tomas6658 komentáře u knih

O hříchu a (ne)možnosti jeho odčinění. O hříšnících a jejich životních osudech. A obecněji – o morálce a nahlížení na ni skrze zrcadlo doby. Témata lidské existence a jejich nekonečná obtížnost, z pohledu individuální a kolektivní etiky. Přetěžká látka, kterou Mann ztvárnil jako moderní románovovou adaptaci středověké legendy o životě papeře Řehoře od Harmanna von Aue („Gregorius auf dem Steine“), která vycházela ze středověkých mýtů a z antické báje o Oidipovi.

Epický příběh sourozenecké dvojice dětí vévody v Normandii a jejich zakázaného (incestního) milostného vzplanutí po otcově smrti, vyprávěný poutnickým mnichem Klementem. Z totoho zakázaného vztahu vznikne život, což vyvolá odchod bratra za pokáním do Svaté země a smrt, která jej na této pouti čeká. Sestra v tajnosti porodí dítě, které vysadí v lodičce na moře a ponechá svému osudu. Sama pak nese úděl vládkyně vévodství a kajícnice. Loďka s dítětem je zachráněna rybáři z ostrova a chlapec je vychován jako dítě rybáře, pod dohledem opata místního kláštera, který jej pokřtí jménem Gregorius. Opat jediný zná tajemství Gregoria, protože byl vybaven tabulkou, která obsahuje strašlivý příběh o jeho početí, a snaží se tuto skutečnost utajit před ostatními. Vlivem událostí, které se udají v chlapcově životě v jeho sedmnácti letech se Gregorius dozvídá a okolnostech svého početí, opouští studium v kněžském semináři a stává se rytířem, který vyráží do světa hledat své rodiče. Při svém putování naráží na vévodství, které je napadáno a ničeno sousedním vévodstvím. Nabídne své služby panovnici napadeného vévodství a její zemi zachrání tím, že přelstí agresora (panovníka) v boji, při kterém si dopomůže lstí. Tím si vyslouží ruku vévodkyně a splodí s ní dvě děti. Po čase však Gregorius s hrůzou zjišťuje, že si vzal za ženu vlastní matku. I on se tedy (stejně jako jeho otec) musí kát – odchází jako poustevník živořit na pustou skálu uprostřed jezera, kde stráví následujících sedmnáct let. Jeho matka-žena se vzdává panovnictví a jako řeholnice se stará o nemajetné a nemocné. Gregorius zázrakem na skále přežije a je nalezen církevními hodnostáři z Říma, kteří měli vnuknutí od boha, že na opuštěné skále u jezera naleznou novou hlavu církve. Z kajícnického Gregoria se stává mocný papež, který rozšíří věhlas církve i křesťanství. V závěrečné scéně přichází na setkání Gregoria a jeho matky, při které z moci svého velekněžského úřadu vykupuje z očistce hříchy její i svého otce...

Kompozičně se jedná o adaptaci středověkého eposu, vycházejícího z antické báje o Oidipovi. Von Hartmannovo středověké dílo je Mannem rozšířeno a doplněno, jak stilisticky, tak dějově. Odstup v podobě vypravěče příběhu, mnicha Klementa, umožňuje určitý nadhled a „hodnocení“ vyprávěné legendy – např. užití ironie, přechody mezi literární a slangovou řečí, mezi prozaickým vyprávěním a veršovanými pasážemi. Forma vyprávění je mnohdy ironická, čímž Mann překonává von Hartmanna, který napsal své dílo v duchu středověké morality. Leitmotivem je humanistický pohled na těžké prohřešení a možnosti (jsou-li vůbec nějaké) jeho odčinění. Na výjimečnost lidské viny, jejího odčiňování a lítostí nad ní. To vše v duchu humanismu, který byl celoživotním tématem tvorby Thomase Manna.

Příběh života jednoho uměleckého hochštaplera tak, jak byl viděn lidmi z jeho okolí. A k tomu filozofické úvahy Karla Čapka o funkci umění, o tom, co obnáší býti umělcem. To jsou dvě hlavní dějové linie posledního Čapkova nedokončeného románu, který vyšel po jeho smrti.

Bedřich Foltýn (později si nechával říkat Beda Folten) je člověk, který zápasí se svými vnitřními běsy a rozrevalostí. V mládí a za studií je svým okolím opovrhován a odmítán a jeho „útěkem“ z tíživé reality se stává přetvářka a umělecké dandyovství. Lidem ve svém okolí neustále připomíná, že pracuje na své opeře a že je zcela oddán umění. Toto je však pouhá póza a maska, která má překrýt jeho skutečnou podstatu – život hochštaplera, který využívá důvěřivé lidi, kteří včas nepochopí pravý stav věcí. Při studiích se seznámí s dívkou z dobře situované rodiny, kterou využívá jako prostředek na proniknutí do pražských intelektuálních a uměleckých kruhů. Ve víru nekončících opulentních matiné a večírků, které pořádá, se opět projevuje jeho manipulativnost – přisvojuje si hudební kompozice začínajících umělců a konzervatoristů a vydává je za své dílo. Ve svém velikášství také zadluží svoji ženu, což má za následek jeho rychlý společenský a osobnostní pád, způsobený jak neschopností reflexe relality, tak jeho alkoholismem. V závěru nědokončeného románu poté přichází na řadu esejistické zamyšlení nad posláním a podstatou umělecké činnosti, v jejímž kontrastu stojí umělečtí hochštapleři symbolizovaní postavou Foltýna.
Důstojná a působivá tečka za bohatou Čapkovou tvorbou.

Výbor z rané Meyrikovy povídkové tvorby (do roku 1920) – povídky ze sbírek Žhavý voják, Orchideje, Kabinet voskových figurín, Kouzelný rok německého šosáka a Netopýři. Ve této době byl autor, který žil část svého života v Praze, jedním z nejčtenějších tvůrců v německojazyčném prostředí. Jedná se o průřez povídek tehdy nového fatasticko-experimentálního směru literartury, se společenskokritickým a zároveň satiristickým, často až groteskním nábojem.

Gustav Meyrink již od mládí, které prožil v Praze, tíhl ke spiritismu a okultismu, a stal se jedním z průkopníků nového literárního žánru – fantasticko-experimentálního. Vedle toho působil i v několika humoristických časopisech (za všechny je třeba jmenovat Simplicissimus). Tyto motivy se odráží i v povídkách této sbírky – snoubí mystické a okultní jevy se satiristickou kritikou soudobé měšťácké společnosti, s obzvláštím důrazem na militarismus. Toto myšlenkové nastavení má své autobiografické ukotvení (například povídka G.M. odkazující na jeho iniciály). Meyrink sám se nejednou střetl s lidmi z okruhu pražských němců z vyšší společnosti (aféra v německém veslařském klubu, jehož byl členem, nařčení z finanční zpronevěry), kvůli kterým byl i krátce vězněn a vyšetřován policií. Vlivem těchto událostí se poté nadobro rozhodl opustit Prahu. Tyto životní prožitky se zrcadlí v celé jeho tvorbě - velká část jeho povídek i románů se explicitně či implicitně odehrává v Praze. Fantaskní příběh v povídkách z tohoto výboru má tedy často hrůzostrašný či hororový průběh a ústí fraškovitě či groteskně, často ve spojení s výsměchem soudobému vypjatému militarismu a maloměšťáctví. Zajímavá sonda do povídkové tvorby dnes již (vyjma románu Golem) pozapomenutého, kdysi tak známého autora. Z mého pohledu nejlepší povídky: G.M., Fialová smrt, Černá koule, Skopcoglobin.

