch, parádně mrde. Pak už je to jenom sledování halucinací, šílenství, léčebnejch metod a zase šílenství. Těžko jsem se pak orientoval v tom, co je realita. Občas mě pobavily způsoby vyhánění magoření, ale nemohl jsem se dočkat konce. Trochu jsem doufal, že to dopadne jinak. Možná kdyby se ten úchylnej začátek a ta první třetina rozvedla víc na úkor popisu šílenství, bylo by to pro můj mozeček lepší. A to nejsem žádnej úchyla. Dávám tomu půlčíka, ale je to takovej horší půlčík. Teď úplně nevim, jestli jsem to měl hodnotit, protože jestli je v tom něco filosofickýho, tak to není úplně pro mě. Já potřebuju text přímej jako trasu ke Kloko a žádnej hlubší smysl nevidím. Já mám radši mělčinu.... celý text

Saturnin 2003, Zdeněk Jirotka

Tolikrát jsem viděl filmovou verzi a říkal si, že bych si to rád i přečet. A takhle jsem si to říkal tolik let, že jsem to zas viděl asi desetkrát. Tím jsem se komplet připravil o kouzlo představ. Nemohl jsem si jen pomocí svojí fantazie vymodelovat nohy slečny Barbory a přemejšlet, jaký asi měla kadeře na svalnatých lýtkách. Musím ale říct, že je ta knížka tak hezky napsaná a film tak skvěle natočen, až jsem měl pocit, že čtu film, nebo sleduju knihu. Seděl jsem na gauči, smál jsem se a chtěl bejt odřízlej povodní na ostrůvku v dědečkově vile. Pak bych se vypravil do srubu doktora Vlacha a zůstal bych tam klidně do listopadu. Koupal bych se v tůni a zkoušel bych vliv různých zapálených sušených bylin vdechovaných do plic a jejich vliv na funkci mozku, hlavně v kůře spokojenosti s bytím. Nevím teda co bych tam jedl, protože bejt o houbách, malinách a bukvicích nedovedu. Zároveň však nedovedu ulovit a vykuchat zvířátko a kebab nikde. Musel bych se asi spolehnout na slečnu Barboru. Zase jsem se nechal unést. Stává se mi to, když mě takhle unese příběh kterej čtu. A teď už jdu...Sobý hnusec...Nedolovím, nedolovím...... celý text

Neviditelný 1963, Jaroslav Havlíček

Když to porovnám s tím, co mi od Havlíčka prošlo rukama. Sakra, teď to zní, jako kdybych měl celej dvoukolák těch věcí na porovnání, ale není tomu tak. Mám pocit, že většina lidí začala podobně jako já, a to petroleum lampë. V porovnání s tímto je lampa pohádka. Sice taková Grimmovská, ale pořád pohádka. Další srovnání, díl studna z majora Zemana. Mám pocit, že i tady jsou lidi žijící za zdí statku proti týhle rodině Hajnů idylická rodinka, která má plnou almaru mončičáků. Proč zrovna mončičáků? Nemám ponětí. Jen jsem tu srovnávačku chtěl vykreslit, ale nemám ořezávátko a nikdy jsem nebyl zrovna nejlepší kreslíř. Ten Havlíček je fakt borec, jak dokáže všechno vykreslit. Ne jako já. Fakt pecka. Začátek trošku pomalejší rozjezd, ale jak skončí seznamovačka, už to jede do konce, jako utrženej vagón. Je to plný psychickejch poruch, šílení, nesnášenlivosti, zla, prokletí, závisti, smůly, sviňáren a mejch plnejch kalhot. Začne to tolerováním Cyrila, ale když zmizí, tak teprv začne tóčo s opravdovým neviditelným. Ten co tu zpověď píše má sice nějakej plán a vizi, ale dobro v ní úplně není. Je to povrchní svině, jejíž cíl je jasnej. Doktor je povrchní snob, prateta smrt, která řídí všechno a vypravěčův kámoš je taky pěknej zkurvyšejdíř. Že by služka byla hodná? Taky úplně ne. Tenhle výčet tu dělám jenom proto, že se snažím zjistit, Jestli v tý knížce vystupuje nějaká dobrá duše. Postav jsem vyjmenoval tak čtvrtku a stejně ti garantuju, že tam nikdo takovej není. Dokonce i mrtví předkové jsou všiváci, hajzlové, blázni, nebo notorici. Nenechá tě to v klidu, budeš zvědavej, nasranej, budeš se možná na někom chtít dopustit násilí. Já to tak aspoň měl. Do posledních stránek se tam dějou špatný věci a nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Hle, jakou hru ten pán rozehrál. Trošku mi to připomínalo jednu brožurku, která se jmenovala klubko zmijí. Tam se taky zpovídá jeden takovej zahořklej, chamtivej a despotickej "dobráček". Tohle je však delší, propracovanější a děsivější. Kam se hrabou horory. Doufám, že jsem se do toho moc nezamotal. Pokud jo, je to asi tím, že už jsem nějakou dobu nečet nic, co by se mnou tak otřáslo, jako demižon hruškovice a zanechalo tak hlubokej dojem. Nebo je to tím, že neumím tak dobře psát.... celý text

