Apo73 komentáře u knih

Opět skvělý Havlíček. Od Petrolejových lamp a Neviditelného se posunul k zobrazení života (hlavně vnitřního) malého úředníčka spořitelny, který bydlí s maminkou v Nuslích a kterého si všichni v rodině velmi váží. Straní se žen, má definitivu a budoucí vzestup zajištěn. Na posledních stránkách je nejen vyvrhelem rodiny, ale ukáže se, že je naprostý sobec a nejčernější ovce.
To je ona proměna, kterou ve strhujícím Havlíčkově líčení sledujeme, přicházejí různé menší i větší postavy (chytře jsou všichni představeni hned na začátku knihy najednou, a to na pohřbu), z nichž nejdůležitější jsou samozřejmě dvě ženy, Adélka a Milda, každá typem přitahujícím jinak .A dál nechci spoilerovat.
Co však mohu říci, že Havlíček je podle mne stále nedoceněný mistr psychologické prózy, jako kdyby otevřel mozek i duši/srdce Jiřího Mánka a nechal nás do něj nějakým přízračným chirurgickým teleskopem nahlédnout. Emotivně mně to nenechalo v klidu, chvíli jsem mu fandil, neustále jsem přemítal, co bych udělal já, pak jsem byl za něj (nebo spolu s ním) zoufalý, pak jsem (si) nadával, pak jsem nad ním zlomil hůl a přestal si ho vážit, a přesto ho člověk nemůže nějak nemít rád. Prostě skvělé, skvělé, skvělé. A je výborné, že to nemusí být romány z daleké exotické krajiny, tenhle se odehrává mezi Nuslemi, Malou Stranou, Stromovkou a Krčí. Doporučuji!

5 18.09.2024

Tak nebyl bych určitě tak striktní, jako uživatel Borek9, oceňuji velmi brilantní styl a publicistickou vytříbenost Kosatíkova pera a tedy i schopnost zhutnit do novinového profilu (každý týden) osobnost, která by si ve velké většině výběru zasloužila celou monografii. Tím se samozřejmě Kosatík dopouští různých zkratek a nebo jednoznačných tvrzení, nicméně nepíše to jako historickou studii, ale spíše jako náčrt dané osobnosti. Takže já bych tento způsob bral jako "impuls" pro další studium daných osob. Už mnohokrát jsem si u Kosatíka říkal, že mně pěkně vede, upozorní mne na osobnosti, o nichž jsem třeba toho moc nevěděl, nebo jsem je dokonce neznal vůbec, a poukáže na jejich dílo, tak se hned pídím a třeba si to jdu půjčit nebo koupit. Pro mne je Kosatík dobrým turistickým navigátorem. A v tom tato kniha opět splňuje můj předpoklad.
To ale neznamená, že jeho pohled přijímám bezmyšlenkovitě, v mnohém s ním opravdu nesouhlasím. Také úroveň jednotlivých portrétů je různá, i když chápu, že je složitější dělat portrét odborníka na bibli než Jaroslava Seiferta. Za nejproblematičtější na této knize považuji výběr osobností. Slovo "inteligence" je velmi široké, Kosatík se ho nesnaží nijak definovat (jistě je to podhoubí, síť apod, jak se tam píše), ale zaráží mě ta hodnotová nejednotnost. Proč tam je zařazen Miroslav Plzák, jako bavič normalizace, o kterém píše, že udával na StB; proč je tam literát Jiří Hájek, který se kromě vedení Plamenu nijak nevychýlil se svých postojů, pak zas nevím, proč je tam tolik náboženských myslitelů (nic proti nim, ale vedle přírodních vědců třeba jich je víc než dost) apod. No nějak to vybrat musel - chápu. Zvlášť, když je to vlastně cyklus 100 dílů, a zbylých 50 ještě třeba vyjde. Ale myslím, že výběr je zcela největší slabina knihy. Chybí jakákoliv jednotící linka - půlka líčených osudů začíná u tvrdého stalinismu a pak jsou z nich disidenti nebo emigranti, je to trochu schematicky se opakující a mne by třeba zajímalo, v čem je hodnota toho kterého života pro naši společnost. Je to v tom, že člověk zůstal konzistentní ve svých názorech? nebo je dokázal popřít? byl to intelektuální vývoj nebo naopak úpadek? Proč u někoho vadí, že zůstal u svých původních názorů a u jiných to nevadí, ba je to vychvalováno? Zkrátka tento výběr nastoluje otázku, co je "inteligence", koho je možné za ní považovat a jakou má roli. Myslím, že se Kosatík snaží tuto otázku zodpovídat. Musím ale jako čtená říci, že jeho prvotní soubor Česká inteligence - Od Jaroslava Golla po Magora" působí konzistentněji a jde k jakýmsi kořenům, které nás jako národ utvářely. Tady je to pelmel různě zajímavých osobností, které spojuje jen Kosatíkův výběr, a může jich být ještě 30 nebo 50 a nebo dalších 150. A podobně zásadní vliv, jako u těch z první knihy, bych viděl tak u 10.

3 04.09.2024

Tahle kniha skutečně mate tělem. Vypadá jako pro děti, přitom jde o horory, kde se umírá ve vánici, sousedi přes řeku se nenávidí k smrti, drobná lež zničí celé hospodářství a podobně. Velmi se mi líbila titulní povídka, která je trochu jiná, o dvou klucích, kteří chtějí žít jako Robinson, která zpočátku působí až naivňoučce, možná autobiograficky vzpomínkově, ale změní se v naprosté vnitřní drama, kdy i mě se svíralo hrdlo. Skvěle vylíčená atmosféra, situace, postupující proměna okolností a tedy i psychologie hrdinů, ukázková povídka.
I ostatní povídky byly výborné, zůstane mi taky v srdci Dědova vina o tom, jak i když člověk štěstím vyklouzne z patálie, provází ho to celý život jako něco, čeho se mu dostalo vlastně neprávem. Skvělé. Milý pane Klostermanne, klobouk dolů!