Satirická komedie, pranýřující byrokracii pozdního carského ruského režimu, dnes jedno z klasických dramatických děl, které je dodnes adaptováno v divadlech po celém světě. Jedno ze stěžejních děl Gogolovy tvorby.

Oblastní město v odlehlé gubernii propuká v paniku – dle zvěsti má přijet na inspekci vládní inspektor z Petrohradu. Všichni vlivní potentátci města, v čele s hejtmanem, vzrušeně diskutují a přemýšlí, jakým způsobem zakrýt skuteční stav věcí ve městě. Najednou přichází „zaručená“ zpráva, že revizor nocuje v městském hostinci. Chlestakov - domnělý revizor a ve skutečnosti bezvýznamný ne příliš inteligentní úředníček a podvodník se rázem stává cílem přízně a podlézání všech těchto postaviček. Využívá této situace a přistupuje na dvojí hru – na jedné straně se tváří jako nesmlouvavý a mocný inspektor, se styky na nejvyšších místech, na straně druhé řeší svoji skutečnou tíživou ekonomickou situaci a ze zástupců města postupně vymámí peníze, pod požadavkem půjčky. Chlestakovovi, kterého hostí ve svém domě hejtman, se nastalá „hra“ natolik zalíbí, že začne přijímat audience různých skupin obyvatel, které se navzájem udávají a před tímto domnělým revizorem dehonestují. Započne npokrytě flirtovat s hejtmanovou ženou a dcerou, kterou nakonec požádá o ruku. Hejtman a jeho rodina, s vidinou společenského vzestupu a budoucího povýšení, spřádá plány na přestěhování do Petrohradu. Chlestakov ovšem pod záminkou nutného jednání odjíždí a jeho identita je vzápětí v závěrečné scéně prozrazena. Všichni aktéři jsou v závěrečné scéně konsternováni příjezdem skutečného revizora…

Dle legendy získal Gogol námět k této komedii od Alexandra Puškina a tento námět cizeloval postupem času do pětiaktové satirické komedie, která je kritikou byrokracie v carském Rusku – její hlouposti a zkorumpovanosti, a která se stala jedním z vrcholných dramatických děl nejen 19. století. Podle očekávání její uvedení na divadle naráželo na odpor právě těch představitelů státní moci, na které byla svojí břitkostí a kritičností namířena. Leitmotiv díla je nadčasový – jedná se tedy o klasické dílo, které dokáže oslovit diváky v jakékoliv době. Jedno z mých prvních seznámení s ruskou klasickou dramatickou tvorbou – a hned „trefa do černého“…

Jaká je hodnota cti člověka v konfrontaci se společností a s „vychýlením“ doby? Jak osvědčit charakter v atmosféře, která nahrává „honu na čarodějnice“, zjednodušování a překreslování reality? A jak je možné se bránit zostouzení? Jaké jsou možnosti obrany člověka proti ponižování a veřejné dehonestaci? Mnoho zásadních otázek lidské existence – těžké, či spíše zhola nemožné „přesné“ odpovědi. Toto téma lidské integrity a cti je ústředním motivem této Böllovy kratičké novely s velikým společenským přesahem, která ve své době velmi zarezonovala západoněmeckou společností.

Provinční západoněmecké maloměsto, období začátku 70. let 20. století. V rámci poválečného vývoje a více či méně neúspěšného potýkání se (a snad i vyrovnávání) německé společnosti s nacistickou minulostí, přichází i do tohoto převážně středostavovského prostředí fenomén, který se zrodil v západním Berlíně a dalších západoněmeckých velkoměstech – levicový terorismus, reprezentovaný RAF (Rote Armee Fraktion), která vznikla jako výsledek radikalizace části levicové německé mládeže, z generačního konfliktu mezi nimi a jejich rodiči, v pohledu na to, jakým způsobem zpracovávat temnou nacistickou minulost. Kateřina Blumová, žena pocházející z venkovského prostředí, zaměstnána v domácnosti Dr. Blorny, místního právníka a intelektuála, se zaplétá do tenat nastalé celospolečenské nálady tím, že se seznamuje na jedné párty s člověkem, který je pronásledován policií za spáchání loupežného přepadení a je podezříván z napojení na RAF. Kateřina je zatčena a vyšetřována – je podezřelá v napomáhání útěku svého milence před policií. Velmi záhy se ovšem také stane předmětem dehonestující mediálním kampaně celostátních novin (alegorický odkaz na Bild-Zeitung) a její život je veřejně propírán sérií článků, které mají denunciační charakter, překrucují fakta a očerňují Kateřinu. Tím se stává předmětem veřejné debaty nejen v místě svého bydliště, ale i v široké společnosti. Ačkoliv jí není prokázána trestní odpovědnost či spoluúčast na činech svého milence, Kateřinina pověst je negativní mediální kampaní zcela zničena, což na ní zanechává psychické následky. Kampaň se zaměřuje také na zaměstnavatele Kateřiny, manžele Blornovy, které vykresluje jako sympatizanty komunistů a levicového terorismu, což zapříčiní manželskou krizi a úpadek profesní kariéry Dr. Blorny. Překroucená a lživá kampaň jakoby rezonovala s atmosférou ve společnosti, jejíž velká část volala v té době po agresivním potírání všech těch, kteří byly (byť často zcela mylně) označováni jako komunisté. Po návštěvě novináře, který sérií článků pro NOVINY píše, také umírá Kateřinina matka. Tyto události mají fatální dopad na Kateřinin život, zhroucení veškerých společenských vazeb (na základě lživých článků je terčem řady výhrůžek a útoků), na její základní lidskou důstojnost. Ponížená se odhodlává k činu motivovanému zoufalstvím…

Böll v této novele vystupuje kriticky ke společenské atmosféře doby počátku 70. let 20. Století, která byla v Západním Německu těžce poznamenána celospolečenskou polarizací a důsledky teroristických činů ultralevicové RAF. Tako atmosféra se niterně dotýkala i autora samotného – byl označen rozhlasovým novinářem Waldenem za duchovního otce tohoto terorismu. V atmosféře rozjitřené doby, kdy část společnosti volala po radikálních krocích, byl Böll jakožto významný západoněmecký levicový intelektuál dehonestován, jeho postoje a názory napadány, a to i ze strany některých vrcholných politků, což nakonec vedlo i k jeho dočasnému vystěhování do Irska. Kromě výrazné společenskokritické roviny díla je zde velmi významný aspekt kritiky médií – především Bild-Zeitung, které v tehdejší době výrazně přispívaly k další polarizaci společnosti. Předobrazem díla je Schillerova povídka Zločincem pro ztracenou čest (Der Verbrecher aus verlorener Ehre), která zpracovává téma „obrany“ člověka proti útoku na jeho mravní integritu a její následky. Sjednocujícím, a v autorově díle jako červenou nit táhnoucím se, je univerzální téma lidské humanity, nedotknutelnosti lidské cti. Nadčasové téma v podání jednoho z nejvýznamnějších německých spisovatelů 20. století.

