lubtich přečtené 472

Čas mezi tehdy a teď 2004, Bohumila Grögerová

Kniha Grögerové začíná ohromným otřesem – Hiršal („Joska“) byl zraněn tramvají. Končí – a je tedy rámována – obdobným incidentem, který už však svou vážností zapůsobí jinak: „odložila jsem sluchátko a jak smrt mne oslnil jas uplynulého štěstí“. Počáteční šok Grögerovou otřese tak, že je schopná před očima vidět pouze deformovanou hlavu Hiršala a přehrávat si neustále tramvajovou scénu („kolotoč představ“), při návštěvách s Hiršalem se zaměřuje na oči, z nichž jako by šlo vyčíst vše podstatné: nejdřív „jako by byly potaženy mlhou“, poté jsou hořečnaté, nakonec snad docela klidné. Vývoj (výkyvy i postupný progres) se propisuje i do struktury samotné knihy: zpočátku Grögerová zaplňuje pouze jednu polovinu strany v naději, že se postupně připojí i Hiršalův hlas – ten chvílemi úplně chybí, jindy alespoň autorka reprodukuje jeho dezorientované, halucinační výjevy a zmatené vzpomínky. Od vyčerpání k relativnímu vyrovnání vede Grögerovou nejen stabilizující se stav Hiršala, který postupně zjistí, že doopravdy není v indické nemocnici v jižních Čechách a nestarají se o něj americké kurvy, ale i provedení (a zřejmě i následný pečlivý záznam) ritualizovaných všedních úkonů. Ani po převezení do domácí péče se v knize neobjevuje kýžený dvojhlas, protože Hiršal literárně oněměl. Ze zápisů na polovině stránky se tak stává jednolitý text, vedený chronologicky, asociativní metodou. Text už není jen pouhým svědectvím ze „špitálního období“ pro Hiršala, ale i zaříkáváním, berličkou pro sebe: „místo rozhovorů s tebou píšu sama pro sebe, píšu proti ztrátě paměti, proti smutku.“ Strukturu knihy dotvářejí ještě snové básně, které se objevují po prostorových přesunech a evokují atmosféru jakési stepní poutě. Jenže za čím? Tato otázka sice přímo nepadá, ale je nabíledni – oba členové autorské dvojice se musí vypořádávat s příznaky stárnutí. Nejoslnivější pasáž knihy popisuje cestu na hřbitov, při níž kvůli berlím Grögerové, respektive kvůli odložení Hiršalova naslouchátka nemůže dvojice navázat ani hmatové, ani hlasové spojení – to je obzvlášť bolestivé už jen proto, že slova hrají ve vztahu dvojice neobyčejnější roli než u kohokoliv jiného. Tento proces mizení a ztráty spojení však není zachycen nihilisticky či lamentováním, život stále skýtá zklidňující šťastné okamžiky, a to navzdory dalším nepříjemnostem, ať už jsou to globální problémy (Kosovo, povodně), smrti blízkých (Diviš, Kolář, Milota, Jandl) či proměny Prahy, z níž se vytrácí mnoho starého, zakotvujícího a každodenně nevědomě konejšícího. Utěšující charakter mají opět všední, někdy až na první pohled banální úkony, které v Grögerové probouzí radost, třeba když pěkně klíčí rajčata a papriky. Obdobně slastně působí četba a všemožné literární záležitosti společně s četnými telefonáty, návštěvami a setkáními – literární a přátelská oblast se pochopitelně překrývá. V knize je doopravdy přelidněno! Málokterá beletrie má jmenný rejstřík, někdy smršť jmen může působit až přeplácaně, jindy je naopak velmi pozoruhodná (Ivan Wernisch hrající složité počítačové hry!) Do knihy se propisuje i záliba Grögerové v uspořádanosti (lístkové katalogy) či astrofyzice, osmdesátiletá literátka zkrátka naplňuje své přání z konce knihy: „Nechci, aby stáří bylo všechno, co nám zbylo.“ A hlavně, „dokud jsme dva“. Motivický záběr knihy je ještě širší – nalezneme zde stísňující, rozrušivě plastické popisy nočních můr či vypořádávání se s „cizím“ vinohradským bytem, který se postupně proměňuje v domov. „Zpětný tok času“, který se výrazněji projeví v dalších knihách, zde bývá odstartován konkrétními předměty (kabát, krabička) – v dávných obrazech však Grögerová tápá a jen matně se jej snaží zrekonstruovat, jako by to „tehdy“ bylo daleko i v této rovině. I přes neútěšné události nemá kniha Grögerové litanickou, či dokonce patetickou formu, stále je to spíš jakási agilní akceptace proměn, doprovázená zvídavostí, starostmi i humorem. A psaní se opět ukazuje být záchytným bodem, jak se s tím vším vypořádat. Odkládá brýle, číst se mu nechce, odkládá umělý chrup, nemá chuť k jídlu. Odkládá i sluchadlo a já se učím trpělivosti. Musím čekat, až si ho nasadí a zapne, teprve pak můžu hlasitě a zřetelně hovořit. Ne šeptat, jen tak trousit poznámky, postesknout si, letmo upozornit na něco, co rychle mine. A nemůžu se ani bez upozornění ptát. Škoda přeškoda, mnoho detailů, rychlých postřehů a nálad mizí beze stop. Na ně je každá řeč krátká, chtějí jen povzdech, pár slabik, jinak zanikají. (s. 104)... celý text

Trojcestí 1991, Josef Hiršal

(pokračování první části komentáře kvůli maximálnímu rozsahu) Slaběji je pak naznačená historická vrstva místa – tu si autoři spíše ztřeštěně domýšlejí (neskutečné putování rozbité vazby). Samotný čas však hraje v knize taktéž značnou roli – například motiv poupěte růže, který se postupně krabatí a vadne, čímž odměřuje čas pobytu. Vůbec příznačný je motiv zdi na dvoře, který je obklopena „kypivým mnohohlasem“ – funguje jako lakmusový papírek prostoru, do nějž nasáklo nemálo dějů. Zeď sice ztratila svou praktickou funkci, to ji však nebrání v tom, aby o něčem stále vypovídala. Jazykové vrstvy jsou podobně bohaté jako ty tematické. V knize dominuje umanutost v popisu detailů, vyznačující se občas až technickým jazykem (geometrické obrazce, úsečky, kolmice), zároveň se tu a tam probleskne zachycená mluva (v hanáckém nářečí), cizí jazyky či rozjařené, nadšené vyprávění. Samotný odchod, jak jsem již naznačil v odstavci o „současné vrstvě“, je diametrálně odlišný od neklidného, potemnělého příjezdu do neznámého území („a přece to nebylo vězení, jen soustředěné zklidnění; kamenné usebrání“) – a to evidentně díky pečlivým procesům vnímání, vyvolávání a pojmenovávání. Závěrečný Kolotoč pak představuje jakousi laboratoř experimentálních metod, nikoliv však jen tak samoúčelně nahozenou, nýbrž zakotvenou v konkrétní události – v někdejší návštěvě Paříže a jejího okolí. Geneze jednotlivých experimentálních metod je objasněna na konci téměř všech textů, v jedné pasáží sami autoři vysvětlují význam těchto částí – v souladu s hravým rázem Kolotoče však není docela jisté, jak je „na místě“ je chápat, neboť dvojice lišácky ucukává jasnému objasnění a ukazuje se, že tyto „vysvětlující“ pasáže mohou mít spíše funkci konfrontační – čtenář vnímá text nějakým prizmatem, načež se ukáže, že věci se mohou mít ještě docela jinak. Navzdory vcelku monotónním zobrazovaným událostem (setkávání s osobami a zvuková smršť bulváru) docilují autoři odlišného charakteru jednotlivých textů, samozřejmě díky experimentálním postupů – narážíme zde na lettristické obrazce, na proudy pásem, které se navzájem přerývají a konfrontují, ale i na vysvětlení stanovisek a na poznámky o spoluautorství, o „srozumění“. Očekávané představy o formách se jedna dvě bortí – do bedlivé a přesné katalogizace se otiskuje rozjuchaná obraznost, sled prázdných reklamních sloganů se mísí s čím dál bizarnějším popisem ošacení, výskyt v galerii je popisován jako návštěva řeznictví. Vždy se jedná o aplikaci experimentálních metod na konkrétní, zažitou situaci, přičemž dochází k rekonstrukci událostí; ve výsledku tak nejhravější část knihy připomíná dětské pouštění draka – Grögerová a Hiršal si sice „jen“ hrají, ale zároveň je při záchvěvech větru hráno i s nimi, s jejich minulostí. „Autor je hypnotizér i hypnotizovaný“ líčila jsem jako dítě s oblibou na věci past: rozhlédla jsem se po místnosti, křikla, že už se nevrátím, hlučně jsem vyběhla a důrazně za sebou zavřela dveře; pak jsem bez dechu přiložila oko ke klíčové dirce a dychtivě pozorovala, co se s věcmi děje, jsou-li samy; jaké zklamání! nezměnily se! zůstaly na svých místech! nezmizely! to byl šok; první setkání s jiným světem; se světem, který není jen pro mne; se světem, která mohu pozorovat zvenčí; se světem, který nelze přelstít (s. 126-127)... celý text

