žlučníkář přečtené 238

Krásná neznámá 1981, Alphonse Allais

Věděl jsem, že to bude změť krátkejch kousků. Netušil jsem ovšem, že jich bude moře. Že všechny budou mít tak dvě tři stránky, což dělá z těch tří set stran docela slušný množství. Tyhle věci jsou jenom na ukrácení dlouhejch chvílí, nebo na cesty autobusem. Nejde si je sypat do kebule ve velkým množství najednou. To je pak kebule zahlcená, má v tom bordel a nevychutná si pak jednotlivý kousky. Můžu směle prohlásit, že když si vzpomenu na kvalitu podobnejch barevnejch věcí s povídkama, který jsem prolistoval, tak pokud mi paměť neselhala, je to jeden z nejlepších. První půlka se mi líbila mnohem víc, než ta druhá a u několika jsem se dokonce hlasitě uchychtl, a to bez alkoholu v krvi. Což tím pádem bylo způsobeno pouze těmi písmenky.... celý text

Stín kapradiny 1957, Josef Čapek

Hernajs, to jsem byl teda překvapenej při tom čtení. Dost překvapenej. Skoro stejně překvapenej, jako když jsem se stavil v Branickym kiosku na jednu točenou mouchu a langoše, a o pár hodin později zjistil, že nemůžu vstát z lavice a že je ještě světlo. To se pak i s kolem přesouvá domů tajně dost blbě. Skoro stejně nenápadně se utíká těm dvěma imbecilům, kteří nemají lepší nápad, než odprásknout v lese hajnýho. Asi je nenapadlo říct, zdravíčko, šéfiku, my tu srnku našli. Místo toho šáhnou do kapsy a nakrmí ho olovem. Pak už ti dva jsou na útěku. Teda neni to úplně útěk, ale normální potulka, s návštěvama hospod, nasávání a pokuřování. To je asi takovej útěk, jako když jsem s kamarádem na čundru. My ale nejsme vrazi. Jediný co vraždíme jsou mozkový buňky, formou takový lehčí genocidy. Zase jsem odbočil. Takže byl jsem překvapenej, protože od Josefa jsem nikdy nic nečetl a čekal bych leda tak Dášenku. Ani jsem netušil, že něco napsal. Byl to výbornej popis toho, co se jim děje v hlavách za myšlenkovej koncert. Místo mozku maj spíš rozkoplej květák, lehce nahnilej. Ti dva hoši se neštítěj ničeho a nejspíš si ani neuvědomujou, že by se něčeho dopouštěli. Líbilo se mi to dost. Trošku mi to něco připomínalo. Připomínalo to něco, co jsem momentálně zapomněl, takže už se to asi nikdy nedozvíme. Tak jako tak, určitě jsem s těma dvěma kretény neutíkal naposled. Závěrem úryvek: chlapi se máchájí v hrubých špásech, o slovo není nouze, z plných hub šplíchají jadrné přívaly sviňáctví...... celý text

Egypťan Sinuhet 2013, Mika Waltari

Když jsem tyhle doktorský spisy četl poprvé, tak jsem byl ještě ve škole a nosil domů průsery a koule a říkal si sakra, to je ale tlustá knížka. Pak jsem po letech šel kolem antikvariátu a viděl jí tam mnohem slabší. Asi nějaká lite Waltari verze. Byl jsem blbej, že mě to napadlo. Byla to totiž plná palba. Byla přepisovaná asi Uko Ješitou, a to dokonce ve dvou sloupcích na jedný stránce. Takhle jsem se nachytal už u malý Doritky, která měla zase biblickej papír. Ale že to byla plná palba mi vůbec nevadilo. Tenhle tlustej štos papíru mám totiž od Waltariho úplně nejvíc nejradši. Štos o synovi Egyptskýho mastičkáře, na kterýho natrefí Ptahor. Ten z něj chce udělat formuli mezi mastičkářema, protože on už je starej, přežranej, vypitej a chce se už jenom válet u AZ kvízu a luštit osmisměrky u džbánu s vínem. Udělá z něj teda královskýho otvírače lebek, což by mohlo slibovat věhlas a dobrou vejplatu. Jenže Sinuhet je stejnej pošuk a hlava mu přemejšlí o věcech, na který většina lidí dlabe. Nestačí mu jenom ležet, zevlovat a koukat, jak mu roste panděro. To je totiž znak bohatství a mělo by se všem ukazovat. Jestli je tohle pravda, tak každým rokem bohatnu a přítelkyně to nechápe. Byl bych rád, kdyby jí někdo vysvětlil, jak to doopravdy je. Nebo se jí nelíbí, že jediný bohatství mám v bachoru a nevidím si už ani na....asi špičky u nohou. Fakt se z něj stane magič přes lebky a choroby a zase natrefí na podivnou cuchtu s blbou pověstí, zasune do ní svojí kreditku a po tom, co nemá na splátky Janě z Providentu, pakuje se do světa i se svým otrokem, kterej svýho pána ani trochu nechápe. Sinuhet se chová podobně blbě, jako Mika Karvajanka a Haremheb jako Anti Antar. Všechno se to podobá jako vejce vejci. Sinuhet celkem cestuje, hrabe se ze sraček na špičku pyramidy a pak zase padá na dno. Jeho život je taková Sisyfovská práce. Možná když táhnul z Minotaurova labyrintu, tak na toho Sisyfa natrefil a přišlo mu to jako terno. Mně jako terno přijde pojmenovat svoje první dítě Šuppiluliumaš. Klidně by se tak mohla jmenovat i kapela, nebo bar. Tak jsem zase nepatrně odbočil. Ze všech Waltariho hrdinů mi Sinuhet přišel nejmíň debilní a navíc sympatickej. Naivní teda taky hodně. Haremheb je kořala, neotesanec a hrubián, co svůj plán dotáhne do konce a nebojí se ani svojí opice, která je velká kolikrát jako třeba Perská říše. A Kaptah? Kaptah je prostě Kaptah. Ten snad přechčije i vlastní smrt, protože ještě nikdo nevyrobil tak velkej džbán, do kterýho by se dal pohřbít. Strašně rád jsem s nima cestoval, smál se, byl naštvanej a dával si s nima víno a pak ještě sám i šnaps. I když je to knížka, kterou by v jistejch vydáních šel omráčit nosorožec, tak si jí jednou za pár let určitě zase přečtu. Už se na to těším. A teď už mě omluv, jedu se vyvalit do sauny a vířivky. Snad se mi tam nestane nějaká nehoda.... celý text

