tomas6658 komentáře u knih

Román z rané Kerouacovy tvorby, napsaný na začátku padesátých let 20. století, v období jeho velikého tvrůrčího vzepětí. Jedno z významných děl tzv. beat generation – generace mladých tvůrců, která se v americké literatuře začala prosazovat po druhé světové válce. Podzemníky napsal v benzderinovém opojení během tří dnů. Název je inspirací Ginzbergova pojmenování tzv. hipsterů, mladé americké generace 50. let.

Autobiografický milostný příběh Lea Percepieda (Kerouaca) a černošské dívky Mardou Fox (skutečné jméno předlohy Kerouac tajil), zasazen do prostředí San Francisca (v reálu se udál v New Yorku), časově se odehrávající v létě roku 1953. Jedná se o křehký milostný příběh dvou mladých lidí, odmítajících soudobé společenské normy, příběh „vyděděnců“, kteří si k sobě snaží nalézat cestu v prostředí bohémů a lidí na okraji společnosti. Leo se seznámí s Mardou na jednom z mnoha večírků, které provozuje se svými uměleckými kumpány. Z fascinace a touhy se zrodí krátký a intenzivní vztah, plný nesplněných tužeb a plánů, které Leo s Mardou utápějí v přívalu nekonečného řetězce alkoholových a drogových mejdanů. V prostředí soudobé Ameriky, která je velmi rasově segregovaná, Leo přemítá nad tím, zdali by mohl představit svoji dívku své konzervativní katolické matce, na kterou je jistým způsobem fixovaný. Leův vztah k Mardou je svým způsobem nezdravý – plný žárlivých scén a rozepří, drogových psychotických výstupů, traumatizující a zraňující. Svojí rychlostí a bezuzdností je zhoubný a neudržitelný, což si oba uvědomují. Přítrž mu učiní Leova snová vize, že jej Mardou podvede s jedním z jeho kumpánů...

Příběh Lea a Mardou je útržkovitý a retrospektivní, prokládaný automatickým textem a spoustou myšlenkových odboček, tak příznačných pro Kerouacovu tvrobu. Syžet je silně ovlivněn psychoanalýzou (Wilhelm Reich, Freud) a jejím učení o lidské sexualitě (např. Leův oidipovský komplex vůči své matce – jeho silná vazba na ni; Reichovo učení, že většina fyzických i psychických potíží pramení z elektrických poruch vyvolaných nedostatkem orgasům v sexuálním životě), stejně tak jako jazzovou (bopovou) poetikou – dlouhé věty automatického textu, inspirované jazzovými improvizacemi. Myšlenkovým tvůrčím prostředkem je inspirace dualistickou filozofií na bázi protikladných aspektů a jejím učením, že všechno je výtvor mysli – zde uplatnitelného na začátek vtzahu, utvářeného Leovými představami, i jeho konce, ovlivněného jeho vizemi. Jeden z úhelných kamenů beatnické tvorby.

Soubor pro Fischla tak příznačných poetických povídek, zčásti autobiografických, z období jeho diplomatické služby pro Izrael. Působnost v zemích Asie i Evropy mu zavdala mnoho podnětů ke zpracování – z hlediska etnického, kulturního a náboženského (Povídky odjinud), či z hlediska fungování mezinárodního diplomatického sboru a místních lidí, se kterými se v rámci své diplomatické činnosti steka (Povídky ze starého cylindru). Sbírka byla vydána posmrtně jako soubor do té doby nevydaných povídek z pozůstalosti.

Ať už ve vzádlených končinách Asie (Japonsko, Barma), nebo v rámci působení v Evropě (Polsko, Jugoslávie, Rakousko, Bulharsko), autorovi jsou námětem lidé a jejich život v jeho radosti i strastech. Tento lidský koloběh je ovlivňován nejen každodenními událostmi, ale i událostmi tzv. velkých dějin na pozadí. Fischl je nejen výborným pozorovatelem, zaznamenávajícím tyto příběhy. Je také často i jejich spoluaktérem a v neposlední řadě někým, kdo se nad tímto koloběhem (lidských náhod, tragédií, vzestupů a pádů) zamýšlí, kdo je zasazuje do svého myšlenkovélho kontextu a hledá jejich étos, kdo jim propůjčuje svůj nezaměnitelný poetický styl. Příběhy jsou povětšinou hořkosladké, jako život sám. Autor rozjímá v prolozích i epilozích nejen nad jejich aktéry, ale i nad svým vlastním životem (mládí strávené v předválečném Československu, reflexe Šoa ve vlastní rodině, poválečná kariéra diplomata v Izraeli). Navýsost lidské. Toda rava, Avigdore.

Mistrná psychologická novela zabývající se náhlým vzplanutím citů, ovlivněna Zweigovou inklinací k psychoanalýze a jeho přátelstvím se Sigmundem Freudem. Součást novelistického díla, zabývajícího se psychologickou analýzou lidí, ocitajících se v mezních situacích pohnutí mysli a konajících ve vleku svých emocí.

V mořském letovisku pro lépe situovanou evropskou klientelu z vyšších společenských kruhů dochází ke skandálu. Po návštěvě šarmantního francouzského elegána náhle opustí jednoho z hostů jeho dlouholetá žena – jak se ukáže, podlehnuvší vášni k mladému šaramantnímu muži. Tato záležitost se stane tématem sporů stolní společnosti, kdy dochází k verbalizaci názorů na danou ženu – od pohrdání a nepochopení až k shovívavému postoji jednoho z hostů na základě myšlenky, že „žena je v určitých chvílích svého života mimo svou vůli a rozum vystavena temným silám“. Tato myšlenka je většinou hostů odmítnuta a situace hrozí rozepří. Nastalé vášně pomáhá urovnat postarší anglická dáma. Zároveň se svěří onomu hostu se svým dávným osudovým setkání s mladým polským aristokratem v Monte Carlu, který pro ni znamenal vzplanutí citu, o kterých si myslela, že v ní jsou již dávno mrtvé. Příběh vášně a zaslepení končí potupou a posléze tragicky. Pro starou ženu ovšem také duševní katarzi mít možnost tento příběh vyprávět člověku, který projevil shovívavost k na první pohled nesmyslnému a iracionálnímu náhlému citového zmatení. Pozitivním momentem je určité vyústění tohoto příběhu a vyrovnání se s neklidnými vzpomínkami na vypjatou životní situaci. Propracovaná a čtivá psychologická novela.

Výbor povídek z počátku Moraviova pozdního tvůrčího období, mistrný exististencionalistický a kritický náhled na soudobou italskou společnost, v níž autor spatřoval především vzájemné se odcizování lidí navzájem a jejich „zvěcňování“ ve smyslu rezignovanosti a vyprázdněnosti v jejich konání.

