tomas6658 komentáře u knih

Je možné důstojně se vypořádat s prudkou vášní a přitažlivostí k někomu, ke komu jsme bezvýchodně přitahovaní? Je možné takového člověka učinit skutečně šťastným? Je takový způsob vzplanutí silou, která stravuje všechen rozum, nebo naopak ponouká k tomu, co je v člověku nejopravdovější? Takové (a mnohem další) otázky se vnímavému čtenáři jistě vybaví pří čtení tohoto relativně krátkého románu, jednoho z prvních v prozaické tvorbě Johanna Wolfganga Goetha, který se stal ještě za jeho života bestsellerem a byl přeloženo do mnoha světových jazyků.

Mladý šlechtic Werther, studen práv z vysoce postavené aristokratické rodiny přijíždí na venkov (místo nazvané Wahhleim – ve skutečnosti Garbenheim, dnes součást Wetzlaru), aby si odpočinul od studií práv a dvorského života v prostředí vysoké šlechty a postaral se o jisté dědické řízení, kterým jej pověřila jeho matka. Venkovská „idyla“ probouzí u citlivého mladíka s narcistními projevy a sklony k melancholii jeho výtvarné vlohy - mnoho času tráví kresbou venkovských obyvatel a toulkami krajinou. Po nějaké době se seznamuje s Lottou, dcerou místního správce, do které se bezhlavě zamiluje. Lotta je ovšem zasnoubena a tak Werther alespoň vyhledává její přítomnost a platonicky po ní touží a sbližuje se i s jejím snoubencem. Po následných peripetiích (neshody s jejím snoubencem, úmrtí Lottyniny matky) se nešťastný Werther rozhoduje vstoupit do diplomatických dvorních služeb a opustit venkov. V diplomatické službě se ovšem záhy projeví jeho prchlivost a nezpůsobilost – způsobí určitá společenská faux pas a je shledán jako nehodný dané služby a na vlastní žádost propuštěn. Po následném krátkém pobytu u rodinně spřízněného knížete se sklíčený a stále více do svých depresivních myšlenek uzavřenější Werther opět navrací do Wahheimu, do blízkosti Lotty. Jeho stýkání s ní se ovšem setká s odporem Lottynina snoubence a s řečmi v okolí a Lotty žádá Werthera, aby se s ní přestal na nějakou dobu stýkat. Zoufalý Werther, zmítaný svými nenaplněnými tužbami po Lotty však tuto žádost nevyslyší a pokusí se ji svést, je ovšem odmítnut a rozhoduje se dále už její blízkost nevyhledávat. Vlivem stále drásavějších a trýznivějších vnitřního pohnutí se Werther rozhoduje pro sebevraždu (pistolí, kterou mu půjčí snoubenec Lotty) a napíše Lottě dopis na rozloučenou...

Formou se jedná o tzv. dopisní román, kdy si hlavní postava dopisuje se svým přítelem Vilémem, na konci druhého dílu doplněný o tzv. doslov vydavatele (autora), který věcnou formou shrne Wertherovo rozhodnutí pro sebevraždu a její průběh. Román byl napsán v duchu tehdejšího německého literárního hnutí „Sturm und Drang“, které se v německy mluvících zemích výrazně prosazovalo v druhé polovině 18. století a odkazovalo na filozofii Emanuela Kanta a na předešlý literární směr osvícenské literatury. Jedná se také o román autobiografický, neboť Goethe v něm zrcadlil mimo jiné i svoji platonickou zamilovanost do jisté Charlotty Buff a také sebevraždu svého přítele, který se nešťastně zamiloval do vdané ženy. Hlavní postava je pak ztvárněna jako rozervaná, citově nestabilní a stále více svým depresivním myšlenkám podléhající – v duchu tradic romantických hrdinů.

Do jaké míry je člověk svébytná bytost, schopna a ochotna jednat pouze za sebe a ve svém nejlepším zájmu a do jaké zase někdo, kdo je citově a myšlenkově závislý na spřízněné osobě, které je oddán? Je možné milovat „čistou láskou“ a nebýt přitom pohlcen chmurami, majetnictvím a touhou „vlastnit“ druhého a tím negativně ovlivňovat jeho život? A jakou v tom všem může hrát a hraje roli sounáležitost s druhými, čest a smysl pro povinnost vůči sobě i blízkým? Na tuto a další zásadní otázky ohledně lidské existence, touhy, vztahů a různých zákoutí lidské duše se snaží hledat (a logicky nenachází) odpovědi či východiska děj tohoto Goethova románu. Jedná se o román z vrcholného autorova tvůrčího období a bývá literární kritikou řazen mezi jeho nejvýznamnější prozaická díla.

Děj románu, který je rozdělen do dvou dílů, se zaměřuje na aristokratický manželský pár Eduarda a Charlottu. Ačkoliv se do sebe zamilovali již v mládí, vliv císařského dvora a jejich rodin jim určil jiné partnery (Charlotta byla provdána za vysoce postaveného staršího šlechtice od císařského dvora). Teprve úmrtí Charlottina manžela umožnilo jejich opětovné shledání a sňatek. Vlivem pozdní svatby se mezi manžely vyvine pevné pouto sounáležitosti a důvěry, spíše než vášeň a touha, kterou prožívali velmi intenzivně v době svého zamilování v mládí. Oba spolu spravují rozsáhlé panství a budují kolem něj rozsáhlou parkovou úpravu. Tento aspekt hraje v ději významnou úlohu. Do zdánlivě poklidného života jim ovšem záhy výrazným způsobem vstupuj dvě další osoby, které začnou žít na Eduardův popud s nimi v jejich panství – Eduardův přítel z mládí Otto (v materiální nouzi žijící vojenský důstojník) a Charlottina neteř (sirotek) Otilie. Zdánlivá idyla se začínaná velmi výrazně proměňovat a vlivem mnoha okolností se prohlubuje vzájemná citová náklonnost mezi Charlottou a Ottem, současně se Eduard vášnivě zamilovává do Otilie. Nastalá situace přináší rozkol v manželském soužití, kdy Charlotte požaduje odchod Otilie zpět do internátní školy a Otto odchází za lukrativním živobytím u dvora rodinného přítele. Eduard, stále více stravován touhou po Otilii, se rozhoduje opustit rodinné panství a odchází do vojenských služeb, ve snaze zapomenout ve válce na svoji lásku k Otili a dostát své cti. V panství tedy zůstávají pouze Charlotta a Otilie a nastalé události zanechávají na obou ženách stopy – Otilie uniká do svého vnitřního světa a obklopuje se prací na obnově hřbitovní kaple v panství a výchově venkovských dívek, Charlotta zjišťuje, že je těhotná a čeká dítě s Eduardem a narodí se jí jejich syn. Otilie se stane jeho tetou i chůvou. Po skončení vojenské služby se Eduard vrací a naléhá na Ottu, aby mu pomohl uskutečnit jeho troufalý plán – přimět Charlottu k rozvodu a umožnit mu si ji vzít (a vychovávat jeho dítě), aby měl sám volné ruce ke sňatku s Otilií. Poháněn svojí majetnickou touhou k Otilii a vlastní nedočkavostí, střetává se s ní a nastiňuje jí svůj plán. Otilie je zrovna na procházce s Charlottiným synem a v rozrušení z návratu Eduarda se rozhodne k riskantnímu návratu na panství lodí přes přilehlé jezero. Stane se tragédie, při kterém dítě umírá. Vlivem tragédie, která hluboce zasáhne všechny aktéry, přijímá Charlotta nabídku k rozvodu, odmítá ovšem Ottovo dvoření. Citlivá a do sebe uzavřená Otilie se nervově zhroutí a obviňuje se ze zavinění úmrtí Charlottina syna, odmítá Eduardovy návrhy a rozhoduje se stáhnout do ústraní. Eduard však ve své zoufalé touze k ní naléhá a snaží se ji ke sňatku přímět, což má v konečném důsledku za následek prohloubení jejich psychických problémů – Otilie přestává komunikovat se svým okolím, jíst a nakonec umírá na celkové vyčerpání. Je pochována ve hřbitovní kapli, na jejíž obnově se podílela. Eduard, zdrcen ztrátou smyslu svého života, umírá nedlouho po Otilii Na přání Charlotty je pohřben vedle ní v hrobce „Otiliiny“ hřbitovní kaple

