Biliár o půl desáté

24.02.2024

Právě tyto prolínající monology mi neseděly. Přesto jsem celek pochopil.

Jakým způsobem je možno hledat a nacházet v životě pravdu, lidskost a svědomí, žít vědomě pokusit se k nim směřovat? A jak to souvisí s (ne)nalézáním smyslu života? Na takto závažné otázky se snaží nalézat (a z podstaty věci zcela nalézt nemohou) alespoň náznaky odpovědí postavy tohoto Böllova společenského bildungsrománu - vrchol prvního období jeho tvorby.

Příběh se zaměřuje na tři generace vážené měšťanské rodiny Fähmelů, žijící a působící patrně v německém Köllnu (Böllově rodišti) a sleduje osudy jejich tří členů – od patriarchy rodu Jindřicha, přes jeho syna Roberta, až po Robertova syna Josefa. Jindřich, jakožto mladý a nadšený architekt, který přichází do města z venkova, získá v roce 1908 velikou zakázku na zbudování opatského kláštera, žení se s dcerou z městské patricijské rodiny a tím zakládá věhlasný stavitelský rod (a reprezentuje jakou si první generaci - otců zakladatelů moderní německé společnost 20. století). Jeho syn Robert ovšem nejde v otcových šlépějích a jeho oborem se stane statika. V čase nastupujícího hitlerismu se vlivem svého křesťanského a humanistického založení připojuje k politickému odporu a musí uprchnout ze země – pro spolupráci na nezdařeném bombovém útoku na náčelníka městského gestapa. Po určité době (a na přímluvu svého otce, váženého občana města) se ovšem vrací a je nucen vstoupit do armády, kde se stává odborníkem na řízené demolice. Ke konci války nechává za dramatických okolností zlikvidovat i klášter, který vystavěl právě jeho otec (vzdor a jakási osobní odpověď na to, že byl „obětován“ ke službě nacistické mašinerii aby zachránil rodinný podnik). Určitou ironií a završením této třígenerační historie je příběh jeho syna Josefa, který jako mladý architekt řídí opětovné vystavení tohoto kláštera v roce 1958 a váhá, jestli se má nadále vydat profesní cestou svého dědy (stavitele - generace "budovatelů společnosti"), nebo svého otce („buřičů“ - vymezujících se proti bezpráví a obecně všem negativním tendencím v soudobé společnosti). Děj se zaměřuje také na další členy rodiny, mimo jiné na Jindřichova syna Ottu, který se stal fanatickým nacistou a zemřel za války, a na Editu, která zahynula při spojeneckém bombardování města na konci druhé světové války (a představovala svojí laskavostí a lidskostí jakousi „morální konstantu“ rodiny) . Román je tedy jakýmsi kaleidoskopem osudů členů rodiny a lidí v její bezprostřední blízkosti (např. Robertův přítel Schrella, snažící se neustoupit ze svých morálních hodnot (ani za cenu osobních útrap),nebo spolužák ze školy Nettlinger, nejprve horlivý nacista, po válce „bytostný demokrat“ a vážený právník).

Tento příběh je určitou parafrází na společenský a morální vývoj Německa v rozmezí padesáti let - od počátku 20. století do 50. let 20. století, kopírující její rozmach i pády – od postupného vývoje měšťanské společnosti (generace „otců zakladatelů“, reprezentovaná stavitelem Jindřichem), přes úpadek a marasmus 1. světové války, následné hospodářské krize a 2. světové války (generace „ztracených“, představována Robertem), až po dobu bezprostředně po ní (generace těch, kteří se rozhodují, jakou cestou se po bouřlivém vývoji první půle století vydat nadále, jaké hodnoty a morální vzorce přijímat a prosazovat - představována Josefem). Postavy reflektují tyto „velké dějiny“ formou retrospektivních monologů a vzpomínek, které ústí vždy nakonec do aktuálních událostí (datovaných v každé kapitole datem 6. září 1958) - v kompozičně mnohovrstevnatém a složitém schématu. V konečném důsledku nejde o nic menšího, než o jejich snahu nalézat vlastní smysl života, jak zůstat člověkem a nezpronevěřit se svým mravním ideálům, ani v mezních a nelidských dobách, které dokážou lámat charaktery nejen v okolí rodiny Fähmelů, ale i v rodině vlastní (příběh Otty). Jakousi univerzální snahou, která je zmiňována napříč celým dílem, je si nezadat s tzv. „bůvolí svátostí“, což je zástupný symbol morální kolaborace s útlakem - dle germánské mytologie jedna z podob boha Wotana - v tomto případě konkrétně Hindenburgova, posléze Hitlerova totalitní tyranie). Ústředním dějovým motivem je budování, boření, a opětovné znovubudování kláštera, symbolu jakési lidské i mravní konstanty (a kontinuity) v rodině Fähmelů a parafáze na bouřlivý vývoj Německa v první polovině 20. století. To může být vnímáno jako symbol lidské snahy o hledání a nalézání smyslu života a morálních hodnot v něm (a v obecnější rovině snahy o to, jakým lidem a silám ve společnosti pomáhat a proti jakým se z pozice humanismu bránit), vše v duchu autorova celoživotního kréda křesťanského humanismu. Vedle tohoto leitmotivu je zde i morální kritika poválečné německé společnosti a její nízké až nulové sebereflexe kolaborace s nacismem v 50. letech 20. století – bezstarostném osudu všech těch Nettlingerů, nepotrestaných válečných zločinců a přisluhovačů nacismu, ze kterých se stali po válce přes noc „bytostní demokraté“ a vážené osobnosti.