Pohlavní styky 2021, Ondřej Horák

Spíš než k románu bych Horákův opus přirovnal k nekončenému sledu tiktokových skečů: ty nikam nevedou, opakují se na nich stále stejně otravné osoby, každé slovo v nich křičí vtipem, který nepřichází. Taky jsou krátké a tak se člověk chtě nechtě nějak proscrolluje dál – v čemž se tedy od Pohlavních styků odlišují, neboť ty jsem zaklapl po 550 stranách. V této cihle se neděje téměř nic, co by se zdálo být alespoň trochu v pořádku. Veškeré vztahy jsou povrchní a těkavé, charakterové vady se vyvrbí při sebemenším úkonu, v mediální a literární branži se dějí kdejaké pletichy. Už dávno tu nejde o podstatu věcí, literatura a všechno kolem ní tvoří pouze povlak, pod nímž se skrývají mnohem jednodušší motivace – povětšinou snaha získat moc a pozornost, moc se nenadřít, najíst se, ušetřit a provést titulní úkon. Knihou prolítne nespočet různých panoptických postav, celou dobu však sledujeme pouze tři z nich, kteří tak nějak ze setrvačnosti drží spolu, ale nejsou schopní vykonat ani základní pečující interakce. Kamil Kousek, literární kritik, pak možná představuje samotné alterego autora, neboť na konci knihy se chystá k psaní "poctivýho kusu literatury". Uvědomuje si zvrácenost celého dění – ale sám z ní čerpá, tak proč by něco měnil. Jasně, být kritický k současným nešvarům může být nosné, ale v případě Horákovy knihy je asi nabíledni se ptát, k jaké realitě referuje. Všechno je to zvláštně a podbízivě přehnané, jako by byl autor zapouzdřen ve svých představách o společnosti a potřeboval o tom čtenáře přesvědčit. To se ale míjí účinkem, celou dobu jsem si naopak říkal – žije někdo takhle vůbec? Už jen to, že literární provoz se zde jeví být výdělečným byznysem, dokládá pokroucenost Horákova vnímání reality. Občas, ale doopravdy asi tak jednou za sto stran, může čtenář v těch hyperbolizovaných scénách zahlédnout sám sebe. Tomu však nepomáhá autorova potřeba všechno zarovnávat do škatulek a obklopovat slovy typu "trapný" a "odporný". Vůbec je styl knihy poněkud nepříjemný – v promluvách postav to lze samozřejmě kvitovat, ale odstavce samotného vypravěče mnohdy ty nesnesitelné formulace nechtěně přebírají. Bezkonkurenčně otravné jsou pak rádoby vtipné variace různých názvů děl/pořadů/událostí. Ve výsledku Pohlavní styky příliš otázek nekladou, možná tak tu, proč bylo potřeba tohle prostřít do 750 stran. Pár vydolovaných pozitiv: široká slovní zásoba, počáteční pasáže s matkou. A možná je to nějaká metafikce a ve skutečnosti je tahle kniha prostě produkt toho všeho nesmyslnýho hemžení ve knize! Ale stále, proč tolik stran a proč takhle. A když už potom žila sama a Kamil byl v Praze, tak mu jednou vyprávěla, že si půjčila tenisovou raketu, dala ji do košíku na kole a jezdila takhle podél Malše, že byla na tenise... A byla velmi spokojená, když jí jedna známá následovně řekla, ji viděla, jak jela z tenisu... (s. 275)... celý text

Poltergeist 2021, Martin Poch

Svět, který Poch ve sbírce konstruuje, se svým charakterem rozpíná na území RPG her, cizokrajných končin, sci-fi braků, groteskních scén Ordinace v růžové zahradě i výsostně českých krajin (kostelíky, panelky). Všechny tyto kulisy jako by však byly v neustálém rozkladu – nic nového se nekoná, a tak ten zadrhnutý svět trvá, hnije a opouští se. Život v něm ale pokračuje, přestože jaksi po zestárnutí. Na první pohled se zdá, že rozdělení oddílů naznačuje jistou gradaci ve vývoji podle věku, náhle však zjišťujeme, že tyto hranice nejsou zdaleka rigidní, což ostatně platí i pro veškeré entity Pochova světa. Těžko se v dlouhých básních hledá jednotící linka, spíše se jedná o roztříštěné záběry, znepokojivé náhledy vyjadřované pomocí rozparáděné, poťouchlé obraznosti ("pod psacím stolem máš krtinec"). Věková posloupnost je dodržená jen lehce, jinak se zde v absurdních kontextech objeví různé generace ("Děti si hrají na porod, domeček / pro panenky je domov dědečků"), mísí se patologické rodinné mechanismy ("Ať vás dítě na stará kolena ctí / jako faraona!") Čtenář může jednoduše ztratit vědomí o tom, co, na jaké straně světa se nacházíme, když se v jednu chvíli lesknou urny a haraší polstergeist, ve chvíli druhé radostně dovádějí děti ("Chodník posypaný popelem neklouže, jenom se propadá do hlubších pater. Jako děti ve vodním světě.") Třebaže "nikdo nikoho k ničemu nenutil", tak se zde dějí znepokojivé scény a bortí se lidské vazby – zobrazováno to je humorně i krutě. Občas je to styl na hranici únosnosti, obraznost se rozpíjí tak, že u delších básních zhýčkaně ztrácím pozornost. Ale i tak – skvělá sbírka, která se obejde bez ohrané apokalyptické estetiky, a přesto dokáže být o smrti a konci. 4. Fiat lux Vzkaz z lednice: Jel jsem se provětrat, vrátím se s majákem. Na místě spolujezdce leží zmuchlaná kukla. Dálnici poznám i poslepu, zhasínám světla. Zvěř kličkuje a uskakuje k odpočívadlům. V dělícím pásu vrávorá opilec, naložím ho, až se budu vracet. Do kufru se bohatě vejdou dva, když se přitulí, i dětská sedačka. (s. 43)... celý text

Čistý, skromný život 2022, Viktor Špaček

Ve Špačkových povídkách není příliš prostoru pro pateticky dramatické scény, i když by to vztahová tematika mohla implikovat. Postavy naopak už od všeho chtějí mít pokoj a alespoň na oko si libují ve fázi "klidu". Jenže "klidem" jsou pro protagonisty momenty, když utlumeně sledují Belmonda. Když se kompulzivně přejídají, kouří nebo si vezmou prášky na spaní. Nebo když žárlivě zvalchují domnělého oponenta a spokojeně se rozhlížejí po zneklidněném baru. Z těchto momentů pak čtenář necítí mnoho klidu, spíš vypravěčskou urputnou snahu přesvědčit o něm sebe sama, bez ohledu na to, že kýžený stav má podobu tísnivého harašení pod zdánlivě hladkou dekou. Všechny texty mají podobu rochnivého vnitřního monologu, který protagonisté zpětně budují. Vyjevuje se tak nejen reálná proměna (ta vzhledem k ich-formové perspektivě může často zůstat skryta), ale spíš změna pojímání sebe samotného – mladý skladatel je vykolejen tím, že pro někoho "není oblíbený", tvůrce webových stránek si potvrdí svou nedostatečnost tím, že tentokrát není schopen zasáhnout lotrovinám ve veřejné dopravě. Neschopnost dostát ve vlastních představách vede k úzkostem, paranoii či k nalézání různých rituálů jako záchytných bodů – ty však nejsou katalyzátorem vykopání se z neútěšné situace, ale nakonec spíš kotvou hozenou na dno rezignované frustrace, z nějž nemají v plánu kamkoliv odplouvat. "Na řešení jsou tu odjakživa jiní lidé". Postavy se také vyznačují neschopností vnímat svět za hranicí svého interiéru, v případě partnerských vztahů ani za hranicí své strany postele. Vidí jen "něco mlhavého na obzoru", s čímž se jim nechce nic moc dělat. Vztahy i interakce jsou zde vyprázdněné a odtažité, počáteční záblesky souznění se brzy mění v napjaté ticho, lamentování i stalking, jako by i důvod sblížení byl spíš útěk od neútěšného stavu, případně k naplnění společenských konvencí. Ten druhý je pak pro protagonistu spíš prostředkem pro stimulaci štěstí, pro přesvědčení o své významnosti či pro zakrytí vlastní prázdnoty. Podrážděné a zraněné hrdiny nedovede jejich stav k prohloubení empatie – stále vidí v zrcadle jen sami sebe. Navzdory interiérovému rázu nelze povídky jen tak odpojit od společenského kontextu, naopak se v nich odráží mnoho různých fenoménů. V povídce "Notýsek" můžeme nalézt kritiku kultu výkonnosti, přičemž cílevědomost a smysl pro povinnost jsou ve skutečnosti spíš přehozením plachty přes nedořešené a vymknuté rodinné vztahy a přes absenci "miniaturních plánů". Třebaže na to není v knize dáván ostentativní důraz, reflektuje kniha i dnešní podobu zdánlivě rovnějších partnerských vztahů. Ne že by se ženské protagonistky jevily méně nesnesitelně než mužští vypravěči. Ti jsou však, zdá se, z nenaplněných či očekávaných schémat mnohem více rozhozeni – působí pak vedle ženského protějšku jen jako "přívažek k dítěti", vidí v něm konkurenci a vlastní neschopnost, iracionálně se mstí. Výsledkem jsou jen přidušená, nevyřčená slova, ne společný život, ale bytí vedle sebe – to nejlépe představuje poslední próza "Prádelna", v níž je sice kvůli izolaci protagonisty vše domácké, ale také bloumání po stísněném interiéru vede jen k nárazům a oboustranné frustraci. Špačkův styl je analyticky lakonický, zároveň však i lexikálně rozkročený a umanutý v detailech, které jsou v náznacích natírány a mnohdy řeknou více než rozvláčné děje. Mezi nořivými introspekcemi a občasnými dialogy se také rozprostírají pozorovatelské scény – příznačně však v tom, co vypravěč registruje, dokáže opět vidět jen sám sebe, třeba když vypravěč povídky "Kostěj" zpozoruje ptačí hnízdo smotané z nejrůznějších odpadků a připomene mu to stejné základy svého rodinného "hnízda". Z obraznými prostředky je to tu vcelku skromné, pouze metafory jsou zde poněkud rozcapené, ale funkčně, neotřele a přesně. Navíc si představuju, že příměrový výjev by se mohl odehrávat hned ve vedlejším bytě, či dokonce v dřívějším časové období protagonisty, čímž se ještě více dokresluje jeho osobnost: "Smrad kůže a tabáku, jenž se něho linul, úspěšně vytěsnil vůni pečiva, které jsme si s dětmi večer dělali v domácí pekárně, a já se najednou necítil jako doma, ale jako v nádražní hospodě. Ano, můj domov se vmžiku proměnil v nádražní restauraci, ve které čekám na vlak, který mě odveze do nějaké sychravé a zlověstné ciziny." "Stačilo by jen úplně málo," ozývá se v jednom textu, zatímco zaklíněná postava nehodlá jakkoliv vystoupit ze svého stereotypu. Nejsou to osoby, s nimiž byste toužili prožít delší denní čas, ale zároveň se lehce projeví jakási obliba z lítosti – snad i díky tomu, že v některých výbojích vědomí lze náhle zahlédnout svou vlastní směšnost. Navzdory depresivnímu ladění lze povídky číst ale i více optimisticky; degradace do jakéhosi nulového bodu vede k hrouživé introspekci postav, které si konečně uvědomují vlastní ubohost – za tím lze vytušit možnost obratu, vzchopení se. Nebo taky ne, protože "i tohle je nějaký život". Na první pohled by se daly Špačkovy texty zaobalit do klišovitých schémat – nevěra, krize středního věku a další. Tyto motivy (které navíc nelze zcela odmítnout, dějí se) jsou však rozehrávány až do jemných nuancích, které z běžného vnímání šedi čtenáře vyvádějí. V noci jsem špatně spal, ráno byl plné smutných a zlostných myšlenek. Za okny tiše a lehce uhánějícího vlaku pusté pláně Polabí, holé topoly trčely do šedivého nebe. Abych se nemusel dívat na tu šťastnou mladou rodinku o pár sedadel dál, zíral jsem z okna, pohled na krajinu mě však tížil. Zavřel jsem oči, tíseň mi ale nedovolila spát. Přirozeně jsem si uvědomoval, že za všechno můžeš ty, nebylo mi to ale nic platné. Dělal jsem v tu chvíli to, co dělám obvykle, když se chci povzbudit: listoval jsem notýskem, představoval jsem si svoji fotografii ve Stylu, přemýšlel jsem nad soutěží, kterou určitě vyhrajeme, ale nezabíralo to. Potřeboval jsem obejmout, ale věděl jsem, že si to nezasloužím – za všechno, co jsem kdy udělal, jsem si nezasloužil ani jedno objetí. (s. 74)... celý text