Jeden z vrcholů Millerovy tvorby, za kterou získal Pulitzerovu cenu. Bez nadsázky se jedná o klasické dílo americké dramatické tvorby 20. století. V mnoha ohledech nadčasové dílo, které je dodnes hráno v divadlech po celém světě.

Willy Loman je zaměstnán jako obchodní cestující, putující Novou Anglií, jako dlouholetý zaměstnanec jedné newyorské zasilatelské společnosti. Nyní, kdy mu postupně ubývají síly, stupňují se problémy (série havárií, zhoršující se zdravotní i mentální stav) by rád s blížícím se důchodovým věkem dokončil splacení hypotéky svého domu, zanechal náročného neustálého cestování a nechal se zaměstnat v sídle své společnosti v New Yorku. V zaměstnání se mu čím dál tím více nedaří – přestává splňovat požadavky svého zaměstnavatele – stává se „neúspěsným“. Jeho rodinné poměry také nejsou příliš utěšené – ačkoliv jeho manželka Linda je mu oddanou (a poněkud velmi materiálně zaměřenou) partnerkou, která přehlíží či bagatelizuje jeho zhoršující se fyzické i kognitivní síly a jejich dopady, jeho syn Biff je věčný dobrodruh, který se po letech strávených námezdní prací v různých koutech USA vrací do rodného domu, mladší syn Happy zůstal svobodný a de facto „přítěží“ ve Willově domě. Biff si po návratu naplánuje, že spolu s Happym založí sportovní obchod, na který získají půjčku od Biffova bývalého zaměstnavatele. Tato, do značném míry iluzorní, představa bere velmi rychle za své. Vlivem stupňujícího se sporu s Biffem, který jej klame o svých domnělých profesních úspěších, a kterému Willy vyčítá to, že v životě nic nedokázal, dochází u Willa ruku v ruce s neutěšeností vlastní pozice a horšící se ekonomické situace v domácnosti k nástupu psychických problémů (paranoia, imaginární rozmlouvání s mrtvým bratrem, zmatené chování a velmi nepředložené jednání). To způsobuje postupnou ztrátu kontakt s realitou – Willy žije v iluzorní představě o tom, že je úspěšným obchodníkem a jeho synové jsou na dosah podnikatelského úspěchu – to ovšem silně kontrastuje s realitou vlastního neúspěchu i neúspěchu jeho synů. Pomyslný pád přichází v zápětí – při snaze přimět svého zaměstnavatele k přesunu do newyorské kanceláře společnosti. Místo vyjednání této pozice je Willy kvůli své dlouhodobé „nevýkonnosti“ a agresivnímu a zmatenému jednání propuštěn. Vyústěním je vyhrocená konfrontace s Biffem, kterého Willy při zjištění krachu jeho podnikatelských záměrů zatracuje a vykazuje z domu. Následně páchá Willy sebevraždu ve svém autě, aby bylo možno z vyplacené životní pojistky splatit zbytek hypotéky…

Leitmotivem dramatu je kritika „amerického snu“ – materiální společnosti měřící hodnotu člověka pouze měřítkem jeho profesního úspěchu. Kritika zkomercionalizovanosti lidských vztahů, která zasahuje i do kruhu nejbližší rodiny. Miller byl v průběhu 50. let 20. století, jakožto člen Komunistické strany USA a levicový intelektuál, terčem vyšetřování nechvalně známého Výboru pro neamerickou činnost v rámci tzv. mccarthismu, mj. i kvůli jeho kritickému dílu, prezentovanému Smrtí obchodního cestujícího. Vydařená je i Schlöndorffova filmová adaptace z roku 1985, s excelentním Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Působivé a nadčasové.

Poslední, za života Frischova života vydaná novela. Specifickou formou (výslechové protokoly, volný tok myšlenek a asociací) pojatý příběh, se zdánlivě kriminální zápletkou. Po jejím sepsání přestal Frisch kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu s tvorbou.

Dr. Schaad je soudně vyšetřován v souvislosti s důvodným podezřením ze zavraždění jeho exmanželky. Svoji vinu popírá. Vlekoucí se soudní proces se ovšem ničivým způsobem dotýká jeho soukromí - na přetřes přichází mnoho detailů z jeho intimního života - nevyrovnaný vztah k ženám (ztroskotání několika manželství) i jeho samotářství a vnitřní „rozervanost“. Vlivem toho se bortí i poslední „jistoty“ v jeho životě – uzavření doktorské praxe, vykořenění ze společnosti – osamocení vlivem stigmatizace kvůli medializaci soudního řízení. Vlivem všech těchto okolností dochází k psychologickému rozložení osobnosti hlavního hrdiny a jejím vlivem k falešnému doznání, že svoji bývalou ženu zavraždil, ačkoliv byl skutečný pachatel dopaden a k pokusu o sebevraždu…

Kriminální zápletka a její vývoj (soudní líčení, výpovědi obžalovaného a mnohých svědků) je prvním plánem děj. Druhým plánem či vrstvou je volný tok myšlenek ohledně odehrávajících se dějů a jejich niterné reflexe hlavní postavou. V duchu celoživotního autorova tvůrčího tématu – důsledné hledání vlastní identity a pravdy, byť i za cenu obětí, tázání se na smysl lidského konání – se zrcadlí i jednání hlavní postavy – jeho postoje a konání se mohou zdát jako podivínské a zvláštní, mají ale svoji vnitřní opodstatněnou logiku. Dr. Schaad ví, že není vinen tím, že zavraždil svoji bývalou ženu, tedy ve smyslu obžaloby. Uvažuje ovšem nad svým „provinění“ vůči ní i dalším svým bývalým partnerkám a dalším lidem ze svého okolí. Tím se cítí vinen. Výrazné téma reflexe osobního provinění vůči blízkým lidem. Motiv smrti je zde jakousi reflexí toho, že představují jakousi poslední pravdu v životě každého člověka. Důstojný závěr díla jednoho z nejvýznamnějších novodobých autorů z oblasti německy mluvících zemí.

Novela z prostředí pařížské vyšší společnosti, spadající do střední části intenzivního a relativně krátkého Maupassantova tvůrčího období (1880 – 1890, novela vyšla v roce 1884).