I po více než dvou stoletích od svého vzniku není jednoduché (a s úplnou platností možné) román nějakým jasným definičním způsobem zařadit do jednoho literárního stylu. Určitými prvky se jedná o dílo v kontextu tzv. Weimarské klasiky, romantismu, s rysy řecké antické tragédie, s mnohými náboženskými a mystickými prvky. Kontext díla (a zejména jeho závěr) je také velmi silně ovlivněn katolicismem. Román obsahuje i aspekty přírodopisných věd a chemie, jimiž se Goethe také ve svém díle a bádání zabýval. Sám název je odvozen z chemického procesu, popisujícího přitažlivé a odpudivé chování chemických sloučenin, ve kterém silnější kyselina ve sloučenině vytěsňuje tu slabší ze svých solí. Analogií k tomuto procesu je vývoj lidských vztahů – vzájemné přitažlivosti a touhy – jejich vlivu (v tomto případě destruktivního vlivu) na osud a životy lidí, kteří se vzájemně přitahují, ale nedokáží (či na základě událostí nemohou) spolu najít štěstí. Silným motivem, akcentovaným v díle, je odříkání (Charlotta i Otilie nakonec své milence odmítají). Bylo by škoda na dílo nahlížet pouze prismatem romantické zápletky, jedná se z mého pohledu o velmi zajímavé, v širším pohledu pojaté kontemplativní psychologické i filozofické zamyšlení se nad lidskou touhou a z ní vyplývajícími rozmary a pošetilostí, které se mohou nepříznivě podepisovat na druhých, činit je nešťastnými a způsobovat za určitých okolností i jejich utrpení a celkový zmar. To vše při uvědomování si vlastní cti, touze po životě prožitém v mravní čistotě a snaze hledat duchovní rovnováhu ve svém konání. I z pohledu dnešní doby nese román nadčasové silné mravní i duchovní poselství. Stojí za to si jej přečíst a zamyslet se nad ním.

Soubor židovských pohádek a příběhů, psaných v jazyce jidiš, pro dětské i dospělé čtenáře. Některé z nich Singer vytvořil, některé pochází ze staré tradice aškenázských židů v oblasti dnešního Polska a Ukrajiny, kde autor do roku 1935 žil.

Příběhy vypráví o lidské tíživé situaci a jejím rozuzlení, prodchnutých soucitem s trpícími, tepáním lidských nešvarů a hlouposti, nesoucích univerzální lidské poselství v duchu židovských tradic, a poučení pro své posluchače v jejím duchu. To vše zpracováno s velikým životním nadhledem a typickým židovským humorem.

Mé nejoblíbenější příběhy: Rabín a čarodějnice, Obecní rada v Chelmu a klíč paní starostové, Vrták obchodníkem.

Jeden z prvních Fischlových románů, vydaný již v izraelském exilu v roce 1951 (česky v Sixty-Eight Publishers v roce 1982). Román vzbudil v době svého vydání velmi příznivý ohlas – zvítězil v soutěži Evropského literárního klubu. Je to jedno z prvních románových děl, které vyprofilovalo (a pro další tvorbu vydefinovalo) pro autora tak typický poetický, místy až lyrický prozaický styl.

Děj románu je vzpomínkovou retrospektivou Daniela, židovského přeživšího holocaustu (autobiografie), který se na krátký okamžik (a naposledy) navrací do své rodné obce. Při té příležitosti vzpomíná na léta svého dětství a dospívání v podmínkách malé vesnické židovské komunity v ní, na svoji rodinu a na zásadní okamžiky, které formovali jeho dětství, v předvečer pohromy holocaustu, která jej učinila jediného přeživšího z celé komunity. Vzpomínky zahrnují období zhruba od konce první světové války do období protektorátu, zachycuje příběhy jednotlivých členů židovské obce (i Danielovy rodiny), i obce samotné, jejich životní osudy, strasti, i rozličnou cestu k víře a vyrovnávání se s různými životními událostmi. Děj reflektuje i nelehké osobní Danielovo vyrovná(vá)ní se s hrůzami prožitými v období Šoa, snaze o jejich pochopení.

Každá kapitola je prodchnuta duchovní poetikou a je jakousi analogií na to, jakým způsobem a prostředky je možno vyrovnávat se s lítostí a soucitem k sobě samému i svým blízkým, jak je možno hledat (a snad i nalézat) duchovní spásu, navzdory zlu, nelidskosti a mezním situacím. Jedná se tedy o vnitřní duševní ztotožnění s těmito životními situacemi, které je nutné „uchopit“ a zpracovat v souladu se svým niterním přesvědčením o tom, co je v životě nutné a co je „správné“ v souladu s tím, aby mohl člověk žít ve cti a pravdě. Řečeno s autorem: „Lítost v nás musí zůstat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne.“ Lítost je zde tedy nahlížena jako nutná životní konstanta, prostředek, který dělá člověka člověkem – jako určitý faktor a záruka lidství a snahy o plnohodnotný život, prožitý v touze po hledání jeho krásy, ve snaze neubližovat přitom druhým a hledat své vlastní morální hodnoty. To není ničím jiným, než hledáním odpovědí na smysl lidské existence, na možnosti (a míru) odpuštění a porozumění konání druhých. Ale také o neochvějné víře v humanismus a nutnost jeho zachování, bez ohledu na dobu a jakkoliv nepříznivé okolnosti

Druhý Andreschův román, působivá sonda do duševního života ženy, která se rozhoduje začít nový život, útěkem z odlidštěného a ubíjejícího prostředí nenaplněného vztahového trojúhelníku mezi svým manželem a milencem. Faktografie pokusu tohoto úniku před lhostejností a konvencemi, snaha o nalézání lidské vzájemnosti, blízkosti, odvahy i naděje .Román se stal krátce po svém vydání bestsellerem a byl i zfilmován. Významné dílo v nejen v Anderschově tvorbě, ale i v duchu východisek německé literární skupiny 47 (Gruppe 47), jejímž byl autor členem.