Dny v roce 1948, Jiří Kolář

Jeden den, jedna báseň – dost pošetilé plány, jež nevydržely, ale jejich podlaží setrvalo. Ke každému datu jeden text, díky čemuž se zachovala chronologičnost, do sbírky jako by se otiskovalo i společenské zvraty i Kolářovy cesty. A ačkoliv jsem očekával strohost všedního dne, nakonec to s poetikou sbírky není zdaleka tak určité. Cosi velkého je v tom denním chlebu. V básních se sice blýskají skláři, zašedlé interiéry činžáků i ruch ulice, ale zároveň se ukazuje, že nejde jen o chladný popis každodenního života na městské periferie. Noční úzkosti, banální tragika i prchavá fotbalová radost v sobě kondenzují jakýsi mýtus všednosti, všechny strasti a události zabalené do jednoho konkrétního života jednotlivce. Tahle zdánlivá rozpornost (všednost x mýtus) se snad promítá i do jazykové složky – začíná se popisnými, civilními výseky, v nichž hraje prim strohost a a řeč ulice. Ale záhy se do textu začínají proplétat i patetická naléhání, apostrofy a tu a tam i písňovitost či symbolika. A tak se náhle může stát, že právě v běžném úkonu, v ruchu křižovatky či nepovedeném oholení, lze nalézt "příběh", celoživotní drama. Kolářův styl je velmi různorodý a střetávají/střídají se v něm různé vlivy – suché výčty sousedí s poněkud košatou, byť ukočírovanou metaforikou ("s chůzí vězněných ryb", "nauč se tajemství roentgenogramů zdí"). Kňučivé i bouřlivé monology střídají odosobněně epizované osudy prostých lidí, jindy se fragmentární a trhavý verš překlápí do přímé a souvislé výpovědi. Občas Kolář táhne motivy přes několik dnů, až vznikají takové "minicykly"; například patologické vztahy, v kterých už se zpřerážela dřívější vřelost, jsou nahlíženy z různých perspektiv, které si i vzájemně protiřečí. Moc se mí líbí roztroušený cyklus o malířích (často ze Skupiny 42), v jejichž plátnech mnohdy snad Kolář vidí to, co by rád pronesl i do svých textů: "mluví řečí závodišť i zahrad / řečí asfaltáře i letce". Zajímavě se v nich osciluje mezi téměř patetickým obdivem, metaforickým nástinem jejich tvorby i povzdechem nad neútěšností prostředí, v němž se pohybují/pohybovali. Sociální marasmus i úzkost z neznámého vlasu v prádle. Takováhle všednost tne. A " země nese lidskou strusku dál". JAKO PŘED ROKEM hledím z otevřeného okna. Táž žena pod kostnatými kaštany seká roští. Jeden snad dva kočárky zmizely z protějšího dvora, ale týž muž se šťourá v zahrádce. Občas zvedne hlavu, jako by se přesvědčoval, zda jej slunce vidí, zda okna jej mají stále na mušce zašlapují dál blýskající rýč do tisíckrát obrácené půdy štědré a tiché jako klín matek s mnoha dětmi. V dálce známý hlas vlaku, tikot hodin z nitra světnice a mlžno na střechách. (s. 22)... celý text

Hoří chemička, něco si přej 2022, Michal Karvay

"Takovej výlet je dobrej," říká na prvních stránkách knihy romský kluk Dušan, když jej autorka vezme na procházku do lesa, který má tak odlišný charakter než janovské sídliště. Navzdory specifikám lokality zde ale nejde o pouhý popis vyloučené lokality, ale zejména o reflexi vlastního přístupu k ní. Aby po skončení grantového pobytu nezbyl jen právě pocit typu "takovej výlet je dobrej". V Janově se vyskytuje například opatrně rasistický osadní výbor, vybydlené paneláky, hromada slupek od slunečnicových semínek, klub Jaklík, plácek na férové řeckořímské zápasy, široká škála drog, mladí rozparádění rapeři i ovocné stromy. Někde čouhá titulní chemička, ve vile Libuši, kde autorka 30 dní pobývá, zase údajně strašlivě straší. Navzdory jisté senzačnosti výše zmíněných kulis tu o ně ale tolik nejde; nejvíce jde o lidi a všechny pocity, které se zjevují, jakmile člověk vkročí do prostoru bez vlastní zažité zkušenosti. Od prvních stran se u autorky objevují všemožné pochybnosti vázající se k jejímu údělu/práci. Role "vnějšího činitele" se ukáže být poměrně problematická – jak přirozeně vcházet do cizího prostoru s vědomím neodstranitelných privilegií a odlišností a přitom se s místními sžít? Jak místní obyvatele "intelektuálně nezkolonizovat", ale zároveň dokázat účinně působit? Bažantová zprvu vidí cestu ve vytváření prostoru, v němž se budou moci všichni vyjádřit sami – záhy se však ukazuje, že ani romské rodiny nemají homogenní podobu, že hierarchická struktura mezi zabezpečenějšími rodinami a "degešáky" je neodmyslitelná a že šance k sebevyjádření jsou u některých obyvatel ještě menší. Během snahy o přiblížení tak krystalizují kdejaké mantinely a limity institucionálního působení, do kterých se autorka hrouží a formuluje různé "nakousnuté teorie". Ani zamyšlení nad situací však mnohdy nevede k útěše, naopak se objevují pocity bezradnosti, nejistoty a neschopnosti. Ty se mísí s momenty uhranutého štěstí, třeba když Bažantová s dětmi provozuje tzv. prozkoumávačky nebo když žasne nad sofistikovaností přemýšlení jedenáctiletého lokálního elitáře Míši, který např. debatuje o totalitních režimech nebo ilustroval tuhle knihu. Ale i s těmito momenty probleskují pochybnosti – momentální pocit štěstí se oproti dlouhodobému marasmu janovské reality autorce náhle jeví jako nemístný. Obecně problematika času se do knihy promítá – je vůbec možné za pouhý měsíc něco přínosného zosnovat, když co by dup skončí grant a každodenní kontakt bude náhle fuč? Jinde se kriticky reflektuje drobná tendence exotizace romských dětí, která se může jednoduše překlopit do prchavého úžasu, na konci knihy pak obavy z narušení vytvořených pout, z nemožnosti rovného vztahu. Navzdory výše zmíněným nekompromisním sebereflexím mám nemalý pocit, že Bára Bažantová je poněkud dobrý člověk, třebaže se o ní dozvídáme téměř pouze na základě interakcí s ostatními. Dává hlas, naslouchá, neidealizuje, problematizuje. Její náruživé nasazení a jisté navyknutí prostoru ilustruje i skutečnost, že u veškerých osob v knize používá konkrétní jména (to jsem si uvědomil ve chvíli, když nepojmenování některých osob bylo vysvětleno tím, že na jméno zapomněla – a to šlo o obyvatele, který se v knize mihl jedinkrát). Když si procházím facebookové příspěvky sousedského centra Libuše, tak mám důvěru v to, že to nebylo vůbec marné. A i kdyby bylo: od toho, že někdo již tak pokorně přistupuje k neznámému prostoru a neostýchá se sebemenší nejistotu reflektovat, se lze přinejmenším odpíchnout. Miniaturní lamentace: občas jsem si říkal, že v zápiscích přetrvaly některé praktické informace (např. o odjezdech a příjezdech osob), které jsou však pro čtenáře trochu nadbytečné. Naopak by mě více zajímal poslední den loučení a dny vstřebávající ukončení výskytu; ale jak je zmiňováno v poznámce, kniha není komplexním náhledem na veškeré působení autorky na sídlišti. Tak snad jednou "Janov bude patřit všem"! Vyprávěla i o litvínovských subkulturách – na rozdíl od těch pražských se prý vzájemně překrývají: punkáči, lidi organizující hardcorové koncerty, místní tekno soundsystém, všechno je to jedna parta a část té party teď patři k Libuši. Zároveň prý ale i mezi touhle místní alternativou je spousta lidí, kteří se na projektu podílet nechtějí, protože mají vůči Romům předsudky. Napadlo mě, že se mi snadno soudí místní gádže s předsudky z pohodlí mojí privilegované, velice bezpečné a zajištěné pozice a že bych si na takové myšlenky měla dát pozor. Moje předčasné soudy vůči chudým a často málo vzdělaným bílým sousedům janovských Romů byly totiž ve výsledku stejné, ne-li horší než jejich odmítavé postoje vůči romských bližním. Skoro jsem se začala pouštět do spletitých úvah o původu rasismu, ale od trampolíny v zahradě se ozval holčičí jekot. Protentokrát jsem byla zachráněna. (s. 22)... celý text