Hrdinové povídek jsou lidé, kteří se odcizují svým partnerům či příbuzným nebo jsou vystavováni absurdním či dehonestujícícm situacím v konfrontaci s jinými lidmi. Jejich konání a lidská existence jsou vlivem těchto událostí „vyprazdňovány“, jejich rostoucí apatie a pasivita je staví na úroveň věcí - nehybných a dehumanizovaných předmětů. Bezvýchodnost umocňuje zjištění, že „věci tu jsou, ale nedělají nic jiného, než že tu jsou. Jejich význam jim přidáváme my, svévolně a domýšlivě“. Náznakem naděje v některých povídkách je, že clověk může svým aktivním konáním proces onoho „zvěcňování“, které znamená úpadek osobnosti (a zobecněně společnosti/humanity) zvrátit - ničím jiným, než svým lidstvím - aktivní snahou o obrodu sebe sama jako člověka. Nadčasové téma.

Do jaké míry je existence člověka a jeho osobnosti svébytná a do jaké (spolu)vytvářena okolnostmi a jinými lidmi? Jaký je jeho úděl a smysl existence? Je konfrontace se zásadními mezníky v životě jedince zdroj pro jeho proměnu, nebo je jeho osobnost ve své podstatě svobodná a neměnná, a tudíž nelze dosáhnout opravdového poznání smylsu života? Tyto a další zásadní otázky lidského bytí a konání jsou tématem této útlé, ale významově i myšlenkovým přesahem velmi bohaté esejistické novely Imre Kertésze, maďarského židovského spisovatele a držitele Nobelovy ceny za literaturu.

Kronikářská forma s ústředním tématem problematiky lidské identity, kterou se prolínají autorovy myšlenky, na pozadí jeho překladatelské práce díla rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina. Samotný název vychází z Rimbaudova aforismu „Já je někdo jiný“. Tyto esejistické záznamy jsou rámovány obdobím první poloviny devadesátlých let 20. století a reflektují jeho pobyty v městech s bohatotou kulturní historií i současnotí – Vídni, Mnichově, Budapešti či Tel Avivu. Autobiografická forma - reflexe vlastních úvah a myšlenek, ovlivněných učením významných filozofů, uměleckou tvorbou, soudobou společenskou situací, ale především vlastním životním příběhem a svým židovstvím – Kertész si v mladí prošel peklem Osvětimi a Šoa přežil. Tyto úvahy vždy vyúsťují do leitmotivu díla, jímž jsou úvahy o lidské identitě – tázání se po její obecné podstatě. Autor při nich dochází k závěru, že vlastní identita je pro člověka v zásadě neodhalitelná a neuchopitelná – „Nerozumět světu jenom proto, že je nesrozumitelný, je čiré diletatntství. Světu nerozumíme proto, že to není náš úkol na téhle planetě ... situace člověka je beznadějná“. „Náš život nemá smysl, mezi životem a smyslem není žádná souvislost“. Není bez zajímavosti, že je zde mj. načrtnuta i myšlenka možného budoucího úpadku západní Evropy: „Děs západní Evropy, stižené záchvatem klaustrofobie, zrodí nového Adolfa Hitlera, nadřazenou paranoiu pocitu nadřazenostti podřízených“. Nesnadné čtení, vyzívajícíc k zamyšlení se nad vlastním životem i obecně nad podstatou a smyslem bytí. Děkuji Vám za nevšední čtenářský zážitek, pane Spisovateli Kertészi. Nechť je Vaše duše navždy vevázána do svazku živých...

20.02.2025

Je možné uhájit humanismus a individuální morálku tváří v tvář možné zkáze, plynoucí z vědeckého pokroku, hrozící zahubit lidský život na zemi? Kam až je možné zajít při snaze posouvat hranice lidského vědění? Kde leží limity lidského konání a ctižádosti a v kde toto konání naráží na „vyšší principy“, které člověka přesahují? Mnoho nelehkých otázek lidské existence, které tematizuje tento Čapkův román, od jehož prvního vydání uplynulo již sto let.

Hlavní postava, inženýr Prokop, je geniální, ale podivínský vynálezce v oboru třaskavých materiálů. Podaří se mu vyvinout mimořádně výbušnou směs, kterou nazve Krakatit - dle indonéské sopky Krakatoa, jejíž erupce v roce 1883 vyvolala největší explozy v dějinách lidstva. Krakatit je látka ničivé explozivní síly, která byla-li by vyráběna ve větším množství a zneužita, by mohla způsobit zkázu celé lidské civilizace a ten, který by ji měl v rukou, by mohl vládnout neomezeně světu silou. Po pokusném výbuchu a zničení své laboratoře naráží v horečkách blouznícíc Prokop na svého bývalého spolužáka z techniky Tomeše, který mu poskytuje útočiště ve svém bytě. Brzy však vyjde najevo, že Tomešovo jednání není zcela čisté – je motivováno snahou získat od Prokopa postup k výrobě Krakatitu. Tomeš záhy zmizí a Prokop se jej vydává hledat. Při hledání narazí na obchodního zástupce jisté korporace, který mu namluví, že na něj Tomeš čeká v ústředí jejich společnosti. To je však past, do které se Prokop dostane – stává se vězněm na zámku blíže nespecifikovaného šlechtického rodu a je nabádán k vyzrazení výrobního postupu pro výrobu trhaviny. Prokop je však mimo své „podivínství“ i přesvědčený humanista a vzpírá se myšlence, že by se mohl tento postup dostat do nepovolaných rukou, s vědomím toho, co může Krakatit pro lidstvo znamenat. V průběhu svého věznění se zamiluje do princezny, která obývá rodový zámek, a jeho láska je sice opětována, nabývá ovšem velmi dramatických podob – oba dva jsou sice k sobě přitahováni, zároveň jsou si však vědomi, že spolu nemohou být šťastní. V závěru se Prokopovi podaří uniknout svým věznitelům a vyhledat Tomeše a varovat jej před snahou vyrobit Krakatit, je však zavržen a odmítán. V deziluzi z toho, co způsobil a ve strachu před možnými fatálními následky nakonec potkává při své strastiplné cestě starce, u kterého nachází dočasné útočiště...