Hlavní postava románu, Němka Franciska, utíká jedno pátečního odpoledne z italském Milána, po hádce se svým milencem Herbertem, obchodním partnerem jejího manžela Joachima. V rozrušení si kupuje náhodně jízdenku do Benátek, kam se vydává. V situaci finanční tísně se ubytuje v levném hotelu a zabývá se myšlenkami, jak si zařídit svůj další život – zdali se vrátit zpět do Německa, nebo se usadit v Itálii. Situaci komplikuje tušené (posléze potvrzené) Francisčino těhotenství, které ji nutí učinit rychlá rozhodnutí (podstoupit potrat?, kde a jak si vybudovat pro sebe – a pro dítě – zajištěnou existenci?). V nastalé situaci se Francisca seznamuje s Patrickem O´Malleym, irským milionářem, který jí sdělí tajemství ze svého života (homosexualita, zajetí a věznění za druhé světové války – mučení a psychologický teror) a touhu po pomstě, kvůli které se zdržuje v Benátkách. Jeho cílem je zabít svého věznitele a mučitele – bývalého esesáka Kramera, inteligentního psychopatického nacisty. Za dramatických okolností se Franciska postupně zaplétá do tohoto plánu – Patrick se s Kramerem, žijícím také v Benátkách, stýká. Po několika konfrontacích mezi Patrickem, Franciskou a Kramereme začne Kramer Francisku psychologicky vydírat a vyhrožovat jí, v obavě před tím, že jej kvůli jeho zločinecké minulosti udá. Paralelně s tímto příběhem se vyvíjí vykreslení životního příběhu čtyřicátníka Fabia Crepaze, v mládí člena italské komunistické strany a interbrigadisty za španělské občanské války, nyní houslisty v benátském operním sboru. Vyvrcholením románového děje je vražda Kramera, kterému je na O´Malleyho lodi přítomná i Franciska. V nastalém šoku a útěku z místa činu se Franciska opět střetne (po prvním náhodném setkání již podruhé) s Fabiem, čímž se tyto ústřední dějové linky protnou v jednu, Fabio pochopí prekerní situaci, do které se Francika dostala, a pomůže jí zařídit si nový život tím, že ji, i s jejím nenarozeným dítětem, příjme do své rodiny, právě v době, kdy na moři na lovu ryb umírá jeho otec Piero

Děj románu se kompozičně rozprostírá na prostoru jednoho víkendu (od pátku do neděle) a zaznamenává chronologicko-faktografickou formou vývoj útěku Francisky do Benátek - jejich myšlenek a činů (snahy o zařízení si nové existence v cizině, úvah, jak dále postupovat v nastalé situaci), peripetií, se kterými se potýká (nedostatek peněz, setkání s tajemným O´Malleym a nacistou Kramerem), až po vyústění celé sitace (setkání s Fabiem, Kramerova vražda, počátek nového života v Mestre). Tato příběhová linie se paralelně střídá s životním příběhem Fabia a jeho otce, rybáře Piera - analogie na plynutí času, ale i koloběhu lidského života – Piero na konci románu umírá, Franciska v daný okamžik přichází do Fabiovy rodiny jako nový člen, „nahrazuje“ Piera, stává se součástí rodiny v čase jeho pohřbu. Silný humanistický příběh o hledání vlastní existence, odvaze postavit se zlu (psychologický tyran Kramer) i lhostejnosti a odlidštěnosti (Joachim, Herbert, pro které je Franciska pouze jakýmsi „doplňkem“, a tudíž nepodstatnou součástí jejich života), naději (dramatické setkání s Fabiem), i touze a odvaze žít život plnohodnotně - i navzdory překážkám (rozhodnutí nechat si dítě, odhodlání začít nový život v Itálii ve Fabiově rodině).

Böllův třetí román, završení jeho ranné tvorby v duchu tvz. „Trommelriteratur“ (tvorby, zachycující období bezprostředně po konci 2. světové války v Německu) a tedy určitý mezník prvního tvůrčího údobí. Velmi čtivá sonda do života i niterního prožívání dvou manželů a do krize jejich vztahu – do vnitřního světa jejich nadějí, přesvědčení a víry.

Příběh románu je vystaven z prolínání vnitřních monologů manželů Bognerových (Freda a Käte), na pozadí jejich prohlubující se manželské krize a vzájemného odcizení. Fred, který přežil válku a její hrůzy na frontě, se po návratu nedokáže adaptovat na nové podmínky (a na nastupující hospodářský zázrak) v poválečné společnosti, uniká ze stísněných podmínek manželství a soužití s rodinou v malém chudinském bytě na předměstí, uniká od povinností a zodpovědnosti. Svoji skrovnou výplatu posílá téměř celou své ženě, sám se protlouká od měsíce k měsíci a přespává u znamých a v různých levných noclehárnách. Půjčuje si peníze, oddává se jakémusi „snění za bílého dne“ a alkoholu. Po určitých událostech, které se stanou Fredovi i Käte (Kätina zpověď ze svých problémů, myšlenky Freda i Käte na tragickou smrt jejich dvou dětí za války a jejich duševní konfrontace s ní, setkání obou s mladou provozovatelkou kiosku a jejím postiženým dítětem), vyeskaluje manželská krize při společném setkání v laciném nádražním penzionu – kdy Käte Fredovi oznamuje, že je těhotná, a že od něj definitivně odchází

Na pozadí manželské krize autor popisuje především vývoj západoněmecké společnosti krátce po 2. světové válce. Všímá si lidí, kterým válka vzala nejen naděje a iluze, ale často je i psychicky či fyzicky poznamenala – a uvrhla do chudoby. Na druhé straně popisuje nástup poválečného hospodářského zázraku a jeho vlivu, včetně například i růst vlivu katolické církve ve společnosti, jako určité síly, která status quo podporuje a dodává mu jistou (často falešnou) duchovní legitimitu. Oproti těmto aspektům a dějům působí hlavní motiv románu – snaha o vzájemné (znovu)nalézání sebe sama i vztahu dvou hlavních postav, umocněna tradičními Böllovými motivy křesťanského humanismu - setkání obou manželu s provozovatelkou kiosku a její rodinou je zde například takovým motivem – symbol setkání s čistou podobou lidskosti. Oproti odcizenosti a amorálnosti okolního světa je stavěna snaha o přiblížení člověka k člověku v duchu ideálů humanismu – v duchu křesťanské pospolitosti. Otevřený konec dává jen tušit, jakou cestou tato snaha vyústí, což může korespondovat s očekáváním, jakým směrem se západoněmecká společnost bude z úhlu tohoto pohledu nadále vyvíjet.

Jakým způsobem je možno hledat a nacházet v životě pravdu, lidskost a svědomí, žít vědomě pokusit se k nim směřovat? A jak to souvisí s (ne)nalézáním smyslu života? Na takto závažné otázky se snaží nalézat (a z podstaty věci zcela nalézt nemohou) alespoň náznaky odpovědí postavy tohoto Böllova společenského bildungsrománu - vrchol prvního období jeho tvorby.

Příběh se zaměřuje na tři generace vážené měšťanské rodiny Fähmelů, žijící a působící patrně v německém Köllnu (Böllově rodišti) a sleduje osudy jejich tří členů – od patriarchy rodu Jindřicha, přes jeho syna Roberta, až po Robertova syna Josefa. Jindřich, jakožto mladý a nadšený architekt, který přichází do města z venkova, získá v roce 1908 velikou zakázku na zbudování opatského kláštera, žení se s dcerou z městské patricijské rodiny a tím zakládá věhlasný stavitelský rod (a reprezentuje jakou si první generaci - otců zakladatelů moderní německé společnost 20. století). Jeho syn Robert ovšem nejde v otcových šlépějích a jeho oborem se stane statika. V čase nastupujícího hitlerismu se vlivem svého křesťanského a humanistického založení připojuje k politickému odporu a musí uprchnout ze země – pro spolupráci na nezdařeném bombovém útoku na náčelníka městského gestapa. Po určité době (a na přímluvu svého otce, váženého občana města) se ovšem vrací a je nucen vstoupit do armády, kde se stává odborníkem na řízené demolice. Ke konci války nechává za dramatických okolností zlikvidovat i klášter, který vystavěl právě jeho otec (vzdor a jakási osobní odpověď na to, že byl „obětován“ ke službě nacistické mašinerii aby zachránil rodinný podnik). Určitou ironií a završením této třígenerační historie je příběh jeho syna Josefa, který jako mladý architekt řídí opětovné vystavení tohoto kláštera v roce 1958 a váhá, jestli se má nadále vydat profesní cestou svého dědy (stavitele - generace "budovatelů společnosti"), nebo svého otce („buřičů“ - vymezujících se proti bezpráví a obecně všem negativním tendencím v soudobé společnosti). Děj se zaměřuje také na další členy rodiny, mimo jiné na Jindřichova syna Ottu, který se stal fanatickým nacistou a zemřel za války, a na Editu, která zahynula při spojeneckém bombardování města na konci druhé světové války (a představovala svojí laskavostí a lidskostí jakousi „morální konstantu“ rodiny) . Román je tedy jakýmsi kaleidoskopem osudů členů rodiny a lidí v její bezprostřední blízkosti (např. Robertův přítel Schrella, snažící se neustoupit ze svých morálních hodnot (ani za cenu osobních útrap),nebo spolužák ze školy Nettlinger, nejprve horlivý nacista, po válce „bytostný demokrat“ a vážený právník).

