Lesk a bída kurtizán přehled

17.08.2024

Tak jsem dokončil onu slavnou trilogii v rámci mnohem širší ságy Lidské komedie. Začal jsem Ztracenými ilusemi, abych se navracel pár let zpátky k Otci Goriotovi, a pak přeskočil opět nějaké ty roky dopředu k Lesku a bídě kurtizán, takže jsem občas byl mírně zmaten tím, kdo je kdo a jakou roli ve spletitých sociálních vztazích hraje. Balzac byl skvělým pozorovatelem života všech vrstev lidí a ve svých románech, novelách a povídkách dokazuje, že nejen, že byl schopným vypravěčem, ale dokonce géniem, který spřádal osudy postav skrze desítky románových let. To je to obdivuhodné a málokterý autor po Balzacovi dovedl takovýto uvěřitelný fikční svět vybudovat.
Je Lesk a bída kurtizán román pro současnou dobu? Myslím, že zcela určitě je. Lidská přirozenost se nemění, jen se mění háv kulis. Přesto i já, ač fanoušek románů z 19. století, musím uznat, že sáhodlouhé popisy Conciergerie (věznice v rámci Justičního paláce) byly i na mne celkem nezáživné a vůbec se nedivím, kdyby někdo v takové chvíli román odložil. Balzacovy časté odbočky z děje ve snaze obecněji se dotknout nějakého politického či sociálního tématu byly zajímavé, ale opět to platí pouze v případě, dotýká-li se něčeho konkrétní epochu překračujícího, zabředne-li ale do snahy spíše žánru soudobé politické esejistiky zaměřené na nějaký pouze historicky platný jev, je to zase ta část románu, kterou někdo strávit prostě nemusí.
Otec Goriot, Gobseck či Plukovních Chabert mě bavily více, možná právě proto, že kvůli svému omezenému rozsahu stran, dovolily Balzacovi vyprávět jenom to, co je pro vyprávění nezbytně podstatné. Přesto je Lesk a bída kurtizán dobrým románem.


„Štěstí není vhodný námět pro vyprávění a povídkáři všech zemí to pochopili tak dobře, že větou byli šťastni všechny své milostné příběhy končí.“ (s. 63-64)

„Znalost mužovy tváře je milující ženě tím, čím je námořníkovi znalost širého moře.“ (s. 206)

„Moc si sama sobě dokazuje svou sílu jen podivným svým zneužitím, že totiž ověnčí palmou úspěchu nějaký nesmysl, aby potupila génia, jedinou sílu, na kterou je absolutní moc krátká. Povýšení Caligulova koně, císařská ta fraška, měla a stále ještě bude mít velký počet repris.“ (s. 425)

21.05.2024

Slabý odvar Ztracených iluzí. Místy lehce ťuklé na hlavu - totiž když jsem četl špionážní zápletku v poslední čtvrtině knihy, připadal jsem si jako bych četl nějakého Dana Browna z 19. století (doslova tahle slova mi naskočila do hlavy).
Spousta postav a dějů je provázána i s jinými Balzacovými díly a dílky, což by snad mohl být argument pro to ji číst znovu, i když není sama o sobě kdovíjak dobrá. Ani ten společenský komentář mi tu nepřišel tak břitký jako jinde u Balzaca.