Hlavním motivem románu je rozpor mezi člověkem (principy humanity) a překotně se vyvíjejícím vědeckým poznáním, které lze velmi snadno zneužít, a které přináší mimo pokrok i etické otázky, které člověka „převyšují“. Aluze na biblická témata – při své strastiplné anabázi Prokop naráží na movitého obchodníka Daimona (Démona), který se jej snaží získat pro spolupráci na zničení lidstva. Onen stařík, kterého Prokop potkává na konci své vyčerpávající cesty – pouti ve snaze zabránit zlu, na kterém má svůj nedomyslitelný podíl – je nikdo jiný než bůh. Prokop může být podivínský, může při své cestě nevědomky napáchat mnoho špatného, ovšem své špatné činy se snaží odčinit tím, že brání prozradit výrobní postup Krakatitu, který by byl zneužit. Brání mu v tom jeho osobní morálka, byť idealistická a lidsky nedokonalá. Mnoho autobiografických momentů, často alegoricky zkrytých – např. postava cizokrajné princezny. Čapek knihu psal v období určité životní rozpolcenosti, která se odráží v určitých situacích – viz dramatická milostná zápletka s princeznou. Jako u mnoha jiných autorových děl se zde zrcadlí ideály humanismu a varování před zneužití vědeckotechnického vývoje. Dílo je i sto let po svém vydání stále aktuální – lze jej aplikovat na varování před zneužití atomové bomby a následné zaručené zničení Země, která by znamenala zkázu pro celé lidstvo.

Jaké jsou životní východiska chudého venkovského Žida, toužícícho po bohatsví a společenském vzestupu v podmínkách Ukrajiny (součásti carského Ruska) na přelomu 19. a 20. století? Je možnost dosahovat svých cílů a tužeb v prostředí, které je diskriminující a determinuje úděl nejen jednotlivce, ale celého jeho společenství? Toto jsou témata tohoto satiristického korespondenčního románu, líčící trampoty Menachema Mendla na jeho vysněné cestě za penězi i uznáním – jednoho z vrcholných děl Šoloma Alejchema, klasika literatury psané v jidiš.

Menachem Mendl je chudý venkovský Žid, toužící zbohatnout a prosadit se ve společnosti. Proto vyráží ze své rodné vsi do „velkého světa“, kde zkouší postupně své štěstí jako burzovní makléř, spekulant s nemovitostmi i komoditami, obchodní cestující, novinář i dohazovač. Všechny tyto snahy popisuje v dopisech své ženě Shendl, která na něj čeká spolu s jejich dětmi v rodné obci. Menachemova snaha o úspěch je autentická a upřímná, zároveň však naivní, poznamenaná jeho vírou (náboženským dogmatismem) i venkovskou omezeností. Oproti Menachemovým „vzdušným zámkům“ a „zaručeným úspěchům“, které ličí v dopisech, stojí neúprosná realita, mluvící o opaku a racionalita jeho ženy, která stojí nohami pevně za zemi, důrazně jej odrazuje od dalších bláhových dobrodružství (i s pomocí lidové židovské slovesnosti) a požaduje jeho návrat zpět k ní a rodině. Menachem je ovšem svojí naivitou hnán neustále do dalších riskatních podniků, ve kterých ovšem vždy nakonec selhává a je několikrát nucen žádat Shendl o peníze na další živobytí. V závěru knihy píše ženě o tom, že je na cestě do Ameriky, která je dle něj „zemí zaslíbenou“ pro každého Žida...

V tomto románu rozvíjí Alejchem fenomén tzv. „Luftmensch“ – jidiš metaforu pro židovskou chudinu, lidí „žijících ze vzduchu“ – různých nádeníků, překupníků a spekulantů, bez pevného ukotvení a domovského práva. Lidí, kteří stejně jako Menachem touží uniknout tíživému osudu perzekvovaných občanů druhé kategorie, v té době bez možnosti trvale se usazovat mimo jim určená místa. Lidí ostrakizovaných, odkázaných na libovůli úřadů, které proti nim často vystupovali když ne se zvůlí, tak přímo s otevřenou nenávistí, ovlivňovanou antisemitismem. Klíčovým tématem je základní lidská touha vést naplněný a plnohodnotný život, navzdory všem překážkám. Autor sám v předmluvě píše, že nezvratným osudem Menachema a všem jemu podobných je nakonec nezdar, okořeněný dle něj „židům specifickými“ okolnostmi. Určitou autobiografickou linku je možné sledovat v závěru, kdy se Menachem rozhoduje pro cestu za prací do Ameriky – cesta, kterou učinil i Alejchem, aby se vymanil z útisku, kterému byl vystaven v tehdejším carském Rusku. Veškeré upřímné i naivní lidské snažení je zde doprovázeno specifickou židovskou vírou i poetikou, vycházející z bohaté kulturní tradice tohoto národa. Humoristické i vážné, laskavé i nutící k zamyšlení. Toda rava, pane Alejcheme.

O hříchu a (ne)možnosti jeho odčinění. O hříšnících a jejich životních osudech. A obecněji – o morálce a nahlížení na ni skrze zrcadlo doby. Témata lidské existence a jejich nekonečná obtížnost, z pohledu individuální a kolektivní etiky. Přetěžká látka, kterou Mann ztvárnil jako moderní románovovou adaptaci středověké legendy o životě papeře Řehoře od Harmanna von Aue („Gregorius auf dem Steine“), která vycházela ze středověkých mýtů a z antické báje o Oidipovi.

Epický příběh sourozenecké dvojice dětí vévody v Normandii a jejich zakázaného (incestního) milostného vzplanutí po otcově smrti, vyprávěný poutnickým mnichem Klementem. Z totoho zakázaného vztahu vznikne život, což vyvolá odchod bratra za pokáním do Svaté země a smrt, která jej na této pouti čeká. Sestra v tajnosti porodí dítě, které vysadí v lodičce na moře a ponechá svému osudu. Sama pak nese úděl vládkyně vévodství a kajícnice. Loďka s dítětem je zachráněna rybáři z ostrova a chlapec je vychován jako dítě rybáře, pod dohledem opata místního kláštera, který jej pokřtí jménem Gregorius. Opat jediný zná tajemství Gregoria, protože byl vybaven tabulkou, která obsahuje strašlivý příběh o jeho početí, a snaží se tuto skutečnost utajit před ostatními. Vlivem událostí, které se udají v chlapcově životě v jeho sedmnácti letech se Gregorius dozvídá a okolnostech svého početí, opouští studium v kněžském semináři a stává se rytířem, který vyráží do světa hledat své rodiče. Při svém putování naráží na vévodství, které je napadáno a ničeno sousedním vévodstvím. Nabídne své služby panovnici napadeného vévodství a její zemi zachrání tím, že přelstí agresora (panovníka) v boji, při kterém si dopomůže lstí. Tím si vyslouží ruku vévodkyně a splodí s ní dvě děti. Po čase však Gregorius s hrůzou zjišťuje, že si vzal za ženu vlastní matku. I on se tedy (stejně jako jeho otec) musí kát – odchází jako poustevník živořit na pustou skálu uprostřed jezera, kde stráví následujících sedmnáct let. Jeho matka-žena se vzdává panovnictví a jako řeholnice se stará o nemajetné a nemocné. Gregorius zázrakem na skále přežije a je nalezen církevními hodnostáři z Říma, kteří měli vnuknutí od boha, že na opuštěné skále u jezera naleznou novou hlavu církve. Z kajícnického Gregoria se stává mocný papež, který rozšíří věhlas církve i křesťanství. V závěrečné scéně přichází na setkání Gregoria a jeho matky, při které z moci svého velekněžského úřadu vykupuje z očistce hříchy její i svého otce...