Tento příběh je určitou parafrází na společenský a morální vývoj Německa v rozmezí padesáti let - od počátku 20. století do 50. let 20. století, kopírující její rozmach i pády – od postupného vývoje měšťanské společnosti (generace „otců zakladatelů“, reprezentovaná stavitelem Jindřichem), přes úpadek a marasmus 1. světové války, následné hospodářské krize a 2. světové války (generace „ztracených“, představována Robertem), až po dobu bezprostředně po ní (generace těch, kteří se rozhodují, jakou cestou se po bouřlivém vývoji první půle století vydat nadále, jaké hodnoty a morální vzorce přijímat a prosazovat - představována Josefem). Postavy reflektují tyto „velké dějiny“ formou retrospektivních monologů a vzpomínek, které ústí vždy nakonec do aktuálních událostí (datovaných v každé kapitole datem 6. září 1958) - v kompozičně mnohovrstevnatém a složitém schématu. V konečném důsledku nejde o nic menšího, než o jejich snahu nalézat vlastní smysl života, jak zůstat člověkem a nezpronevěřit se svým mravním ideálům, ani v mezních a nelidských dobách, které dokážou lámat charaktery nejen v okolí rodiny Fähmelů, ale i v rodině vlastní (příběh Otty). Jakousi univerzální snahou, která je zmiňována napříč celým dílem, je si nezadat s tzv. „bůvolí svátostí“, což je zástupný symbol morální kolaborace s útlakem - dle germánské mytologie jedna z podob boha Wotana - v tomto případě konkrétně Hindenburgova, posléze Hitlerova totalitní tyranie). Ústředním dějovým motivem je budování, boření, a opětovné znovubudování kláštera, symbolu jakési lidské i mravní konstanty (a kontinuity) v rodině Fähmelů a parafáze na bouřlivý vývoj Německa v první polovině 20. století. To může být vnímáno jako symbol lidské snahy o hledání a nalézání smyslu života a morálních hodnot v něm (a v obecnější rovině snahy o to, jakým lidem a silám ve společnosti pomáhat a proti jakým se z pozice humanismu bránit), vše v duchu autorova celoživotního kréda křesťanského humanismu. Vedle tohoto leitmotivu je zde i morální kritika poválečné německé společnosti a její nízké až nulové sebereflexe kolaborace s nacismem v 50. letech 20. století – bezstarostném osudu všech těch Nettlingerů, nepotrestaných válečných zločinců a přisluhovačů nacismu, ze kterých se stali po válce přes noc „bytostní demokraté“ a vážené osobnosti.

Soubor novel, zkoumající zákoutí lidské duše – dynamickou charakteristiku postav, ocitajících se v mezních situacích, ať už jsou k ní strháváni vnějšími okolnostmi nebo vnitřními pohnutkami – ovlivňovány svými vášněmi a citovou zmateností. To vše je doprovázeno pro autora signaturním, melancholickým podtónem, s detailním zaměřením na psychologii člověka, jeho vášní, citů i slabostí. Zweig byl bezesporu velmi všímavým a důsledným analytikem psychologických jevů a situací u postav svých novel (částečně i proto, že se přátelil se Sigmundem Freudem), které jsou jimi ovlivňovány, což dokazuje mimo jiné i to, že patřil ve své době celosvětově mezi nejčtenější prozaiky.

Výběr novel:
Amok:
Děj novely se zaměřuje na německého doktora ve službách koloniální správy na počátku 20. století, působícího v Indii – formou vyprávění svého příběhu spolucestujícímu na zaoceánské lodi. Osudovým okamžikem se mu stane setkání s povýšeneckou a bohatou anglickou lady, která k němu přijíždí s žádostí o provedení potratu a ututlání celé události. Postižen jistým pomatení smyslů a sycený jakousi nenávistnou přitažlivostí k této ženě, rozhodne se lékař opustit svoji ordinaci a jako v „amoku“ sleduje lady do centrálního města koloniální správy. Zde se mu podaří po několika nezdarech se s ní opět setkat, je jí ovšem odmítán a opovrhován. Souhrou nešťastných okolností se ovšem záhy ocitne v situaci, kdy se marně pokouší zachránit jí holý život – žena podstupuje nelegální interrupci ve snaze utajit svůj tajný románek s mladým důstojníkem, při zpackaném zákroku ovšem ztratí příliš mnoho krve a v zápětí umírá, i přes veškerou snahu doktora. Za cenu obětování svého současného života (lékařské kariéry a penze) poté lékař uniká zpět do Evropy, na stejné lodi s ním pluje i žena, kterou nedokázal zachránit, a její manžel, chystající pohřeb v Evropě. V závěrečné scéně dochází k poněkud kuriózní sebevraždě lékaře, který s sebou strhává do mořských hlubin i rakev s tělem ženy, kvůli které v pohnutí své vášně obětoval zbytek svého života

Zmatení citů:
Novela pojednává o vzpomínkách Rolanda, profesora anglické filologie na svá studentská léta a setkání s charismatickým profesorem anglické literatury a uznávaným odborníkem na Shakespeara. Fascinován a určitým způsobem stále více přitahován osobností profesora, se stává student záhy pravidelným návštěvníkem v jeho bytě, kam je pozván na odborné disputace. Jeho poměr k profesorovi se stává jakousi směsicí nekritického zbožňování profesora, provázenou vlastním citovým neklidem. Svým mladickým elánem přiměje student profesora k sepsání jeho souborného díla o Shakespearově divadle Globe, o kterém profesor mínil, že již nikdy nedokáže napsat. Mladík je ovšem zmaten a zraňován tím, jakým způsobem s ním profesor jedná, je zkrátka zmítán zmateností svojí vášně a citů, které k profesorovi chová. Rozuzlením se stane událost, kdy se profesor ve svém psychickém vypětí pokusí se studentem intimně sblížit. Následně se mu vyznává se svojí homosexuální orientací, kterou musí jako univerzitní profesor v pruském univerzitním maloměstě celý život tajit. Po této události student navždy opouští univerzitní město.

Knihomol:
Novela popisující setkání s obdivuhodnou vídeňskou postavou, drobným obchodníkem s knihami Jakobem Mohlem, který se vyznačuje geniální pamětí a přehledem o knihách a jejich cenách. Jeho čas plyne tím, že vysedává každý den v kavárně, čte a pomáhá příchozím zájemcům řešit i sebevětší záhady v oblasti knih. Vlivem své „geniality“ je vyhledáván slovutnými bibliofily a je svým způsobem proslulý, osudným se mu ovšem stane jeho odtrženost od reality všedního dne – za první světové války posílá písemně upomínky za neposlané francouzské a britské knihovnické revue. Následně je zatčen a jako cizí státní příslušník internován, což je pro nepraktického intelektuála začátek konce. Po návratu zpět do Vídně je navíc vyobcován novým majitelem kavárny, jako starý příživník. Koncem roku 1919 umírá na zápal plic. Popis se soustřeďuje na „výlučnosti“ knihomola, zároveň však ukazuje to, že jeho odtrženost od reality a jakási lidská nepraktičnost jej přivádí do zajetí, chudoby a je příčinou jeho smrti.