Cesta na Praděd 2001, Ludvík Vaculík

Samá cesta! Koně, lidi, rodiče. Pouto mezi osobami se zdánlivě vzdáleného prostředí (střední zemědělská škola x redakce Literárních novin), ale i tak – touha po společném fotografování, cestě, bytí. Přes všemožné rozbité asfaltky, přes okrajové vsi. S naivním plánem přivýdělku pomocí promítání filmů o koních. "Rychlejší člověk je jiný člověk", píše autor již na prvních stránkách o své nedůvěře vůči moderním výdobytkům, přičemž se drží hodnoty přirozenosti: na Praděd se vydává i se svou "družinou" koňmo, neboť se jedná o "pro člověka poslední přirozenou rychlost". Neprýští z toho nějaký zatvrzelý konzervatismus, spíš důvěra k osvědčeným a poznaným věcem, které jaksi korelují s krajinou. Vydání o tolik desítek let později pak skepsi vůči novotám ještě umocňuje: co by říkal Vaculík na TikTok, když lehce ohrnoval nos již nad mnohem jednoduššími "technologiemi"? Ačkoliv se může zdát zprvu výskyt slovutného literáta mezi ostatními putujícími jaksi nepatřičný, ukazuje se, že ani pražské žurnalistické prostředí z Vaculíka nesejmulo jeho vesnické základy, že je schopen s lidmi napříč republiku naprosto přirozeně komunikovat; ať už je to svérázný a trochu záhadný kočí Milan (pes to nežral! čistě Jarda hoboj!), prodavačka z obuvnictví na maloměstě či polský statkář. Ačkoliv někde autor pohlíží na zpustlou zem způsobenou nešetrnou kolektivizací, v textu vyzařují situace, které by dnes už jaksi nebyly "lidsky možné" – přespávat den co den v stodole, obecním rozhlasem dát vědět o promítání filmů a rozbalit to před hasičárnou.... Vaculík uvelebený na šejtroku je bedlivý nejen v pozorování prostředí, ale zároveň krajinu prožívá ve více vrstvách. Pohlcen příběhy ze smolného knihy náhle místa oplývají i poměrně krutými úkony, a třebaže jsou staré půl století, spoluutváří Vaculíkův obraz krajiny – někdy i tak intenzivně, že nenápadně spoluputující navádí k bájným místům. Když se k tomu ještě přidají záhadná toponyma obcí, tak už nikdo nemůže pochybovat o nesmírnosti této zdánlivě pořád stejné cesty. Trochu se mi protivilo to neodbytné kutnohorské vracení, jehož snovost je zaobalena v mlžném oparu, v obsesivním šmodrchání tužkou po papíře; možná mi to vadí spíš z morálního hlediska (což trochu umocňují dost zbytečný poznámky k mladším spolujezdkyním), ale to asi čert vem. Lze na to pohlížet i na jako obecný vpadnuvší záchvěv reality, který náhle člověka nepustí, zadře se mu pod kůži a rozpumpuje jeho imaginaci, třebaže je už od místa kilometry a týdny daleko. Stylistický cval od Pradědu zpět do středních Čech jako by byl už trochu uspěchanější, i když je tahle cesta po kopytě stále skvostná. Vlastně je to dost veselý psaní – nemá nárok na nějakou myšlenkovou virtuozitu, ale skrz každodenní úkony a různost projetých vesnic se rozehrává velká cesta k více bodům – k vazbám k lidem, krajině, minulosti (ha, to Vaculíka dráždící Kladsko!). A do toho všechna ta poťouchlá trapnost (srbskolužický nadšenec, drobný nedorozumění mezi Josefem a Ludvíkem, trampoty s ojem), v té knize je zkrátka dost dobře. A koně žerou i hrušky, co by je nejedli! V polích stály panáky, ale nikdo nesvážel, ačkoliv slunce svítilo a vánek vál. Úroda v posledních dnech moc promokla. Vstoupili jsme do Malejovic. Hned zkraje stála při levé straně stará stodola, jejíž vrata, dávno neotvíraná, byla pobita celou sbírkou podkov. Bylo tu mnoho podkov a rozličných – toho štěstí, přežili to ti lidé vůbec? Je zvláštní, že teď bývají o žních pole a vesnice tak pusté, a co tu dřív bylo různého pohybu. Z auta se to nepozná, autem se přefrnkne jedna obec za druhou a vůbec se nepostřehne místní duch, takže často projížděné obce začnou jej dokonce samy ztrácet. Ale když se zastavím pěšky pod stromem a prohlížím deset minut potichu náves, už ty šedé mrtvolky s tichým lupáním ve dřevě krovu začnou brát barvu a výklenky domovních štítů šeptají cosi rozpraskanými ústečky. Co, to mohou uslyšet a zapamatovat si malé děti a vědí o tom starci. (s. 102)... celý text