Dva přátelé z vyšších pařížských kruhů, lehkomyslní a zábavu vyhledávající dandyové, se ve společnosti seznamují s šarmantní ženou – prostitutkou pro pány z vyšších kruhů Oktávií, a její dcerou, mladičkou a krásnou Yvettou. Yvetta učaruje jednomu z pánů natolik, že se do ní bezhlavě zamiluje. Yvetta je okouzlující mladá dívka, ještě nikoliv zcela vyzrálá, zdá se, že ještě nezkažená obvyklími mravy a pokrytectvím lidí z vyšší společnosti. Díky svému atraktivnímu vzhledu je doslova obletována dobře postavenými pány, kteří se ji snaží získat za svoji milenku. Nyní se stane cílem milostných snah bohatého, volnomyšlenkářského a zhýralého pana Servigniho. Ve zdánlivě nekončícím proudu večírků, bálů a opulentních hostin a radovánek se snaží stále více s dívkou sblížit. Ta nejprve vzdoruje a zdráhá se, poté se však do Servigniho zamiluje. Ten však vůči ní nehraje zcela čistou hru, jelikož ví, že vhledem ke společenskému postavení Yvetty a její matky, je pro něj vyloučeno nabídnout jí manželství. Po roztržce s matkou a uvědomění si tíživé pravdy – že je dcerou kurtizány, byť pro pány z vyšších kruhů a ve snaze se vyhnout matčině životní dráze, dojde k Yvettině deziluzi, vedoucí k pokusu o sebevraždu…

Jedná se veskrze a pro autora zcela příznačně o realistické dílo, reflektující jeden z jeho častých motivů – žena jako oběť uspokojení společenských konvencí a (marná) snaha hlavní hrdinky se z této „danosti“ vymanit. Děj sleduje Yvettino zrání a citové i tělesné dospívání, konfrontaci jejich romantických představ s realitou okolní společnosti. Poetické a velmi lidské.

Jedno z vrcholných Čapkových dramat. Algorie na vzestup nacistického Německa a obžaloba jeho nelidskosti. Jedno z nejvýznamnějších děl české dramatické tvorby.

V nejmenované zemi (alegorie na nacistické Německo třicátých let) se dostává k moci diktátorský maršál (říšský kancléř Hitler a jeho vzestup k moci v roce 1933). Souběžně s touto událostí dochází k rozmachu padnemie tzv. bílé nemoci – nemoci podobné malomocenství, která postihuje všechny lidi v populaci nad 40. let věku. Lékaři, ani ti prominentní a privilegovaní, si s touto nemocí neví rady – nákaza se rychle šíří a způsobuje u všech nakažených jistou a bolestivou smrt. Na pozadní těchto událostí se objevuje u svého někdejšího nadřízeného, nyní vysoce postaveného dvorního rady (a proponenta nového totalitního režimu), jistý doktor Galén, idealistický lékař chudých s tím, že má léčebný postup, který dokáže vymítit bílou nemoc. Nejprve je podezříván z prospěchářství a vysmíván svými kolegy, stejně tak jako je zpochybňováno jeho vlastenectví (jedná se o státního občana, ovšem o syna cizinců). Je na něj činěn nátlak, aby prozradil svoji lékařskou metodu, ten ji ovšem nechce prozradit, jedině za to, že mu bude garantováno ukončení příprav na válku a to, že bude jeho země usilovat o stálý mír. Jeho idealismus je tvrdě odsuzován nejen v řadách jeho kolegů – z nichž se mnozí snaží být konformní s novým režimem – tak i u veřejnosti, po zveřejnění jeho apelu o mírové snahy. S postupem času a rozšířením bílé nemoci se na něj obrací mimo obyčejných zoufalých a umírajících lidí nakonec i prominenti režimu – nejdřív baron Krüg (alegorie na významného zástupce tehdejšího německého zbrojního průmyslu, Gustava Kruppa). Dr. Galén jej však odmítá léčit a žádá jej nejdříve ukončit veškerou zbrojní výrobu, což je zamítnuto samotným maršálem. Baron Krüg páchá v nastalém zoufalství sebevraždu. Nakonec se na Galéna obrací sám maršál, umírající na bílou nemoc, prostřednictvím svých dětí. V závěrečné scéně je doktor Galén ubit zfanatizovaným davem, který očekává brzkou válku…

Výrazné dramatické dílo – alegorie odsuzující válečné běsnění a nelidskost hitlerovského režimu v Německu po roce 1933. Hlavním motivem je důsledný humanistický postoj – odmítnutí všeho, co ničí lidský život, v první řadě nenávist vůči cizincům a jinak smýšlejícím lidem a fanatického schvalování příprav na útočnou válku. Nutnost pro každého, kdo chce pochopit Čapkovo dílo. Výsostně lidské a nadčasové.

Sbírka dvou kratičkých povídek o prvním dni války a jejím konci, s mnoha autobiografickými prvky – Böll byl sám ihned na začátku války odvelen na „několikatýdenní“ vojenské cvičení, které se skončilo návratem ze zajetí po konci války. Jedno z významných děl německé literání skupiny „47“.

Když válka začala:
Povídka z prostředí telefonního týlového útvaru na začátku druhé světové války. Popis rozbíhající se válečné mašinerie a souvisejících nesmyslných odehrávajících se příprav, na pozadí s odchodem stále více a více bojových útvarů na frontu. Hlavní hrdina je spojařem a prožívá určité bezčasí v očekávání propuknutí válečného konfliktu, narážejíce stále více na absurditu vojenské mašinerie, na indoktrinaci svých vojenských kolegů, podporující nacistickou propagandu. Postupem času se dostává do opozice proti svým velitelům i proti všeobecnému nadšení pro válku a stále více dává najevo svoji nevoli proti jejím projevům – např. benevoletním přístupem k těm, kteří válku horlivě podporují a ke stupňující se vynucované vojenské disciplíně. Dochází k zjištění, že vyrovnávání se s absurditou dané doby a situace není možno s nadhledem a humorem, neboť „se zdálo, že válka odnímá komickým věcem jejich komiku“. Za svůj liknavý přístup je hlavní hrdina potrestán tím, že je převelen k vojenskému útvaru, který má narukovat na frontu. V první momenty války je také konfrontován se ztrátou svého jediného kamaráda u útvaru, který byl zabit při prvních bojových operacích…

Když válka skončila:
Autobiografická reflexe posledních dnů konce druhé světové války. Tentýž hrdina se po šesti letech vrací spolu s kolonou dalších německých zajatců z anglického zajetí zpět do Německa. Doba je poznamenána všeobecným zmarem, nedostatkem a bujícím černým trhem. Znechucen nad svými spoluzajatci (mnozí z nich se snaží oživovat nacistický sentiment a nejsou schopni akceptovat všeobecnou kapitulaci) se dostává náš hrdina stále do většího sporu jak s německými vojáky, tak se svými strážnými, odmítající se podílet na bující šmelině a chovat se konformně tak, aby mohl mít ze situace všeobecného zmaru jakýkoliv osobní prospěch. Po propuštění ze zajetí se vydává zničenou krajinou hledat svoji snoubenku, se kterou plánoval svatbu. K celkové deziluzi se přidává zklamání, že jej zradila…

Celkově se jedná o typicky „böllovské“ povídky, odsuzující absurditu a zvrácenost válečné mašinerie a toho, co přináší a přinesla jak Německu, tak jeho společnosti – ať už se jedná o fanatismus nebo oportunismus při drancování zničené země po válce (černý obchod, prospěchářství). Nemožnost reflektovat s humorem absurditu válečného času. Hlavní hrdina je zároveň jako svého druhu solitér – vnímán svým okolím jako podivín, nepochopen a často za své jednání odsuzován. Cílem je ukázat na absurditu války a kritiku společnosti, která ji umožnila a která se s ní zároveň následně nedostatečně vypořádala.

