Plukovník Chabert

31.10.2023

Jedna z Balzacových raných povídek, psaná v duchu kritického realismu, který autor vycizeloval téměř k dokonalosti. Psychologická studie vysilujícího boje o znovuznání vlastní identity, navzdory všem vnitřním i vnějším překážkám a všeobecné nepřízni okolí.

Hlavní hrdina, důstojník generálního štábu napoleonské armády a hrabě Chabert, je prohlášen za mrtvého po bitvě u Eylau (Jílového) v roce 1807, při tažení na Rusko. Ve skutečnosti však přežije a přes mnohé útrapy a peripetie se postupně dostane přes Prusko zpět do Paříže, kde kontaktuje svoji manželku. Ta se mezitím výhodně provdala za jiného hraběte, sloužícího oddaně opětovně nastolené monarchii, svého manžela ignoruje a odepírá mu tím jeho postavení i rentu. V zoufalství vyhledá Chabert advokáta Dervilla, který mu přislíbí pomoc při nastávajícím soudním sporu, snaží se však na druhou stranu o mimosoudní dohodu s jeho bývalou ženou, která je také jeho klientkou. V situaci, kdy oscilují jeho nálady mezi odhodláním zasadit se o vlastní věc a domoci se svých práv a citovou rezignací, je plukovník chladnokrevně obelstěn bývalou manželkou, která jej tím zbaví nejen jeho vlastní identity, ale i jeho majetku a renty. Chabert, znechucen intrikami své bývalé ženy, se vzdává boje o svá práva a končí svoji životní pouť jako vyděděnec, ve starobinci pro nemajetné

Dílo vyniká detailním psychologickým vykreslení postav, okolností, ve kterých se ocitají, jejich motivů v jednání. Jedná se tedy o jakousi studii mravů hlavních postav. Oproti Chabertově čestnosti a smyslu pro povinnost je v kontrapunktu stojící chamtivost a bezskrupulóznost jeho manželky, která se neštítí ničeho, včetně ožebračení bývalého manžela, který jí dopomohl ke společenskému vzestupu. Mezi těmito dvěma polohami se ocitá advokát Derville, který zastupuje oba dva zmiňované, a snaží se na jednu stranu pomoci plukovníkovi, na druhou se dohodnout s jeho ženou – tedy koná objektivně vnímané dobro, zároveň předpokládá určitý zisk sám pro sebe. Velmi zdařilá studie lidských charakterů a jednání, které určují vnější okolnosti.

14.09.2020

Dlouhá léta jsem od tohoto klasika nic nečetla. A žasnu, jak současným jazykem je příběh napsaný, jak skvěle jsou na malé ploše vykreslené postavy a představuji si, jak aktuální byl příběh v době, kdy ho autor psal. Dnes se dostává do jiné roviny - může být dobrou základnou k úvahám - o lidské důstojnosti, pýše, proradnosti, hlouposti, zlobě, o systému pravdy vítězů a historie historie... Autor knihu napsal v paříži v únoru až červnu 1832.

20.11.2018

Plukovník pitomec. Tak nějak bych nazval knihu, jejímuž hrdinovi ani trochu nefandíte a když vidíte, jak urputně se brání osudu, jenž mu nabízí pomocnou ruku, stále intenzivněji si ťukáte na čelo.

Uniká mi, co tím chtěl autor naznačit. Zda mu šlo o fenomén oficiálně pohřbených vojáků, kteří ve skutečnosti nebyli mrtví a museli svádět boj s úředními lejstry? Zda mu šlo o typicky francouzské téma "monetizace" mezilidských vztahů? Či se autor rozhodl jednoduše předložit čtenářům příběh, který se mohl dost dobře odehrát v době, kdy žil?

Ať už je to jakkoli, jde o neurážející dílo, jež ve mně nezanechalo hlubších pocitů (kromě antipatie k plukovníkovi), a tak ho neřadím k autorovým nejzdařilejším.