Jedna z Zweigových nejznámějších (a za mě i nejlepších) novel – jedna z posledních vydána před autorovou smrtí. Mistrná psychologická freska jednoho nevšedního šachového zápasu, na pozadí mimořádných událostí. Příběh o tom, co dokáže přivést člověku určitou spásu, zároveň ovšem být mu obrovskou zátěží, která je schopna jej i psychicky zničit.

Na zaoceánské lodi, plující mezi New Yorkem a Buenos Aires cestuje mimo jiné i šachový velmistr Čentovič. Jeden z cestujících (v roli vypravěče novely) si této skutečnosti všimne a po určité době zorganizuje šachovou partii velmistra proti zájemcům z řad dalších cestujících. V průběhu partie se přimísí neznámý cestující, který udiví ostatní svou schopností předvídat mnoho tahů dopředu a brilantně zvládnutou herní strategií, čímž docílí herní remízy s velmistrem. Čentovič nabídne odvetu neznámému, ze kterého se vyklube jistý dr. B, za nástupu nacistů v Rakousku vězněný nacisty. Při důvěrném hovoru se dr. B vypovídá vypravěči příběhu o způsobu, jakým si přisvojil vyvinutou šachovou taktiku a jak mu dopomohla z nacistického vězení, ale jak mu také způsobila psychický kolaps při frenetickém myšlení o jejich všech alternativách v mezním případu věznění v izolaci a psychologické deprivaci způsobené gestapem. V závěrečné strhující scéně B s Čentovičem nejprve remizuje a v jakési extatické euforii okamžitě svolí k odvetné partii, během níž ovšem ztrácí příčetnost a začínají se mu objevovat známky psychického kolapsu, který zažil v době svého věznění. Z dalších psychických útrap je „vysvobozen“ vypravěčem příběhu, končí s omluvou partii a rozchází se s užaslým publikem.

Vedle své psychologické složky má dílo také výrazné humanistické a antiautoritářské vyznění. Je obžalobou útlaku, který ničí psychiku pronásledovaných lidí a je zároveň i varováním před tím, že ne vše, co se může jevit jako určitá spása, je ve skutečnosti jen pozitivní a přinášející všeobecnou útěchu. Naopak, může se stát za určitých okolností zhoubou. Stefan Zweig zde uplatnil nejen své zkušenosti s pronásledováním nacisty v předvečer druhé světové války, ale i své životní přesvědčení bytostného humanisty. Prozaické mistrovství.

První dílo z literárního cyklu Lidská komedie – při jeho tvorbě přišel autor na to, že své romány a povídky vloží do tohoto zastřešujícího souboru. Velmi čtivá kritická sonda do pařížské aristokratické i měšťanské společnosti, odsuzující její zkaženost a pokrytectví. Jedno z vrcholných Balzacových děl, řadící se současně mezi vrcholná díla světové literatury.

Děj románu se odehrává ve dvou rovinách – sleduje běh životů osazenstva předměstského penzionátu paní Vauquerové a vykresluje jeho hosty – především pana Goriota (kterého všichni obyvatelé domu nazívají žoviálně „otec“ a který je předmětem jejich posměchu a ústrků, kvůli své uzavřenosti a asketičnosti) a mladého ambiciózního studenta práv (a syna zchudlého venkovského šlechtice) Rastignaca – ten je zároveň jakýmsi svorníkem se světem vysoké pařížské aristokracie, do jejichž řad usiluje za pomoci své sestřenice, hraběnky z vyšších pařížských kruhů, za každou cenu proniknout. Řečeno s autorem: Na své cestě, při níž „společenský člověk-ctižádostivec křiví svoje svědomí ve snaze obcházet zlo, aby dosáhl svého cíle a zachoval dobré zdání“ se Rastignac dostává mezi společenskou smetánku (tím tedy dosahuje svého cíle) a sbližuje se i s Goriotem - stává se milencem jedné z jeho dvou dcer, provdané za alsaského knížete. Sleduje ovšem také Goriotův finanční i lidský pád – jeho dcery jej postupně svojí rozmařilostí, chamtivostí a bezskrupulózností připraví o veškerý majetek a jejich cynické jednání uspíší i otcův skon, naplněný jeho beznadějí a pocitem selhání. Rastignac se stává jediným, kdo stojí při Goriotovi v čase jeho umírání a který se postará o jeho věci poslední, zatímco jeho dcery se nechávají zapírat a skon jejich otce, který je celý život podporoval i za cenu absolutního sebeobětování a ústrků, kterému se mu za to dostávalo, je jim lhostejný.

Román je velmi vytříbenou psychologickou sondou do morálky a jednání lidí z pařížské společnosti různých vrstev – od chamtivosti majitelky penzionu a pletichy lidí nižšího měšťanského stavu, přes pokrytectví lidí z vysoké vrstvy, jednající sobecky a schopných jakékoliv podlosti, která by jim přinesla více majetku a tomu odpovídající společenský vzestup. Jakýmsi katalyzátorem toho všeho, a důsledným pozorovatelem společenského dění, je Rastignac, který je ovšem také ambivalentní postavou – na jedné straně se „upisuje ďáblu“, když se kvůli své určité společenské neobratnosti v zaslepené snaze o společenský vzestup za každou cenu zaplete do vraždy jednoho aristokrata, zosnované uprchlým trestancem, na druhé se upřímně sblíží s Goriotem a pomáhá mu nezištně i v jeho posledních chvílích. Jak autor poznamenává: „společnost mu připadala jako oceán bahna, v němž se člověk propadá až po krk, jakmile tam smočí nohu“. Vyústění románu ovšem neskýtá žádnou naději či katarzi – po chudinském pohřbu, na nějž nepřijde ani jedna z Goriotových dcer, odchází Rastignac opět za jeho dcerou (svou milenkou), rozhodnutý i nadále stoupat po společenském žebříčku, nehledíce na jakékoliv morální zábrany. Lidská komedie je rozehrána.

Jedna z raných Balzacových povídek – mistrný psychologický portrét pařížského lichváře, pohybující se ve vyšší společnosti. Dílo je typickým představitelem kritického realismu.