Interpretace středověké legendy o působení církevní inkvizice v dobách honů na „čarodějnice“, sepsána autentickým dobovým jazykem. Historicko-společenská kritická sonda do dob francouzského vrcholného středověku.

Zulma, mauretánská mouřenínka, která byla vychována v klášteře ve Francii, je ve svých patnácti letech odvlečena jedním z mnichů a sexuálně zneužívána. Stává se z ní milenka dobře situovaných pánů, vydržována a obklopována bohatstvím. To neunikne závisti jejího okolí a přes udání ani církevní inkvizici ve městě Tours. Ta nejprve podrobí výslechům a denunciaci její milence, posléze připraví „čarodějnický“ monstrproces samotné Zulmě. Na pozadí probíhá mocenský souboj o vedení kapituly ve městě Tours a o to, jakým způsobem bude rozdělen její značný majetek mezi církevní hodnostáře. V závěrečné části novely je popisováno mučení Zulmy za účelem vynucení jejího přiznání (obvinění z čarodějnictví) a veškeré atributy související s inkvizičním procesem, včetně závěrečné popravy upálením na hranici.
V doslovu je citován dopis jednoho z účastníků procesu svým potomkům, kde je nabádá držet se stranou od mocenských bojů ve vyšších kruzích společnosti, k žití prostým životem v ústraní zájmu vrchnosti. Paradoxem je, že dopis je nalezen v domě vnuka, který byl popraven za účast na vzpouře jedné části šlechty proti panovníkovi…

Svým zaměřením se jedná o odsouzení středověké pokrytecké morálky a neomezeného vlivu katolické církve a jejich hodnostářů, soupeřících mezi sebou nejen o vysoké posty, ale i o majetek obětí inkvizičních procesů. Pod domnělou ochranou morální „čistoty“ se odehrávají mocenské boje a jedinou skutečně podstatnou hodnotou je pro zúčastněné postavení a z něj plynoucí moc a majetky. Také ti z řady Zulminých milenců, kteří se dovedou před inkvizicí vykoupit, odcházejí nepotrestáni. Démonizování a zatracování jinakosti, jako další motiv, je v podstatě lidské společnosti vlastní do dnešních dní. Literární realismus ve své čiré společenskokritické formě.

Popis jednoho dramatického letu. A jeho myšlenkový přesah. I tak by se dala charakterizovat kratičká Exuperyho novela, líčící jeho vzpomínku na let v Patagonii, který uskutečnil v době, kdy působil jako ředitel letového provozu letiště v Buenos Aires v Argentině.

V intencích autorova filozofického humanismu se jedná v prvním plánu o popis komplikací souvisejících s ocitnutím se během letu do Patagonie v bouřkových vzdušných vírech a s následným zápasem o přežití. V druhém se jedná o reflexi tohoto zápasu, jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti stejně tak jako faktické nemožnosti přenést takové okamžiky ve vyprávění ostatním lidem. Ústřední myšlenkou je, že význam fyzického utrpení působí na ostatní tehdy, pokud je ukázáno ve svém duchovním smyslu. Působivé a humanistické, ostatně jako všechna autorova díla.

Jak hluboká a nepřekonatelná může být lidská osamělost? Je touha a snaha změnit svůj život odsouzena předem k nezdaru a je dána lidským údělem a okolnostmi? Na tyto vrcholné otázky lidské existence hledá a (logicky) nenachází odpovědi útlý Rothův filozofický román, z mého pohledu jeden z vrcholů jeho beletristické tvorby.

Chudý propuštěný válečný zajatec Gabriel Dan je na dlouhé cestě. Cestě z ruského zajetí bezprostředně po konci první světové války. Je krátce po první světové válce a putováním vysílený Gabriel přichází do nejmenovaného haličského města za svými příbuznými a ubytovává se v nejlepším (v podstatě i jediném možném) městském hotelu. Zde se setkává s mnoha rozličnými lidmi, od chudých cirkusových artistů, přes drobné židovské obchodníky, místního hotelového portýra, starého vojenského lékaře, až po městský patriarchát – majitele místních továren a velkoobchodníky. Gabriel chce pokračovat na cestě do západní Evropy, snad i do Ameriky, nedokáže ovšem od bohatého strýce získat na další cestu žádné peníze. V sílícím přílivu dalších navrátivších se zajatců se setkává se svým kamarádem Zvonimirem, se kterým sdílí i hotelový pokoj pro chudé hosty i těžký úděl chudých námezdních dělníků. Ačkoliv oba sní o odchodu, jsou jakousi nezbadatelnou silou připoutáváni k městu i hotelu. Poválečná situace proletariátu se ve městě i zemi dále velmi zhoršuje, až nakonec přichází pokus o lidovou revoluci, do jehož čela se Zvonomir postaví. V závěrečné dramatické scéně se všechny dosavadní dané poměry mění a hotel do základů vyhoří, následkem krvavého střetu vzbouřených dělníků a povolané armády…

Hotel Savoy je zde vykreslen jako alegorický symbol lidské existence a potažmo celé soudobé, poválečné společnosti. Společnosti, kde v jednotlivých patrech žijí lidé podle svého předurčení, osudu i společenského postavení, od nejchudších k nejbohatším. Řečeno s autorem: „Hotel Savoy byl něco jako svět, navenek obrovský lesk s oslňující nádherou sedmi poschodí, ale uvnitř, blízko Bohu, bydlela bída. Co stálo nahoře, leželo dole, pochováno ve vzdušných hrobech a hroby se vrstvily v útulných pokojích boha zazobanců, kteří seděli dole v klidu a blahobytu.“ Vedle nemožnosti se vypořádat se s lidským osudem a jeho nezvratnou daností, která je provázena melancholickým stylem vyprávěni, je zde významným motivem osud židovských obyvatel Haliče po první světové válce (bez ohledu na jejich společenské postavení) – jejich odsouzenost k vyhnanství a odchodu do západní Evropy či do Ameriky. To bylo vedle reflexe poválečných událostí a autobiografického srovnávání s pocitem vykořenění bývalého frontového vojáka a válečného zajatce v nové, poválečné době, jedním z hlavních témat autorovy beletrie i odborné tvorby. Obdivuhodné a svojí melancholií podmanivé dílo.

Kronika zániku rakousko-uherské monarchie, zániku a zmaru a nemožnosti člověka se s ním vyrovnat. Volné pokračování románu Pochod Radeckého, ságy rodiny Trottů, porakouštěného slovinského rodu. A především velmi přiléhavá freska – zprostředkování pohledu na zánik jedné epochy, kterou následovala deziluze z nových „pořádků“ a nástup fašismu, to vše protkáno autorovou autobiografií.