Kompozičně se jedná o adaptaci středověkého eposu, vycházejícího z antické báje o Oidipovi. Von Hartmannovo středověké dílo je Mannem rozšířeno a doplněno, jak stilisticky, tak dějově. Odstup v podobě vypravěče příběhu, mnicha Klementa, umožňuje určitý nadhled a „hodnocení“ vyprávěné legendy – např. užití ironie, přechody mezi literární a slangovou řečí, mezi prozaickým vyprávěním a veršovanými pasážemi. Forma vyprávění je mnohdy ironická, čímž Mann překonává von Hartmanna, který napsal své dílo v duchu středověké morality. Leitmotivem je humanistický pohled na těžké prohřešení a možnosti (jsou-li vůbec nějaké) jeho odčinění. Na výjimečnost lidské viny, jejího odčiňování a lítostí nad ní. To vše v duchu humanismu, který byl celoživotním tématem tvorby Thomase Manna.

Příběh života jednoho uměleckého hochštaplera tak, jak byl viděn lidmi z jeho okolí. A k tomu filozofické úvahy Karla Čapka o funkci umění, o tom, co obnáší býti umělcem. To jsou dvě hlavní dějové linie posledního Čapkova nedokončeného románu, který vyšel po jeho smrti.

Bedřich Foltýn (později si nechával říkat Beda Folten) je člověk, který zápasí se svými vnitřními běsy a rozrevalostí. V mládí a za studií je svým okolím opovrhován a odmítán a jeho „útěkem“ z tíživé reality se stává přetvářka a umělecké dandyovství. Lidem ve svém okolí neustále připomíná, že pracuje na své opeře a že je zcela oddán umění. Toto je však pouhá póza a maska, která má překrýt jeho skutečnou podstatu – život hochštaplera, který využívá důvěřivé lidi, kteří včas nepochopí pravý stav věcí. Při studiích se seznámí s dívkou z dobře situované rodiny, kterou využívá jako prostředek na proniknutí do pražských intelektuálních a uměleckých kruhů. Ve víru nekončících opulentních matiné a večírků, které pořádá, se opět projevuje jeho manipulativnost – přisvojuje si hudební kompozice začínajících umělců a konzervatoristů a vydává je za své dílo. Ve svém velikášství také zadluží svoji ženu, což má za následek jeho rychlý společenský a osobnostní pád, způsobený jak neschopností reflexe reality, tak jeho alkoholismem. V závěru nědokončeného románu poté přichází na řadu esejistické zamyšlení nad posláním a podstatou umělecké činnosti, v jejímž kontrastu stojí umělečtí hochštapleři symbolizovaní postavou Foltýna.
Důstojná a působivá tečka za bohatou Čapkovou tvorbou.

Výbor z rané Meyrikovy povídkové tvorby (do roku 1920) – povídky ze sbírek Žhavý voják, Orchideje, Kabinet voskových figurín, Kouzelný rok německého šosáka a Netopýři. Ve této době byl autor, který žil část svého života v Praze, jedním z nejčtenějších tvůrců v německojazyčném prostředí. Jedná se o průřez povídek tehdy nového fatasticko-experimentálního směru literartury, se společenskokritickým a zároveň satiristickým, často až groteskním nábojem.

Gustav Meyrink již od mládí, které prožil v Praze, tíhl ke spiritismu a okultismu, a stal se jedním z průkopníků nového literárního žánru – fantasticko-experimentálního. Vedle toho působil i v několika humoristických časopisech (za všechny je třeba jmenovat Simplicissimus). Tyto motivy se odráží i v povídkách této sbírky – snoubí mystické a okultní jevy se satiristickou kritikou soudobé měšťácké společnosti, s obzvláštím důrazem na militarismus. Toto myšlenkové nastavení má své autobiografické ukotvení (například povídka G.M. odkazující na jeho iniciály). Meyrink sám se nejednou střetl s lidmi z okruhu pražských němců z vyšší společnosti (aféra v německém veslařském klubu, jehož byl členem, nařčení z finanční zpronevěry), kvůli kterým byl i krátce vězněn a vyšetřován policií. Vlivem těchto událostí se poté nadobro rozhodl opustit Prahu. Tyto životní prožitky se zrcadlí v celé jeho tvorbě - velká část jeho povídek i románů se explicitně či implicitně odehrává v Praze. Fantaskní příběh v povídkách z tohoto výboru má tedy často hrůzostrašný či hororový průběh a ústí fraškovitě či groteskně, často ve spojení s výsměchem soudobému vypjatému militarismu a maloměšťáctví. Zajímavá sonda do povídkové tvorby dnes již (vyjma románu Golem) pozapomenutého, kdysi tak známého autora. Z mého pohledu nejlepší povídky: G.M., Fialová smrt, Černá koule, Skopcoglobin.

Satirická komedie, pranýřující byrokracii pozdního carského ruského režimu, dnes jedno z klasických dramatických děl, které je dodnes adaptováno v divadlech po celém světě. Jedno ze stěžejních děl Gogolovy tvorby.