Až se ucho utrhne 1959, Emil Vachek

To snad není možný, aby takový místo fakt existovalo. Bocikánov, ďoura bůhví kde, tvářící se jako vesnice, přitom je podle obyvatel větší, než Českej brod, a to tam nemaj žádný sídliště. Vypadá to, že se tam všichni znaj, choděj pěšky a každej by tam nejradši někoho natáhl, obral, nebo pokydal špínou. Velmistr je tam v těchto věcech paša Taburec. Ten tam má i hromadu příbuznejch s krásnejma přezdívkama. Ty jsou ale jako hyeny a kroužej kolem svý kořisti, jako psi se ke mně sběhli, koledu mi snědli a do batohu dali kravinec. Paša Bocikánov celej ovládá. Je stejnej, jako jeden náš premiér. Absolutně nekulturní hajzl, kterej má obří střet zájmů za každým rohem, brousí si zuby na všechno, erekci má akorát tehdy, když se zvětší jeho vliv. Obklopuje se tlupou noshledů, slizkejch a odpornejch čoklů. Humus. Při listování jsem pašu nesnášel a fandil jsem každýmu, kdo se ho snaží podělat, nebo úplně zničit. Akorát to někdy bejvá podobnej hajzl, jako je paša. Ale na to, že o svini tam zavadíš na každým kroku, tak je to napsaný docela zábavně. Fakt bych takový městečko chtěl vidět ve skutečnosti. Akorát nevím, jestli by to bylo bezpečný do toho geta vkročit. Nalili by do mě pašovu břečku a obrátili kapsy naruby. Ještě bych pak musel pod čumákovym dohledem vylepovat plakáty. U Emila Vachka se často popadám za třesoucí se rosol na břiše. Tohle přes ty špíny bylo taky zábavný, ale na třesoucí se rosol to nebylo, ani po rumu a třech pivech. A jak to dopadlo s pašou? Nějak určitě!... celý text

Variace pro temnou strunu 2003, Ladislav Fuks

Když jsem to četl prvně, moc mi to nešlo, nelezlo to do hlavy, bylo to těžký a v hlavě se toho uchytávalo tolik, jako kdybych si tu knihu lil do hlavy přes jemnej filtr, kterej většinu těch těžkejch slov zachytí. A ty co proplujou, tak na ty je strašnej pohled. Teď jsem to četl podruhý, spojil přefiltrovaný slova dohromady a je na ně co? Je na ně strašnej pohled. Skoro jako pohled do mojí komory. Je tam všehochuť bordelu halabala a smysl jí ještě nenavštívil. Mám moc rád Ladislava Fukse, bohužel u týhle knížky se mi nedaří přijít jí na kloub a stále je to pro mě hlavolam. Hitler, spolužáci, domovník, to chápu. Ale babička co vystupuje z obrazu a tlachá o tom, jak to bejvalo za starýho Rakouska, to mi dělá svinčík v hlavě. Nezlepší se to ani když se do toho zapojí Růženka s paní Kratochvílovou. Nemyslím, že je ta kniha špatná, jenom jsem jí nepochopil. Nepochopil jsem už spoustu knížek, hodnocení jsem však kvůli svojí slabší hlavě snížit nezapomněl. Tady jsem to udělal stejně. Úplně to ale nevzdávám. Je to sice z mého pohledu nejslabší Fuksovka, ale třeba se to zlepší. Dám tomu ještě dvě šance. Při jedný se tím prokoušu s menším množstvím alkoholu a když to nedopadne, tak s větším množstvím. Teda jak si to po sobě čtu, tak jsem asi začal s tím větším množstvím a zapomněl jsem si k tomu vzít tu knížku.... celý text

Adolf 1957, Benjamin Constant

Dolfínkovo povídání je velice krátký, a protože to bylo rychlý, evidentně jsem to četl špatně. Nesmí se to proletět rychle jako blesk, při odkládání odchodu do práce a vysedávání na porcelánový židli. Musí se při tom trošku přemejšlet. Já letěl rychle a přemejšlel jsem leda tak o tom, jak dlouho nechat naložený maso v jogurtu a tandori masale, a taky jestli to budu zapíjet mlíkem, nebo budu muset jet přikoupit pívo. Když jsem letěl tak rychle, odnesl jsem si z toho akorát to, že byl Dolfík nasranej na tatu, možná se nesnášeli. Pak tam byla nějaká pani, kterou Dolfi odloudil od hraběte a najednou tády dáááá, tádydy dáááá. Najednou v tom byl takovej citovej guláš, jako nějakej svůdcův deník. Moc se tam kvedlalo vařečkou, což není dvojsmysl, ale možná metafora, furt se tam něco přisejpá, nic nejde vzít zpět a celej recept končí, za pomalého míchání lejeme do hajzlu. Tohle čtení nebyl úplně můj rybníček, ale možná tomu dám ještě jednu šanci při lepších podmínkách a rozhodně ne jedním okem sem, druhým okem tam. Třeba pak změním i hodnocení. Vlastně jsem to nemusel hodnotit vůbec, když jsem pako.... celý text