Návrat starého mistra a jiné povídky 1953, Kuo Mo-žo

Přehrabuju se ve skladišti svojí paměti a hledám tam, jestli jsem četl něco od velký zdi, žlutý řeky a rejžovýho pole. Nebyl to dobrej nápad, protože jsem odsud vymetl akorát tři myši a zjistil, že obě dvě mozkový buňky se ještě nevrátily z dovolený. Výsledek kontroly tudíž je, že asi ne. Tak to nemám s čím porovnat. No hele, čekal jsem, že ten Kuo Žůžo tam nasázel pár veselejch historek a kde nic, tu nic. Cestou ke konci jsem stále doufal že na něco narazím, ale měl jsem smůlu. Dokonce i tam, kde se něco řešilo krz manželku a já čekal, že se něco semele, tak nakonec nic. Možná jí ten její manžel ani neobrousil, a to nikdy, protože je na to moc duševně čistej a jestli se chce ještě víc povznést, tak stačí pár máchání přirození v ledový vodě a pár zrníček rejže. Místo těch srandykopců jsem tam narazil na spustu námětů k zamyšlení a přemejšlení. A to ti povídám, já jsem jednoduchej člověk, trošku omezenej a moc toho nepochopím. Příběh musí běžet, jak řetěz na novým kole, a musí bejt lehce stravitelnej. Tady to tak nebylo. Nakonec jsem to ale zvládnul, neutlouk se nudou a občas se i trochu zamyslel. Ale na můj vkus tam bylo moc hladu, hodnostářů, pytlíků s rejží, asketů a duchovní čistoty. Zábavy tolik, co chlastu v sokolovně po hasičský zábavě. Kdo ví, třeba mi mezi řádky něco uteklo, nebylo by to poprvé.... celý text