6 04.09.2024

Klostermann je roztomilý gigant české/německé literatury. Jeho roztomilost spočívá v tom, že je velmi sentimentální, klidně i patetický, někdy velmi rozvláčný, a vyjadřující se překrásnou květnatou češtinou plnou přechodníků a tak dlouhých souvětí a vložených vět, že je to vždycky skoro co věta, to odstavec. Gigant je v tom, jak je opravdový. Jak ze sebe nejen nechává vzlínat jeho vzpomínky na starou Šumavu, ale jak ji i ze sebe rve, aby ji hlavně zachytil, aby se nerozplynula, i když věděl, že je dávno pryč. A udělal to tak systematicky a bytostně zemitě opravdově, že v literatuře dnes Klostermann a Šumava jedno jsou.
Ocenil jsem jeho Ze světa lesních samot a Skláře jako větší útvary, tady bych rád vysoce hodnotil jeho povídky. Jsou téměř hororové, protože v nich vždycky jde o něco zcela podstatného - o vinu, o prokletí, o zločin, o přírodní katastrofu, o napravení hříšníka....Skvěle dokáže vylíčit atmosféru i psychologii postav, postaví je do nějakého konfliktu, který rozvíjí, a i když jeho texty mají trochu "učitelský" tón, je to rozený šumavský dramatik. Naprosté osvěžení a radost nad radost!

6 04.09.2024

Skvělá kniha. Přestože se odehrává kdesi v neznámé zemi u velkého jezera, člověk se středoevropskou zkušeností má pocit, že tu krajinu zná. Je to trochu dystopie a post-apokalypsa, ale taky parafráze gangsterské socialistické totality, v níž člověk zoufale bojuje o vlastní individualitu a jedinečnost. Hlavní postava Nami, která/který hledá svoje kořeny - nikoliv intelektuálně, ale prostě chce vědět, kdo jsou jeho rodiče, aby věděl, jaké má místo na zemi, se dostává do různých situací, které vypadají chvílemi jako nezávislé povídky, ale nakonec se všechno propojí a žádný z motivů nebyl vyprávěn nadarmo. Přitom jazyk, jakým je to vyprávěno, je strohý, trochu zcizený, aby nám neumožnil se do toho emotivně úplně ponořit, a to nás jako čtenáře vlastně ochraňuje před všemi těmi zvěrstvy, které se tam před očima konají. Jestli tu níže někdo píše, že to je "Coelho pro vzdělané", tak s tím bych polemizoval, protože Coelho je podle mě kýčař, kdežto Bellová mi spíš připomíná McCarthyho. To je trochu jiná krevní skupina.
Prostě je to pro mě objev a vlastně se stydím, že jsem si knihu nepřečetl dřív, když byla tak oceňovaná a oslavovaná. Ale hlásím, že po pár letech je to síla.

6 02.09.2024

Není možné říci uplně jednoznačně, jestli se mi to líbilo moc a nebo jenom líbilo. Velmi mě bavila lehkost, s jakou autorka vypráví své příběhy, které jsou plné obrazotvornosti, nadpřirozena, ale přitom vyprávěné autenticky tak, jako by byly něco naprosto přirozeného. Matka obryně a nevlastní syn Jordán procházející anglickým 17. stoletím jsou nový typus dvojice, přičemž abnormalita vyprávěná normálně a s humorem spoluvytváří úplně nový svět. Svět, kde je běžné se nedotýkat podlahy, kde jsou města, která zachvátila epidemie lásky a je třeba ji vymýtit, kde jsou města, která popírají zemskou tíži, kde pohádka o dvanácti létajících princeznách je stejně skutečná jako požár Londýna nebo poprava krále. Tato literární zábavná hra je opravdu nápaditá, je to trošku takový ohňostroj nápadů a to na tom oceňuji. Zaráží mě, jak cize najednou působí odskok v dějové linii do skutečného 20. století, i když chápu, že sdělením románu je, že jsme stále stejní a nic s námi ta staletí neudělala. A když je možné létat, proč by nebylo možné se propojit s příběhy 17. a 20. století...? Nakonec to od autorky beru, a chvíli mi to připadalo jako vypravěcí zrada.
Co je ale opravdu třeba ocenit, je překlad (Lenka Urbanová), krásný, vybroušený a vytříbený jazyk. Příklad:
"Dobytek se v mlze utopil a svítící zrnko prachu se zjevovalo a mizelo a zjevovalo a mizelo jako maják, protínajíc vzduch silou blyštivého meče." (s. 9)
"Jedenkrát jsem se zamilovala - pakliže zamilovaností míníme onu krutost, která nás přivede rovnou cestou před brány ráje, kde je nám dáno shledat, že nám zůstanou navždy uzamčeny." (s. 35)
"Nezabila jsem ho, Nechala jsem ho kráčet po cimbuří nad troskami jeho království; tělo prolezlé nemocí. Té zimy ho nalezli na sněhu mrtvého. Proč jen nenapřel svůj život ke mně, jako stromy, ač zmítané větrem, nepřestávají sledovat pouť slunce?" (s. 49)
"Král chtěl promluvi, ale Bradshaw mu nedal svolení a pokynul, aby byl odveden. Z hlediska práva už byl mrtev a mrtví nemluví." (s. 67)
"Během jediné noci může uběhnout dvěstě tisíc let, když čas plyne pouze v naší mysli. Pravidelné milníky ročních dob, krajina milovaná v neustálých proměnách, to probíhá venku, zatímco uvnitř, tam námi pod jiným nebem otáčejí světelné roky." (s. 126)

Je to svérázná procházka do minulosti a současnosti naší duše a mužsko-ženského světa. Když se člověk odpoutá od běžného vyprávění a přijme celou tu stylizaci, myslím, že si to užije a dokonce si odnese i řadu užitečných rad. Například tu, kterou dala bordelmamá adeptce prostituce - z desatera pro ženy o mužích uvedu jen bod č. 10: "Tvá největší síla je v tom, že si muži myslí, jak mají ženy přečtené a jak do nich vidí." (s. 31). Svatá pravda.