Reportáž psaná na oprátce 1952, Julius Fučík

Kolikrát mi to ve škole říkali. A kolikrát připomínali, když jsme vystupovali na fučíkárně a šli do planetária, přes Juldu Fuldu. A mně to bylo úplně fuk a nikdy jsem nevěřil tomu, že bych si byl býval tuhle knížku někdy otevřel. Byly teda doby, kdy jsem nevěřil, že bych otevřel jakoukoli knížku. Bejval jsem holt pěknej barbar. Z toho období mi zbyla pouze obliba piv, rumů, šnapsů a různých fermentovaných věcí. Pak jsem se procházel venku a za rohem je na baráku cedule s obrázkama a píše se tam, že si do toho baráku pro Julu přišli a místo aby ho odvezli do fučíkárny, tak ho šoupli do pečkárny, na dostaveníčko s esesáckým zubařem. Tak jsem si tu ceduli pročítal a najednou Bim ho a prásk, seděl jsem na gauči a měl v ruce otevřenou tuhle reportáž. Je teda dost krátká, ale jestli to ten rudej pisálek čmáral na zemi u kýble se zajímavým obsahem, tak to úplně nemohl natahovat. Bůh ví, jak to celý bylo. Tak jako tak, dělal něco, co se nesmělo a evidentně ani nemuk. Kdybych měl v ruce pistoli, taky by mi trvalo vymyslet, jestli se zabít hned, nebo vzít pár lidí s sebou. Mrzej mě dvě věci. První je, že nemám v ruce cáry papíru, na kterejch je načmáranej originál, abych věděl, kolik toho bylo. Druhá, že to co Gustina a strana pustila na světlo není dvakrát tak delší, protože se to četlo docela dobře. Mnohem líp, než třeba oživené hroby, kde se jenom bručí a nudí. Taky bych rád věděl, jak by si Jula vedl a kam by to dotáhl, kdyby všechno přešil a skočil placáka do doby, která přišla po válce.... celý text

Věrná řeka 1949, Stefan Żeromski

Co se to sakra stalo? Marně jsem hledal, kde je věrná řeka. A proč je vlastně nějaká řeka věrná? Řeka je jako kočka. Dlabe na tebe a klidně ti spláchne barák, a to jenom proto, že si tam v pohodě stojí a nemá nožičky. Když už se tam nějaká řeka konečně objeví, tak do ní akorát někdo hodí kabelu s lejstrama a záhy mu vyteče mozek z hlavy mnohem víc, než mně v pátek večer, po průplachu dutin v hospodě u Rumlika. Je to skoro jako v rusku. Zima, bída a Rusové. Taky Poláci. Ti jsou tam ovšem proto, že se to celý děje v Polsku, během Polskýho povstání. Je tam jeden Polák, kterej když se rozdávaly kulky a rány šavlí, tak si byl několikrát přidat a teď leží v bahně a odmítá vypustit duši. Jenže sanitka, ani Polskej lazaret nikde. Takže se ten terminátor začne plazit pryč a i to vypadá, že je to Polská verze Revenanta. Plazí se posekanej, poloslepej, postřílenej, pokálenej, s rozmlácenou kebulí a bez bot, pryč. Lomcuje s ním horečka a má hlad velkej jako Rusko. Proto si ho asi nemá smysl ani hladit a říkat mu malej. Nakonec se doplazí na nějakej dvůr. A skoro celej zbytek knížky ho tam jedna cuchtička na tajňačku ošetřuje. Ta cácorka je prozměnu Polská verze popelky, která se boha nebojí a na mátořícím knížeti se občas projede, aby mu zvedla náladu. A knížeti se zdraví lepší a dělá mu to dobře si myslím. Vypadá skoro jako sluncem zalitý, ale jak mu leze pravidelně do pelechu a dělaj plány, tak to smrdí parádním průšvihem. A pak je tu konec. Ten bych asi čekal neveselej, ale úplně jinak. Konec mě zklamal. Ale na to, jak mě první stránky vůbec nebavily, tak až na ten konec to bylo celkem fajn. Dokonce až z týhle knížky jsem se dozvěděl, že Poláci povstali, nelenil jsem a šel jsem k tomu hledat nějaký informace. Z bližšího infa jsem vyčetl, že ti Rusové, jsou fakt Rusové a nikdy asi nepřestanou bejt Rusové.... celý text