Vyprávění lužického Všudybyla 1964, Měrćin Nowak-Njechorński

Kdo by to byl řekl, že se nachytám na název knížky? Stává se mi to maximálně jednou do měsíce. Já v tom názvu viděl vyprávění nějakýho tuláka lomeno bezďáka, kterej se toulá po Lužickejch horách, somruje, spí v seníkách a zase somruje. Já se tam toulám taky rád. Šel bych na Jedlovou, v chatě pod Luží bych si trochu zjizvil játra a po probuzení bych si to štrádoval směr lesní divadlo u Cvikova a přilehlý pivovar, kde bych si zjizvená játra trvale poškodil. Tím bych ale z tý Lužice vlastně odešel. Jde tu spíš o Srbskou Lužici a kraj, kde frčí srbština, němčina a polština. Žádný nepřístojnosti se tam neodehrávaj. Je to psaný slušně, a dokonce když se mluví o ožíračce, tak je to popsaný jako místo, kde se lidé houfně scházejí aby strašně moc jedli, pili, tancovali, dělali rámus a obtěžovali bližního. Takže žádnej punk, divočina z toho taky nekouká. Nějaký pasáže jsou nudný, ale všechny obsahují velikou lásku autora k tomuhle kusu země. Popisuje kulturu, krajinu, umění a dění ve městech a vsích. Musel to tam mít kurevsky rád. Byl mi sympatickej tím, že při absenci asfaltu na cestách, kol s přehazovačkou a kiosků s točeným pivem z místních minipivovarů, vzal svůj velocipéd a vyrazil jen tak do Berlína. I když nějaký pasáže nudily a musel jsem si to dávkovat postupně, Když jsem došel ke konci, měl jsem docela dobrej pocit. Teď jak to píšu, myslím na ty minipivovary a jejich orosený sklenice, dělají se mi v koutcích sliny jak dětský švihadla.... celý text

Pekař Semjonov 1950, Maxim Gorkij (p)

To si takhle mladej Maxim vleze do starýho Ruskýho Penamu, kterej ukradl tenhle Semjonov a Maxim je tam mezi těma vágusama který tam pracujou, největší bedna. Ne bedna jako terminátor, ale magič na hlavu. Moc tam teda nezapadá a dobrotu to asi dělat nebude. Říkal jsem si, koho mi ten Semjonov připomíná a pak jsem si vzpomněl. Je to Ruskej Džaba hat. Je tlustej, odpornej, zlej, smrdí a je špinavej. Taky je imrvere vožralej, protože jí jenom vodku. Banda lidí tam zažívá podmínky, jako agenturní cizinci, co vystoupí z autobusu před Vodňanským kuřetem. Dělaj těsto, preclíky, možná se to ani nedá žrát. Netuším. Jsme přece v Rusku. A tenhle obluda mezi nima proplouvá, mumlá, poslouchá a Maxim mu tam dělá bordel. Snaží se mu tam založit odbory a stávkovat. To se pučmelounovi nelíbí. Jeho vyjadřování je teda takový, jako když už to má hodně vypitý, je v posledním tažení a je to generátor náhodných slov. Celý je to krátký a takový ponurý. Jak Maxim do pekárny vlez, udělal tam nic neříkající čoro moro a najednou vylez. Přijde mi to jako deníček syrotka, kterej se musí někde upíchnout a dělat bordel. Když to porovnám s ostatníma Ruskejma čmáranicema, tak s tímhle podle mě nemusel nikoho otravovat. Alespoň to zaplní další mezírku v regálu s těmahle mejma oblíbenejma barevnejma brožurkama. Teď bych rád ochutnal kvalitu pučmelounovy vodky. Mně by asi udělal kompletní výmaz už první kalíšek. Tím by se zařadil na stejnou úroveň, jako Gelfská kořalka.... celý text

Konec civilizace 2011, Aldous Huxley

To je konec tohle. Kdyby mě někdo vypěstoval, vsadil bych se, že bych byl parádní obluda kategorie epsilon a žil bych si svůj úděl s ostatníma stejnejma obludama, jako já. V dnešním světě, kterej se mi i tak moc nelíbí, můžu bejt obluda typu epsilon, ale jen a pouze vlastní vinou. Taky by nehrozilo, že když dostanu chuť utratit devatenáct korun u Cortése za knížku, tak bych měl vyhlídku leda tak na elektrošok a hledání vlastní lopaty. Ze společnosti, kde se dějou tyhle věci se mi vždycky chce blejt. Vždycky se děsím toho, že někomu rupne v kouli a přesvědčí většinu lidí, že takhle je to tip ťop a eňo ňuňo. Doufal bych pak, že mě separujou do nějaký obory a budou mi tam posílat basy Arguse až bude v akci, samozřejmě na státní útraty. Tady v tý knížce o všem rozhoduje nějakej guru Jára, nejspíš proto, že to byl zrovna největší vymaštěnec. Víc se mi teda líbilo mechanický piano, kde o všem rozhodovala plná místnost elektronek. Taková poválečná forma umělý inteligence. Knížky tohohle typu si musím dávkovat pomalu. Při představách musím užívat starý zásoby kinedrilu. K tomu mám destrukční náladu a sebedestrukční sklony, při kterých se dá udusit kebabem, nechat se přejet noční tramvají, nebo se utopit v Botiči, ve kterým teče deset čísel vody. To by asi stačilo...... celý text