28.08.2023

Četla jsem jako omámená. Velmi oblíbená kniha.

10.08.2022

Ťažká kniha, nekompromisná, neberie žiaden ohľad na čitateľa. To nieje ani klad, ani zápor, púhe konštatovanie. Podobne ako autorove poviedky, je veľmi hĺbavá, a ústredný motív - dopad vojny na bežných ľudí - opisuje nepriamo. Konkrétne historické udalosti sa spomínajú len veľmi okrajovo, naopak, autor do detailov rozpitváva vzťahy ústredných postáv, predovšetkým vzťah trojice otec-syn-vnuk, ktorých životy vojnové obdobie poznačilo rozdielnym spôsobom. Robí tak hlavne pomocou vnútorných monológov, akýchsi nepretržitých prúdov myšlienok, postavy a čas sa pri tom neustále striedajú. Hádam sto strán mi trvalo, kým som začal jednotlivé postavy/rozprávačov správne identifikovať. Z knihy vystupuje akýsi duch nemeckého človeka, nie národa, nie ideológie, prosto človeka, ktorý sa v nemecku narodil a bol nútený sa s tým, čo sa tam odohralo, vyrovnať. Kniha mi dala spomenúť na Mňačkov Nočný Rozhovor, ktorý taktiež opisuje morálnu a duševnú roztrieštenosť povojnového nemecka, teda predovšetkým tých, ktorí udalosti prežili a musleli sa na nich rôznym spôsobom podieľať.

07.08.2022

Kniha pro trpělivějšího čtenáře. Děj je pomalý a styl psaní mne spíše ukolébával. Osudy členů rodiny Fähmelů mne ale bavily. Lidé opakují zkrátka v každé době stejné chyby, nebo se dopouštějí nových…

09.10.2020

Dějové motivy z Böllova románu připomínají kresby vyhotovené na průhledném papíře. Kresby, které dávají ten správný smysl až tehdy, když se dají papíry na sebe - teprve pak vykoukne definitivní podoba. Vlastně by v téhle mojí metafoře bylo lepší napsat, že se jedná o různé části stejné kresby, nebo, ještě lépe, o různé variace stejného obrázku. Protože je to právě opakovatelnost lidských příběhů, kterou před nás Heinrich Böll předkládá: každá další generace si znovu musí vybírat mezi dobrem a zlem, mezi čistotou a poskvrněním, mezi tvořením a ničením, mezi sobeckostí a ohleduplností. Mezi životem pro sebe a životem pro druhé. Každá ve vlastních životních podmínkách, každá s pocitem vlastní výlučnosti – ale přesto ve velmi podobných etických souřadnicích.

Když jsem Biliár o půl desáté poprvé četl jako čerstvě dospělý čtenář, tak se mi ta kniha děsně moc líbila, ale zároveň mě dopalovalo, že nejsem schopen rozklíčovat všechny symbolické roviny děje a že se často ztrácím v postavách. Teď, při návratu k ní, jsem zjistil, že mi to nevadí prakticky vůbec. Ne proto, že už bych byl tak všeznalý a všechno chápal, spíš jsem se víc soustředil na nálady a pocity, které vyvolávala.
A tenhle Böllův román atmosféru vyvolat dokáže: opravdu připomíná hudební skladbu, ve svém prolínání motivů, jejich navracení, modifikacích a interpretacích prostřednictvím různých postav. Až se tají dech. Postavy jsou sice trochu (někdy trochu víc :-) schématické a jaksi plakátové, ale výsledný dojem to neruší – emoční naléhavost a kombinace intimního a historického, výstižné detailní portréty osob (ne skrze činy, ale skrze pocity) a zejména dokonalé ovládnutí jazyka - to dělá v mých očích z tohoto románu skvělý literární zážitek.

02.07.2020

Skvělá četba, i když vzhledem k počtu vypravěčů a prolínajícím se časovým rovinám trochu náročnější. Měla jsem ji na seznamu povinné četby do semináře a popravdě jsem se jí podle anotací bála úplně nejvíc, nakonec však byla zdaleka nejlepší. Fascinovalo mě naprosté minimum přímé řeči - kniha je vystavěná na vnitřních monolozích jednotlivých postav a tím i na kontrastu toho, co si kdo myslí a co skutečně říká lidem kolem sebe, popř. co si kdo myslí, že někdo jiný ví a co ten dotyčný skutečně ví. To mě přimělo k přemýšlení o přemýšlení a komunikaci mezi lidmi i mimo stránky téhle knížky. A navíc ta krásná a všudypřítomná symbolika toho, že předválečná generace stavěla, válečná ničila a ta nejmladší, poválečná, má nyní možnost výběru.