Délka života ve volné přírodě 2021, Roman Polách

Při čtení sbírky jsem si vzpomněl na skvělý text "Mezi potravou a noclehem" od Petra Hrušky, v němž se píše mj. o nedostatku chvil, které nemají žádný zjevný účel, přesto jsou tak nesmírně důležité. V prvním oddílu jako by Polách dychtivě ony chvíle mezi potravou a noclehem zachycoval; v oddíle druhém možná ukazuje, proč jich není vlastně mnohem víc. Obrovitou váhu má v knize motiv větru, který se ukazuje být proměňujícím živlem, jenž nabývá mnoha podob: v první básni je "neurvalý" a "opilý", jinde jeho síla přinutí subjekt k preventivním opatřením, pak se zase "snaží hystericky zavřít dveře garáže". Podobně formující a zásadní jsou zde i ostatní živly: odlesky slunce, záře měsíce, rozbouřené nebe. Všechny tyto dynamické projevy, které nás zajmou svou intenzitou a spontaneitou – a člověka třeba na důležitou chvíli vykolejí z běžné dichotomie práce – odpočinek. Něco se vyvrbí, trhne. A to stačí. Myslím, že Roman Polách není typ člověka, který by do kolonky "zájmy" napsal něco jako "rád chodím do přírody", protože ví, že s přírodou je člověk v kontaktu i při městské cestě z práce, že příroda nejsou jen pompézní národní parky, ale i křoví před bytovkou. Blízkost zvířat, v knize zejména ptáků, o to tu zejména jde – ale není tohle přibližování pouhou iluzí? Nedochází kvůli urputné snaze přetvořit přírodu do nám příjemné podoby spíše ke vzdalování? Dobře to ilustruje (byť nedokážu určit, jestli bezděky, či ne) Poláchovo nakládání s antropomorfizací – ptáci zde nabývají podob pochůzkáře, kovboje či fízla. Jako by nás systém přinutil vnímat i zvířata jako vykonavatele určité funkce a zároveň stále trochu jako postavičky z Ezopových bajek. Autorův jazyk je poměrně květnatý, plný genitivních metafor a přirovnání. Na jednu stranu se díky tomu z delších textů stává živoucí proud, v němž se třpytí surrealistická nespoutanost ("traktem topení lze zaslechnout morseovku sousedů", "nedaleké hučení pravěkého zvířete autobusu"), na stranu druhou v textech kratších takováto zdobnost poměrně ční a působí trochu křečovitě – například obměňující popisy slunce ("slunce těhotně plné", "kobylinec slunce", "jaterní slunce"). Polách je citlivý pozorovatel lidského hemžení i zvířecího šramocení, obojí dokáže pojmenovat pozoruhodně, ale občas se nahne k dvěma polohám, které mi lehce vadí: 1) Bujaré okouzlení z krásy přírody, které chápu, ale proč jej šněrovat do básně, když v okolních textech jde o mnohem víc? ("Ta barva karafiátů / v rumovém slunci!") 2) Expresivní hodnocení nešvarů, které jsou však evidentní i bez slova "zkurvený". Lidská necitlivost a absurdita systému se vyjeví i v textech, kde do očí tolik nebijí vulgarismy a igelity. Třeba v textu s titulním veršem, v němž se najednou zjeví znepokojení nad tím, že člověk si žije na rozdíl od mnohé zvěře ve volné přírodě, ale i tak délka jeho přežití nejistá. Nebo v básni, v níž při probádání kuchyňského šuplíku "praktičnost věcí náhle mizí" a nože a vařečky přestanou být nástrojem k užitku, ale fungují jako předmět fascinace a úžasu. Doslov Ivana Motýla jako by byl naroubovaný k náhodné knize a doplněn pár odstavci s letmými komentáři k Poláchovým veršům. Nebo nevím, třeba je to pádný doslov, ale při čtení sbírky se mi zkrátka komunistické nespravedlivé soudy ani ceny cikánské pečeně v roce 1967 nezjevovaly. Spíš myslím na často neuvědoměné bohatství chvil mezi tím vším, kdy člověk zírá z balkonu a neví, jestli jde o spadlý popelník, nebo o jarní květiny. A ještě když může zírat společně, s vědomím toho všeho okolo – úzkostného a nespravedlivého, ale i fascinujícího a spojujícího. Svátek sobotního rána, poblíž leží kocour a spí. Nepříjemnost být člověkem a mít poblíž tu spící křehkost, která nevědomě pohybuje čumákem a ušima. A my přitom tak klidně ležíme, zatímco včera šílel vítr. Takový motor ptačího křiku, neviditelných za světlíkem, jsme potřebovali slyšet. (s. 11)... celý text

Umřel Brežněv 2022, Dagmar Urbánková

Próza Urbánkové zřetelně odkazuje k pozdním normalizačním létům (titul knihy jako začátek, Václav Havel na Silvestra v televizi jako konec). Umakartový nábytek, Pionýr, domácí kutilství po "svlíknutí kabátu", "rozostřené" namodralé fotografie či další fenomény a reálie tento dojem ještě posilují, ale z mnohých pasáží jsem měl zároveň takový pocit, jako bych právě teď stál na návsi ve své rodné vesnici. Takže to není jen pevně zakotvený "memoár", ale i obecné postižení průběhu dětství na místě, kde se "to nějak přežije", "nikdo nic neví" a "všechno chvíli je a chvíli není". Předchozí tři obraty se v knize opakovaně zjevují vždy po různých útrpných momentech a trampotách. Každodenní dění v obci o pár stovkách lidí, docházení do školy, kostel, dětské hry v kapradinách a za stodolou. Nic dramatického, nic zázračného, zdá se, ale autorčino zaostření z těchto dějů dělá jedinečné okamžiky. I v šedi, jednotvárnosti, drhnutí, trapnosti a barvě slonové kosti lze nalézt fascinující detail, zadřený vjem. Obzvlášť silné jsou vůně – nelibost mléčné polévky či zubní ordinace, ale i vůně kostelních květin, podle nichž autorka identifikuje rostliny doteď. Všechny drobné kapitolky jsou situovány do drobného území na Valašsku, kde autobus jezdí jen třikrát denně, kam sice dorazily všemožné typické normalizační rozmary, ale zároveň je zde běžnému člověku politika nejblíž ve školní sborovně, kde visí vybledlý obraz prezidenta. Takováto izolace může navozovat dojem idylického bezčasí; to je však vždy strhnuto zdánlivě banálními, ale ve skutečnosti úzkostnými událostmi (hodina plavání, milostné odmítnutí), které v dívce rezonují tak silně, že se tím náhle rozdělí čas na "před" a "po". Naprosto radostné momenty se vyskytují zřídka, a když už, tak jsou krátké a prchavé (ticho na dně bazénu, sjezd na lyžích). I tak se nikdy nesklouzne k naprosté rezignaci a hlásání utrpení, v nečekaných chvílích se totiž vyjevuje to, co mě na téhle próze tak baví – žasnutí a zvídavost, ať už v prostorech (kostel, pošta), tak v přítomnosti záhadných postav (řidič autobusu, farář, školnice), z toho na první pohled nevábného času dělají něco nezapomenutelného, nesmazatelného. Drobet mě rušilo valašského nářečí, u nějž jsem nabyl dojmu, že je užíváno v případě silně zaklesnutých frází v hlavě, postupně se mi to ale zdálo trochu nepravidelný a ledabylý. Ale nevím, třeba je v tom jinej klíč! Každopádně je to nenápadnej skvost o lokaci, kde toho bylo tolik bio. Nikdo o tom nevěděl, přirozeně. Na jaře se zametá štěrk. Po asfaltu drhnou hliníkové lopaty – konce mají zvlněné jak okraj seschlé vysočiny. Hrne se to na ni březovýma metlama a hází do táček. Zbytek se smete do příkopy – příkopa přestává být hluboká. Na zvyšujícím se štěrkovém dně roste podběl a kohutky. Dřív jsem mohla jít po dně a nebyla jsem vidět. (s. 90)... celý text

Podobojí 1991, Daniela Hodrová

Ze života hmyzu 2004, Karel Čapek

Jen pár poznámek: Morální neduhy, které Čapkové v této hře zobrazují, se nejeví odsouzeníhodně okamžitě – ona odpudivost se vyjeví až po určitém čase. Jednotlivé hmyzí postavy totiž své sobectví obhajují ve jménu vyšších ideálů: dvojice chrobáků jako by naplňovala ideál práce, pár cvrčků se mohou jevit jako vzorné tradiční rodina, mravenci úpěnlivě horují za celek... dokonce i lidský pedant zaštiťuje zabíjení hmyzu zájmem poznání, byť jde o prostou sběratelskou vášeň. V tomhle ohledu se mi jeví ty morální nedostatky ještě děsivěji, jako by je nešlo jen tak prohlédnout, jako by se nenápadně včlenily do všednosti našich životů... Postava Tuláka provádějící nás celým dramatem prochází značnou proměnou. Představuje se jako již otrkaný, dříve aktivní člověk, který se dnes na svět dívá rezignovaně a apaticky. "Já nechci nikoho napravovat. Ani hmyz, ani člověka. Já se jen dívám." – tak zní jedna část Tulákova repliky v předehře. Jo, zpočátku tohle poněkud splňuje, reaguje spíše apaticky a ironicky, ale postupně se začíná projevovat čím dál expresivně, což ústí až k zuřivému zašlápnutí žlutého mravence. Vzhledem k dvojitém konci těžko říci, zdali je vůbec nějak možné se vyrovnat s lidským sobectvím – možná ne, možná je člověk semlet koloběhem života, možná naopak ano, možná lze nalézt soužití ve skromnosti, které je v každém někde tajně ukryto. Čapkové některé rysy vyhrocují skrz řečová specifika – zadrhávání, zdvojování sykavek, koktání, šišlání; drsný rozkazy, poťouchlý chichtání, škodolibý prozpěvování, úlisný zdrobněliny, ohraný fráze; ale i velká škála od hovorové češtiny přes nářečí po latinské názvy – to všechno nedodává jen hrozivosti, ale rozrůzňuje to i jednotlivé charaktery, kteří jako by se nemohly než minout. Je to poněkud kverulantské drama, ale co by ne, ono si to to veškeré pachtění a mamonění zřejmě zasluhuje. Clythie: Jaký zdar? Otakar: Rým na Otakar, haha! Dobrý, že? Viktor: Tak zvaný mužský. Otakar: Hahaha, to bych řekl, že mužský! Ó! Clythie: Viktore, udělejte nějaký mužský rým. Viktor: Proč? Clythie: Abyste jednou udělal něco mužského. Otakar: Lásky žár. Mužský rým na Otakar, hahaha! Iris: Vy máte ohromný talent, Otakare. Proč vlastně nepíšete básně? Otakar: Já? Hm hm! Jaké? Iris: O lásce. Já zbožňuji poezii. Otakar: Bujný tvar. Iris: Který tvar? Koho tím myslíte? Otakar: Hahaha, rým! (s. 24-25)... celý text