Petrolejové lampy 2008, Jaroslav Havlíček

Moc psycho mi to nepřišlo, neříkám však, že je to špatnej příběh. Je to hodně dobrý. Ze začátku je to takový docela jednoduchý, ale jak ta malá bandaska roste, trošku přituhuje. Neviděl jsem filmovou verzi, tak jsem si ty statky, hulváty a lidi, co by hned z minuty na minutu mohli šéfovat těm prodavačům hrnců, co obrážej vesnický kulturáky, představovat. Mohl jsem se se Štěpkou kolíbat Jilemnicí, kde jsem nikdy nebyl střízlivej a o tom druhým stavu nemám zaručené informace, takže tu toho nemůžu moc vyprávět o kymácejících se chalupách a rozmazanejch stromech. Mohl jsem si všechno představovat podle toho, co čtu a hlava mi to převádí na obraz. Na rovinu, Štěpku jsem viděl jako takovýho neforemnýho otesánka, kterej patří na statek mnohem víc, než do městečka. Na statku když se jde kolem hnoje, tak se pak těžko pozná, kolik much kolem tebe lítá kvůli místu kde stojíš, a kolik jich tam lítá kvůli tobě. Zhruba lehce za půlkou se dějou věci. Věděl jsem, že Štěpka je takovej parní stroj, jak do síly, tak do hmotnosti. Kdyby měla někoho zachránit před přejetím vlakem, vystrčila by na ten vlak zadek, a nechala ho celej v klidu vykolejit. Každej má ale svoje limity a zbytek knížky mi tý bandasčičky bylo líto. Po dlouhý době to byla kniha, která mě nenechala jen tak sedět. Musel jsem se ošívat a občas si zanadávat, jak ten, co za ním choděj lidi do kostela může dopustit, aby po světě chodil takovej odpad, kterej už měl dávno někdo vykydat. Někdo mi říkal, že je to za naše hříchy. Já bych řek, že jsou to kecy. Abych to uzavřel, Hrozně bych chtěl umět psát třeba jako ten Havlíček tady. Tak, že když to člověk čte, tak ho to vtáhne a cloumají s ním emoce a má ten příběh nějakej čas v hlavě. Nicméně je čas na trošku reality. Stačilo by mi, kdybych uměl psát gramaticky správně a umisťovat čárky ve větách přesně tam, kam patřej. Tečka... celý text