Oblastní město v odlehlé gubernii propuká v paniku – dle zvěsti má přijet na inspekci vládní inspektor z Petrohradu. Všichni vlivní potentátci města, v čele s hejtmanem, vzrušeně diskutují a přemýšlí, jakým způsobem zakrýt skuteční stav věcí ve městě. Najednou přichází „zaručená“ zpráva, že revizor nocuje v městském hostinci. Chlestakov - domnělý revizor a ve skutečnosti bezvýznamný ne příliš inteligentní úředníček a podvodník se rázem stává cílem přízně a podlézání všech těchto postaviček. Využívá této situace a přistupuje na dvojí hru – na jedné straně se tváří jako nesmlouvavý a mocný inspektor, se styky na nejvyšších místech, na straně druhé řeší svoji skutečnou tíživou ekonomickou situaci a ze zástupců města postupně vymámí peníze, pod požadavkem půjčky. Chlestakovovi, kterého hostí ve svém domě hejtman, se nastalá „hra“ natolik zalíbí, že začne přijímat audience různých skupin obyvatel, které se navzájem udávají a před tímto domnělým revizorem dehonestují. Započne npokrytě flirtovat s hejtmanovou ženou a dcerou, kterou nakonec požádá o ruku. Hejtman a jeho rodina, s vidinou společenského vzestupu a budoucího povýšení, spřádá plány na přestěhování do Petrohradu. Chlestakov ovšem pod záminkou nutného jednání odjíždí a jeho identita je vzápětí v závěrečné scéně prozrazena. Všichni aktéři jsou v závěrečné scéně konsternováni příjezdem skutečného revizora…

Dle legendy získal Gogol námět k této komedii od Alexandra Puškina a tento námět cizeloval postupem času do pětiaktové satirické komedie, která je kritikou byrokracie v carském Rusku – její hlouposti a zkorumpovanosti, a která se stala jedním z vrcholných dramatických děl nejen 19. století. Podle očekávání její uvedení na divadle naráželo na odpor právě těch představitelů státní moci, na které byla svojí břitkostí a kritičností namířena. Leitmotiv díla je nadčasový – jedná se tedy o klasické dílo, které dokáže oslovit diváky v jakékoliv době. Jedno z mých prvních seznámení s ruskou klasickou dramatickou tvorbou – a hned „trefa do černého“…

Jaká je hodnota cti člověka v konfrontaci se společností a s „vychýlením“ doby? Jak osvědčit charakter v atmosféře, která nahrává „honu na čarodějnice“, zjednodušování a překreslování reality? A jak je možné se bránit zostouzení? Jaké jsou možnosti obrany člověka proti ponižování a veřejné dehonestaci? Mnoho zásadních otázek lidské existence – těžké, či spíše zhola nemožné „přesné“ odpovědi. Toto téma lidské integrity a cti je ústředním motivem této Böllovy kratičké novely s velikým společenským přesahem, která ve své době velmi zarezonovala západoněmeckou společností.

Provinční západoněmecké maloměsto, období začátku 70. let 20. století. V rámci poválečného vývoje a více či méně neúspěšného potýkání se (a snad i vyrovnávání) německé společnosti s nacistickou minulostí, přichází i do tohoto převážně středostavovského prostředí fenomén, který se zrodil v západním Berlíně a dalších západoněmeckých velkoměstech – levicový terorismus, reprezentovaný RAF (Rote Armee Fraktion), která vznikla jako výsledek radikalizace části levicové německé mládeže, z generačního konfliktu mezi nimi a jejich rodiči, v pohledu na to, jakým způsobem zpracovávat temnou nacistickou minulost. Kateřina Blumová, žena pocházející z venkovského prostředí, zaměstnána v domácnosti Dr. Blorny, místního právníka a intelektuála, se zaplétá do tenat nastalé celospolečenské nálady tím, že se seznamuje na jedné párty s člověkem, který je pronásledován policií za spáchání loupežného přepadení a je podezříván z napojení na RAF. Kateřina je zatčena a vyšetřována – je podezřelá v napomáhání útěku svého milence před policií. Velmi záhy se ovšem také stane předmětem dehonestující mediálním kampaně celostátních novin (alegorický odkaz na Bild-Zeitung) a její život je veřejně propírán sérií článků, které mají denunciační charakter, překrucují fakta a očerňují Kateřinu. Tím se stává předmětem veřejné debaty nejen v místě svého bydliště, ale i v široké společnosti. Ačkoliv jí není prokázána trestní odpovědnost či spoluúčast na činech svého milence, Kateřinina pověst je negativní mediální kampaní zcela zničena, což na ní zanechává psychické následky. Kampaň se zaměřuje také na zaměstnavatele Kateřiny, manžele Blornovy, které vykresluje jako sympatizanty komunistů a levicového terorismu, což zapříčiní manželskou krizi a úpadek profesní kariéry Dr. Blorny. Překroucená a lživá kampaň jakoby rezonovala s atmosférou ve společnosti, jejíž velká část volala v té době po agresivním potírání všech těch, kteří byly (byť často zcela mylně) označováni jako komunisté. Po návštěvě novináře, který sérií článků pro NOVINY píše, také umírá Kateřinina matka. Tyto události mají fatální dopad na Kateřinin život, zhroucení veškerých společenských vazeb (na základě lživých článků je terčem řady výhrůžek a útoků), na její základní lidskou důstojnost. Ponížená se odhodlává k činu motivovanému zoufalstvím…

Böll v této novele vystupuje kriticky ke společenské atmosféře doby počátku 70. let 20. Století, která byla v Západním Německu těžce poznamenána celospolečenskou polarizací a důsledky teroristických činů ultralevicové RAF. Tako atmosféra se niterně dotýkala i autora samotného – byl označen rozhlasovým novinářem Waldenem za duchovního otce tohoto terorismu. V atmosféře rozjitřené doby, kdy část společnosti volala po radikálních krocích, byl Böll jakožto významný západoněmecký levicový intelektuál dehonestován, jeho postoje a názory napadány, a to i ze strany některých vrcholných politků, což nakonec vedlo i k jeho dočasnému vystěhování do Irska. Kromě výrazné společenskokritické roviny díla je zde velmi významný aspekt kritiky médií – především Bild-Zeitung, které v tehdejší době výrazně přispívaly k další polarizaci společnosti. Předobrazem díla je Schillerova povídka Zločincem pro ztracenou čest (Der Verbrecher aus verlorener Ehre), která zpracovává téma „obrany“ člověka proti útoku na jeho mravní integritu a její následky. Sjednocujícím, a v autorově díle jako červenou nit táhnoucím se, je univerzální téma lidské humanity, nedotknutelnosti lidské cti. Nadčasové téma v podání jednoho z nejvýznamnějších německých spisovatelů 20. století.

Jeden z vrcholů Millerovy tvorby, za kterou získal Pulitzerovu cenu. Bez nadsázky se jedná o klasické dílo americké dramatické tvorby 20. století. V mnoha ohledech nadčasové dílo, které je dodnes hráno v divadlech po celém světě.