Příběh kriminálního rady 1971, Ladislav Fuks

Hohooooo, konečně jsem do toho zase nakouknul. Kdyby mi nedošlo místo v knihovně, nezačal bych recyklovat všechny věci, co už tam leží dlouho, a trvalo by mi mnohem déle, než bych se potopil tadyhle k panu radovi. Je to nasáklý nedoceněností, nesnášenlivostí, despotismem, zatuchlostí a tyranií lidské zloby. Určitě jsem i něco vynechal. Odehrává se to někde v okrese, kterej je přikrytej kopulí, kterou ukradli asi v nějakým ponurým domě. Okrese, kterej by hodil na plátno třeba Tim Burton. Přesně tohle čekám od Ladislava Fukse. Někdo tu a tam po okrese provozuje tuze zábavnou kratochvíli, a to tu, že si někde sedne, zakouří si, a pak prostřelí palici nějakýmu nezletilci, kterýho ukecá jako nějakej fake agent. Je to tak bestiální, že na to musí vlítnout sám, kriminální rada. Je to trošku ostřejší rada Vacátko. Já to vidím tak, že mnohem hlavnější případ se tam odehrává v baráku u pana rady a tu a tam se to proloží nějakou tou vraždičkou. Kdybych měl bydlet s tímhle fotrem, komorníkem a plukovníkem, snažil bych se utéct záchodovým okýnkem. Ukrad bych cestou karton cigaret a nějaký prachy. Kdyby ten syn víc přemejšlel, tak to udělá, nebo počká na prázdniny. Kdo by taky chtěl zdrhat v těch závějích? Já sněžnice nerad a mnohem líp se čundraří v létě. Vlastně jsem to teď četl podruhý a došlo mi, že junior tím okýnkem zdrhnout chtěl, a dokonce dost chytře. Až v Turecku. Tam je teplo a kebab. Taky jsem si lámal hlavu, jestli to ten kluk dělal z pomsty, nebo to chtěl nenáviděnýmu otci posrat. A co otec? Dělal to pro kluka? pro jeho dobro? Nebo chtěl zametat pod koberec i větší drobky? Na to asi nikdy nepřijdu. Tak jako tak, radova manželka, když byla ještě živá, musela bejt zimní královna. Kdo jinej by s tim radou vydržel a ještě ho nechal na sebe vlézt? Ten jejich barák byl tak krásně podivnej, jako jejich rodinný vztahy. Pro mě to byla nádhera.... celý text

Pád Cařihradu 2005, Mika Waltari

Tak co se týče postav, mám mnohem radši revizora elektrických drah města Prahy, Gustava Anděla, než tadyhle toho Honzu Anděla. Je mi úplně fuk, jestli se narodil s purpurovejma škrpálama. Já se na rodil bos, a dodnes mám holej zadek. Waltariho mám moc rád a při recyklaci knihovny kouknu i do toho, co rád tolik nemám. A paměť mi taky slouží asi jako tužkový baterky od nás z večerky. Opráším si tedy pár věcí, který se braly v dějepisu na základce. Nechtěl bych úplně bejt v Cařihradu tou dobou. Teda vlastně tou dobou bych nechtěl bejt vůbec nikde. Anděl tam bydlí od tý doby, co zdrhnul od sultána a tuší, že bude průser. Akorát se úplně nechce zachránit. Je totiž skoro stejnej, jako hodně hlavních postav z Mikiho knížek. Skoro všechny jsou vzdělaný, fungujou jako kapesní překladač, získají si dobrý postavení, padaj na držku z velký vejšky a jako Forrest Gump, se nachomejtnou ke spoustě událostem. Jsou trošku otravní, více naivní a taky si vždycky nabrnknou dost podezřelou ženskou, která z nich vycucne kromě prachů a postavení i sebeúctu. Ale když to ty pani rozjedou, tak si Mikiho postavy řeknou žjóva, to je přesně to co hledám ty vole! Radši by si měly říct hrome! Já ty lidi mám většinou rád, ale tadyhle Anděl je takovej divnej brouk, kterýho bych nejradši zaklapl zpět do knížky. Otravnej a nesympatickej parchant. Možná to bylo i tím městem, který to úplně dojebalo tím, co v něm hnilo za národy. Turek klepe na dveře Tlustou Bertou, ve volným čase si dává hašiš a co se děje na hradbách? Já chci prachy a chci o všem rozhodovat, protože jsem Řek. Smrdíš Řeku! Drž hubu Janovane! Pomozte nám. Sereme na vás z vysoka, protože my jsme Benátčani a tohle je váš rajón. Pochopitelně se podráží, uplácí a bonzuje. Fakt jsem věřil tomu, že sultán nebude muset hnout prstem, protože na hradbách se všichni pohádaj a nějakej podrazák jim nakonec otevře bránu. Akorát ten co chodil a hledal místa, kde se podkopávaj Turci, byl frajer. Ale to byl i sután, jak to skoulel s honorací z Cařihradu. A abych tolik nekřivdil Andělovi, musel si to slušně srovnat v makovici, aby to se vztyčenou hlavou dotáhl na poslední stránky. Je to z důležitý doby, kdy něco končí a něco začíná. Řekové a Římani balej s ostatníma troubama svačiny, kufry a zavíraj krám, kterej se jmenuje Byzantská říše. V Istanbulu tou dobou otevírá svojí první pobočku první Istanbul kebab a přeživší, kterým je umožněno zůstat a žvýkat, si tak mezi prvními můžou objednat čerstvou štangli, velkou jako roura od kamen, s česnekovou omáčkou, sýrem a papričkama. Proč se tohle nikde nepíše? Je to samej sultán, císař, obléhání a výstřely z děla. Omlouvám se za sprostý slova, ale nahrnula se mi krev do hlavy a pak to všechno lítá. Aby se mi nalila jinam, takový štěstí nemám.... celý text