Třicátá Marinina láska 2010, Vladimir Georgijevič Sorokin

Teda Vláďo, tady jsi se docela předved a docela zatočil s mojí fantazií. Po tom začátku se mi rozjela v hlavě představivost, no bylo to jako pornhub na papíře. Docela dobrý, slušný. Jedna formule mezi hezkejma Ruskama, který nechybí inteligence, ani apetit na vodku a kaviár, a v místním režimu se pohybuje na správný straně scény a jede si svůj vlastní příběh. Jeden by řek, že bude proplouvat městem, prolejzat nálevny, stýkat se se zakázanejma lidma, roztahovat nohy, polykat namraženou vodku po kýblech a otevírat pusu dokořán na šluk z cigarety, nebo koženýho doutníku a ono najednou ejhle. Druhej poločas by se dal zhodnotit jako následek jedný vylejvačky a následnej trest. I když o tom trestu by se dalo pochybovat, protože byla spokojená a vrněla blahem u soustruhu stejně jako v minulym životě u jednoho umělce většinu noci, co jí nakládal. Ve fabrice jí nakládaj normy a u oběda na talíř. Prostě se ožereš, roztáhneš nohy a foukne ti ho tam někdo z fabriky a napustí tě láskou k budování vlasti, což je zvrat v ději jak po půllitru zelený na závěr akce. Celej zbytek knihy se oslavuje bydlení na svobodárně, předhánění se v práci, socialismus je táta náš a po práci rovnou domů. Možná tam ten budovatel občas znova zaseje, ale to už ustoupilo do pozadí, protože jsem byl omráčenej fabrikou. A chtěl jsem tam hned nastoupit. Naštěstí jsem musel jít na záchod a cestou mi padla do oka flaška šnapsu a veškerý budovatelský nadšení spláchla kamsi do hajzlu. I přes to, že se v půlce přehodila výhybka kamsi do zababova, tak to svištělo jako transsibiřská magistrála. Možná jsem taky ovlivněn tím, že Vláďa Sorokin je můj oblíbenec i když Manaraga byl docela omyl, ale tohle bylo fajn. Tomu agitátorovi se povedlo mezi lichejma šťouchama vylízat hlavu do mrtě a mezi sudejma z ní vyrazit vlastní myšlení. Když si pak vyplachovala pusu, byl z ní už jinej člověk. V první půlce knihy bych neřek, kam to dopracuje. Asi jsem zase všechno vykecal...... celý text

Ďábel v těle 1960, Raymond Radiguet

Už když jsem to otevřel, bylo mi naprosto jasný, na kterým místě se v tom těle ten ďábel nachází. Děje se to ve Francii za války a poďobanej vořežprut do ní nemusí, protože ještě nosí učebnice. Jenže mu představí jednu patlalku a hned to tady máme. Tata mu povídá: zapomeň na ní spratku, známe se s její rodinou a ona je starší a zasnoubená. To asi poďobance přitahuje, protože jí nemůže vyhnat ze svejch představ. Koukne na ní, ona na něj koukne, změří si ho od shora dolů a povídá mu. Kloučku, koukám, že stavíš stany, a to jsi ještě ani nic neviděl.... Tak jde čas a poďobanec brousí nenápadně, místo aby se učil, kolem jejího baráku a potkaj se. Ona mu vypráví, že její snoubenec tráví většinu cestu na cestách po zákopech Evropy, a jestli na ní nevypustí toho ďábla. Co asi ten frantík udělá je jasný. Zahodí knížky a najednou neví, kde má oblečení. Ty vole, tohle na ně musí rupnout. I když jsme ve Francii a tam se nad tím maximálně nakonec jenom mávne rukou, a tak poďobanec dostane školu. Teda o dost jinou, než v opravdický škole. Jenomže když se dává často ďábel do trouby, tak je dost dobře možný, že se v tý troubě nakonec nějakej dort upeče. Pak se dějou věci, jako před koncem šachový partie. Pár figurek, šach, úskok, šach, ofenziva, šach... Hele, kdo dá komu mat a vyhraje brusle, aby z toho mohl parádně vybruslit nikomu neřeknu. Tak jako tak, vořežprut, patlalka a její zakopanej snoubenec udělaj kolo kolo mlýnský a šupem jsou na posledních stránkách. Až se budeš nudit, dej si to klidně k večeři.... celý text