Willy Loman je zaměstnán jako obchodní cestující, putující Novou Anglií, jako dlouholetý zaměstnanec jedné newyorské zasilatelské společnosti. Nyní, kdy mu postupně ubývají síly, stupňují se problémy (série havárií, zhoršující se zdravotní i mentální stav) by rád s blížícím se důchodovým věkem dokončil splacení hypotéky svého domu, zanechal náročného neustálého cestování a nechal se zaměstnat v sídle své společnosti v New Yorku. V zaměstnání se mu čím dál tím více nedaří – přestává splňovat požadavky svého zaměstnavatele – stává se „neúspěsným“. Jeho rodinné poměry také nejsou příliš utěšené – ačkoliv jeho manželka Linda je mu oddanou (a poněkud velmi materiálně zaměřenou) partnerkou, která přehlíží či bagatelizuje jeho zhoršující se fyzické i kognitivní síly a jejich dopady, jeho syn Biff je věčný dobrodruh, který se po letech strávených námezdní prací v různých koutech USA vrací do rodného domu, mladší syn Happy zůstal svobodný a de facto „přítěží“ ve Willově domě. Biff si po návratu naplánuje, že spolu s Happym založí sportovní obchod, na který získají půjčku od Biffova bývalého zaměstnavatele. Tato, do značném míry iluzorní, představa bere velmi rychle za své. Vlivem stupňujícího se sporu s Biffem, který jej klame o svých domnělých profesních úspěších, a kterému Willy vyčítá to, že v životě nic nedokázal, dochází u Willa ruku v ruce s neutěšeností vlastní pozice a horšící se ekonomické situace v domácnosti k nástupu psychických problémů (paranoia, imaginární rozmlouvání s mrtvým bratrem, zmatené chování a velmi nepředložené jednání). To způsobuje postupnou ztrátu kontakt s realitou – Willy žije v iluzorní představě o tom, že je úspěšným obchodníkem a jeho synové jsou na dosah podnikatelského úspěchu – to ovšem silně kontrastuje s realitou vlastního neúspěchu i neúspěchu jeho synů. Pomyslný pád přichází v zápětí – při snaze přimět svého zaměstnavatele k přesunu do newyorské kanceláře společnosti. Místo vyjednání této pozice je Willy kvůli své dlouhodobé „nevýkonnosti“ a agresivnímu a zmatenému jednání propuštěn. Vyústěním je vyhrocená konfrontace s Biffem, kterého Willy při zjištění krachu jeho podnikatelských záměrů zatracuje a vykazuje z domu. Následně páchá Willy sebevraždu ve svém autě, aby bylo možno z vyplacené životní pojistky splatit zbytek hypotéky…

Leitmotivem dramatu je kritika „amerického snu“ – materiální společnosti měřící hodnotu člověka pouze měřítkem jeho profesního úspěchu. Kritika zkomercionalizovanosti lidských vztahů, která zasahuje i do kruhu nejbližší rodiny. Miller byl v průběhu 50. let 20. století, jakožto člen Komunistické strany USA a levicový intelektuál, terčem vyšetřování nechvalně známého Výboru pro neamerickou činnost v rámci tzv. mccarthismu, mj. i kvůli jeho kritickému dílu, prezentovanému Smrtí obchodního cestujícího. Vydařená je i Schlöndorffova filmová adaptace z roku 1985, s excelentním Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Působivé a nadčasové.

Poslední, za života Frischova života vydaná novela. Specifickou formou (výslechové protokoly, volný tok myšlenek a asociací) pojatý příběh, se zdánlivě kriminální zápletkou. Po jejím sepsání přestal Frisch kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu s tvorbou.

Dr. Schaad je soudně vyšetřován v souvislosti s důvodným podezřením ze zavraždění jeho exmanželky. Svoji vinu popírá. Vlekoucí se soudní proces se ovšem ničivým způsobem dotýká jeho soukromí - na přetřes přichází mnoho detailů z jeho intimního života - nevyrovnaný vztah k ženám (ztroskotání několika manželství) i jeho samotářství a vnitřní „rozervanost“. Vlivem toho se bortí i poslední „jistoty“ v jeho životě – uzavření doktorské praxe, vykořenění ze společnosti – osamocení vlivem stigmatizace kvůli medializaci soudního řízení. Vlivem všech těchto okolností dochází k psychologickému rozložení osobnosti hlavního hrdiny a jejím vlivem k falešnému doznání, že svoji bývalou ženu zavraždil, ačkoliv byl skutečný pachatel dopaden a k pokusu o sebevraždu…

Kriminální zápletka a její vývoj (soudní líčení, výpovědi obžalovaného a mnohých svědků) je prvním plánem děj. Druhým plánem či vrstvou je volný tok myšlenek ohledně odehrávajících se dějů a jejich niterné reflexe hlavní postavou. V duchu celoživotního autorova tvůrčího tématu – důsledné hledání vlastní identity a pravdy, byť i za cenu obětí, tázání se na smysl lidského konání – se zrcadlí i jednání hlavní postavy – jeho postoje a konání se mohou zdát jako podivínské a zvláštní, mají ale svoji vnitřní opodstatněnou logiku. Dr. Schaad ví, že není vinen tím, že zavraždil svoji bývalou ženu, tedy ve smyslu obžaloby. Uvažuje ovšem nad svým „provinění“ vůči ní i dalším svým bývalým partnerkám a dalším lidem ze svého okolí. Tím se cítí vinen. Výrazné téma reflexe osobního provinění vůči blízkým lidem. Motiv smrti je zde jakousi reflexí toho, že představují jakousi poslední pravdu v životě každého člověka. Důstojný závěr díla jednoho z nejvýznamnějších novodobých autorů z oblasti německy mluvících zemí.

Novela z prostředí pařížské vyšší společnosti, spadající do střední části intenzivního a relativně krátkého Maupassantova tvůrčího období (1880 – 1890, novela vyšla v roce 1884).

