Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině
Egon Hostovský
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82388/spisy-egona-hostovsk-82388.jpg
5
28
28
Osnovou knihy je drama exilu,osud emigranta, cizince, který hledá své zakotvení. V zajímavém spojení ojedinělých memoárů a citlivé autobiografické prózy se autor soustřeďuje na vlastní nitro.
Přidat komentář
Moc krásně načteno z roku 1993 hercem Jiřím Samkem, teď na mujrozhlas. Spisovatele Egona Hostovského moc neznám, snad jsou i jeho další romány takto dobré. Se skromností sobě vlastní nazírá na svůj literární život skrze dědictví vlastností po otci, kde se spojuje slušnost, ostýchavost a pocity ponížení. Do svých knih dává to, co si nese v sobě z naší vlasti: “divný svět, kde se všechen život drobil jako okoralý chléb… složitá příchuť šibeničního humoru, melodramatické atmosféry a beznaděje”. Nejsou to jen vzpomínky, ale dobře propojené a promyšlené dílo, psané se sympatickou staromilskou morálkou, smyslem pro komično a upřímností.
Bylo to super vyprávění a vzal to od začátku, vyprávěl i o své rodině a dětství, takže nebát se názvu.
Cokoliv, co E.H. napíše, se bez výjimky dobře čte. Slova jsou do věty poskládána tak, že nic nikde nedrhne, nezasekává se a netahá oči ani uši. Po nedávném poslechu vzpomínek Hostovského dcery Olgy, která v nich popisuje vlastně paralelně to, co se dělo tady, jsem si šla do knihovny půjčit vzpomínky nepřítomného otce, abych se dozvěděla, co se dělo TAM. A přestože se autor drží dobrodružství literárních, všechen ten smutek z odloučení a osamělost běžence, který se nemůže vrátit a neví, jestli kdy moci bude, ta odkázanost na cizí dobrodiní,to všechno tam je.
Poslouchal jsem jako audio knihu. Ke komentáři Teckovana doplňuji jen to, že obdivuji jeho schopnost odhalit své chyby před čtenáři. Jak si naběhl se svm příbuzným Zweigem byl toho zářný příklad.
Egon Hostovský po svém odchodu z vlasti neměl zrovna na růžích ustláno. Přestože své nejlepší knihy napsal v cizině, byly vždy psány česky a jejich překlady se poměrně těžko prosazovaly k vydání. Mnoho peripetií, které zažil (nejen) se svými knihami, popsal právě v této knize a je to čtení zajímavé, vtipné a poučné. Autor vzpomíná na své redaktory, překladatele, filmové režiséry a další proslulé osobnosti 20. století, s nimiž se setkal a někdy také spřátelil. Zaujala mě například korespondence s Grahamem Greenem, který dělal v té době nakladatelského redaktora a několika Hostovského dílům významně dopomohl k britskému i americkému vydání.
Autorovy další knížky
| 1935 |  Žhář |
| 1947 | Cizinec hledá byt |
| 2011 | Nezvěstný |
| 1933 |  Případ profesora Körnera |
| 1985 | Dobročinný večírek |
Začínám mít Hostovského čím dál tím raději. Po skvělém Nezvěstném, dobrém Cizinec hledá byt a odvážném Sedmkrát v hlavní úloze jsem sáhl po jeho literárních "pamětech", jakkoliv on sám to takto nenazývá. Důsledně odděluje
to, co se týká literatury a soukromého života (což tedy odpovídá názvu), což někdy samozřejmě úplně nejde. Ale je to kniha, která se fakticky vyhýbá drbům a je to poctivé líčení - vyprávění o lidech, které Hostovský za život potkal a kterří mu nějak pomohli, ať už reálně, nebo třeba svým vzorem. Za "povinnou" kapitolu jsem považoval tu o jeho bratranci Stefanu Zweigovi, která mne vlastně velmi rozesmutnila, protože mám Zweiga velmi rád. Ale rozumím, že každý génius má své manýry a v osobním životě může být nesnesitelný. A pak mne velmi zaujalo, jakou roli v jeho životě (přes dvě emigrace do USA) hraje Norsko, což mi je také velmi sympatické, protože severské země velmi ctím.
Ve vyprávění se mi potvrdilo, že Hostovský (nejen svým židovským původem) svojí povahou byl trochu bázlivý a neprůbojný, i když měl okamžiky, kdy překonal sám sebe (postavit se za svého otce v hospodě, kterého sousedi ponižují; dokázal napsat Zweigovi i po jeho "laskavém" odmítnutí, zajel rovnou za francouzským nakladatelem, rezignoval na svoji pozici na československém velvyslanectví v Norsku v únoru 1948 a znovu emigroval apod.). Dál to vypadá, že trpěl malinko stihomamem, že se na něj snáží neblahý osud, že ač se snaží jak se snaží, tak ne a ne prorazit. A myslím, že taková ta představa, že všechno je trochu spiknutí, je hlavním leitmotivem jeho románů, nakonec i jeho hlavní a poslední román se jmenuje Všeobecné spiknutí. A tu mašinerii neviditelné moci jako nějaký mechanismus má trochu společný s Kafkou, což ti západní nakladatelé docela dobře odhadli.
Myslím, že je to zcela neprávem polozapomenutý český autor, který má smysl pro cynismus, jemný humor, tajemství, velmi vypracovanou psychologii postav a dokýže rozehrávat velké příběhy. Beru do ruky Všeobecné spiknutí a tuto knížku jako bonbónek pro milovníky literárně-kulturních memoáru vřele doporučuji. Ten pohled z exilu a možností v exilu není tak častý.