6 21.08.2024

Vlastně navazuji na chválu jeho první knihy Nenáviděné řemeslo. I zde jde o soubor textů, tentokrát však nikoliv publikovaných v různých kulturních a literárních týdenících (ty všechny rok 1970 zrušil), ale jako předmluvy k různým edicím či doslovy nejrůznějších knih. Opelík tu tedy měl možnost velmi komplexních hlubokých textů, které jsou podle mne klenotem české literární vědy. A platí opět to, že jeho jazyk je krásný a myšlení pronikavé.
Zde jsou studie o Bezručovi, Josefu Haisu Týneckém, o Jiřím Sumínovi, o Olbrachtově Žaláři nejtemnějším, o českém literárním eseji, o Vančurově Hrdelní při, o Čapkově noetické trilogii, o Josefa Čapka Psáno do mraků, o Peroutkově Budování státu, o Čeňku Kramolišovi, Vojtěchu Martínkovi, Václavu Řezáčovi, Jiřím Weilovi, Oldřichu Mikuláškovi, Skácelovi a Oldřichu Králíkovi. Všechny jsou zajímavé tím, že vždycky nasvěcují danou osobnost různým odstínem světla, vsazují ho do různých kontextů a pečlivě daný kontext rozebírají. A kniha také obsahuje, jako evidentně poslední Opelíkovo dílo, kompletní Opelíkovu bibliografii.
Souhlasím s ním a jsem nadšený, že někdo to dokáže tak pěkně formulovat. Například to, že Václav Řezáč před Nástupem by měl být na stejné rovině jako Jaroslav Havlíček, na kterého se však při přirovnávání Řezáče vždycky zapomnělo. Je radost číst o beletristických tendencích Peroutky při psaní vlastně faktografického díla Budování státu, je to nový pohled a velmi osvěžující. Souhlasím s Opelíkovým názorem na Jiřího Weila, zcela se ztotožňuji s jeho názorem na Čapkovo psáno do mraků: "Došel-li tedy Josef Čapek při svém přemítání až na sám kraj vesmíru a k všeobecnému zákonu ovládajícímu veškeré jsoucno, došel při svém psaní - vezmeme-li tuto knihu jako slovesný tvar - také na jistý kraj: na kraj takzvané krásné literatury. Čtenář "myšlenek" - jak by Čapkův žánr, i s ohledem na pascalovskou inspiraci, měl být nejvhodněji označován - se ocitá na konci protilehlém artismu a na pólu protichůdném epice." (s. 173). A ještě: "Kdy konečně pochopíme, že je tu Josef Čapek moralistou Montaigneovy či Pascalovy velikosti? Sama o sobě je to kniha iniciativní; lze ji číst mnohokrát a nikdy neznudí. Sama však také potřebuje iniciativního čtenáře, který právě nestůně potřebou se bavit a který bere život vážně. ,... Naplňuje zcela jiné potřeby, ty úplně základní." (s. 181)
Takhle se také dá psát a myslet o literatuře. Klobouk dolů, pane Jiří Opelíku! Díky vám za toto setkání!

2 19.08.2024

Když teď zemřel Jiří Opelík, vynikající znalec mj. Josefa Čapka, nedalo mi to a šel jsem si do knihovny vypůjčit dvě jeho knihy - jeho první (Nenáviděné řemeslo) a jeho poslední (Milované řemeslo). Oboje jsou soubory textů, které už někde vyšly, nicméně oboje mají jedno společné. Jsou vynikající.
Nenáviděným řemeslem je mu "kritické řemeslo". Nejen ona (asi ubíjející) pravidelnost literárního kritika, vyjadřujícího se na stránkách Hosta do domu, Literárních listů, Orientace, Literárních novin, Kulturní tvorby, České literatury, Kultury, Května, Českého jazyka a literatury apod. (všechno platformy 60. let). Ale také ona nutnost soudu, kritiky, který sám pociťuje jako "mlýnský kámen, který s sebou vláčím". Nicméně v úvodu sám píše: "Ale nenávist není přece ještě to nejhorší, co člověka potkává - to pohrdavá lhostejnost je horší. Nenávist může být i rubem lásky, dokonce jejím vnějším projevem. A také zárukou její přítomnosti."
Soubor jeho kritik je skvělým dobovým svědectvím o možnostech tehdejší reflexe literatury. Jde spíše o kratší texty, nemůže v nich jít tedy tak do hloubky, jako se to pak děje v Milovaném řemesle, ale přesto Opelík dokazuje, jak pronikavě myslící autor to je. Dovolím si pár citátů:
"Je náramný rozdíl v tom, pozorujeme-li střevlíka, pokud ještě měděně probleskuje mezi stébly bojínku, nebo prohlížíme-li si ho už probodnutého špendlíkem, pod sklem školní entomologické sbírky. Je náramný rozdíl v tom, přistupujeme-li k literárnímu dílu buď jako k živému organismu, který se nějak rodil a zrozen žije ve věčně proměnné době, a nebo jako k hmotě mrtvě narozené nebo mumifikované. Je jasné, v kterém z obou případů máme na poznání určitého jevu větší šance." (s. 80)
"Kainar je šťastný básník. Jeho poezie vykřesává spory a zažehuje jimi velké otázky nad životem i uměním." (s. 49)
"Jiří Mahen vyzval jednou Halase okřídlenými už slovy: Pojďte do Slávie, budeme mlčet. Jan Skácel je pravý dědic Mahenův, tká své básně z ticha." (s. 60)
"Jsme-li tolerantní - nikoli ovšem ke kýči, šmíře, podvodu, nýbrž k bohaté škále uměleckých postupů a hodnot - umíme se poučit, umíme přerůst svá předchozí stanoviska. Jsme také schopni nazírat písemnictví jako velkou kontinuitu, kde sice nesouvisí všechno se vším, ale přece jen něco s něčím - jako by to řada štafet křižovala rozlehlou oblohu literatury. Vždyť ani kritikovi, který ve své práci stojí jenom za určitými hodnotami výhradně soudobé poezie a literatury, který je probojovává a je preferuje, nescvrkává se literatura pouze na ně; i on vnímá současná díla v časových hranicích daleko širších, i on má přece své lásky i mezi autory starými a od prosazovaných hodnot odlišnými, i on má potřebu vnitřní rovnováhy. Zabírat prostor stále větší a pohybovat se v něm stále svobodněji, zůstat svůj a zároveň být i nad sebou - v tom to všecko vězí." (s. 69)
A tak dále a tak podobně, jsou to pronikavé črty o Florianovi, Hrabalovi, Řezáčovi, Kainarovi, Josefu Jedličkovi, Miroslavu Holubovi, o cestopisu, o Spalovači mrtvol a tehdy novém Žertu a je třeba to brát nejen jako dobové svědectví, ale sbírku možného myšlení o literatuře. Myšlení otevřenému vlastním posunům stejně jako živému organismu knihy. Vynikající.
A na závěr krásný citát F. X. Šaldy uvozující Opelíkovu stať Musí se poezie líbit?: Jen kurvy se musejí líbit, poněvadž by bez toho zemřely hlady. Verše ne." (s. 24)