Advokát Derville, postava která se proplétá celou autorovou Lidskou komedií (cyklem jeho děl), vypráví příběh starého lichváře Gobsecka, jenž je věřitelem pařížské smetánky. Muž, žijící navenek asketicky, je geniálním obchodníkem, zbohatlým na výhodném získávání majetku zadlužených pařížských aristokratů, neschopných splácet své půjčky. Derville se s Gobseckem setkává v době svých právnických studií, je postupně zasvěcován do lichvářova „řemesla“ i jeho myšlenkového světa, a nakonec se stává jeho obchodím partnerem. Jako advokát pomáhá Derville v jedné kauze vysoudit jedné spřízněné aristokratické rodině veliké jmění a při té příležitosti je zainteresován do vymáhání dědičné renty pro potomka jednoho z Gobseckových věřitelů, jehož záletná žena zpronevěřila velikou část jeho majetku. Po určitých dramatických peripetiích se podaří zajistit onomu mladému šlechtici dědictví i sňatek s dcerou z oné spřízněné rodiny, za vydatné pomoci obou hlavních postav. Derville s Gobseckem si postupem času vybudují vzájemnou důvěru a přátelství, což umožní Dervillovi proniknout hlouběji do způsobu Gobseckova myšlení a konání. V závěrečné scéně Gobseck umírá, obklopen nashromážděným majetkem, hodnotným i zcela neupotřebitelným

Ústředním motivem povídky je psychologická studie Gobsecka, člověka veskrze pragmatického a zdánlivě bez emocí, hromadícího bohatství a z toho plynoucí moc. K tomu využívá všechny dostupné prostředky a velmi obratně se přitom vyhýbá, s Dervillovou pomocí, překročený formálních právních pravidel. Pohybuje se tedy v „mantinelech“, která mu společnost poskytuje. Jeho jednání není možné v zásadě ani odsoudit jako zcela morálně nepřijatelné, ani jej bezezbytku tolerovat, protože se přeci jen vymyká obecnému povědomí „morálnosti“ z pohledu určité části společnosti. Nastavuje tím určitým způsobem „zrcadlo“ svému okolí a těm, kteří jsou nuceni jeho služeb využívat. Je jakýmsi přesným vykonavatelem své činnosti, mající své vlastní pravidla a zásady, jednajícím téměř vždy pouze ve svůj vlastní prospěch, ovšem v určitých okamžicích je schopen pomoci někomu, koho si považuje. Zajímavým prvkem je tedy nejednoznačnost jeho jednání a ambivalence jeho osobnosti, která je neschematická a není ji možno prvoplánově odsoudit nebo velebit.

Jedna z Balzacových raných povídek, psaná v duchu kritického realismu, který autor vycizeloval téměř k dokonalosti. Psychologická studie vysilujícího boje o znovuznání vlastní identity, navzdory všem vnitřním i vnějším překážkám a všeobecné nepřízni okolí.

Hlavní hrdina, důstojník generálního štábu napoleonské armády a hrabě Chabert, je prohlášen za mrtvého po bitvě u Eylau (Jílového) v roce 1807, při tažení na Rusko. Ve skutečnosti však přežije a přes mnohé útrapy a peripetie se postupně dostane přes Prusko zpět do Paříže, kde kontaktuje svoji manželku. Ta se mezitím výhodně provdala za jiného hraběte, sloužícího oddaně opětovně nastolené monarchii, svého manžela ignoruje a odepírá mu tím jeho postavení i rentu. V zoufalství vyhledá Chabert advokáta Dervilla, který mu přislíbí pomoc při nastávajícím soudním sporu, snaží se však na druhou stranu o mimosoudní dohodu s jeho bývalou ženou, která je také jeho klientkou. V situaci, kdy oscilují jeho nálady mezi odhodláním zasadit se o vlastní věc a domoci se svých práv a citovou rezignací, je plukovník chladnokrevně obelstěn bývalou manželkou, která jej tím zbaví nejen jeho vlastní identity, ale i jeho majetku a renty. Chabert, znechucen intrikami své bývalé ženy, se vzdává boje o svá práva a končí svoji životní pouť jako vyděděnec, ve starobinci pro nemajetné

Dílo vyniká detailním psychologickým vykreslení postav, okolností, ve kterých se ocitají, jejich motivů v jednání. Jedná se tedy o jakousi studii mravů hlavních postav. Oproti Chabertově čestnosti a smyslu pro povinnost je v kontrapunktu stojící chamtivost a bezskrupulóznost jeho manželky, která se neštítí ničeho, včetně ožebračení bývalého manžela, který jí dopomohl ke společenskému vzestupu. Mezi těmito dvěma polohami se ocitá advokát Derville, který zastupuje oba dva zmiňované, a snaží se na jednu stranu pomoci plukovníkovi, na druhou se dohodnout s jeho ženou – tedy koná objektivně vnímané dobro, zároveň předpokládá určitý zisk sám pro sebe. Velmi zdařilá studie lidských charakterů a jednání, které určují vnější okolnosti.

31.10.2023

Sbírka literárních reportáží z pera pražského rodáka, ve své době jednoho z nejznámějších a nejoceňovanějších světových novinářů. Sbírka se soustředí na reportáže z cest „zuřivého reportéra“ v třicátých letech 20. století.

EEK vycizeloval žánr literární reportáže téměř k dokonalosti. Přes svoji angažovanost (levicovost a členství v komunistické straně) jsou reportáže napsány profesionálně – autor se vždy držel kréda, že: „Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“. Reportáže jsou napsány velmi bohatými jazykovými prostředky (hra s jazykem), stylisticky na vysoké úrovni, a mohou svým způsobem sloužit i jako doplňkové zdroje pro studium historie, díky autorově cílení na detail a snahu zprostředkovat popisovaný jev nebo událost detailně a ve své celistvosti i kontextu.

Egon Ewin Kisch je dnes podle mého neprávem polozapomenutá postava dějin žurnalistiky. Přitom je jeho dílo stále živé a díky velmi kvalitním zpracování stále schopno podávat zprávu o dané době a událostech, které autor pokrýval. Rozhodně je zajímavé číst jeho tvorbu i v dnešní době.

Je život v mezní situaci pronásledování a hrozby smrti věcí strnulosti a rezignace nebo motivem (a nutností) k aktivnímu odporu nebo alespoň k pokusu o něj? Toto je jedno z hlavních témat Weilova románu, který nese prvky povídkové tvorby a byl vydán po autorově smrti v roce 1960.

Kniha popisuje osudy několika postav, jejichž životy se v některých okamžicích prolínají, v jiných ukazují obraz určitých událostí reflektovaných těmito postavami z různých pozic a úhlů pohledu (např. přímých aktérů události nebo jako svědků či těch, kteří se o událostech dozvídají a přemýšlí o nich) a zaměřuje se na období od heydrichiády (1942) do roku 1944. Děj se odehrává v Praze a v terezínském ghettu a sleduje reflexi událostí (perzekuce Židů a transporty v rámci nacistických plánů na jejich vyhlazení, teror následující po atentátu na Reinharda Heydricha, události v terezínském ghettu, činnost odboje a jeho pronásledování gestapem, likvidace pražské Židovské obce na konci druhé světové války) tak, jak jimi prochází či vnímají je jak samotní nacisté a jejich oběti z řad Židů, ale i další občané protektorátu, kteří buď s okupanty kolaborují (šmelináři, političtí kolaboranti), nebo se mu staví aktivně na odpor (příslušníci podzemního hnutí odporu). Určitým leitmotivem je symbolika soch – v úvodu se jedná např. o sochu židovského hudebního skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, která má být na Heydrichův příkaz stržena z balustrády střechy Rudolfina, dojde ovšem k omylu a je místo ní stržena socha Richarda Wagnera. Tato symbolika se pak prolínána s osudy jednotlivých postav i v dalších příbězích.

Weilovým ústředním tématem tvorby po druhé světové válce bylo pronásledování Židů a jejich tragédie v rámci holocaustu, kterou osobně prožil. To je v tomto románu nahlíženo jak z pozic pronásledovaných i pronásledovatelů, tak z pozic těch, kteří s nacistickou diktaturou spolupracovali, i těch, kteří se jí stavěli různými způsoby na odpor. Tento vypravěčský postup – metoda několikeré projekce – je známým autorovým tvůrčím prostředkem i u jiných jeho děl. Jednotlivé příběhy jsou pak řetězením příčin a následků událostí a tím, jakou v nich daná postava hraje roli nebo jak je jimi zasažena. Velký důraz je kladen na fakta (autobiografický popis ničení a rozkrádání židovského majetku, heydrichiáda a její dopady v protektorátní společnosti, události v terezínském ghettu), která jsou poté dokreslována jejich reflexí u postav jednotlivých příběhů. Autorův apel, který se prolíná všemi příběhy v tomto románu, je kladen na to, že není možné zlu pouze nečinně přihlížet, či s ním dokonce kolaborovat - je vždy nutné se mu pokusit postavit na odpor. Toto odkazuje na humanistické ladění románu.