Křehké nádoby / Drazí zesnulí 1973, Evelyn Waugh

Týýýý brďo. Než jsem se strašně krkolomně prokousal přes křehké nádoby, málem se ze mě stal drahý zesnulý. Na začátku jede skupinka lidí parníkem přes kanál zpět do starý dobrý Anglie. Celníci jsou taková kasta lidí, nadutců a úchyláků, že by se měli separovat na nějakej ostrůvek, kde by se po zbytek života šacovali vzájemně, při hraní na celníky. Pak už to jede normálně v Anglii, proplouvám mezi postavama a rovnou se tě můžu zeptat. Víš koho jsem v tom příběhu totálně nesnášel? Úplně všechny! Tak je to! Každej z těch lidí mi byl strašně nesympatickej, nebo kretén. Můj pohled na děj je takovej, že se to táhlo jako smrad, nebo plyn. Taková věc se plíží, všechno uspí navždy a nikdo se nic nedozví. Drazí zesnulí měli výhodu. Byli podstatně kratší, tak to skomírání bylo svižnější. Čím dýl jsem do toho koukal, přál jsem si zesnout. Co k nim řeknu? Nic! Nic nevim. Někdo tu psal, že je to pochutina, ale ne pro každého. Hle, jakou pravdu to napsal. Mohl jsem tušit, že když mám radši koňakovou špičku a třenou nivu s česnekem, že to s těma pochutinama bude znamenat něco jinýho. Přečti si to, třeba je to zrovna pro tebe lepší, než pro mě. Teď abych šel koukat po těch pochutinách. Úplně mi z toho vyhládlo, o žízni radši nemluvě...... celý text

Chudí lidé 1954, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Vo co gou Fjodore? Možná jsi byl mladej a rozhodoval ses teprv, jestli budeš svírat v ruce brk, nebo třeba krumpáč. Nějak jsem nepochytil, proč si spolu čmárali zrovna tihle dva ztroskotanci, ale nevadí. Vodítko by teda mohlo bejt, že žádnej z nich není pracháč. Ta mladá by mohla bejt dobrá, ale místo toho, aby se hodila do kupy a občas po někom hodila okem, tak si radši kazí oči při šití a pak si čmárá s tímhle páprdou. Ten sedí v úřadě, vypadá jak bezďák a aby si vyčistil hlavu a líp snesl tíhu života, tak udělá to samý co já, a kterejkoli jinej normální člověk. Takže se vyleje jak váza a nechá se dovézt domů na vozíku, jako zvíře. Pak zpytuje svědomí při čmárání dopisu týhletý mladý, sype si na hlavu popel a doufá, že ho včera nikdo nepotkal. Schopnost vybavit si večer je však nulová, a tak čekaj tři dni v nejistotě. Přesně tak to je a opakuje se to nejspíš každej měsíc, takže klasika vždycky po vejplatě. Ona mu píše formálně, on na ní cukruje, jako kdyby jí chtěl minimálně zbouchnout, ale prej nechce. Celý je to o ničem a jediná světlá chvíle byla, když tahleta samička začne vyprávět, jakej měla život, jenže to pak skončí a starej paprika zase píše, že všechno prolil a zaneřádil si hadry, když si lebedil v bahýnku na ulici. A takhle to jde pořád dál, oba smrděj kopějkou a najednou TADÁÁÁÁÁÁ. Na mladou zaklepe nějakej vobejda a řekne jí: Tak poslouchej ty jedna, teď si tě vezmu a basta! Ona se z toho bůhví co, načmárá to starýmu a pak to celý vyšumí. Vyšuměla moje hlava akorát. Takže přestali si psát, protože se za tamtoho klepače fakt vdala a on nechtěl aby provozovala to čmárání? Místo toho by brku by mohla svírat jinčí věci. Třeba vařečku... Nic moc mě to nebavilo, ale naštěstí to uteklo, jako když se čte třeba čtyřlístek.... celý text