2 19.08.2024

Naladěn Adventem, který považuji za jednu z nejlepších knih české literatury vůbec, jsem se dostal k této prvotině. Rozhodně na ní oceňuji krásný jazyk, bohatý jazyk a jazyk, který i přes značnou popisnost dokáže vykreslit řád, atmosféru, prosluněnost i sněhem zavátost kraje, domova, vily. Těch 420 stran, v nichž se vlastně skoro nic "velkého" neděje, nikde žádná dějová linka, je přesto zaplaveno tisíci drobnými událostí z běžného života, formálně uspořádanými do koloběhu roku. Takže samotný popis není kupodivu strnulý, ale životný, události se propojují s místy, s časy, s událostmi, rituály, mimořádnostmi, na jedné úrovni jsou informace o někdy trudné lékařské praxi autorčina manžela, narození a smrt stejně jako jeho úsměv, objetí, chvilka klidu a pohody po obědě nebo kvetoucí kaktus v zimní zahradě v květináči. Tohle všechno se Glazarové podařilo zachytit jako prchavé okamžiky jejího života, společného manželského života, který končí smrtí muže. Původně text ani nepsala jako literaturu, spíše terapii a proto je vše tak mírně nostalgické.
Na druhou stranu si myslím, že lze číst i mezi řádky, co nebylo vyřčeno. Glazarová jako mladá manželka byla neskonale sama, muž byl neustále pryč a kdoví, jak to mezi nimi mužsko-žensky bylo. Kontroloval její výdaje, ze kterých se musela každou sobotu zpovídat, ona milovala divadla, koncerty, kavárny, a přitom do nedaleké Ostravy musela často zajíždět taky sama a na přeplněných ulicích neměla koho oslovit. byla to krásná klec, která by se jako hnízdečko hodilo asi pro manželství po 30 letech, nicméně právě oněch 30 let byl mezi nimi věkový rozdíl. Takže pro muže to byl svět adekvátního klidu a podle mne žena strádala. I když se sobě namlouvala, že je šťastná. Vypovídá o tom fakt, že nejkrásnější měsíc byl pro ni srpen, kdy pravidelně z Prahy přijížděla její sestra Irena, a s ní si mohla (konečně) povyrazit.
Takže literárně pozoruhodný životný popis, mezi řádky jí to štěstí věřím jen zčásti. Mohlo to být totiž také ztracených 8 let života, které mohla plně prožívat s někým jiným a někde jinde.

6 19.08.2024

Skvělá monografie o skvělé fotografce. Je vlastně trochu katalogem výstavy, která právě teď probíhá v Moravské galerii v Brně, ale ta (spolu s knihou) je jedním z výstupů velkého grantu TAČR, který je určen na zpracování pozůstalosti této vynikající osobnosti.
Takže hlavní efekt této publikace je, že je tematickým průřezem Hochové tvorby - nejen děti, kterými je proslavená, ale kniha představuje fotografie z jejích cest (Rusko, Vietnam, Itálie, Francie, Skandinávie...), její zakázkové a reklamní fotografie (zejména móda, produktová fotografie, časopisecká fotka pro časopis Vlasta, obálky knih...), dokonce její školní práce (!) a samozřejmě nepřeberné množství různých jednotlivých fotek nebo cyklů, které přesně vystihují atmosféru Pražského jara, srpna 1968, pohřbu Jana Palacha a pak normalizace (vyprázdněné svátky, naopak tradiční zvyky ve východoslovenské obci Šumiac, legionáři u hrobu TGM v Lánech !, apod.). A jako přívažek je tu dokonce zvláštní, dosud nezveřejněná ukázka z cyklu Česká národní rada a Aurora, kdy Hochová jako poslankyně fotila dál a unikátně zachytila tyto prenatální okamžiky svobody na půdě nového svobodného parlamentu.
Nezapomenutelná je také Hochová v oblasti portrétu, resp. situačního portrétu - myslím, že její Váchal a Reynek jsou zcela nepřekonatelné, a všechny ty skvělé fotky spisovatelů jsou v knize Konec chleba, počátek kamení... a pak skvělý a jednoduchý nápad třicet let fotit výhled ze svého okna na Jiráskově náměstí, kudy prostě prošly dějiny.
A ještě se chci zmínit o výborném textu Jiřího Pátka, množství archivních materiálů a pečlivosti, s jakou je kniha vypravena. Až na obálku, která je podle mne zcela špatná (růžová je podle mne zcela mimo), to je exkluzivní skvělá monografie, kterou zařazuji vedle monografií o Jindřichu Štreitovi, Bohdanu Holomíčkovi, Pavlu Diasovi a podobných machrech.