Poslední Werflova divadelní hra – jak ji sám definoval – „Komedie v tragédii o třech dějstvích“. Strhující a svým námětem stále aktuální téma - s nadsázkou a humorem popisuje jednu obtížnou lidskou anabázi a snahu o zachování si lidství i v mezních podmínkách války, všeobecné skepse a v podmínkách společenského úpadku.

Hlavní postava, židovský obchodník Jakobowski, je už po několikáté na útěku před pronásledováním nacisty, tentokráte ve Francii v roce 1940. Ve snaze uniknout z nacisty obléhané Paříže se seznamuje s polským exilovým plukovníkem a aristokratem Stierbinskim, rozšafným důstojníkem „staré školy“ a jeho sluhou Szabuniewiczem, kteří mají za úkol uniknout do Londýna s důvěrně tajnými vojenskými materiály. Při společném úniku dochází nevyhnutelně ke střetu mezi plukovníkem a Jakobowskim (střet aristokrata a vojáka s pacifistickými pohledy Jakobowského, autoritativnost a určitý vrozený antisemitismus plukovníka a snaha vše mít pod svojí přímou kontrolou, oproti životnímu nadhledu a liberalismu atd.) a situace se komplikuje i tím, že dojde k dramatické záchraně Stierbinského francouzské milenky Mariany, těsně před vpádem nacistických okupantů. Nakonec Jakobowski zachrání plukovníka i sebe před zatčením, když narazí na postupující okupační německou armádu na jihu Francie. V závěrečné, velmi působivé, scéně se podaří Jakobowskému za velmi dramatických okolností zachránit a nalodit se na anglickou vojenskou loď, která je určena pouze pro Stierbinského. Je tedy zachráněn, ovšem za „vysokou cenu“ a osobní oběť jak Mariany, tak plukovníkova vojenského sluhy, kteří zůstanou v okupované Francii.

Jedná se z mého pohledu o vrcholnou ukázku Werflova dramatického umu. Leitmotivem hry je jednoznačně snaha o udržení si lidství i za k životu velmi těžkých podmínek a v situaci neustálé hrozby smrti. Je to tedy dílo veskrze humanistické. Výrazným výrazovým prostředkem je humor a nadsázka v jednání postav (nadhled Jakobowského v mnoha mezních situacích a zkouškách, kterými je nucen při své cestě za kýženou svobodou procházet, rozšafné a dnes by se asi řeklo aristokratické a „machistické“ jednání plukovníka, jako protikladu Jakobowského), stejně tak lze v dílu nalézt silnou touhu po lidskosti a zachování si života (Jakobowski) i osobní oběť, tváří v tvář těžkým životním zkouškám (jednání Mariany v závěrečné scéně). Tyto motivy dohromady vytváří silný humanistický a protiválečný morální apel díla, odsuzující zhoubnost fašistického útlaku – univerzálně se to dá zevšeobecnit na odsouzení jakéhokoliv jednání proti lidskosti a lidské svobodě.

Bez jakékoliv přílišné nadsázky jeden z vrcholů česky psané lyrické prózy 20. století. Poetický román, psaný krásnou češtinou, který oslavuje krásu života a půvab české venkovské krajiny. Jedno z nejvýznamnějších Fischlových děl, které nejen dle mého názoru dosáhlo formálního i lyrického mistrovství.

Starý venkovský lékař je tak trochu podivínskou, ovšem velmi oblíbenou postavou v malé vesnici, kde žije a ošetřuje své sousedy. Je ovdovělý a na jeho cestách za pacienty jej obvykle doprovází jeho kohout Pedro. S ním „promlouvá“ v okamžicích, kdy bilancuje svůj život nebo hledá otázky ohledně jeho smyslu. Pedro je mu zkrátka jakýmsi přítelem, souputníkem a partnerem při dialozích o niterních myšlenkách, často i oponentem v tom, co je v životě důležité a jak toho dosahovat. Mimo tyto „dialogy“ je doktor moudrým a pečlivým pozorovatelem života ve vsi a upřímným rádcem pro ty, kteří stojí o jeho názory a zkušenosti - v časech dobrých i zlých. Hlavní postava si uvědomuje neodvratnost blízkosti konce svého bytí a v pokoře před ní se oddává myšlenkám a dialogům s Pedrem i dalšími blízkými lidmi o podstatě věcí, lidských činů a údělu člověka. To vše se odehrává v poetické formě, oslavující jak život jako takový, tak i krásu přírody a prostého venkovského života.

Určitým sjednocujícím motivem knihy je poetickou formou podaný autorův filozofický a teologický náhled na to, co je pravou podstatou bytí, o co je třeba v životě usilovat, zkrátka co pro něj znamená naplněný život, žitý v pravdě. Při jedním ze svých četných „dialogů“ s Pedrem, například hlavní postava obhajuje nutnost hledání smyslu života těmito slovy: „Musíme se alespoň snažit odkrýt pravdu. Musíme se aspoň snažit vědět. Bez stálého hledání by život neměl smysl. Hledat, i když víme, že nikdy nebudeme vědět. Nevíme, jen věřit můžeme, jen věřit musíme.“. Zajímavé i k zamyšlení nad vlastním životem a tím, co je v něm skutečně důležité. Báseň v próze.

Povídka, kterou Frisch napsal v roce 1937 ve svých pětadvaceti letech. Existencionalistická a filozofická próza, která nese určité autobiografické a antiautoritářské prvky, které korespondovaly s tehdejším společenským klimatem a autorovými postoji. V obecnosti velmi zajímavá studie snahy o (ne)nalézání smyslu existence člověka.

Mladý učitel Balz, poručík švýcarské armády v záloze (a nastávající ženich), se ocitá po třinácti letech na stejném místě Alp, které navštěvoval se svým starším bratrem coby mladý nadšený umělec a člověk plný velkých ideálů. Nyní, na prahu třicítky a v situaci osobní životní krize, bilancuje Balz svůj dosavadní život (studium, zásnuby s Barbarou, vyhlídky na pohodlný měšťácký život a kariéru) a konstatuje, že se mu zcela nepodařilo naplnit „podstatu svého bytí“ prostřednictvím žádného velkého činu, který by odpovídal jeho představám o naplnění podstaty svého života. Zklamán danou představou a v pocitu bezvýchodnosti z toho, že vlastně nežije plnohodnotný život („Proč nežijeme, když přeci víme, že jsme tady jenom jednou jedinkrát, jedinkrát a neopakovatelně.“), rozhodne se Balz k troufalému a velmi riskantnímu činu výstupu na severní hřeben blízké hory, který se ještě nikomu předtím nezdařil a v minulosti si vyžádal několik obětí tento motiv je mj. parafrází na soudobé ideové závody o dobytí severní stěny hory Eiger, který se nakonec povedl německému a rakouskému horolezci a byl zneužit nacistickou propagandou. V předvečer výstupu se seznamuje s mladou turistkou Irene, se kterou se sblíží a pocítí krátký, ovšem velmi intenzivní pocit štěstí určitou vizi nedělitelné a nesobecké lásky, jako určitého vykoupení z bezvýchodnosti svého života. Irene Balze doprovází při jeho cestě k hřebenu hory, je jím však v den výstupu beze slova opuštěna a je i tím člověkem, který po něm svolává pátrání, když se po několika dnech z výstupu nevrací. V okamžiku, kdy je po nezdařeném pátrání prohlášen za pravděpodobně mrtvého, se Balz vrací, psychicky i fyzicky poznamenán svým mezním prožitkem na hranici života a smrti