Smrt morčete 2005, Ladislav Fuks

Tahle knížka je na sobě naházená hromádka příběhů o zvláštních lidech, vyprávěná dost zvláštním stylem. Stylem, kterej mám u tohohle autora tak rád. Hejbe to se mnou skoro stejně, jako mísa chilli con carne, velká jako koš na basketbal. Celý to nastartuje skrz smrt morčátka stará dobračka, paní Kadloubková. Docela by se mi líbilo, kdybych věděl, co se nakonec stane s jejím starym. Pokračujeme přes nějaký kusy, který bych klidně vyměnil za pokračování paní Kadloubkový. Jsou to třeba kámoši pani Alerheiligový. Lepší by bylo, kdyby se pani Alerheiligová ožrala vaječňákem a ztropila nějakou nepřístojnost, že by se tomu podivil i pan Veroným Strom z vedlejší ulice. Jinak pan Strom se mi fakt líbil. Počáteční smrt chlupatýho tvorečka přebíjí pořádná jízda na pramici, plná bohatejch židů. Je to jako kdyby s náma vyrazila na čundr banda metrosexuálů. Doufal bych, že je dřív někde vytrousim, nebo se z nich zabiju já. Největší frajer z nich je rabín. Vsadil bych se, že kdyby rabín šel do nějaký trosečnický reality šou, dotáhl by to hodně daleko a před svým odchodem by ještě zbývajícím soutěžícím morálně namlátil koule tak, že by odmítli pokračovat. Četl jsem to už vícekrát a pokaždý jsem z toho měl stejnej pocit. U bandy židů moje kroucení hlavou nad jejich nepraktičností tlumil pouze dojem, že už od startu z Vídně jsem nevěřil, že v Černým moři čeká loď, nebo že se tam dá dojet. Ty vole, na pramici si dát Maďarsko, Rumunsko, Srbsko a obce přilehlé, bez možnosti vystoupit z lodi, to je trošku moc. Nemám nic proti bandě zoufalejch židů, který opravdu jedou do zaslíbené země. Jenom mě fascinovala ta nepraktičnost, a to, že si nedokážou utáhnout opasek a dělaj, jako kdyby je někdo vozil na lodičce po jezírku v parku, před odpoledním kafíčkem a bucnutím na otomanu. Takže, divný lidi, zvláštní způsob vyprávění, divný jména a nedobrý konce. To mám rád. Díky pane Fuksi...... celý text

Návrat Anakondy 1978, Horacio Quiroga

Šmankote, co to jéééé? Já si říkal, že to bude návrat mega hada v kvalitě žraločího tornáda. Možná že je natočenej i nějakej blábol s tou anakondou. Když jsem to otevřel, bylo to našlapaný povídkama, z pro mě nejmíň oblíbenýho kontinentu. Když jsem četl něco z těch jihoamerickejch pamp a džunglí, tak mě to až na nějakou tu výjimku nebavilo. Tady to nebavilo dvojnásob a ta anakonda byla až někde v půlce. Když jsem se tam doplácal, zklamání zažít já. Teda já pindám, to je hrozný. Měl jsem dojem, že tou anakondou se to proměnilo v jakousi knihu džunglí a vyprávění příběhů všemožnejch zvířátek. Z toho bych se umlátil šiškou vysočiny. Pro mě nekonečný, nezáživný, žádná prča. Naštěstí to před koncem přestalo a bylo tam i pár kousků, co se mi líbily. Aktérům těch kousků se to určitě líbilo míň. Je tam totiž popsaný, jaký srandy se tam dějou, když vylezeš z baráku a místo do parku, otevřeš branku a zajdeš do pralesa, nebo džungle. Tam snad to horší je, než v Austrálii. Zase melu, asi je to tím, že mi lehce vyskočila teplota. Jak je to možný? Nemocnej jsem byl přece asi před měsícem. Můžeš se třeba sjet medem a pak se koukáš, jak z tebe mravenci dělaj vybělenou kostru a nemůžeš tomuhle filmu zabránit. Nebo se pohybovat po řece Paraná na lodičce? To bez újmy na svým zdraví dokáže asi jenom Cháronův bratranec, kterej má na starosti jižní Ameriku. Možná bych to zkusil přečíst znova s jiným překladem. Moje hodnocení nestojí zatím ani za zlámanou grešli. Ale buď si seženu jinou verzi, nebo tomu za nějakej ten oběh planety kolem slunce dám ještě šanci, a třeba se mi to víc zalíbí. Už teď jsem na výsledek zvědavej. Sláva barevnejm brožurkám. Nikdy nevím, co v nich najdu.... celý text

Smrt chodí po horách 1966, Vladimír Mináč

Historie se opakuje. Ráno jsem normálně vstal a pořád sedím doma a předstírám, že jsem v práci. Doufám, že to vydrží ještě celý dopoledne, protože se mi fakt nikam nechce. Ale teď k brožurce. Už ten název mi napověděl, že to nebude úplně groteska, ale šel jsem do toho stejně. Od těhletěch barevnejch knížeček se dá čekat leccos. Myslel bych, že to bude víc odsejpat, kapitola za kapitolou mě bude napínat na skřipec, pohrávat si s mojí fantazií jako názvy na freevideu, nenechá mě sedět jen tak naprázdno a ono leda tak kulový. I ten název je trošku zavádějící. Hory tam sice jsou nějaký, ale ta smrt, vzhledem k tomu že to tam všechno okupujou Němci, tak nechodí jenom po těch horách, ale bere to i přes vesnice, koncentráky a celý okresy. Jediný, co jsem si dovedl představit byla zima a nohy partizánů zmrzlý tak, že už ani nesmrděj, broděj se hlubokým sněhem, mají hlad a střílí se po nich. Nejde to srovnat s tím, jak jsem se brodil sněhem já na čundru. Nikdo mi tam neusiloval o život a nikdo mi v hospodě neodepřel sezení u kamen a džber grogu. Ale tihle kluci, těm se honí hlavou už i to, jestli se není lepší na to všechno už vysrat, jít dolů a nechat se zastřelit za cenu smět se naposled vyspat, ohřát a nacpat bachor gulášem, nebo pečení. Plně jejich mysl chápu. Ve skupině partyzánů je týpek, kterej má dole ve vsi rodinu a esesáci vědí o něm i o jeho rodině. Pozoruješ, jak se válká blíží do cíle u partyzánů a druhá kolej příběhu vede do cíle s celou vesnicí, odkud je ta rodina. Jaký je asi nadšení vesničanů, když je nikdo v noci nepostaví ke zdi a nepokropí ze samopalu? A zubů jim taky vytřískali jenom pár. Další překvapení je, že je posaděj nejdřív na bus, pak na vlak, a pošlou je na vejlet. Jenže to neni vejlet k rybníku Krajáči, tak nemusím připomínat, že nikdo z nich nedostal chlebník se svačinou na cestu. Pro pořádnou část osazenstva ten vejlet byl horší, než si doma ve vsi stoupnout ke zdi. Kde s nima ten vagón asi zastaví? Ohřejou si partyzáni někdy nohy? Nebo aspoň útroby dršťkovou polívkou? Všechny otázky se objasněj dřív, než tu knížkuj zaklapneš. Ten příběh je dobrej, líbil se mi. Škoda jen, že byl psanej tak nezáživně. Určitě by z toho šlo udělat mnohem větší dobrodrůžo. A jsem taky rád, že jsem v tý době nemusel Žít. Obě skupinky měly rozdaný karty. Jedna měla samý spodky, druhá si vytáhla černýho Petra. Sakra, musím vypadnout. Už mi někdo volal a já řekl, že jsem v Karlíně. To abych se sebral a opravdu tam vyrazil.... celý text