3 13.08.2024

A já k tomu dodávám, že to není jen sbírka motýlů a že to není pro ty, "kteří se chtějí zabývat poezií" - to je pro ty, kteří se chtějí dotknout krásy samotné. A nemusí se nutně zabývat poezií. Souhlasím se vším, co tu je již řečeno, je to nejenom pěkně udělaná kniha (i typograficky - viz titulní strany jednotlivých písmen), ale je možné zapíchnout prst kamkoliv a opravdu se celistvě potěšit. Například tím, že se člověk dozví obsahy odborných pojmů, o kterých až do svých 51 let neslyšel: amfibolie, antonomázie, aposiopese, asyndeton, barbarismus, cento, decima, deirese, distichon, dithyramb, elize, envoi, epifonéma, epizeuxis, gazel, kancóna, litotés, makaronismus, nóna, oktosylab, palilogie, pantum, paronomázie, polysendeton, rispet, ritornel, sestina, Spenserova strofa, spondej, tencóna, terceto - což mě spíš usvědčuje z naprosté nevzdělanosti. Nebo tím, že si člověk zpřesní povědomí o pojmech, které jen tuší: bohatý rým, gramatický rým, homonymní rým, chudý rým, identický rým, lámaný rým, mužský rým, náslovný rým, obkročný rým, ocasatý rým, planý rým, rýmové echo, štěpný rým, úplný rým, useknutý rým... A nebo tím, že některé pojmy jsou poezie sama, posuďte sami: díván, kasída, ocasatý rým, přerývka, ráček, rozluka, svítáníčko...Nádhera! A v neposlední řadě se člověk potěší i tím, jak se o těchto pojmech píše - já uvedu jiný příklad než kolega: Acent: "Akcent je jakési srdce řeči, srdce jejího rytmu, a zejména rytmu básnického. Je to základní nositel rytmu v přízvučně organizovaném verši." Krása vůkol!

5 09.08.2024

Musím rychle tuhle knihu vychválit, když vidím, jak špatně se zapsala zatím u jediného hodnotitele....Vůbec nechápu, že se mu nelíbila.
Je to brilantní kniha plná nonsensu a paradoxu, přímá kritika byrokratického systému, oslava nadpřirozena, které nás tak přirozeně prostupuje. Jestli jsem byl rozpačitý z Bizarních povídek Olgy Tokarczukové, tak to proto, že jim právě chyběl ten zostřený břit vidění, jaký má pan Valton. On vypráví své mikropříběhy tak, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě a přitom se tam dějí skrze drobně posunuté maličkosti velké věci. Divák v divadle se dívá na krásný balet a líbí se mu to tak, že začne lítat (to je samozřejmost). krouží si nad jevištěm a dopadne na něj. Představení se přeruší a pak už má jenom opletačky s tím, proč narušil představení, co zamýšlel a co je to vůbec za podvratnou činnost to létání. Ale on prostě jenom lítat chtěl! Jak přirozené! To je příklad (a trochu spoiler) jedné z 18 povídek.
Samozřejmě, že jsou jako v každém výboru silnější a slabší povídky, ale princip je stejný. S naprostou nadsázkou a humorem se Valton dívá na realitu každodennosti (je třeba vědět, že v perestrojkovém Estonsku, resp. Estonské sovětské socialistické republice) a svými paradoxy nahlíží na různá drobná zvěrstva našich životů. Každá z těch povídek by byla na film. Jsou to holdy vytrvalosti, vůli, osobitosti, tužeb, zálib, které jsou sice velmi konkrétní a mnohdy zvláštní, přitom mají všeobecnou platnost. Mám pocit, že skrze tyto mikroparadoxy se mu daří pojmenovávat to podstatné, jako se to dařilo Istvánu Örkénymu v Minutových groteskách.
Nechci opravdu spoilerovat a proto se omezím na to, že zatímco některé povídky jsou téměř hororové (Strašidlo, Tvoření, Čarování, Návštěva za slunovratu), jiné postavené na naprosté absurditě přežití v systému (Průvan, Sud, Bdělý Karlíček - o chlapovi, který smysl života vidí v tom neustále psát hlášení a to sama na sebe), další skupina jsou povídky o neschopnosti byrokracie (Muž se zeleným batohem, vysvětlení dekódovače myšlenek) a ještě další jsou až surrealistické, nebo se zárodky sci-fi (Dům plný přízraků). řada povídek je postavena na komické situaci, zcela konkrétní, kterou je "třeba" nějak řešit, přitom jednajícím osobám přijde přirozená (Průvan, Muž se zeleným batohem, Sud, Když končí sny, Divadelní hra, Spirituál a Skutečno).
Jsem nadšený. Ta lehkost, ta ostrost vidění a přesnost pojmenování skutečnosti - Valton je skutečný mistr zkratky a krátkosti. Za mne je úplně nejlepší povídka Maják, která není tak legračně paradoxní, ale dokázala pojmenovat nezachytitelnou změnu, kterou projdou oba hrdinové (manželský pár), která je ale navždy změní - jak každého z nich, tak i oba jako pár.
Knihu jsem našel v knihobudce před dvěma lety a teď jsem si ji tak letně maně vzal k ruce. Slupl jsem ji jako malinu a povíval se, jestli pan Arvo Valton ještě žije. A zůstal jsem v šoku - zemřel před 14 dny, ve věku 88 let!