Karl Ferdinand Trotta je potomek šlechtického rodu Trottů, původem slovinského, jehož předek byl povýšen do šlechtického stavu za záchranu života rakouského císaře v boji na frontě. Je to postava plná rozporů – ovlivněna slovanským vlastenectvím svého otce, který pro rodinu nashromáždil značný majetek v americkém vystěhovalectví. Karl Ferdinand dospívá a prožívá svoji ranou dospělost bezstarostným způsobem života vysokých vrstev v císařské metropoli Vídni, tehdy kosmopolitním městě, které obývají obyvatelé ze všech koutů císařství. Obklopen sobě rovnými potomky šlechtických rodů, jakéhosi tehdejšího c.k. establishmentu. Kavárenské povalečství a rozpustilé večírky a vyjížďky v Prátru ovšem záhy nahrazuje vypuknutí první světové války, do které Trotta nadšeně narukuje ve vidině rychlého vítězství rakouské monarchie. Spolu se svým slovinským bratrancem Brancem a galicijským židovským kočím Manesem, rodinným známým, se zúčastní bojů na východní frontě a padá do ruského zajetí. Po složité zajatecké anabázi se až z dálného východu vrací do revoluční Vídně roku 1918. Staré mocnářství je minulostí a zítřek ještě není zcela jasný. Zde se shledává jak se svojí rodinou, ale i se zcela jinou životní realitou – manželčino odcizení, zchudnutí rodiny, která prodělal jmění na krachu měny a válečných půjčkách. Tváří v tvář nové době se Trotta, jakožto příslušník „ztracené válečné generace“ potýká s neschopností adaptovat se na nové poměry, stejně jako většina jeho přeživších přátel z bývalých aristokratických kruhů. Pocit vykořenění vyústí závěrečnou scénou u Kapucínské krypty, pohřebiště císařského habsburského rodu, v den připojení Rakouska k nacistické třetí říši…

Pocity spojené se zánikem císařství Roth trefně shrnuje skrze postavu Trotty: „Možná, že v skrytých hlubinách našich duší spaly ony jistoty, jímž říkáme předtuchy, především jistota, že starý císař umírá každým dnem, o který déle žije, a s ním monarchie, ani ne tak naše vlast jako naše říše, cosi většího, širšího, vznešenějšího než pouhá vlast.“ Vystihují pocit vykořenění, ztráty jistot a neschopnosti adaptace na poválečné poměry, zvláště pro generaci účastníků války, mezi které sám Roth patřil. V závěru románu je načrtnuta paralizovanost oné „ztracené“ generace tváří v tvář dalšímu ohrožení, v době nástupu fašismu a v předvečer další války. Jedná se o pozoruhodnou autobiografickou analýzu „ztraceného času“, poslední fáze rakouského mocnářství. Jak Roth kdysi poznamenal: „Nejsilnější prožitek mého života byla válka a zánik mé vlasti, jediné, kterou jsem kdy měl: rakousko-uherské monarchie.“ Lidské a působivé.

Soubor tří novel z různých Werflových tvůrčích období, které spojuje pro autora typický hluboký ponor do psychologie postav a jejich konání. Kniha byla vydána k příležitosti 80. výročí autorova narození a k 25. Výročí jeho smrti. Ve všech třech případech je přítomný výrazný motiv střetu ideálů a tužeb jednotlivce s nepříznivou životní realitou (a její vnitřní reflexí), která vyúsťuje buď ve zmar a absurditu, nebo v tragédii. Novely nesou i významnou autobiografickou stopu.

''Dům smutku'' je příběhem o jednom známém pražském malostranském nevěstinci, jeho majiteli a událostech v předvečer první světové války. V atmosféře upadajícího c. a k. mocnářství, si dům žije vlastním „životem“ v podobě životních příběhů prostitutek a jejich zákaznictva. V ústředí vyprávění je majitel podniku, stárnoucí židovský podnikatel Maxl Stein. Den za dnem plyne bezstarostně ve víru zábavy (a občasných konfliktů dámského osazenstva nevěstince), až na scénu přijde jednoho večera nečekaně zpráva o sarajevském atentátu, který znamená začátek konce, nejen podunajské monarchie. V následném sledu událostí umírá Maxl na mrtvici. Tím se zpečetí o osud nevěstince, jehož historie se odvíjela od konce třicetileté války a který krátce po smrti svého majitele zaniká – záhy po pohřbu, který majiteli vystrojí jeho bývalí zaměstnanci – tím vytvoří z domu „radosti“ (nevěstince) na krátkou dobu dům „smutku“ – místo posledního rozloučení se zesnulým…

''Schodiště v hotelu'' je příběh mladé dívky z vyšší společnosti, která se ocitá tváří v tvář prvnímu zásadnímu problému ve svém životě – nechtěnému těhotenství s mužem, kterého se chystá opustit, ve vysněné vidině života s jiným mužem, se kterým (přes počáteční nesouhlas svých rodičů) začne brz plánovat sňatek. Pohroužena do vnitřních myšlenek, zmatena a poblouzněna představami o svém budoucím životě, začíná ovšem pociťovat i jakousi „prázdnotu“, která ji začíná obklopovat. V nastalém pomatení mysli přichází tragédie…

''Italská operní sezona'' je název novely z roku 1912, z období Werflova působeí v lipském nakladatelství. Novela není dokončena a pojednává o prostém selském mladíkovi Vladimirovi, který vykonává vojenskou službu u pražského útvaru. Popisuje jeho vnitřní psychické zrání a střetu reality všedního života s jeho ideály a tužbami o jeho naplňování. Teprve na prahu dospělosti, v touze následovat své vysněné ideály, není Vladimír svým okolím přijímán, je vysmíván a v podstatě působí jako outsiderský podivín. V jakési zoufalé snaze o vzepětí se nepřízni své tristní situace se Vladimír marně pokouší o lidské sblížení s šikovatelem Dubrovským, svým velitelem, ke kterému nekriticky vzhlíží. Své touhy a naděje ve své prostotě upírá na večerní představení v opeře, na které mu jeho kamarád z gymnázia nabídl vstupenku…

Soubor povídek o fiktivním kibucu a životě v něm v 50. letech 20. století, do kterého se promítají autobiografické prvky – Amos Oz sám strávil své dětství a mládí v prostředí kibucu.

Krátké povídky vykreslují životní běh obyvatel kibucu, s výrazným motivem střetu jednotlivce, jeho individuálních snů a ideálů, s kolektivistickým duchem kibucnického společenství. Jednotlivé postavy se prolínají vícero povídkami, ať už v roli ústřední nebo okrajové postavy daného příběhu. Ať už se jedná o nemožnost prosazovat a naplňovat své plány, které se střetávají s odmítáním okolního společenství, nebo rozmanité prosté události v životech členů kibucu, jedná se vždy o hluboce lidské a dle mého velmi odlehčeným a sympatickým způsobem psané příběhy, nesoucí silné humanitní poselství - ať už v podobě obhajoby osobní svobody jednotlivce, ideálů a principů lidské pospolitosti, nebo třeba oslavu života a díla prostých lidí. Krásné, poetické a LIDSKÉ.