12.03.2020

kniha popisuje 20 storočie a dve svetové vojny z pohľadu Nemcov žijúcich v Nemecku.Ich tragédie na pozadí dejín ktoré sami tragicky poznačili.Je smutná a zároveň poetická taká poézia v próze.Prekvapilo ma že dáva veľkú vinu náboženstvu na zbláznení celého národa..

15.08.2018

Ajajajaj, tohle tedy zaböllelo!

Jednou to prijit muselo. Heinrich me zklamal! O jake jistoty jeste prijdu? Co bude nasledovat priste? Nealkoholicky Jaggermeister? Zeny s penisy?

Kulecnik o pul desaty je o trech generacich architektonicke rodiny, pricemz deda postavil kostel, syn ho za valky zboural a vnuk ho ma zase postavit, coz je zcela jasna alegorie na kadeni - to jde clovek na zachod, pekne se vykadi, pak to splachne a musi znovu. Co z toho plynne? Ano, nesplachovat.

Tohle vsechno by bylo moc fajn, ale mit jedenact vypravecu a situovat vetsinu knihy do jejich vnitrnich monologu a vzpominek bylo vice, nez kolik muj mozek dokaze vstrebat. Ten sice neni v kdovijake forme, kolikrat mi treba stara napise kup rohliky, mleko, vajicka a ja ani tohle nezvladnu a prinesu domu akorat rohlik a lahev vina, ale presto si troufnu tvrdit, ze Böllem zvolena forma to pro me naprosto zabila. Jeste na stopadesate strance jsem doufal, ze se dostanu do rytmu, ale nestalo se.

Sel bych tedy na tri hvezdy, uz jen za to poselstvi a celkovy namet, ale prislo mi, ze krome experimentu s formou zacalo Böllovi i trochu splouchat na majak a psal jako by mu bylo ctrnact, viz "zdvorilost se zredukovala na formulku, jako kdyby ji misto vody nabidl H2O."

WTF?
5/10

15.10.2016

Tak jak uvádí ostatní, je to rozporuplná kniha, autor vás vtáhne do děje a donutí vás knihu dočíst celou i když se v některých místech můžete trošku nudit – občas jsem listovala dopředu, ale to mi opravdu nepomohlo pochopit zápletku. Kniha vyžadovala moje naprosté soustředění, jinak uniknou důležité momenty a ani si neužijete ten krásný jazyk. Napadlo mě, že když je to tak super přeloženo, jaké to asi musí být mistrovské dílo v originále? Dám si chvilku pauzu a zkusím další dílko.

14.10.2016

V ději jsem se hrozně ztrácela, ta souvětí, vnitřní monology.. Přemáhala jsem se téměř rok, než jsem dočetla poslední stránku. Asi na tuto věc ještě nejsem vyzrálá..

12.07.2016

Malá velká románová kronika. I když se celá kniha odehrává během jediného dne, pokrývá téměř půlstoletí německých dějin, včetně obou světových válek. Ze vzpomínek jednotlivých členů Fähmelova rodu se zde skládá mozaika lidskosti, která bojuje o své místo ve světě lidskosti zbaveném.

Böll se nezabývá velkými událostmi, ale existencí lidí ve stínu dějin. Detaily, okamžiky či obrazy z Fähmelovic života jsou mistrovsky zachycené. Často navíc z různých perspektiv, protože Böll úžasným způsobem střídá vypravěče a jejich vnitřní monology. Postavy jsou velmi živé a není těžké k nim získat vřelý čtenářský vztah. Můžeme tak plně prožívat rodové "prokletí" Fähmelových, jímž je svědomí. To jim nikdy nedovolí tak úplně splynout a jít s dobou a činí jejich život velmi hořkým. Což je také chuť celého románu - velmi zdravá chuť.

27.10.2014

Přestože se mi Klaunovy názory líbily víc, tato kniha mě zaujala především způsobem, jakým je předávána - vnitřními monology, které umožní čtenáři porozumět názorům a postojům takřka všech postav.

Souhlasím s ELKA., přesně tak na mě kniha působila... Ze začátku jsem se trochu ztrácela, děj se totiž odehrává v různých časových rovinách, které se ale ke konci vzájemně propojí. Velmi zvláštní styl, nevím, zda se mi kniha líbila nebo ne, mám z Bölla vždy takový zvláštní pocit... Možná se ji za pár let přečtu znovu, abych ji ještě více pochopila. Jsem ráda, že jsem ji nakonec dočetla, znovu mohu podotknout jen - opravdu zvláštní.

11.10.2011

Musím říci, že tato kniha je rozporuplná... na jedné straně si uvědomuji, že přílišným dějovým napětím nepřekypuje, ovšem na straně druhé mi velmi imponoval způsob, jakým autor nenásilnou formou přiměje čtenáře dočíst knihu až do jejího úplného konce. Myslím si, že stojí za to, aby si ji každý přečetl.