3 06.08.2024

Čapek je stále svůj. Kniha je tematicky i žánrově sladěná, jsou to fejetony, úvahy i náznak studií, ale spíše se pro to hodí ono krásné slovo "causerie". Odborný text to není, Čapek se lehkou formou zamýšlí nad různými druhy literatury (pro služky, erotická a pornografická literatura, anekdota, lidová rčení, pohádky apod.), uvádí různé příklady a souvislosti - jak je u Čapka běžné, často humorné a nebo překvapivá svojí jasností a jednoduchostí. Určitě lze doporučit jako takový úvod, ochutnávku hlubšího zamýšlení nad literaturou a jejími žánry.
Nedávám tomu plný počet hvězdiček proto, že po všech možných souborech fejetonů, včetně Zahradníkova roku a Kalendáře mi začíná být Karla Čapka líto. V pamětech Věroslav Mertl vzpomíná, jak mu Bedřich Fučík charakterizoval Karla Čapka jako člověka, který rozmělnil svůj talent v drobných a musím říct, že to částečně odpovídá. Samozřejmě jsou tu jeho skvělé romány a divadelní hry, ale ta obživná nutnost novinařiny, permanentního glosátora a sloupkaře, vede k tomu, že toho čapkovského krásna jazyka začíná být moc. To myslím v tom smyslu, že v denní "chlebařině" se to ztratí a může to být aktuální, ale jak se z toho začnou dělat výbory, najednou se ukáže, že ta poetika se začíná zestejňovat, jak Čapek používá podobné vyjadřovací "grify", někdy i příklady.... zkrátka není se co divit. Jsou to tisíce textů, co za život napsal. A když šlo o román nebo hru nebo soubor pohádek, pracoval s celkem jako koncepcí. Tady všechny výběry a soubory textů nebyly původně takto plánovány, nemohou tedy mít autorskou kompozici a mohou se částečně opakovat.
Omlouvám se za odbočku, kterou jsem si nemohl odpustit. Marsyas vznikl ještě za Čapkova života a on to sám sestavil. Jsou to různě dlouhé texty, s různou úrovní ponoru a balancují na hraně lehkého fejetonu a závažnější studie. Jak říkám, ochutnávka problematiky literárních žánrů je to výborná.

3 05.08.2024

Jiná podoba autora dobrodružných románů. Samotný princip, že všechny ty příběhy vypráví fakticky muž odsouzený na doživotí, když je 10 dní ve svěrací kazajce utažené tak, že si musí vsugerovat vlastní msmrt, aby přežil, je skvělý. Tím podle mě předjímá významné americké autory 20. století. Je to zároveň klíč, který Londonovi umožňuje vyprávět cokoliv, přenášet se v čase i prostoru, stav vědomí mučeného hrdiny má skutečně "vesmírný" rozměr, hraničící až s poezií. I když zlí jazykové tvrdí, že tam takhle uplatnil různé střípky původně plánovaných knih, vůbec to nevadí - ta kniha je totiž hlavně humanistickým apelem na nutnost vnitřní svobody a spolu s tím i pamfletem kritizujícím poměry ve věznicích v USA, resp. systému. Klidně bychom našli paralelu s Vyhoďte ho z kola ven (Přelet přes kukaččí hnízdo), protože vzdro hrdiny a síla odejít z tohto světa svobodný, je obdobný.
Velmi oceňuji styl, jakým je příběh vyprávěn. Ta znalost detailů, ich forma a určitá intimní familiérnost působí velmi autenticky, takže člověk odsouzenci věří každé slovo. Vlastně je revoluční udělat hlavní postavou vězně, který čeká na popravu, když uvážíme, že je to úplný začátek 20. století.
Takže skvěle, musím si oživit další Londonova díla.

12 04.08.2024

Tohle nemá obdoby. Když povážíme dobu, ve které to vzniklo, je to vlastně manifestace nové historiografie. Josef Pekař představuje naprosto komplexní obraz regionální historie na případu panství kosteckého, tedy s hradem Kost a to na základě písemných pramenů. Činí tak zcela uchvacujícím způsobem.
Jedna věc je podrobnost a smysl pro detail. Člověk se dozví, kolik spodniček bylo ve skříni a jak asi vypadala věž a kolik lopat bylo ve skladu. Zároveň nahlédne do hospodářství panství, jak se vyvíjelo vlivem dějinných událostí a změnami majitelů. Dále ale přehlédne celou historickou situaci, neboť panstvím neustále projíždějí švédská vojska, dokonce se na hradě usazují, a pak zase odcházejí, majitelé samozřejmě řeší rekatolizaci apod., takže celé ty dejinné proudy jsou všudypřítomné. Dalším aspektem je, že Pekař vede se čtenářem zcela otevřenou debatu. Když něco neví, nedohledal, nebylo zaznamenáno apod., bez okolků mu to řekne. Je to jakási čistá hra, která navíc je psána v ichformě, takže čtenář má pocit, že mu to Pekař přímo vypráví. A poslední aspekt je Pekařův srdeční vztah ke kraji a k látce, kterou si zkrátka "vymazlil". Vymazlil si i vydání, které v roce 1909 vyšlo jeho vlastním nákladem a protože byl i milovník krásných knih, tak ta výprava je famozní. Různé skládací mapy, dopisy a jejich překlady na průhledných fóliích, různé barvy, a pěkný formát i zlom. Tohle vydání pak zopakoval v Melantrichu v roce 1935. To jsem četl. Nádhera a rozkoš.
A pokud člověk má vztah k Českému ráji, je to určitě povinná základní literatura.
Toto je první díl, zaměřený na hrad Kost a jeho proměny v průběhu několika staletí. Následuje druhý díl, na který se vrhnu vzápětí (stejná úprava). Chystal i třetí, z čehož se dochovalo jen torzo, nicméně i to nakonec vyšlo. Tak se těším.