Žert 2016, Milan Kundera

Přestože se jedná o polyfonní prózu a vypravěčsky jednotlivé kapitoly zastupují účastněné postavy, tak jde zejména o Ludvíka – ten zprostředkovává spojení mezi ostatními protagonisty, až vztahováním se k němu dostávají ostatní výraznější kontury. Také se znatelně liší od ostatních vypravěčů tím, že jeho pasáže jsou sebejisté, chladně a někdy i ironicky reflektují okolní realitu, zatímco ostatní vyprávějí emotivně, iluzorně či překotně (Helenin proud vědomí). Ludvík sice v jednu chvíli byl za "volantem dějin", ale kvůli onomu titulnímu žertu prošel sestupem ze světa ideálů, takže se na idealismu (ústící v iluzi) ostatních vypravěčů kouká z nadhledu. Částečný obrat ("šedivý ráj") přináší do Ludvíkova života Lucie, o níž se toho příliš nedozvídáme a je zahalena mýty a tajemstvími – zejména proto, že svědectví o ní podává nejčastěji Ludvík, který spíš skrz vnímání její postavy leccos říká o sobě; pochybnosti vytváří i pásmo vypravěče Kostky. Sám o sobě je Ludvík postava na hraně snesitelnosti – manipulativní, šovinistická a mocichtivá, zároveň neschopná nasednout na ducha doba jako jeho kolega Zemánek (bez hodnot, aklimatizující se), obrací se vůči němu oba žerty, tápá, úporně se snaží předstírat a nasazovat masky, ale ke zdárnému konci, který je naznačen návratem do lidové kapely, to stejně nevede. Ani u ostatních postav nedochází ke katarzi, jejich osudy spíš po prožité deziluzi ústí do trapnosti či nebohosti (Helenina demonstrativní sebevražda, infarkt Jaroslava). Ludvíkovo tápání má často kořeny v minulosti – on není schopen se od ní distancovat, obsesivně se k ní vrací. "Nikdo neodčiní křivdy, co se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty" – minulost hraje roli jen v osobním měřítku, obecně to už nic neznamená (o čemž svědčí Zemánkova lhostejnost). Ludvík je však také spouštěčem ponoru do minulosti u ostatních, kvůli čemuž jsou protagonisté nutni reflektovat jistou proměnu a odklon od ideálů, jsou "vyrváni" ze své rezignované konformity. Snaha zbavit se minulosti je však marná. Co tam třeba taky čtu: kritika významové vyprázdněnosti (úpadek Jízdy králů, Fučíkův kult, donekonečna omílané fráze); mnohoznačnost vyjádření (jak bude číst žertovnou zprávu Helena? a jak funkcionáři? a co kdyby to bylo jindy?); úporná snaha jevit se, nikoliv skutečně být (chlapec z armády a chlapec z rozhlasu – dětinský vzhled vyvažuje drsná nátura, ale ostatně i všechny hlavní postavy, zejména Ludvík, stupňuje to doba totalitního režimu); sex jako prostředek k pomstě/k pocitu nadvlády, nikoliv jako milostný akt; proměna po propadu (Ludvík "obklíčen vzpomínkami" se obrací do sebe, buduje si nedůvěru vůči kolektivu a "luští si svůj vlastní život"). Z vydání od Atlantisu trochu cítím touhu po rigidním čtení – doslov Zdeňka Kožmína je velmi návodný v tom, jak jednotlivé postavy číst, v poznámce autora nečekaně Kundera popisuje všechny ty svoje "autor má v rukou své dílo" zásady. Myslím, že je dobrý číst Žert bez nějakých přednastavení, protože je toho v tom hromada. Krásný jsou i třeba lyričtější pasáže z působení u PTP v Ostravě, všechny ty mísící se haldy a lesíky, smetiště a pole, fabriky a příroda... Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba zdánlivě a klamavě) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoliv obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované „držení duše“, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý: nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození. (s. 81)... celý text

Paní Jitřenka 2019, Ivan Blatný

Je jedno, kde se Blatného subjekt vyskytne (nebo spíš na co nahlíží); ať už je to podzim či jaro, jitřní čas či večer, hlavní dojem je zřejmý: okouzlení. Ačkoliv dominují přírodní scenerie, všechny ty mlhy, větry, deště, vycházející slunce i hvězdy, subjekt se nenachází uprostřed toho všeho, ale častěji spíše ze svého pokoje pojímá to, čeho se i přes skelnou plochu dotknou jeho smysly. Co se týče času, dominuje ve sbírce zejména podzim a ráno. Zatímco ráno má nadšený, radostný charakter (ona Jitřenka v názvu odkazuje nejen z časné denní době, ale má i jistý milostný náboj – věnování Miladě), podzimní scenerie se jeví ztišeně, melancholicky, někdy až tíživě. To ale neznačí nějaký pesimismus – naopak v básni Daleko v říjnu Blatný píše: "Radosti, kde jsi?... Tebe slaví / i smutné básně. Právě ty. / Ty, jejichž vlas se sklání, tmavý, / pod hřeben v ruce tesknoty." I smrt je zde přirozená a lehká, Blatný se obejde bez nějakých ponorů do nicoty, elán a vášeň je vždy silnější. Zajímavé je pozorovat, jak se vyvíjí Blatného časové směřování. Na začátku sbírky, v níž převládá onen nadšený tón, se hojně využívá motivů mytologie – máme zde antické postavy, pohádkové planiny, ale i různé podoby žen jako nymfy či lesní panny. Také se obrací k uměleckým postavám minulého století – subjekt si čte Vrchlického nebo "Debussy v korunách přelévá se". I některé básně už názvem odkazují k bájesloví či k pověstem. Druhá polovina knihy se však nese již v úzkostnější a přítomnější notě. Občas se zableskne ohrožení země okupací, když Praha "čeká a s úzkostí se dívá do daleka". V básni Půvaby jara zase motivy, které byly předtím předmětem uchvácení (keře, zvuky a světlo), souvisí s něčím diametrálně odlišným. "Smrt, zrada, hanba, bolest, ponížení" dodává Blatný na konci každé strofy. Toto naladění však rozráží poslední, sumarizující báseň, v níž se objevují různé podoby města – ať už jsou jakékoliv, subjekt se nad nimi rozplývá. Tento Blatný je ještě pěkně pravidelný, plný nadšených zvolání a apostrof, vrstvící hromady metafor ("Zlověstná vichřice zatřásla korunami, / tma, křídla zmatku, tma, tma, tlukot na poplach.") a oplývající smyslovými okouzleními, která se mísí ("deštivá vůně slova"). Je to ještě takové hezoučké či jak to říct, prostě pěkný básně, v nichž jde hlavně o to "vdechovat obzor, dýchat, plout" a "všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti". Nejvíce se mi do paměti zapsaly ty básně, jejichž ladění se lehce blíží textům Blatného ze sbírky Tento večer, kde se vyjevují nepříjemné detaily, kde se objevuje tajemnost periferie. Hezká procházka Zelinářské zahrady v létě navečer, laskavá voda konví vás tiše oslovuje, růžice plné úst – Velmi vás miluji pro tuto tajemnost kroků a stálého šepotu, pro tu tajemnost psího zaštěknutí, venkova na pokraji města. Ještě slouho mezi domy táhne se za mnou dlouho zelenavý pás páry, závoje vaší bohyně, Paní králíčků a svítání. (s. 38)... celý text

Směna 2022, Anna Beata Háblová

Nečekal jsem, že to bude až tak introspektivní, ale nakonec z toho mám vlastně radost – úzce vymezený prostor, ale přesný a citlivý náhled na to všechno kolem, ať už jsou to umělecké instalace či markování kedluben. Háblová přepíná (povětšinou hladce na základě jazykové asociace) mezi různými časy. Hlavní dějová linka se týká neútěšného působení vystudované výtvarnice Petry v supermarketu – tedy v prostoru, kde je člověk redukován na položku, kde chlad není jen u mrazáků, kde se zaměstnanec dostává pod neustálý tlak. A pak ty další časy – nenadálé flashbacky na traumatizující situace; doznívání patologického a manipulativního vztahu, pocit provinilosti po dávném incidentu u řeky, pochybnosti o umělecké bublině a narušení vazeb s blízkými. Asi v polovině do toho autorka přidá ještě detektivní zápletku, která to jakože posouvá dál (i když zároveň to vměstnání působí trochu křečovitě), ale hlavně tím nechá vyjevit typické vlastnosti hlavní protagonistky: posedlost a umanutost. Zajímavá je proměna životního stylu, které však neprolomí hrdinčino vnímání světa – často do popisů běžných denních úkonů a situací proniká výtvarný slovník nebo obecně výtvarné vnímání skutečnosti, což ji chvílemi odtrhává od monotónní práce za kasou – třeba když kdejakou "položku", jak je nazýván každý zákazník, podrobuje své imaginaci. Paradoxně takové pasáže ze supermarketu působí více nápaditě než scény z výtvarné školy, v níž se neustále opakují abstraktní teze o přístupu k malbě. Bavil mě i střet lidí s rozdílným kulturním kapitálem, který mnohdy působí pořádně rozpačitě – to ještě více pohání oscilování mezi tvůrčím a mechanickým pojímání světa, až se to dostane do fáze, kdy Petra vlastně není nikam zařaditelná. Jen prázdná. Tentokrát se do textu Háblové tolik nepropisuje její profese architekty, byť i pár přesných popisů budov zde najdeme. Dochází však ke zajímavé výstavbě kapitol; ty vždycky začínají definicí dne (povětšinou úmorného), která čerpá z nějakého každodenního motivu předchozí kapitoly. Obsese Petry se také projevuje v opakování popisu traumatických momentů, její vnímavost zase značí propojení minulosti a současnosti na základě stejného pocitu, jenž má však rozdílný původ – dřív ji bolely konečky prstů z mrazu, nyní z neustálé manipulace se zbožím. Obsese i vnímavost se pak spojuje v zájmu o ptactvo, díky němuž se nakonec kdeco promění. Letmo i podrobněji jsou popsány některé současné nešvary – situace gastarbeiterů, zneužití moci (operování s pojmem "hodná" u manažera prodejny), pobývání v miniaturních místnostech a samozřejmě nelidské pracovní podmínky prodavaček. I výtvarný svět je očima Petry viděn jako problematický a rozporuplný – sice se v něm klade důraz na originálnost a jedinečnost, ale zároveň je jasné, že s tím budou moci prorazit jen ti nejprůbojnější, skepse je vyjádřena i vůči abstraktní malbě – to je dáno však i tím, že sama Petra zůstává tradičnější umělkyní. Možná je na místě obecnější otázka – kdo je umělec a kdo ne? A kdo o tom rozhodne? Já jsem umanutě přesvědčen, že nejlepší prózu píšou básníci a básnířky. Směna sice není naprosto fenomenálním románem, ale sympaticky se liší od masy zaběhlých přístupů v současné české prózy. A nebojí se přiznat, že existuje TikTok. (Trochu mě zaskočilo, jak málo pasáží mě zaujalo jazykově – vzhledem k tomu, jak osobitě s jazykem nakládá Háblová ve svých básních. Ale jde přece jenom od něco jiného. Zato mě potěšily poznatky o ptactvu a výskyt pravěkého hradiště.) Tak dlouho, dokud jsem z neviditelných spor plísně nedostala zápal plic, nebo si alespoň myslím, že to bylo z toho. V horečkách mi pak obrazy ubíhaly jako krajina z okna autobusu. Plíseň pokryla louky, na polstrování sedaček se objevily hnědé fleky, v puse jsem cítila hnilobu. Chtěla jsem z autobusu vystoupit, ale nešlo to. Strach mě připíchl špendlíkem křeče dovnitř sebe. Byla jsem scvrkající se jablko, které má svůj proces stárnutí už ve svém květu. Vždycky jsem se štítila vyhazovat zkažený jablka z bedýnky uložené na dně našeho vlhkého sklepa. Brávala jsem je jen za šťopku, která se ale většinou z měkké hroudy vytrhla a jablko se zakutálelo do tmy. A pak to dlouhé šmátrání a hledání a nakonec dotek měkké dužiny a bílých hrbolků plísně. Namalovat plíseň je to nejtěžší, zatímco ona sama už na plátně pracuje se mnou. Plíseň je mnou a já jsem plísní, obě přetváříme, rozkládáme, obcujeme s věcmi. Plíseň je stav mysli umění. (s. 61)... celý text