Dva přátelé z vyšších pařížských kruhů, lehkomyslní a zábavu vyhledávající dandyové, se ve společnosti seznamují s šarmantní ženou – prostitutkou pro pány z vyšších kruhů Oktávií, a její dcerou, mladičkou a krásnou Yvettou. Yvetta učaruje jednomu z pánů natolik, že se do ní bezhlavě zamiluje. Yvetta je okouzlující mladá dívka, ještě nikoliv zcela vyzrálá, zdá se, že ještě nezkažená obvyklími mravy a pokrytectvím lidí z vyšší společnosti. Díky svému atraktivnímu vzhledu je doslova obletována dobře postavenými pány, kteří se ji snaží získat za svoji milenku. Nyní se stane cílem milostných snah bohatého, volnomyšlenkářského a zhýralého pana Servigniho. Ve zdánlivě nekončícím proudu večírků, bálů a opulentních hostin a radovánek se snaží stále více s dívkou sblížit. Ta nejprve vzdoruje a zdráhá se, poté se však do Servigniho zamiluje. Ten však vůči ní nehraje zcela čistou hru, jelikož ví, že vhledem ke společenskému postavení Yvetty a její matky, je pro něj vyloučeno nabídnout jí manželství. Po roztržce s matkou a uvědomění si tíživé pravdy – že je dcerou kurtizány, byť pro pány z vyšších kruhů a ve snaze se vyhnout matčině životní dráze, dojde k Yvettině deziluzi, vedoucí k pokusu o sebevraždu…

Jedná se veskrze a pro autora zcela příznačně o realistické dílo, reflektující jeden z jeho častých motivů – žena jako oběť uspokojení společenských konvencí a (marná) snaha hlavní hrdinky se z této „danosti“ vymanit. Děj sleduje Yvettino zrání a citové i tělesné dospívání, konfrontaci jejich romantických představ s realitou okolní společnosti. Poetické a velmi lidské.

Jedno z vrcholných Čapkových dramat. Algorie na vzestup nacistického Německa a obžaloba jeho nelidskosti. Jedno z nejvýznamnějších děl české dramatické tvorby.

V nejmenované zemi (alegorie na nacistické Německo třicátých let) se dostává k moci diktátorský maršál (říšský kancléř Hitler a jeho vzestup k moci v roce 1933). Souběžně s touto událostí dochází k rozmachu padnemie tzv. bílé nemoci – nemoci podobné malomocenství, která postihuje všechny lidi v populaci nad 40. let věku. Lékaři, ani ti prominentní a privilegovaní, si s touto nemocí neví rady – nákaza se rychle šíří a způsobuje u všech nakažených jistou a bolestivou smrt. Na pozadní těchto událostí se objevuje u svého někdejšího nadřízeného, nyní vysoce postaveného dvorního rady (a proponenta nového totalitního režimu), jistý doktor Galén, idealistický lékař chudých s tím, že má léčebný postup, který dokáže vymítit bílou nemoc. Nejprve je podezříván z prospěchářství a vysmíván svými kolegy, stejně tak jako je zpochybňováno jeho vlastenectví (jedná se o státního občana, ovšem o syna cizinců). Je na něj činěn nátlak, aby prozradil svoji lékařskou metodu, ten ji ovšem nechce prozradit, jedině za to, že mu bude garantováno ukončení příprav na válku a to, že bude jeho země usilovat o stálý mír. Jeho idealismus je tvrdě odsuzován nejen v řadách jeho kolegů – z nichž se mnozí snaží být konformní s novým režimem – tak i u veřejnosti, po zveřejnění jeho apelu o mírové snahy. S postupem času a rozšířením bílé nemoci se na něj obrací mimo obyčejných zoufalých a umírajících lidí nakonec i prominenti režimu – nejdřív baron Krüg (alegorie na významného zástupce tehdejšího německého zbrojního průmyslu, Gustava Kruppa). Dr. Galén jej však odmítá léčit a žádá jej nejdříve ukončit veškerou zbrojní výrobu, což je zamítnuto samotným maršálem. Baron Krüg páchá v nastalém zoufalství sebevraždu. Nakonec se na Galéna obrací sám maršál, umírající na bílou nemoc, prostřednictvím svých dětí. V závěrečné scéně je doktor Galén ubit zfanatizovaným davem, který očekává brzkou válku…

Výrazné dramatické dílo – alegorie odsuzující válečné běsnění a nelidskost hitlerovského režimu v Německu po roce 1933. Hlavním motivem je důsledný humanistický postoj – odmítnutí všeho, co ničí lidský život, v první řadě nenávist vůči cizincům a jinak smýšlejícím lidem a fanatického schvalování příprav na útočnou válku. Nutnost pro každého, kdo chce pochopit Čapkovo dílo. Výsostně lidské a nadčasové.

Sbírka dvou kratičkých povídek o prvním dni války a jejím konci, s mnoha autobiografickými prvky – Böll byl sám ihned na začátku války odvelen na „několikatýdenní“ vojenské cvičení, které se skončilo návratem ze zajetí po konci války. Jedno z významných děl německé literání skupiny „47“.

Když válka začala:
Povídka z prostředí telefonního týlového útvaru na začátku druhé světové války. Popis rozbíhající se válečné mašinerie a souvisejících nesmyslných odehrávajících se příprav, na pozadí s odchodem stále více a více bojových útvarů na frontu. Hlavní hrdina je spojařem a prožívá určité bezčasí v očekávání propuknutí válečného konfliktu, narážejíce stále více na absurditu vojenské mašinerie, na indoktrinaci svých vojenských kolegů, podporující nacistickou propagandu. Postupem času se dostává do opozice proti svým velitelům i proti všeobecnému nadšení pro válku a stále více dává najevo svoji nevoli proti jejím projevům – např. benevoletním přístupem k těm, kteří válku horlivě podporují a ke stupňující se vynucované vojenské disciplíně. Dochází k zjištění, že vyrovnávání se s absurditou dané doby a situace není možno s nadhledem a humorem, neboť „se zdálo, že válka odnímá komickým věcem jejich komiku“. Za svůj liknavý přístup je hlavní hrdina potrestán tím, že je převelen k vojenskému útvaru, který má narukovat na frontu. V první momenty války je také konfrontován se ztrátou svého jediného kamaráda u útvaru, který byl zabit při prvních bojových operacích…

Když válka skončila:
Autobiografická reflexe posledních dnů konce druhé světové války. Tentýž hrdina se po šesti letech vrací spolu s kolonou dalších německých zajatců z anglického zajetí zpět do Německa. Doba je poznamenána všeobecným zmarem, nedostatkem a bujícím černým trhem. Znechucen nad svými spoluzajatci (mnozí z nich se snaží oživovat nacistický sentiment a nejsou schopni akceptovat všeobecnou kapitulaci) se dostává náš hrdina stále do většího sporu jak s německými vojáky, tak se svými strážnými, odmítající se podílet na bující šmelině a chovat se konformně tak, aby mohl mít ze situace všeobecného zmaru jakýkoliv osobní prospěch. Po propuštění ze zajetí se vydává zničenou krajinou hledat svoji snoubenku, se kterou plánoval svatbu. K celkové deziluzi se přidává zklamání, že jej zradila…

Celkově se jedná o typicky „böllovské“ povídky, odsuzující absurditu a zvrácenost válečné mašinerie a toho, co přináší a přinesla jak Německu, tak jeho společnosti – ať už se jedná o fanatismus nebo oportunismus při drancování zničené země po válce (černý obchod, prospěchářství). Nemožnost reflektovat s humorem absurditu válečného času. Hlavní hrdina je zároveň jako svého druhu solitér – vnímán svým okolím jako podivín, nepochopen a často za své jednání odsuzován. Cílem je ukázat na absurditu války a kritiku společnosti, která ji umožnila a která se s ní zároveň následně nedostatečně vypořádala.