3 02.08.2024

Jsem zastydlý čtenář. Všichni kolem mě to četli ve dvaceti, na vejšce apod. a já se k tomu dostal až teď. Na druhou stranu myslím, že je to kniha buď na druhé čtení ve zralejším věku a nebo vůbec poprvé až ve zralejším věku. Jak si sám sebe pamatuju ve dvaceti, vnímal bych to hlavně jako strašně upovídanou středověkou detektivku se spoustou odboček k věcem, které by mi jako ne-teologovi přišly asi nadbytečné. Přesně tak je totiž udělán i film, který je výborný a má přesně tuhle funkci. Naladit, navnadit a ve zralejším věku i přečíst.
Zásadní kniha mého života. Žádná mi zatím neotevřela tak mnohovrstevnatě průhled do středověkých reálií, ale i myšlení, jako tahle. Je to kniha suverénní, napsaná zcela mistrovsky, s mnoha přesahy a vrstvami. Je to jako když v temnotě našeho vědomí o středověku Eco najednou nasvítí kužel reflektoru a pomalu brousí středověkou krajinou a osvětluje různé body. A pak se přidávají další a další reflektory a na konci je krajina celá osvětlená. Nechci to přehánět, že na základě této knihy "pochopí" středověk, ale pronikne. Pronikne buď mělce nebo hlouběji, obojí je s tímto textem možné. Celá ta historická situace, myšlenkový kvas, podstatné body, o nichž se diskutovalo-hádalo-pralo-upalovalo, tajemství, emoce a to vše protkané detektivním pátráním - je skutečně geniální. Toto slovo nechci devalvovat, ale tady ho musím použít.
Román má lineární a zároveň velmi složitou strukturu, asi jako labyrint tamní klášterní knihovny. Člověk se může/nemusí dostat přes různé "šifry" do dalších vrstev a pater, do různých světel, aby se ho dotkla i určité velkolepost doby a opravdovosti, s jakou postavy jednají - jejich jednání je motivováno pohnutkami silnými tak, že jde o život a smrt. A smysl života. A pravdu. Pravdu ve víře. A to nemluvím o paralelách k dnešku.
Zkrátka a dobře, několik dní jsem nemohl číst nic dalšího, úplně to se mnou zalomcovalo. Takže slovo "doporučuju" je jen málo. Takovýhle životní zážitek by si podle mne měl každý člověk zajímající se o historii i současnost uštědřit.

27 02.08.2024

Egon Hostovský se prostě rozhodl, že napíše svůj nejdůležitější román. Je to patrné z jeho vzpomínkové knihy Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině, kde se o Všeobecném spiknutí takto vyjadřuje. Je to ale patrné i z knihy samotné - je asi nejvíc autobiografická: hlavní hrdina je exmigrant z Československa, spisovatel, bývalý diplomat, který působil v Norsku a samozřejmě že do emigrace v USA si neodnesl jen svoji "tělesnou schránku", ale také svůj způsob uvažování, své představy o světě, svoji minulost. A protože všechny postavy Hostovského románů jsou trochu podezřívavé, zápasí se světem a nevědí, čemu mají věřit a čemu ne (a čtenář taky chvílemi neví), tak tady je tato motivická linie snad nejsilnější. Spisovatel Bareš, který se narodil v Náchodě, na oslavě svých šestačtyřicátých narozenin (1957) začne přátelům vyprávět příběh svého života, a vzápětí začne mít pocit, že se všichni proti němu spikli, každý jinak a zároveň všichni dohromady. Prochází různými nečekanými situacemi, které jsou mistrně vylíčeny, a jak Bareš, tak i čtenář začínají mít neodbytný pocit "všeobecného spiknutí", které tu nechci spoilerovat. Takže v této poslední své knize, mj. také nejdelší, se Hostovský vrhá otevřeně do polemiky se světem a jeho "normálností", "nenormálností", jak to dělal i před tím, ale tady neintenzivněji.
Je to skvělá kniha. Někdy mi přišlo, že je tam zbytečně moc dlouhých monologů, ale spletenec postav, vztahy, vývoj těchto vztahů je skutečně mimořádný. Ani nemám pocit nějaké skepse nebo zoufalství, je to podle mne kniha o hledání vnitřní síly v člověku a zároveň o otevřenosti k jiným světům, než je ten jakoby jeden materiálně-realistický. Nemožné se prolíná s možným, vůbec nic nevypadá nadpřirozeně, ačkoliv se vzápětí nějak ukáže, že se to fakticky stát nemohlo, a vždycky nějaká další verze hrdinova světa se zhroutí nebo posune ve své interpretaci. Ta nejednoznačnost jde Hostovskému skvěle a přitom je to kniha hluboká a ponoukavá. Nenechá Vás v klidu. Takže doporučuji a jsem šťastný, že jsme měli a máme takovéhle spisovatele.
Dva malé citáty:
1. "V té samotě živlů je orlí svoboda. Celá příroda už odmalička tě učí, jak zacházet se svobodou, aby tě nezalehla." (mluví o Norsku).
2. "Jenže, holenku, u nás (v USA) je to spíš dravčí volnost než lidská svoboda, taková krutá volnost, a přibývá jí s každým rokem a nakonec nás všechny zničí, protože učí sebepožíračnosti. Tu volnost, víme, vymýšlejí a upevňují především lidé nesvobodní. Bývalí otroci i otrokáři, lidé dávno či nedávno ještě pronásledovaní i pronásleující, odstrkávaní, ukřivdění i ukřivďující. Vždyť svobodný je právě tak člověk bičovaný, jako člověk bičující, víme? No a ti všichni začali budovat postupně svobodu jak pro neškodné a bezbranné holoubky, tak i pro převlečené vlky. Inu, jste u nás svobodný, copak o to! Můžete se modlit hebrejsky jako latinsky, můžete pracovat a nemusíte pracovat, můžete se stěhovat a nemusíte se stěhovat, můžete se bavit s kým chcete a nemusíte se bavit s nikým. Čím víc máte peněz, tím jste svobodnější pro nepřeberné radovánky života, čím jich máte méně, tím jste svobodnější pro nepřeberné způsoby sebevraždy..."
A poslední: "Každý má svou lež. Také vy. Ano, kadý má svou lež, která je mu nade vše drahá...."