Němá barikáda 1985, Jan Drda

Jak napsat Němou barikádu (jasně, období po roce 1945 bylo náchylné ke vzniku takových textů): Postavy. Typizujte, seč vám síly stačí. Národnostní rozlišení (až na pár českých kolaborantů a cizinců z interbrigád) je jednoduché: Čech – statečný, často tzv. obyčejný člověk (uhlíř, učitel, hlídač, včelař, lodník, úředník) s mimořádným morálním kreditem. V případě konfrontace s nepřítelem musí Čech pochopitelně čelit přesile, navíc má maximálně pár domácky vyrobených granátů, v horším případě musí rvát ze země dlažební kostky. To však nemění nic na tom, že povětšinou to fašistům neskutečně nandá, nebo alespoň hyne s myšlenkou na to, že udělal co mohl. Čech je zpravidla družný, zdůrazňuje kolektivní sílu, se všemi okolo houževnatě spolupracuje, o Sovětském svazu rozhodně nemá špatnou představu. Němec – svině, bestie, nácek, nelidský, křivonohý, nestvůrný, ohavný, zákeřný. Všichni bez rozdílu. Příběh. Je válka, takže všude kolem jsou Němci. Objevuje se tzv. obyčejný Čech, který se zprvu jeví neprůbojně a nepřipadá nám jako typický hrdina, ale dojde (čert vem, že většinou velmi klopotně) k přerodu a těm Němcům dá co proto. Vždycky je tam taky nějaká láska k rodině, národu, tradici a tak. A to je vlastně – s minimálními změnami – celé. Jedenáctkrát. Jazyk. Patos, velmi explicitní vyjadřování, aby si náhodou někdo nemyslel, že Češi nekonají naprosto fenomenálně. Občas se Drda odváže a místo přímého pojmenování něco pouze naznačí, ale pak mu to nedá a radši to vysvětlí, aby to bylo srozumitelné naprosto každému. Tu a tam se mi celkem líbila nějaká naturalisticky laděná pasáž. Je to dobrodružný a napínavý a tak vůbec, i když obojí se vytratí po dvou textech, když člověk zjistí, že to zase dopadne podle předem daného schématu. Co mi přišlo obstojný: Povídka Vyšší princip, v níž přerod obyčejného člověka nepůsobí tolik kostrbatě (učitel navrací význam vyprázdněné floskuli, kterou předtím donekonečna omílal). Možná si to sám sugeruju, ale některé prózy (Pancéřová pěst) trochu nechtěně zobrazují i jistý avanturismus (byť vypravěč je fanda všech Čechů a nezapomene hlásat, že to všichni dělají pro národ, ale i tak tam tu a tam probleskne spíš snaha se ukázat). Povídka Včelař – závěrečná scéna s včelí královnou a některé popisné pasáže: Bylo jim jasno, že tu nezbývá nikdo, kdo by se mohl postavit na odpor se zbraní v ruce, a to jen rozněcovalo jejich stádnou krutost. Pak objevili anténu ve větvích hrušně nad včelínem. Nebyla špatně ukryta, vinula se mezi temně zeleným voskovým listím po větvičkách zezdola nezřejmých. Leč její spojení se střechou včelína nebylo možno utajit. Řítili se ke včelímu staveníčku, předháněli se v ctižádosti, kdo ji najde první, ale když odtrhli dveře, zůstali stát v rozpacích. Deset úlů na stolicích, zlámané plástve v truhlíku, na malém stolku pár kousků včelařského náčiní. Nic, co by vedlo k výsledku. (s. 21)... celý text

Lízni si a hrej 2020, Joan Didion

Úvodní promluvy postav v první osobě by mohly implikovat osobní ráz vyprávění, ale záhy zjišťujeme, že je to přesně naopak – "kamera" je neustále zaměřená na Marii, ženu z filmové branže tápající v životě, která prochází výbuchy hysterie i naprostou prázdnotou. To vše se ale popisuje velmi odtažitě, chladně a střídmě. A hlavně přesně. O samotné filmy tu zase tolik nejde, pár scén z natáčení se tu najde, ale Didion se zaměřuje zejména na každodenní banality, proto se i motivický rezervoár často opakuje. Tu a tam nějaký večírek, ale hlavně bezcílné projíždění luxusním autem po dálnici, braní prášků, kouření jointů, domluvy s agentem, popíjení cocacoly či polehávání u bazénu. Zní to nudně, ale autorka dokáže tuhle všednost nasvítit tak, že se vyjevuje ve své vyprázdněnosti a trapnosti. Mnohé krátké kapitoly ústí do jakési znepokojivé banality: "„Když pak večer letadlo přejíždělo na McCaranově letišti na odletovou dráhu, tiskla Maria do poslední chvíle obličej k okénku, dokud bylo vidět matku a otce a Bennyho Austina, jak mávají špatným směrem.“ Patologii chování filmové smetánky 60. let nejvíce naznačují mezilidské interakce. Jo, jsou zde manželské vztahy, jsou zde pohlavní styky, ale všechno jako by to nemělo smysl – osoby téměř ztratily schopnost empatie, zájem jeden druhého nedokáží projevit bez rozpačitých poznámek. Jako by se byznysové vzorce chování přenášely i do partnerského/přátelského soužití. Didion výborně líčí vyprázdněnost a trapnost dialogů, třeba tím, že u tázacích vět někdy ani nenapíše otazník. Protože o toho druhého vlastně moc nejde. Sebestřednost a neschopnost vykouknout s hnízda vlastních záležitostí ilustruje i jedna z mála monologických kapitol hlavní hrdinky: "Problémy dneška, jak byste je asi nazval, mě moc nezajímají, ale tíží mě konkrétní situace, šílenec, který mi napíše dopis." Neschopnost zájmu o vnější svět je ale u Marie způsobeno i tím, že sama je zatížena mnoha traumaty. Její rodné městečko slouží jako raketová střelnice, oba rodiče jsou po smrti a s jinými starými známými se nedaří spojit, takže je odseknuta od svých kořenů. Bojuje se stagnujícím manželstvím a zároveň na ni doléhají dozvuky předchozích zkrachovalých vztahů. Svoji dceru, což je jediná osoba/věc, vůči které projevuje houževnatý zájem, nemůže kvůli postižení vidět často, navíc je poznamenána nepříjemnou zkušeností potratu. Tápání, zoufalství a projevy deprese střídají zvláštní momenty pasivní fascinace – třeba když Marie nehnutě pozoruje z okna čistírnu, věnuje se zavařování nebo přechází z budov ven, aby zažila onen unikátní pocit přechodu. Tyhle detaily nebývají ale vždy alespoň trochu chlácholivého rázu, mnohdy se hlavní postavě přes očima objevují chřestýši a potrubí. Důvod znepokojivosti z těchto skutečností je zahalen v mlze, Didion jen naznačuje, ale také bedlivě zamlčuje. Román lze určitě číst i jako zprávu o nerovnosti žen – nejednou jsou zde zmínky o "mužích v terénu", zatímco ženské postavy bezcílně bloumají v obrovských vilách, manžel Marie (Carter) s ní promlouvá nadřazeným až manipulativním způsobem a samozřejmě je zde ta linka s potratem, z níž vzedmuté trauma je zapříčiněno i tím, v jak tajných podmínkách se musí zákrok odehrávat. Marie ale "scénář svého života" hraje dál, přestože se v odpovědích vzmůže jen na "nic". Takhle kniha je drásavá a pomalá jízda – to druhé neplatí o Mariiných projížďkách po dálnicích, při kterých si v kabině pojídá vařené vejce, aby nemusela zastavovat. "Přijeď se dneska podívat, jak točím," řekl Carter. "Jindy," řekla. "Možná jindy." Místo toho si sedla do kanceláře motelu a prohlížela si policistovy zarámované fotografie dálničních nehod, představovala si okamžik srážky, cítila ve vlastních vyschlých ústech chuť krve a lupou prohledávala zrnitost fotografií kvůli detailům nezjistitelným prostým okem, falešným zubům, které musí ležet na chodníků, chřestýšovi, kterého tušila na silničním náspu. Den nato si od jednoho kaskadéra půjčila pistoli, vyjela na dálnici a střílela na dopravní značky. "To bylo povznášející," řekl Carter. "Proč jsi to dělala." "Prostě jsem to dělala." (s. 194)... celý text

