Odpověď z ticha

Povídka, kterou Frisch napsal v roce 1937 ve svých pětadvaceti letech. Existencionalistická a filozofická próza, která nese určité autobiografické a antiautoritářské prvky, které korespondovaly s tehdejším společenským klimatem a autorovými postoji. V obecnosti velmi zajímavá studie snahy o (ne)nalézání smyslu existence člověka.

Mladý učitel Balz, poručík švýcarské armády v záloze (a nastávající ženich), se ocitá po třinácti letech na stejném místě Alp, které navštěvoval se svým starším bratrem coby mladý nadšený umělec a člověk plný velkých ideálů. Nyní, na prahu třicítky a v situaci osobní životní krize, bilancuje Balz svůj dosavadní život (studium, zásnuby s Barbarou, vyhlídky na pohodlný měšťácký život a kariéru) a konstatuje, že se mu zcela nepodařilo naplnit „podstatu svého bytí“ prostřednictvím žádného velkého činu, který by odpovídal jeho představám o naplnění podstaty svého života. Zklamán danou představou a v pocitu bezvýchodnosti z toho, že vlastně nežije plnohodnotný život („Proč nežijeme, když přeci víme, že jsme tady jenom jednou jedinkrát, jedinkrát a neopakovatelně.“), rozhodne se Balz k troufalému a velmi riskantnímu činu výstupu na severní hřeben blízké hory, který se ještě nikomu předtím nezdařil a v minulosti si vyžádal několik obětí tento motiv je mj. parafrází na soudobé ideové závody o dobytí severní stěny hory Eiger, který se nakonec povedl německému a rakouskému horolezci a byl zneužit nacistickou propagandou. V předvečer výstupu se seznamuje s mladou turistkou Irene, se kterou se sblíží a pocítí krátký, ovšem velmi intenzivní pocit štěstí určitou vizi nedělitelné a nesobecké lásky, jako určitého vykoupení z bezvýchodnosti svého života. Irene Balze doprovází při jeho cestě k hřebenu hory, je jím však v den výstupu beze slova opuštěna a je i tím člověkem, který po něm svolává pátrání, když se po několika dnech z výstupu nevrací. V okamžiku, kdy je po nezdařeném pátrání prohlášen za pravděpodobně mrtvého, se Balz vrací, psychicky i fyzicky poznamenán svým mezním prožitkem na hranici života a smrti

Ústředním motivem povídky je pocit životní krize a z ní pramenící vnímané nemožnosti žít svůj život „plnohodnotně“ svobodně a podle svých představ. To vede k nutnosti „činu“, který by dodal životu smysl a přinesl pocit určitého „vykoupení se“ z dané vnímané bezvýchodnosti - řečeno s autorem :„Člověk přeci musí něco vykonat, nebo snad má celý život sedět na místě a zírat do prázdna a přemýšlet o tom, co vlastně měl Bůh ve své nekonečné dlouhé chvíli s člověkem v úmyslu? Člověk přeci musí něco udělat!“. Jedná se tedy o snahu o hledání smyslu života, v myšlenkách i konání. Spolu s tímto motivem se objevují i obecné myšlenky o lidském údělu, touze po opravdové lásce a prožitku (snaze prožívat život naplno, bez svázanosti společenskými konvencemi) a obecně o hledání podstaty a smyslu naplňování lidské existence.

10.09.2021

Moc hezká zasněná povídka. O smyslu života, o lásce, o tom, jak dospět a jak umět žít. Je dost neuvěřitelné, že to napsal v 25 letech. Velmi povedené popisy hor, radost číst. Jako by se člověk procházel v Alpách.