Beletristicky zpracovaný osobní dopis (původně zamýšlený jako předmluva k jeho románu) Exupérimu příteli Léonu Werthovi, francouzskému spisovateli a literárnímu kritiku židovského původu, skrývajícímu se za 2. světové války před rasovou perzekucí na francouzském venkově. Poslední dokončené dílo před autorovou smrtí – sestřelení při průzkumném letu v roce 1944.

Jedná se formou o filozofický traktát s ústředním tématem lidské humanity a zamýšlení se nad ní, umocněný dobou svého zvyku, kdy Exupery přemýšlí intenzivně nad tím, co ona „úcta k člověku“ ve válečné situaci obnáší a čím je jí povinován on sám, na základě zážitků ze svého života - ať už jako průzkumný pilot, nebo jako reportér pokrývající španělskou občanskou válku. Ať už se autor zamýšlí nad nuceným exilem před nacistickou hrozbou a jejími dopady na psychiku člověka, svojí vlastní situací exulanta bojujícího za osvobození Francie, nad společně sdílenými prožitky, nebo nad budoucím vývojem ve Francii, vždy klade na zřetel význam hodnoty přátelství k Werthovi, a v širším slova smyslu víru v lidský humanismus jako odpověď na fašismus a útlak. Zamyšlením nad budoucím vývojem, které má optimistický náboj, je v autorově přesvědčení, že „pravda zítřka se rodí z včerejšího omylu a rozpory, které je potřeba překonat, jsou živnou půdou pro náš růst. Včerejší pravda je mrtvá“.
Lidské a nadčasové, podněcující k zamyšlení…

(SPOILER) Jaké následky má konání, které je těžké dohlédnout? Je možné jednat účelně, ovšem nikoliv morálně, a nezaplatit za to daň? Existuje satisfakce a možnost nápravy věcí, které se vymknout kontrole člověka? Tyto (a jim podobné) otázky lidské existence nahlíží ve svém posledním románu Joseph Roth.

Hlavní postava románu, baron Taittinger, důstojník jezdectva přidělen ke zvláštním službám generálního štábu, je zainteresován do zajištění návštěvy perského šáha u rakouského císařského dvora. Šáh, neomezený vládce, při jedné z recepcí zatouží strávit noc s jednou z žen šlechtice z vysoké společnosti. Taittinger je povolán k řešení nastalé delikátní situaci, která hrozí velikým faux pas. Díky znalosti vídeňských kruhů navrhuje morálně pochybné a cynické, ale věcně účinné řešení – namísto hraběnky (a Taittingerovy tajné milenky) je šáhovi „předvedena“ Taittingerova bývalá milenka Mizzi, barončina dvojnice a žena z nízkých vídeňských společenských poměrů, se kterou má nemanželské dítě, a která se živí prostitucí. Záměna se vydaří k všeobecné spokojenosti všech zúčastněných a šáh obdaruje Mizzi okázalým perlovým náhrdelníkem. Jelikož jde o delikátní a utajovanou aféru, do které jsou zainteresovány nejvyšší kruhy, celá záležitost podléhá přísnému utajení. Jedním z důsledků je odvolání barona Taittingera k vojenské posádce (k jeho jezdeckému pluku do Mohelnice na Moravě). Mizzi, která se začíná vnímat následkem události jako dáma z vyšší společnosti, opouští své „řemeslo“, prodává svůj dar od šáha a vede rozmařilý okázalý život, naplněný marnivým utrácením a lehkovážností. Důsledkem své lehkomyslnosti ovšem záhy o svůj nově nabytý majetek přichází – je podvedena jedním ze svých milenců a následně odsouzena a uvězněna. Baron Taittinger, degradován a odsunut, prožívá stále větší osobností a morální úpadek, kombinovaný s finančním bankrotem a alkoholismem. K tomu všemu jej vyhledá jeho nemanželský syn Xandl, který byl „uklizen“ v internátní škole, a který na něm vyžaduje peníze. V již tak obtížné situaci se začnou objevovat „kostlivci z minulosti“, kdy barona vyhledá bývalý redaktor Kronenzeitung Lazik a začne jej vydírat ohledně zveřejnění skandální záměny, ve které Taittinger figuroval. Vyústěním všech těchto okolností je propuštění Taittingera z armády a jeho přesun do Vídně, kde se snaží urovnat své záležitosti ohledně Mizzi a svého syna a prostřednictvím svých přátel na vlivných místech i svůj opětovný vstup do služby u armády. Vyústěním příběhu je opětovná návštěva perského šáha ve Vídni, která znemožní Taittingerův návrat do služby, stejně tak jako uvěznění jeho syna Xandla, který je obviněn z pokusu o vraždu. To vše dovrší u Taittingera jeho lidský i morální rozklad a jediným východiskem pro něj je sebevražda…

Román je velmi zdařilou a čtivou sondou do života člověka z vysoké společnosti, který byl na vrcholu své kariéry i společenského postavení. Utajovaná aféra okolo šáhovy milostné eskapády s jeho bývalou milenkou (Taittingerův „geniální“ plán) mu ovšem postupně ukončí slibně budovanou vojenskou kariéru a nakonec způsobí i rozklad jeho osobnosti. Silným motivem je způsob vystupování Taittingera, kariérního vojáka, který řečeno s autorem „patřil k těm nikoliv podivným lidem, kteří když vyrostli ve vojenské disciplíně, očekávají od osudu zrovna tak povely a pokyny, jako z nadřízených místu“. Tyto „povely a pokyny“ však v klíčových chvílích nepřichází, což způsobí stále větší Taittingerovo odcizení a jeho lidský úpadek, ústící tváří v tváře nemožnosti dosažení svých životních plánů sebevraždou. V morální rovině je obrovskou zátěží vědomí toho, co svým kuplířstvím s ženou, se kterou měl dítě, ale kterou opustil a poté svým intrikánstvím vtáhl do situace se šáhem. Tato zátěž a nemožnost se s ní vyrovnat je jednou v příčin tragického vyústění příběhu. Působivé a do jisté míry autobiografické dílo o lidském selhání a úpadku, ukazující zašlý svět c.k. mocnářství (Roth umírá v emigraci ve Francii v roce 1939, na následky alkoholismu, ve špatném psychickém stavu).

Bez zbytečného přehánění – jedno z vrcholných děl světového kritického realismu. Mistrná Balzacova studie jedné společenské vrstvy a jejich představitelů na přelomu 18. a 19. století, součást autorova cyklu Lidská komedie.