Strejcové 1949, Ivan Vazov

Celý mi to připadalo, jako kdyby někdo po čas kterej sedím v hospodě, zapnul diktafon a nahrávku mojeho tlachání přepsal na papír. V hospodě totiž plácám pátý přes devátý, na postavy se nabalujou další postavy, není tomu rozumět a smysl to stejně žádnej nedává. Říkal jsem si, že jsem to třeba četl moc rychle a všechno mi tam uteklo mezi řádky. Tak jsem to zkusil i pomalu, protože je to kraťoučký. Ale bylo to, jako když se do dobře promazanejch převodů nasype písek. Zadře se to. Doufám, že jsem tě nezmátl a nemyslíš si, že mám v hlavě dobře promazaný soukolí. Věz, že moje hlava je pouze dokonale promazaná, asi jako když se v počítači vysype koš, nebo provede tovární nastavení. Špatně na tý knížce je už to, kde ti strejcové strejcatěj. Mičo, Munči, Chadži, Ivanči, děda Nistor a sposta dalších, seděj na svraštělejch prdelích kdesi v Bulharsku. David Lister o Bulharsku věděl to co já. Rostlinná výroba, nerostný bohatství a blízko Bosny. Krom toho mi přijde, že dost hodností a názvů je jak z gruzie a já bych čekal víc z kraje kebabu a sandálů. Abych to uzavřel, zdálo se mi, že to vede odnikud nikam a smysl to nedává. Na další stránce jsem nevěděl, co bude na další, ani to, co bylo na tý minulý. Nejradši bych si nafackoval za to, že jsem si to zkusil přečíst ještě jednou.... celý text

Muž, který sázel stromy 2009, Jean Giono

Tahle malinkatá knížečka dokáže udělat radosti i mnohem více, nebo alespoň stejně, protože jsem strašně nerozhodnej, než lahvinka třešňovice na čundru v lese, prokvetlým pořádným mrazem. Když je mi smutno ze světa ve kterým musim žít a z lidí, se kterejma se musím bavit, vytáhnu tuhle knížečku, pomalu si v ní listuju a hned se mi nálada vynoří někam nad hladinu a oči zase vidí slunce. Proto si to vždycky rád přečtu. Kolikrát bych se sebral a šel někam do pustejch hor, koukal do kraje, sázel třeba stromy a nestaral o dění ve světě. Bohužel, jsem zhejčkanej výstřelkama a vymoženostma dnešní doby, který maj neblahý vliv na na zdraví duševní i to obyčejný. Naprosto nepolepšitelnej břídil. Potřeboval bych mít v kapse trochu rozdrobenýho tabáku, placatku se šnapsem a v chatrči zásoby na doplnění. Pak bych koukal do kraje, jak se blíží bouřka a pozoroval diskotéku na obloze.... celý text

Spalovač mrtvol 2007, Ladislav Fuks

Po vánocích, který stály za vyližmisku, mi nový rok přinesl covid. Mohl jsem se tak místo lyžování, pití šnapsu a hejčkání se, válet v horečný agónii do aleluja a bejt jak ve snu. Co asi tenhle rok přinese, když tak skvěle začal? necháme se překvapit. Tak jako tak, jako ve snu si museli připadat i blízcí pana Kopfrkingla a pan Kopfrkingl sám, jede si v hlavě svůj vlastní příběh a má se v něm moc dobře. V mojí realitě, kdybych byl slečna, nebo pani, nabrnknul by si mě zvláštní pán, nekuřák, abstinent, zbožňující práci v krematoriu, vedoucí divný řeči, nosil do bytu prazvláštní harampádí na dekorace, oslovoval mě místo Mařka Lakmé, sám by vyžadoval, abych mu říkal Romane, místo Kadle, celou rodinu nazýval nadoblační... No zkrátka je to docela dost vodítek na to, abych si zabalil kufr a pelášil zpátky k mamince. Člověk fascinován smrtí a posláním vracet tělesnou schránku do země jako popel super rychlým způsobem, to je pan Kopfrkingl. Chcete někomu říct prach jsi a v prach se obrátíš? Pak je pan Kopfrkingl Váš člověk. Nedalo tolik práce v něm probudit fanatismus, němectví, nový poslání, a taky myšlenku, že židům se vlastně pomáhá. Je potřeba jet a makat na krematoriích, který polykaj lidi po vagónech, protože jich je moc a všem je potřeba podat pomocnou ruku. To už se líp podává pomocná ruka tak, jak to zpívá Samir Hauser: jestli chceš do ráje, dám ti radu. Vem si LSD!!! Co si asi musela myslet Mařka, když jí Karlik položil velice zajímavou otázku a zahájil tím rodinný úklid? Taky by mě zajímalo, na kolik jeho povznesenou mysl ovlivnila kniha o Tibetu a kdy si o sobě začal myslet, že je Budha. Nebo mu začalo hrabat už odmala a postupem času se mu v hlavě kompletně dojebal přesmykač myšlenek? Když pak jede vlakem, na tuty je spokojenej se svojí prací, životem a dožije se vysokýho věku jako Budha na práškách a skotskejch střikách. Já si v tomhle listoval několikrát. Strašně mě baví, jak zvláštně je to napsaný. Na jednu stranu si říkám, že by to mohlo bejt i delší, na druhou, že je tam úplně všechno, že je toho akorát a cloumá se mnou rozpolcenost. Pan Fuks byl prazvláštní člověk a film natočenej v jeho mozku bych chtěl vidět. Jsem rád, že si jednoho dne zasedl ke psacímu stroji a rozjel datlovací koncert.... celý text

