Nenáviděné řemeslo

19.08.2024

Když teď zemřel Jiří Opelík, vynikající znalec mj. Josefa Čapka, nedalo mi to a šel jsem si do knihovny vypůjčit dvě jeho knihy - jeho první (Nenáviděné řemeslo) a jeho poslední (Milované řemeslo). Oboje jsou soubory textů, které už někde vyšly, nicméně oboje mají jedno společné. Jsou vynikající.
Nenáviděným řemeslem je mu "kritické řemeslo". Nejen ona (asi ubíjející) pravidelnost literárního kritika, vyjadřujícího se na stránkách Hosta do domu, Literárních listů, Orientace, Literárních novin, Kulturní tvorby, České literatury, Kultury, Května, Českého jazyka a literatury apod. (všechno platformy 60. let). Ale také ona nutnost soudu, kritiky, který sám pociťuje jako "mlýnský kámen, který s sebou vláčím". Nicméně v úvodu sám píše: "Ale nenávist není přece ještě to nejhorší, co člověka potkává - to pohrdavá lhostejnost je horší. Nenávist může být i rubem lásky, dokonce jejím vnějším projevem. A také zárukou její přítomnosti."
Soubor jeho kritik je skvělým dobovým svědectvím o možnostech tehdejší reflexe literatury. Jde spíše o kratší texty, nemůže v nich jít tedy tak do hloubky, jako se to pak děje v Milovaném řemesle, ale přesto Opelík dokazuje, jak pronikavě myslící autor to je. Dovolím si pár citátů:
"Je náramný rozdíl v tom, pozorujeme-li střevlíka, pokud ještě měděně probleskuje mezi stébly bojínku, nebo prohlížíme-li si ho už probodnutého špendlíkem, pod sklem školní entomologické sbírky. Je náramný rozdíl v tom, přistupujeme-li k literárnímu dílu buď jako k živému organismu, který se nějak rodil a zrozen žije ve věčně proměnné době, a nebo jako k hmotě mrtvě narozené nebo mumifikované. Je jasné, v kterém z obou případů máme na poznání určitého jevu větší šance." (s. 80)
"Kainar je šťastný básník. Jeho poezie vykřesává spory a zažehuje jimi velké otázky nad životem i uměním." (s. 49)
"Jiří Mahen vyzval jednou Halase okřídlenými už slovy: Pojďte do Slávie, budeme mlčet. Jan Skácel je pravý dědic Mahenův, tká své básně z ticha." (s. 60)
"Jsme-li tolerantní - nikoli ovšem ke kýči, šmíře, podvodu, nýbrž k bohaté škále uměleckých postupů a hodnot - umíme se poučit, umíme přerůst svá předchozí stanoviska. Jsme také schopni nazírat písemnictví jako velkou kontinuitu, kde sice nesouvisí všechno se vším, ale přece jen něco s něčím - jako by to řada štafet křižovala rozlehlou oblohu literatury. Vždyť ani kritikovi, který ve své práci stojí jenom za určitými hodnotami výhradně soudobé poezie a literatury, který je probojovává a je preferuje, nescvrkává se literatura pouze na ně; i on vnímá současná díla v časových hranicích daleko širších, i on má přece své lásky i mezi autory starými a od prosazovaných hodnot odlišnými, i on má potřebu vnitřní rovnováhy. Zabírat prostor stále větší a pohybovat se v něm stále svobodněji, zůstat svůj a zároveň být i nad sebou - v tom to všecko vězí." (s. 69)
A tak dále a tak podobně, jsou to pronikavé črty o Florianovi, Hrabalovi, Řezáčovi, Kainarovi, Josefu Jedličkovi, Miroslavu Holubovi, o cestopisu, o Spalovači mrtvol a tehdy novém Žertu a je třeba to brát nejen jako dobové svědectví, ale sbírku možného myšlení o literatuře. Myšlení otevřenému vlastním posunům stejně jako živému organismu knihy. Vynikající.
A na závěr krásný citát F. X. Šaldy uvozující Opelíkovu stať Musí se poezie líbit?: Jen kurvy se musejí líbit, poněvadž by bez toho zemřely hlady. Verše ne." (s. 24)