Hlavní hrdinka, Evženie Grandetová, je dcerou zámožného pana Grandeta, váženého občana malého francouzského města Saumuru. Grandet je bývalý bečvář, nyní obchodník s vínem, majitel pozemků a pachtýř, který využil společenského vzestupu díky sňatku s dcerou bohatého obchodníka. To mu mimo jiné vyneslo rozsáhlé statky, místo v městské radě a šlechtický titul. Grandet je vychytralým obchodníkem a spekulantem, neustále se pachtícím po nových možnostech zbohatnutí, neostýchající se použít jakýchkoliv prostředků. V domácnosti je despotou a lakomcem, tríznícím svoji manželku i dceru v obtížných podmínkách. Peníze a bohatství jsou Grandetovou nejvyšší hodnotou, jejímu naplňování podřizuje vše. Prizmatem peněz a moci hodnotí i své blízké okolí, maloměšťáckou společnost obchodníků a úředníků, kterou je obklopen (Grandetův notář, spřízněné obchodnické rodiny, předseda okresního soudu). V tomto prostředí je Evženie jako perspektivní nevěsta s vysokým věnem (Grandetovo obchodní „umění“ i bohatství je předmětem čilých saumurských společenských debat) v centru zájmu dvou místních zámožnějších rodin (Cruchotových a Grassinových). Uzavřenou a tísnivou atmosféru Grandetovy domácnosti a Evženiina strastného mládí naruší příjezd Grandetova synovce Karla. Na pozadí rodinné tragédie Karlova otce (sebevražda kvůli obchodnímu bankrotu) se rodí Grandetův plán, jak pomocí svého notáře získat kapitál z exekuce bratrovy pozůstalosti. Karel těmto plánům překáží, a proto je rozhodnuto, že odejde do zámořských kolonií, aby se pokusil vybudovat své postavení i bohatství. Evženie, která byla vyhovávána v přísně katolickém a asketickém prostředí, se ovšem do Karla bezhlavě zamiluje a zaslíbí se mu, čímž svým způsobem obětuje svoji budoucnost. Grandet, který se dovídá stav věcí, uvrhne svoji dceru ještě přísnějším despotickým podmínkám a vypudí Karla, což způsobí nervové zhroucení jeho ženy a následně její smrt. I smrt ženy je pro Grandeta příležitostí – připraví Evženii o její část pozůstalosti. Evženie, osamělá a citově zlomená, se upíná ještě více k askezi a víře. Grandet umírá tak, jako žil po většinu svého života, obklopen svým nashromážděným pokladem. Po jeho smrti převezme Evženie obchod a uzavře formální manželský svazek s předsedou okresního soudu Cruchotem. Karel se po mnohaletému návratu z kolonií, kde skutečně zbohatne, ožení pragmaticky s dcerou z aristokratické pařížské rodiny. Tím udusí v Evženii veškeré naděje na to, že by dostál svému slibu, který jí dal, když byl vypuzen jejím otcem do ciziny…

Precizní sonda do života francouzské měšťanské společnosti (či třídy), kde majetek, moc a postavení jsou nejvyšší lidskou hodnotou a ničí tak touhy a potřeby lidí, kteří svůj život nepodřídili plně těmto hodnotám. Evženie, se svým upřímným citem a lidskou čistotou - zamilovaná do svého bratrance a odhodlaná na něj čekat a přitom překonat jakoukoliv těžkost – je v přímém protikladu otcova hamižného spekulování a lakomství. Nemožnost naplnění Evženiích tužeb a snů a smrt její matky, prosté a upřímné ženy, kterou despocie jejího muže utýrá k smrti, jsou katalyzátorem Evženiina přerodu v nešťastnou a vnitřně uzavřenou ženu, která se nakonec podrobí otcově vůli a po jeho smrti převezme jeho obchod i bohatství, i s tím spojenou roli, dle společenských konvencí. Tím se definitivně připraví o naplnění svých tužeb po životě, jaký si vysnila, a jaký se jí nepovedlo naplnit. Stává se osamělou. Řečeno s autorem: „Peníze daly svůj studený lesk jejímu nebeskému životu a vzbudily v této ženě, jež byla cit sám, nedůvěru k citům,“ Působivé, podněcující se k zamyšlení.

O soudním procesu a „jeho“ lidech. Povídka z Böllova vrcholného tvůrčího období a určitý zlom v jeho tvorbě z hlediska formy – po typických příkladech tzv. Trommelliteratur (tvorby, zachycující období bezprostředně po konci 2. světové války v Německu) přichází do popředí kritika soudobé společnosti (60. léta dvacátého století) ve smyslu střetu jednotlivce a jeho touhy po svobodě se společností a jejími konvencemi, často spjatými s odlidštěním a morální licoměrností.

V provinčním fiktivním městě Birglar (archetyp maloměstského prostředí v tehdejší SRN) se odehrává netypický soudní řízení proti dvojici místních truhlářů, otci a synovi. Obžaloba je viní z výtržnosti a poškození cizí věci – dvojice zapálí služební auto Bundeswehru (synova zaměstnavatele) v rámci jakéhosi deklarativního uměleckého happeningu. Soudní proces je posledním případem místního soudcem, který se po jeho dokončení chystá do penze, známého udělováním mírných trestů, na druhé straně je zástupcem obžaloby mladý ambiciózní státní zástupce, toužící po kariéře. Nezvyklostí soudního přelíčení, kromě šetřeného činu, představují jeho svědci a osazenstvo – ve většině případů známí dvojice obžalovaných. V jakési protiváze reflexe přelíčení mezi místními lidmi se ocitají svědci a znalci povolaní soudem „zvenčí“ – různorodá směsice odborníků, zástupců armády a justice, i politiků a novinářů. Tito lidé, s jejich zaměřením a přesvědčením, se prolínají a svým způsobem reflektují jak soudní líčení, tak určitý „uvolněný“ duch jeho průběhu (obžalovaní se těší sympatiím většiny místních i soudních vykonavatelů). Soudní líčení reflektuje i mnohé aspekty soudobé společnosti (snaha o bagatelizaci a zamlčován nacistické minulosti a provinění v nich spáchaných, „normalizovanost“ a přebyrokratizovanost společnosti a její technicistní a odcizující pohled na jednotlivce a jeho úlohu v ní. Soudní proces končí mírným trestem, který si ovšem dvojice obžalovaných již odbyla ve vazbě a ti jsou tedy po skončení soudního řízení propuštěni na svobodu.

Motiv zdánlivě banálního popisu soudního přelíčení a jeho náležitostí je zde dán do kontextu jeho reflexe. Happening obžalovaných je jako symbol lidské svobodomyslnosti se dostává do kolize se státním byrokratickým aparátem, který nereflektuje jednotlivce a jeho touhu po svobodném jednání, naopak se snaží normovat a organizovat pokud možno každou oblast lidského konání - a tím do ní zasahovat a usměrňovat ji podle svých pravidel. Happening zde také představuje jakýsi společenský apel – znepokojení nad stavem společnosti a její zdánlivou normalitou, na pozadí tzv. hospodářského zázraku. Antimilitaristický náboj díla je pak obsažen v kritice fungování Bundeswehru, jakožto instituce, která potlačuje přirozenou touhu člověka po smysluplnosti jeho konání, jako organizace „jejíž smysl pozůstává v produkci absurdních nicotností, v produkci téměř totálního nic“. Kritika míří na fungování Bundeswehru ve spolčenosti a jejího soudobého napojení do struktur NATO v prostředí studené války – to vše necelých dvacet let od konce druhé světové války. Cílí na jeho nehospodárnost, absurditu jeho fungování a personální vyprázdněnost důstojnického sboru. V zásadě jde tedy o kritickou sondu do soudobé západoněmecké společnosti, na pozadí střetu jednotlivce s její represivní mašinerií.