4 02.08.2024

Začínám mít Hostovského čím dál tím raději. Po skvělém Nezvěstném, dobrém Cizinec hledá byt a odvážném Sedmkrát v hlavní úloze jsem sáhl po jeho literárních "pamětech", jakkoliv on sám to takto nenazývá. Důsledně odděluje
to, co se týká literatury a soukromého života (což tedy odpovídá názvu), což někdy samozřejmě úplně nejde. Ale je to kniha, která se fakticky vyhýbá drbům a je to poctivé líčení - vyprávění o lidech, které Hostovský za život potkal a kterří mu nějak pomohli, ať už reálně, nebo třeba svým vzorem. Za "povinnou" kapitolu jsem považoval tu o jeho bratranci Stefanu Zweigovi, která mne vlastně velmi rozesmutnila, protože mám Zweiga velmi rád. Ale rozumím, že každý génius má své manýry a v osobním životě může být nesnesitelný. A pak mne velmi zaujalo, jakou roli v jeho životě (přes dvě emigrace do USA) hraje Norsko, což mi je také velmi sympatické, protože severské země velmi ctím.
Ve vyprávění se mi potvrdilo, že Hostovský (nejen svým židovským původem) svojí povahou byl trochu bázlivý a neprůbojný, i když měl okamžiky, kdy překonal sám sebe (postavit se za svého otce v hospodě, kterého sousedi ponižují; dokázal napsat Zweigovi i po jeho "laskavém" odmítnutí, zajel rovnou za francouzským nakladatelem, rezignoval na svoji pozici na československém velvyslanectví v Norsku v únoru 1948 a znovu emigroval apod.). Dál to vypadá, že trpěl malinko stihomamem, že se na něj snáží neblahý osud, že ač se snaží jak se snaží, tak ne a ne prorazit. A myslím, že taková ta představa, že všechno je trochu spiknutí, je hlavním leitmotivem jeho románů, nakonec i jeho hlavní a poslední román se jmenuje Všeobecné spiknutí. A tu mašinerii neviditelné moci jako nějaký mechanismus má trochu společný s Kafkou, což ti západní nakladatelé docela dobře odhadli.
Myslím, že je to zcela neprávem polozapomenutý český autor, který má smysl pro cynismus, jemný humor, tajemství, velmi vypracovanou psychologii postav a dokýže rozehrávat velké příběhy. Beru do ruky Všeobecné spiknutí a tuto knížku jako bonbónek pro milovníky literárně-kulturních memoáru vřele doporučuji. Ten pohled z exilu a možností v exilu není tak častý.

4 16.07.2024

Na knihu jsem narazil vlastně náhodou. Je to změť nesourodostí, což u povídkových souborů může nastat, a název se snaží vše stmelit pod alespoň pojem "bizarní". Některé ano, jsou trochu vychýlené, ale ne všechny stejně, některé jsou vyloženě ze života (Zavařeniny, Švy, Cestující), jiné jsou spíš na hranici grotesky (Pravdivý příběh), a některé jsou fakticky až dystopické sci-fi (Transfugium, Hora Všech svatých, Kalendář lidských svátků). Takže ani podle méhou nemohou být "vychýlené" stejně, protože něco jiného je "vychýlit" jednání realisticky pojatých postav a něco jiného vpodstatě magických postav. Za nejlepší povídku považuji Zelené děti, které jsou přesně na hranici "magického realismu", jak se o autorce taky někdy říká, protože ta je skutečně bizarní, ale zároveň poetická a unikající mezi prsty, taky je trochu magická a tajemná. Ostatní povídky jsou různé intenzity a úrovně (souhlasím tady s jinými komentáři, že povídku Cestující si mohla autorka úplně odpustit a nebo ji dopracovat - rozvést).
Takže ne, že by to bylo vyloženě zklamání, ale asi jsem čekal od nobelistky víc. Určitě pokud jste od ní nic nečetli, tak jí nezačínejte!

4 16.07.2024

Uznávám, že je to přelomové dílo. Ve své době. V situaci, kterou řešilo Rusko na přelomu zrušení nevolnictví. Uznávám, že je pěkně vylíčen střet generací a vlastně i politických, až filozofických přístupů staré a nové generace. A taky uznávám, že je docela hezky vykreslená psychologie postav. Ale nezasáhlo mě to. Nevtáhlo. Mám pocit, že ta energie, pro kterou to bylo dokonce kontroverzní dílo ve své době zcela vyvanula a zůstalo u romantického románu. Pokud po tomhle přišel Dostojevský, tak se bojím, že by klenbu času tváří v tvář Dostojevskému vydrželo máloco.
Jsem rád, že jsem si to přečetl, ale posílám to dál.

1 27.06.2024