Ústředním motivem povídky je pocit životní krize a z ní pramenící vnímané nemožnosti žít svůj život „plnohodnotně“ svobodně a podle svých představ. To vede k nutnosti „činu“, který by dodal životu smysl a přinesl pocit určitého „vykoupení se“ z dané vnímané bezvýchodnosti - řečeno s autorem :„Člověk přeci musí něco vykonat, nebo snad má celý život sedět na místě a zírat do prázdna a přemýšlet o tom, co vlastně měl Bůh ve své nekonečné dlouhé chvíli s člověkem v úmyslu? Člověk přeci musí něco udělat!“. Jedná se tedy o snahu o hledání smyslu života, v myšlenkách i konání. Spolu s tímto motivem se objevují i obecné myšlenky o lidském údělu, touze po opravdové lásce a prožitku (snaze prožívat život naplno, bez svázanosti společenskými konvencemi) a obecně o hledání podstaty a smyslu naplňování lidské existence.

Viktor Fischl prostě psát uměl - poeticky, dramaticky i laskavě, o vážných i nevážných věcech v životě. To opět potvrzuje Žlutým domem, krátkým, ovšem velmi zajímavým a tematicky silným románem.

Hlavní postava románu, český novinář Jan Brázda pracující pro BBC, se ocitá na doporučení svých přátel v boarding housu pro válečené emigranty v Londýně, pod vedením jisté Gwen Bartierové. Postupně se seznamuje s velmi pestrým obyvatelstvem domu a sbližuje se s Gwen, která žije pouze ve formálním manželství. Všudypřítomná válka ukazuje svoji tvář zkázy a bere si svoji daň i v řadách obyvatel domu a jejich příbuzných. Jan je spolu s nimi nucen potýkat se se svým exulantským údělem a vším dobrým i špatným, co mu život přináší, v čemž se mu Gwen stane trpělivou a chápavou partnerkou. Po osobní rodinné tragédii (potrat Gwen a nemožnost mít spolu s ní děti) i po dalších tragických událostech (sebevražda básníka Dobreva, žlutý dům je na konci války zničen náhodným bombardováním, při němž umírají někteří jeho obyvatelé), se Jan po válce rozhoduje k návratu do Prahy, kde je zaměstnán v rozhlase. Tento návrat ovšem nemá dlouhého trvání v roce 1948 je nucen k opětovné, tentokráte mnohem delší emigraci. Závěr románu je napsán z pohedu Janova vnuka (pár adoptuje na konci války syna) a bilancuje závěr Janova a Gwenina komplikovaného, ale naplněného života

Vedle emigrantství a obtížného hledání vlastního „místa v životě“, je výrazným motivem románu i zjišťování, že (řečeno s autorem): „mnoho z toho, čeho se v životě dopouštíme, nezáleží na nás“ tedy motiv náhody, která do velké míry určuje životní běh člověka. K tomu autor na jiném místě poznamenává: „Víme, že se vydáváme na cestu do mlhy, z níž se v nejlepším případě vrátíme s prázdnýma rukama, ale spíš s tisíci šrámy a jizvami, a přesto se na ty marné výpravy nepřestáváme vydávat znovu a znovu“. Spolu s výše jmenovaným je kromě užívání poetického jazyka (pro Fischla typického), silným motivem knihy i naděje a víra v lásku k bližnímu - "kdo zachránil jedinou duši, jako by byl spasil celý svět"...

Druhý Werflův román, ovlivněn značně Dostojevským a expresionismem. Brilantní a jímavá studie „zločinu“ z mládí a polemická analýza ohledně trestu a rozhřešení. To vše podáno v kontemplativním hávu úvah nad vírou a nad možnostmi osobní spásy ducha.

Vyšetřující zemský soudce Arnošt Sebastian se setkává s podezřelým z vraždy prostitutky. Podle shody jmen nabývá postupně dojmu, že se jedná o bývalého spolužáka z gymnázia, se kterým jej poutalo přátelství, ale i určitá osobní závist (v němčině existuje pojem „Haβliebe“) kvůli jeho literárnímu talentu a daru filozofického myšlení. Umocněno dojmy z právě proběhnuvšího setkání se spolužáky z gymnázia po pětadvaceti letech, kterého se daný spolužák neúčastnil, proběhne v mysli hlavního hrdiny sebereflexe dávných událostí, kdy se vůči němu provinil nejprve urážkami, posléze falešným obviněním za něco, co nespáchal. Následkem toho, ve snaze zachránit se před vyloučením ze studia, donutil Arnošt spolužáka k útěku z města. Hlavní hrdina je tedy tížen svým vlastním svědomím za učiněné příkoří a představou, že svého spolužáka svým způsobem přiměl až ke spáchání vraždy. V širší rovině dochází k obvinění sebe sama a svého mravního pochybení a obžalobě svého nicotného života, prožitého ve falši. V závěrečné scéně dochází k jakési extatické snaze o spásu duše, která ovšem vyzní jako omyl a jako jakési marné gesto...

Zajímavostí je dvojí vrstvení děje a času - z přítomnosti k prožívání studentských let a nazpět. Silným motivem je také potýkání se a vyrovnávání se generace potomků s jejich rodiči, která nevyznívá nijak příznivě a uspokojivě (např. komplikovaný vztah Arnošta a jeho otce, soudce nejvyššího soudu, poměr starého třídního profesora Kia a jeho „morální“ působení vůči svým žákům). Bez zajímavosti nejsou ani autobiografické prvky a skutečnost, že děj románu se odehrává v Praze, Werflově rodišti.

30.09.2023

Kniha autorových reportáží - bezprostředního svědectví o období roku 1938 tedy o událostech, předcházejících a souvisejících s vývojem kolem mnichovské konference a jejich dopadů v Československu. Společně s Caquetovým „Zvonem zrady“ a Gedyho „Fallen Bastions“ se jedná o to nejlepší, co bylo o tomto období dějin napsáno zahraničními autory.

Morell byl zahraničním korespondentem listu London Daily Express, který z Prahy pokrýval události kolem Mnichova 1938. Neseděl ovšem v Praze „u stolu“, ale aktivně cestoval po Sudetech a různých dalších částech Československa a podává unikátní svědectví o lidech na obou stranách, o jejich smýšlení - poskytuje tedy určitou psychologickou sondu společnosti a zprávu "o duchu" dané doby. Zabývá se samozřejmě také vývojem diplomatického jednání vlád a rolemi Anglie a Francie, jako tehdejších spojenců Československa. Co z mého pohledu dělá knihu unikátní, je množství reportáží, věnujících se setkávání a rozhovorům s obyčejnými lidmi, jak v Sudetech, tak v českých zemích či na Slovensku. V neposlední řadě se autor netají ani kritickým pohledem na činnost britské vlády, která sehrála, jak známo, v krizi okolo Mnichova velmi negativní roli.

Kniha podává nejen ucelený přehled vývoji před, v průběhu a po mnichovském diktátu. Zachycuje ovšem velmi důležité dobové svědectví novináře, který byl bezprostředně „při tom“ jak v Praze, Sudetech, na Slovensku, nebo třeba na Těšínsku a v Podkarpatské Rusi. Zde všude mluvil s lidmi, kteří se ocitli ve víru dané události a podává jejich reflexi událostí. Tím jde opravdu o jedinečný zdroj informací o dané době, podané přímo „z první ruky“.

3 28.09.2023