Tampa 2014, Alissa Nutting

Hůůůůů, hůůůůůů, ty vole, já si to pořídil, protože se mi líbil ten obrázek na obálce a napovídal mojemu mozečku, že se tam budou roztahovat nohy a nebude se mezi nima nic bimbat, jako se to stavá v jistý asijský zemi, nebo na encyklopedyji Pornhub. Začátek jsem docela zhltnul jako kebab ve dvě ráno a představoval si, že chodim do třídy a učí mě takováhle Samice, která je nadržená na mladý poďobance pod zákonem. Doufal bych, že si mě vybere a já bych ani necek. Ale jak jsem listoval dál, tak mě ta pani začla srát čím dál víc, a byla jenom otázka času, kdy tam něco vybouchne. Ale vzhledem k událostem to nebude normální dělobuch, ale pořádná atomovka. Kdyby tu nánu nadrženou vyrazili, určitě by vzhledem ke svojí praxi večerních a nočních vedlejšáků, která je dlouhá jako hajzlpapír na záchodech v tescu, mohla nastoupit okamžitě jako lékárnice, nebo anestezioložka. Jako ze začátku dobrý, popsaný sání, cucání, vypouštění všech sekretů, ale co z toho. Opakuje se to pořád dokola a pořád docela stejně a já se nemůžu dobrat konce. Ze začátku úča se stále nažhaveným vejfukem, pak už jenom zrůdička, který bych nechtěl přijít do cesty. Kdybych si chtěl přečíst něco, co bude obsahovat všechno možný podivný klácení všeho, vybral bych si něco zábavnějšího a propracovanějšího. Přečtu si znova Nordickou blondýnu jsem ještě nelízala. Tam je aspoň ta transka Tobík a v hospodě u Vogeltanzů se dějou večír pěkný kejkle. Doufám, že to neříká nic bližšího o mojí jemný a citlivý osobnosti.... celý text

Šelma pekelná 1924, Jevgenij Nikolajevič Čirikov

Něco ti řeknu, ale ty už to dál nikomu neříkej. Je čtvrt na devět a já už měl bejt v práci, jenže místo toho sedím doma a říkám si, že tam půjdu na čumendu až kolem oběda. Úskalí tohoto přístupu však tkví v tom, že jak tu sedím, tak začínám ludračit. Je ráno a já mám čím dál větší nutkání se zvednout a jít. Jít si za roh do krámu pro první tři dopolední lahváče. Ale to už by se to pak zvrhlo a dostal bych určitě od svý drahý polovičky pěkně vynadáno, tak ten čas využiju, abych sem naprskal něco o tomhle kousku a pak půjdu smažit nějakou hru. Třeba bulánky. Černej, bílej, modrej nebo rudej. Láska je kurva, každýho sundá. Je to boj. Tady se to týká bílejch a rudejch. Rudý hoši řáděj a bílý kluky mlátěj. Jenže, když to napíše někdo, kdo má jméno jako druh nějaký holubinky, tak se nejedná o indiány, ale o průser jak Rusko. Tady je to teda takovej trojúhelník. Bílej a rudej jsou bráchové a úhel gama svírá stará jednoho z nich. Bílí jdou, vymlátěj ve vsi proLeninskou pakáž a táhnou dál. Jdou a berou s sebou samohonku. Za chvíli tam přijdou ti druzí a udělaj to samý a jsou nasraný, že samohonku vybrali už ti před nimi a nová ještě není hotová.. To už je lepší, když přiletí mračno sarančat. Sarančata totiž neberou samohonku. V rodný vsi těch dvou, kde je i úhel gama, je jako obvykle plno tuposti, zmaru, bídy, tuposti a samohonky a tuposti do třetice. Teď přemejšlim o tý samohonce a když se kouknu do svý paměti, tak vidím akorát obří lahev bez etikety, která se vznáší jako obláček kolem slepecký hole a zkazky z tohohle příběhu se vzdalují a čím víc se je snažím chytit, tím rychleji vzdalují a samohonka je větší a větší. To se mi stává furt, tak to radši uzavřu a půjdu na ty bulánky. Co si teda pamatuju je, že ta vazba byla asi sto let stará, takže ten text byl těžkej, jak sekačka v housce z čakovickýho globusu, a bez pořádnýho zapití těžce stravitelnej. Ty to zkus taky, když jsem to zvládl já. Čím víc jsem toho přečet z kraje od Beskyd dál východně, tím víc mám pocit, že je to všechno pořád dokola...... celý text