Návrat z žitného pole 1974, Ladislav Fuks

Celou dobu jsem čekal, kdy se tam někdo vrátí z žitnýho pole a nastartuje tam něco jako velkej třesk. Třesklo mi v hlavě akorát. Docela se divím, že ten študák, kterej si říká, že v Ženevě je krom jezera i Švýcarsko, což je mnohem víc adidas, než ČSSR + CCCP, tam hází na misky vah tyhle flákoty. Přijede si domů na zapadákov a kouká co se na vsi děje. Co se děje se sedlákama a živnostníčkama v městečku. Většinou jsem měl dojem, že se tam stranu a vládu a celý převzetí moci kydá špína. Že dělaj sviňárny lidem, že jo? Sedláci jsou největší makáči i bez družstva a plněj na stopadesát procent, takže pak budou mít hovno a půl. Divím se, že to prošlo takhle napsat. Nebo to byl jenom můj dojem? Vůbec bych se nedivil, kdybych si to vyložil obráceně. Musel bych se odebrat do nálevny u Dobšů, abych si udělal vlastní obrázek. Bojím se ale, že by tam na mě zaútočila cisterna s režnou a po probuzení někde ve stohu bych se za povzbuzující hudby z ampliónu, stal družstevníkem jako víno. Mohl bych pak akorát nadávat na režnou a doufat, že mi u Dobšů brzo kleknou jatýrka. Bože, kam to ta moje hlava zase odbočila? Takže je to asi tak, že zdejší styl vyprávění mi připomíná vyprávění vévodkyně a kuchařky od tohoto autora, a podobně se mi i líbí. Já mám radši, když je to plný podivnejch lidí s podivnejma jménama, podivnýho stylu vyprávění a podivnejch konců. I když tady je ten konec taky ujetej. Stačí si pokecat s jednou brigádnicí a bum prásk a co se najednou stane? Minimálně to, že se někdo vrátí z žitnýho pole.... celý text

Americké obrázky 1982, Zdeněk Matěj Kuděj

Tenhleten Matěj Kuděj, jestli byl takovej dobrodruh, sednul na parník a odfrčel za moře, kde tu a tam makal, víc trempoval, a povídky jsou z jeho života tam, nasekal si docela zážitky. Určitě by si kolikrát nasekal pár plátků tlačenky a narejpal trochu brambor, protože to jeho trempování bylo spíš bezďačení napříč státama a věčný uskakování kose, kterou mávala dozajista Valerie Kaplanová v nejlepších letech. První příběh mě teda moc nechytnul, ale ty ostatní se mi dostaly pod kůži a dělaly tam dobrou společnost krvi a alkoholu. Příjemnej popis cest jízdou na slepo, čili ukrejvání před štiplístkem na tendru, za komínem, nebo i na nápravě, prakticky přes celou Emeriku. A když konečně dojedeš do správnýho města, tak tam málem zdechneš hladem. Ten, kdo v tý době vládnul celýmu území železnou pěstí i policajtama, byla železniční společnost. Nechtěl bych se na čundru přimotat mezi jejich krumpáče. To by byl můj konec. A jestli se tenhle pán znal s Haškem, bylo to určitě tak, že s ním po návratu domů cvičila ta spousta zážitků, nemohl spát a tudíž chodil do nálevny tlumit svoje myšlenky chlastem. Tou dobou tam furt seděl Hašek a pořádal pivní lázně a kontušovkový vánice, který Haška stály prachy, mozek, podobu, játra a zbytek života. Mám pocit, že jsem se zase dostal někam, kam jsem vůbec nechtěl a nevím jak z toho vybruslit. Stejně jako když jsem šel z hospody u Flory na náměstí Míru, odkud jsem chtěl na Synkáč, vlezl do tramvaje a když jsem se kouknul z okna, tak jsem se záhadně objevil přímo na Flóře, kousek od kebabu. No asi takhle, já si to určitě někdy znova přečtu a když to uděláš i ty, tak neprohloupíš. Mně to bavilo stejně, jako tenhle domácí vaječňák, kterej tu se mnou docela cvičí.... celý text

