Biliár o půl desáté hodnocení

Zářijový den roku 1958 ve velkém západoněmeckém městě, které lecčím připomíná Kolín nad Rýnem, neurčuje jen situaci a kulisu posledního Böllova románu, ale i okamžik, z jehož perspektivy je nazírána minulost tří generací stavitelské rodiny Fähmelů. Ve vyprávění neseném z větší části vnitřními monology hlavních postav se střídají obrazy minulosti a přítomnosti a mezi různými časovými rovinami se rodí napětí, v jehož jiskření je současnost viděna až ke kořenům a naopak minulost vyvstává v novém zorném úhlu. Bohaté vrstvení a členitost Biliáru jsou vyváženy vedoucími motivy, dějovými a myšlenkovými uzlinami, které prostupují celý román a někde přecházejí do symboliky; vynořují se v proudu děje stále v novém osvětlení, postupně se vybrušují do přesnějších a významově bohatších podob. Přitom v Böllově próze, která už svými zdánlivě volnými evokacemi a asociačními postupy se často blíží básnické skladbě, nesou tyto leitmotivy silný emotivní důraz. Přestože Biliár o půl desáté leckdy připomene skladebné umění Thomase Manna, přestože otcem metody vnitřního monologu v průřezu jednoho dne je už Joyce, Böllovo dílo neozbývá na ostré aktuálnosti, jeho prostor není sevřen zvolenou kompozicí. Není v něm nic odtažitého a strhuje autorovým bezprostředním, sugestivním viděním. V každé řádce je cítit osten citlivého svědomí autora, reagujícího na složitou skutečnost svého světa.... celý text