Interpretace středověké legendy o působení církevní inkvizice v dobách honů na „čarodějnice“, sepsána autentickým dobovým jazykem. Historicko-společenská kritická sonda do dob francouzského vrcholného středověku.

Zulma, mauretánská mouřenínka, která byla vychována v klášteře ve Francii, je ve svých patnácti letech odvlečena jedním z mnichů a sexuálně zneužívána. Stává se z ní milenka dobře situovaných pánů, vydržována a obklopována bohatstvím. To neunikne závisti jejího okolí a přes udání ani církevní inkvizici ve městě Tours. Ta nejprve podrobí výslechům a denunciaci její milence, posléze připraví „čarodějnický“ monstrproces samotné Zulmě. Na pozadí probíhá mocenský souboj o vedení kapituly ve městě Tours a o to, jakým způsobem bude rozdělen její značný majetek mezi církevní hodnostáře. V závěrečné části novely je popisováno mučení Zulmy za účelem vynucení jejího přiznání (obvinění z čarodějnictví) a veškeré atributy související s inkvizičním procesem, včetně závěrečné popravy upálením na hranici.
V doslovu je citován dopis jednoho z účastníků procesu svým potomkům, kde je nabádá držet se stranou od mocenských bojů ve vyšších kruzích společnosti, k žití prostým životem v ústraní zájmu vrchnosti. Paradoxem je, že dopis je nalezen v domě vnuka, který byl popraven za účast na vzpouře jedné části šlechty proti panovníkovi…

Svým zaměřením se jedná o odsouzení středověké pokrytecké morálky a neomezeného vlivu katolické církve a jejich hodnostářů, soupeřících mezi sebou nejen o vysoké posty, ale i o majetek obětí inkvizičních procesů. Pod domnělou ochranou morální „čistoty“ se odehrávají mocenské boje a jedinou skutečně podstatnou hodnotou je pro zúčastněné postavení a z něj plynoucí moc a majetky. Také ti z řady Zulminých milenců, kteří se dovedou před inkvizicí vykoupit, odcházejí nepotrestáni. Démonizování a zatracování jinakosti, jako další motiv, je v podstatě lidské společnosti vlastní do dnešních dní. Literární realismus ve své čiré společenskokritické formě.

Popis jednoho dramatického letu. A jeho myšlenkový přesah. I tak by se dala charakterizovat kratičká Exuperyho novela, líčící jeho vzpomínku na let v Patagonii, který uskutečnil v době, kdy působil jako ředitel letového provozu letiště v Buenos Aires v Argentině.

V intencích autorova filozofického humanismu se jedná v prvním plánu o popis komplikací souvisejících s ocitnutím se během letu do Patagonie v bouřkových vzdušných vírech a s následným zápasem o přežití. V druhém se jedná o reflexi tohoto zápasu, jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti stejně tak jako faktické nemožnosti přenést takové okamžiky ve vyprávění ostatním lidem. Ústřední myšlenkou je, že význam fyzického utrpení působí na ostatní tehdy, pokud je ukázáno ve svém duchovním smyslu. Působivé a humanistické, ostatně jako všechna autorova díla.

Jak hluboká a nepřekonatelná může být lidská osamělost? Je touha a snaha změnit svůj život odsouzena předem k nezdaru a je dána lidským údělem a okolnostmi? Na tyto vrcholné otázky lidské existence hledá a (logicky) nenachází odpovědi útlý Rothův filozofický román, z mého pohledu jeden z vrcholů jeho beletristické tvorby.

Chudý propuštěný válečný zajatec Gabriel Dan je na dlouhé cestě. Cestě z ruského zajetí bezprostředně po konci první světové války. Je krátce po první světové válce a putováním vysílený Gabriel přichází do nejmenovaného haličského města za svými příbuznými a ubytovává se v nejlepším (v podstatě i jediném možném) městském hotelu. Zde se setkává s mnoha rozličnými lidmi, od chudých cirkusových artistů, přes drobné židovské obchodníky, místního hotelového portýra, starého vojenského lékaře, až po městský patriarchát – majitele místních továren a velkoobchodníky. Gabriel chce pokračovat na cestě do západní Evropy, snad i do Ameriky, nedokáže ovšem od bohatého strýce získat na další cestu žádné peníze. V sílícím přílivu dalších navrátivších se zajatců se setkává se svým kamarádem Zvonimirem, se kterým sdílí i hotelový pokoj pro chudé hosty i těžký úděl chudých námezdních dělníků. Ačkoliv oba sní o odchodu, jsou jakousi nezbadatelnou silou připoutáváni k městu i hotelu. Poválečná situace proletariátu se ve městě i zemi dále velmi zhoršuje, až nakonec přichází pokus o lidovou revoluci, do jehož čela se Zvonomir postaví. V závěrečné dramatické scéně se všechny dosavadní dané poměry mění a hotel do základů vyhoří, následkem krvavého střetu vzbouřených dělníků a povolané armády…

Hotel Savoy je zde vykreslen jako alegorický symbol lidské existence a potažmo celé soudobé, poválečné společnosti. Společnosti, kde v jednotlivých patrech žijí lidé podle svého předurčení, osudu i společenského postavení, od nejchudších k nejbohatším. Řečeno s autorem: „Hotel Savoy byl něco jako svět, navenek obrovský lesk s oslňující nádherou sedmi poschodí, ale uvnitř, blízko Bohu, bydlela bída. Co stálo nahoře, leželo dole, pochováno ve vzdušných hrobech a hroby se vrstvily v útulných pokojích boha zazobanců, kteří seděli dole v klidu a blahobytu.“ Vedle nemožnosti se vypořádat se s lidským osudem a jeho nezvratnou daností, která je provázena melancholickým stylem vyprávěni, je zde významným motivem osud židovských obyvatel Haliče po první světové válce (bez ohledu na jejich společenské postavení) – jejich odsouzenost k vyhnanství a odchodu do západní Evropy či do Ameriky. To bylo vedle reflexe poválečných událostí a autobiografického srovnávání s pocitem vykořenění bývalého frontového vojáka a válečného zajatce v nové, poválečné době, jedním z hlavních témat autorovy beletrie i odborné tvorby. Obdivuhodné a svojí melancholií podmanivé dílo.