Dva Ivani aneb Vášniví Sudiči 1959, Vasilij Trofimovič Narežnyj

Na mým příkladu je tuze dobře vidět, že není od věci si něco přečíst víckrát. Já si myslel, že ti dva Ivani byli ve při spolu, jenže to ve skutečnosti bylo trošku jinak. Ale tolik jsem se neseknul. Například ruskej zapadákov jsem jako místo trefil. Takže žili byli Ivan Kreténovič Pitomcev a Ivan Spornič Dutohlavov. Já měl pocit, že jsou bratranci a možná spolu chrápou i v jedný posteli. Jejich soused, taky statkář a šlechtic je asi pěknej mazavka. Když něco vymlaskne, hned posílaj pro faráře, protože každej dostane pocit, že to jeho pomazání bylo poslední, a že natáhnul bačkory. Pak se ukáže, že ne. Nevěřil bych, že když Ivanovic králík okouše sousedovic hlávku zelí víc, než housenka běláska, tak to vyvolá sousedskou třetí světovou. Každej z těch Ivanů má syna. Jeden ho pojmenoval asi po nějakým chlastu a druhej po šišce tabáku nejspíš. Oba se vrátili ze školy po deseti letech a zjistěj, co dělaj jejich pomatený fotrové, a to, že soused, jehož jméno jsem si nezapamatoval ani napodruhý, má dvě dcery. Ono se říká, že jsou krásný, jako princezny. Pravda je ale taková, že široko daleko jiný holky nejsou, takže asi tak. A všichni ti hnojníci jsou tam prej šlechtici, což je podezřelý. Když ten spor nabere koule, tabák s chlastem se rozhodnou, že spor zrušej. Protože jim asi hučí v kládách jako v niagáře, jdou na to přes ty dvě holky. Jednou jim pomůžou s melounama, pak si je v nějaký chatrči tajně vezmou a holky jim pak pomůžou tajně, ovšem už legálně s koulema, pořádně vrchovatejma. Omlouvám se za použité výrazivo, ale nejsem úplně střízlivej a chytá mě fantas. A to je teprv půl devátý.. Trošku mi uteklo, jak spolu můžou žít legálně, a zároveň tajně tak, aby to máma nepoznala. Fotři nic nevědí, protože se furt tahaj po soudech, nebo místo hospodaření na svým panství škoděj ve velkým na panství toho druhýho. Jak tohle může dopadnout? Klapne to těm dvoum vykukům, stopnout ty soudy a nasadit fotrům soudovej Antabus? Spálej si vzájemně svoje panství? Stanou se z nich bezďáci? Naroděj se těm holkám, jedinejm v kraji melouny? Je Ivanovic společnej strejda Alibaba, Metuzalix, nebo přišel z Matrixu? Kdo všechno má ve skutečnosti v čem a v kom prsty? Trochu moc otázek na takovou barevnou knížečku. Ale nezoufej, všechny odpovědi tam najdeš. Příběh odsejpá, jak křemičitej písek z lopaty na dlažbu a já už musím odsejpat k lednici.... celý text

Na vejminku 1951, Vítězslav Hálek

Svojí neznalostí a jednoduchostí jsem se nechal nachytat. Nečekal jsem žádnou slávu od strejce Hálka, kterej žil tak dávno. Ne kvůli Hálkovi samotnýmu, ale spíš kvůli jazyku tý doby. Otevřel jsem to hlavně kvůli povídce Poldík rumař. Na ten se nachytat dám velice snadno, a rád bych se dozvěděl něco o výkonech, případně o rumovejch rekordech a zážitcích jistýho Poldíka. Hle, jak jsem se mýlil. Rumař je totiž předchůdce řidiče avie s konťákem na suť a odpad. Nicméně jsem kvůli tomu omylu nezuřil, ba ani jsem vzteky neotevřel žádnej z rumů v komoře. Byl jsem docela rád, že jsem si to přečet celý a ten starej jazyk byl docela snesitelnej, což se nedá říct o tehdejším životě na vesnici. Kdo má statek, je bohatej. Kdo ho nemá, má mozoly a naopak nemá nárok na holku ze statku. Leda na tu od slepic. Teď nevím, v mejch představách je ta od slepic hezčí a potem smrdí stejně, jako třeba selka. Jenom nemá nikdy ani volno, ani chalupu, ani peníze. Přesně jako já. Ten co má statek, tak zase nesmí zestárnout, protože ta lakota a nechuť živit ty, co už nezastanou práci je veliká. Nikomu nedojde, že když byl hnusnej on na starý, tak až on zestárne, budou na něj taky takový. Jako až se tobě ruka třásti bude, koryto ti synek udělá. Ale kdo ví, třeba se i někdo polepší, až ho trefí životní bumerang přímo za krk. Jiřík, to je zase sedlačina na téma, jak si jeden frajer, pohlednej, silnej a pracovitej, osedlá depresi a odjede s ní smrdět mezi ostatní vesnický bezďáky na místní Karlovo náměstí, nebo do šerwůdu. A to jen proto, že mu patří jenom svaly a košile, která na něm chytá prach a špínu. Rumař, kterej nemá nic společnýho s prvotřídním rumajzlem, což mě zklamalo, ze statku neni. Trošku se to vleklo a já trošku doufal, že se z něj stane rumajzl a bezďák. Teď už zmlknu, nebo všechno vykecám. Když to sečtu, tak jsem rád, že jsem si to otevřel. Neříkal jsem to už? Holčička, co si vždycky zdřímne v čerstvým hrobě, jako by ho chtěla zajet, se mi líbila. Zajímalo by mě, jaký na ní povolání testera hrobů zanechalo následky do dospělosti. I když to tam bejvá ve všech těch koscích smutný a občas to tam pěkně jiskří, tak se tam přesto i něco dobrýho stane. Tím se to liší od podobnejch příběhů z Ruska. Jiřík má teda trošku černýho Petra, ale někdo si ho vytáhnout přece musí.... celý text