Dopis rukojmímu
Antoine de Saint-Exupéry
Než odjel Saint Exupéry na jaře roku 1943 s americkým vojenským konvojem do severní Afriky, napsal Dopis rukojmímu, v němž vyjadřuje víru v duchovní hodnoty lidstva, které dokážou překonat rasové přehrady a odcizení. Dopis byl určen Leonu Werthovi, váženému literárnímu a výtvarnému kritikovi, s nímž pojil Saint-Exupéryho vřelý přátelský vztah, jakkoli byli oba muži povahově i názorově rozdílní. Vydavatel: Vyšehrad, Praha 2000.... celý text
Literatura světová
Vydáno: 2000 , Vyšehrad , ScriptumOriginální název:
Lettre á un otage, 1944
více info...
Přidat komentář
Po včerejším opětovném milém setkání s Malým princem jsem se konečné dostala i k jinému Exupéryho dílu a přečetla kraťoučký Dopis rukojmímu. Ten měl být původně předmluvou k románu jeho nejlepšího přítele Léona Wertha 33 hodin. Kvůli Werthovu židovskému původu bylo ale vydání této knihy odloženo a Exupéry Dopis rukojmímu přepracoval, odstranil přímé zmínky o svém příteli a tuto verzi vydal samostatně v červnu 1943. Díky tomuto zjištění jsem pochopila, proč mi v knížce neseděl uváděný věk francouzského přítele s tehdejším skutečným věkem Wertha.
Ještě zajímavější byl ale osud Werhtových 33 hodin. Autor dal rukopis Exypérymu před jeho cestou do Spojených států, kde měl být i vydán. Rukopis se ale ztratil a byl objeven a, spolu s Exupéryho předmluvou, ve Francii poprvé vydán až v roce 1992.
Ale zpět k Dopisu rukojmímu, tohle kraťoučké dílko nezapře autorův rukopis a svou poetičností mi v mnohém připomínalo Malého prince, přestože tohle je o dost realističtější.
"Jen kdo se po celé generace ruinoval opravami starého zámku na spadnutí, naučí se ho milovat."
"Nuže, až teď poprvé, na palubě parníku, kde se to hemžilo cestujícími v hrozné tlačenici, se mi zdálo, že chápu poušť."
"Úsměv, v němž se setkáváme, stírá rozdíly jazyků, kast i stran."
"Úcta k Člověku! Úcta k Člověku! ...Zakotví-li se úcta k člověku pevně v srdci lidí, lidé zase nakonec založí takový sociální, politický a hospodářský systém, kterému bude tato úcta svatá."
"A proto snad, milý příteli, pociťuji takovou potřebu Tvého přátelství."
Exupéryho dopis příteli v povídkové formě je stručnou, ale jasnou zprávou reagující na soudobou situaci ve světě. Potřeba skutečného mezilidského respektu, k němuž cestu dláždí například úsměv, základní fyziologický projev tohoto respektu, jenž je hlavním předmětem Exupéryho dopisu, je stále aktuální dnes stejně jako v Exupéryho době.
"Na Sahaře je víc života než v hlavním městě. A město, kde se to hemží lidmi, je najednou pusté, jestliže stěžejní póly pozbyly svůj magnetismus." (s. 33)
"Péče poskytnutá nemocnému, přístřeší nabídnuté vyhnanci i odpuštění mají cenu jen díky úsměvu, který převyšuje jazyky, kasty i strany. Ten či onen se svými zvyky, stejně jako já se svými, jsme věřící téže církve." (s. 49)
Sdělení naléhavé a ryzí, neseděla mi forma. Místy jsem přemýšlena, jestli to není vina překladu. Většinu četby jsem se soustředila na syntax a nepřiléhavá slovní spojení. Čtenářský zážitek spíš špatný.
Antoine de Saint-Exupéry již ve svém nejslavnějším díle Malý princ dokázal, jak moudrým člověkem byl. Tato autorova moudrost čtenáře fascinuje dodnes a lidé se k ní opakovaně vracejí.
V Dopise rukojmímu autor vystupuje především v roli humanisty. Několikastránkové dílko psané poetickým stylem je oslavou přátelství, vzájemné blízkosti lidí, lámání bariér prostřednictvím byť jen obyčejného úsměvu, apelem k respektování přirozené lidské rozmanitosti.
Ačkoliv je poselství této knížečky velmi silné, osobně se musím přiznat, že mé očekávání bylo o něco vyšší. Nic to nemění na tom, že k autorovi i nadále chovám velký obdiv.
Na závěr si dovolím citaci několika podle mě nadčasových vět:
"Což taková radost není tím nejcennějším plodem civilizace, jako je naše? Totalitní tyranie by nás také mohla uspokojit v našich hmotných potřebách. Ale nejsme dobytek určený k výkrmu. Blahobyt a komfort by nás nestačily plně uspokojit. Pro nás, kteří jsme byli vychováni v úctě k člověku, mají ohromnou cenu taková prostá setkání, která se někdy mění v nádherné svátky..."
Dojemné, a přesto velmi pravdivé vzpomínky válečného pilota na města, která viděl z výšky svého letadla, na přátele v okupované Francii, na prchavé okamžiky zdánlivě obyčejných dnů, na úsměv zajatce, který dokázal prozářit i ty nejchmurnější prostory. Vyjádření úcty k člověku a civilizaci tak opravdově, jak jen to svým poetickým jazykem Saint-Exupéry dokáže.
Ano, v současnosti je tato kniha snad ještě aktuálnější...Úcta k člověku skutečně chybí :/ A lidé se málo smějí...
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
1962 | Noční let |
1965 | Země lidí |
1967 | Válečný pilot |
1976 | Moje planeta |
2009 | Malý princ (komiks) |
Beletristicky zpracovaný osobní dopis (původně zamýšlený jako předmluva k jeho románu) Exupérimu příteli Léonu Werthovi, francouzskému spisovateli a literárnímu kritiku židovského původu, skrývajícímu se za 2. světové války před rasovou perzekucí na francouzském venkově. Poslední dokončené dílo před autorovou smrtí – sestřelení při průzkumném letu v roce 1944.
Jedná se formou o filozofický traktát s ústředním tématem lidské humanity a zamýšlení se nad ní, umocněný dobou svého zvyku, kdy Exupery přemýšlí intenzivně nad tím, co ona „úcta k člověku“ ve válečné situaci obnáší a čím je jí povinován on sám, na základě zážitků ze svého života - ať už jako průzkumný pilot, nebo jako reportér pokrývající španělskou občanskou válku. Ať už se autor zamýšlí nad nuceným exilem před nacistickou hrozbou a jejími dopady na psychiku člověka, svojí vlastní situací exulanta bojujícího za osvobození Francie, nad společně sdílenými prožitky, nebo nad budoucím vývojem ve Francii, vždy klade na zřetel význam hodnoty přátelství k Werthovi, a v širším slova smyslu víru v lidský humanismus jako odpověď na fašismus a útlak. Zamyšlením nad budoucím vývojem, které má optimistický náboj, je v autorově přesvědčení, že „pravda zítřka se rodí z včerejšího omylu a rozpory, které je potřeba překonat, jsou živnou půdou pro náš růst. Včerejší pravda je mrtvá“.
Lidské a nadčasové, podněcující k zamyšlení…