Past na Brigitu 2012, Jakub Řehák

Vše, čeho bylo dosti i v Řehákově prvotině, se objevuje i v téhle sbírce: čtenář je vystaven nepříjemným detailům, syrové každodennosti a prostředí města ve víru imaginace. Subjekt je mimořádně hořečnatý, smyslově okouzlen téměř čímkoliv, na co lze v okolním světě – povětšinou jde o velkoměsto a jeho periferii, někdy jsou zmíněny i konkrétní názvy ulic a náměstí – natrefit. Pachy, barvy, zvuky, obrazy – míhající se všude, v proměnách v závislosti na části dne a ročního období, autorově pozornosti neunikne jediný botník, veřejná jídelna či tramvaj. Povětšinou je básník obklopen kulisami, které prochází (nebo již prošlo) proměnou – vše je rozložené, roztavené, zaprášené, rozehřáté či opotřebené. Už od prvních stránek je to zobrazeno s vášnivým znepokojením ("v rozích místnosti kýble s pozdravy těla"). Součástí téměř každé básně je titulní Brigita. Subjekt se vehementně obrací k této mystické osobě, jejíž podoba se vyjevuje až postupně; okouzluje i dráždí, je zdrojem inspirace i vyprahlosti, povětšinou má erotický rozměr, což přerůstá v obecnou obsesi v dívčí těla, které se náhle objevují v kdejakém zákoutí ("leháš si nahá podél tras / rezivějících kolejí"). Snad mi víc vyhovovala sevřenost drobnějších textů z Řehákovy prvotiny, tady se občas ten tok obrazů tak rozevlaje (zejména v posledním oddílu), že nejsem s to všechny ty fascinující slova vstřebat. Nejlepší texty jsou pro mě ty, které zůstávají v uzavřených školních místnostech ("z lyzolového lina podlahy v tělocvičně" / linou se první zvuky našich trepek / ach to věčné přesouvání nástrojů / odpověď bělá se na železné tyči / až tam nahoře kam je třeba šplhat") a dusných pokojích činžáků. Ale i ten rozprouděný poslední oddíl, v němž se subjekt potácí a uhání skrz celé město, má své kouzlo; v poslední básni ten postupně budovaný neklid vyeskaluje až do jakési "noční revoluce". Řehák explicitně odmítá angažovanou poezii a "jen tak vlaje a dál chce povlávat / v državách dřevěného města-těla." A proč by ne, nepotřebuju odsudky, stačí mi i tohle povlávání, které přesnými řezy pitvá podlaží naší současnosti. Pecny chleba v mozku pálil jeden nerv za druhým zatím jen hrdlem stoupá cín v průvanu hoří ale jinak mezi keři klid oddával ses sluneční práci v ulicích lenivě horkých svážejí holky pecny chleba z opuštěných nároží (s. 27)... celý text

Tři kapitoly 2020, Daniel Hradecký

Jazykově naprosto suverénní – obdelníkové bloky textu na každé straně, ale strhující proud, že není možné, aby to čtenáře vyplavilo na břeh. Rozpětí slovníku od odborných termínů až po začerněné vulgarismy. Skvělá práce s kurzívou a zkratkami typu tj. či tzv., význam zaběhnutých výrazů se rázem mění – hrdina Tří kapitol sice upadá do existenčního kómatu, ale alespoň se nenechá zmanipulovat jazykovými šmelinami. To, že mu to k ničemu příliš nepomáhá, je věc druhá. Ty tři texty spojuje leccos, výrazněji se liší jen v prostoru (sklepní byt, sedmé patro paneláku, blázinec) a v případě Výletů s otcem v osobě vypravěče. Ačkoliv je to vcelku dostředivé psaní (ani prostřední text, jenž je psán zpočátku ve třetí osobě, se díky vložené próze nevyhne ich-formě), dochází zde k neustálé reflexi okolí. Jistě, sice k okolí prostorově úzce vymezeného, ale i od něj se lze odpíchnout k obecnějším otázkám. Přestože je tedy vypravěč uzavřen ve svém bezradném plahočením, neustává jeho trefné glosování reality – ať už jde o různé instituce, literární provoz, kapitalistické vykořisťování či rodinu. Ona kritická perspektiva je pozoruhodná zejména díky postavení "jednou nohou na zdi, druhou stále dole", jak to sám vypravěč popisuje. Přestože se Gustav vyskytuje mezi dělníky v továrně, v "šaškecu" s pozoruhodnými pacienty a obecně se dá říci, že ho obklopuje nižší třída, zůstává ostatním osobám nadále vzdálen – jeho kulturní kapitál je totiž nesrovnatelný, cituje se Diviš či Gruša, překládají se spisy exaktních věd. Ono postavení "mezi" způsobuje, že Gustav nikam nepatří a ukládá se do vlastní vnitřní izolace. Nemyslím, že je vypravěčův postoj misogynní – tu a tam se s někým setká, i přes ohromnou rezignaci na některé osoby pohlíží s pasivní fascinací. Spíš nacházím odůvodnění Gustavovu vyhýbání se člověčině v úzkosti; neustálý strach z kladení otázek a sršení podnětů jej vede do alespoň zdánlivě klidných lesů. Chůze je zde vůbec častým způsobem transferu – možná právě během ní se člověk může dostat k takovým rojivým myšlenkám, ať k těm kritickým, sebeironickým či rezignovaným. Situování děl do Sudet může působit trochu podezřele, vždycky si říkám, že si autor chce vytěžit ještě trochu té neútěšné reality, vydolovat si trochu exotizovaného prostoru... K ničemu takovému zde nedochází, nelze popřít Hradeckého sžití s prostorem. Jasně, stále jde o kraj, kde jsou dělníci bráni jako "obnovitelné zdroje" a kde se litry vypitého alkoholu dostávají k vysokým číslům, to však neznamená, že musí jít jen o to – ve třech Kapitolách zkrátka nejde jen o toposy, které na sebe chytají nálepky ještě před přečtením, naopak je to krajina různorodá (byť kmitání sem a tam na šichtu zůstává stejné). Solidní sonda do hlavy někoho, kdo se sice vychyluje od vštěpovaných norem, nikoliv však údernou anarchií, ale bezbřehou rezignací. "Musíme jen umřít, ale žít se musí" píše Hradecký a při každé zmínce o sebevraždě nezapomene zmínit, že stisk sebezáchovy jen tak nepovolí. Bloudí se tu po zakázaných kuřárnách, aby mezi tím došlo k odvyprávění celého životopisu. Hlava nehlava. Nejlepší prózu píší básníci a básnířky! (Některé pasáže obsahují i zlomky veršů z ústecké skladby v Přibližování dřeva). Gustava už zajímají jen nouzové situace a mimořádné události, ovšem pod podmínkou, že je on sám nebude *nucen* prožívat. Střeží svůj klid, to, co z něj zbylo: Občasná bezejmenná radost, když kráčí chladným, zaostřeným jitrem po skončené třetí noční směně prorostlými periferiemi, podél právě probuzeného dopravního koridoru, tunelem pod Západním nádražím, protentokrát tento domov není bunkr, ale maják, prochodí, *teď* ale v báječné nádražce dvě piva a půlhodinka snění o nenapsaném díle, jímž by se konečně blýsknul, tak jako *všichni* sníme o výhře v loterii, díky níž se konečně narodíme... Gustav se pomaluje smiřuje s další *změnou nastavení*, se skutečností, že už nechce nic chtít. Těch pětadvacet let nevylečitelné vztahové, hmotné a sociální tísně se mu jeví jako oněch "70 látek, které prokazatelně způsobují rakovinu", jak je *všem* vyhrožováno v černé rámované kartuši na krabičce cigaret, pod obrázkem operace plic, co vypadaj jak pekáč s nedopečenou kachnou. (s. 50)... celý text

Šestý prst 2022, Milan Děžinský

Na čtvrtiny rozporcovaná sbírka má vcelku široký motivický záběr, byť některým motivům zůstává Děžinský věrný a prorůstají celou sbírkou. Co se nemění – citlivost k detailu, různorodost prostoru, nejistota vnějších i vnitřních podnětů. V lecčem mi to ze začátku připomínalo Borkovcovy texty; zřejmě tím častým "okrajem lesa", běžnými, ale netradičně viděnými rozhraními, frekventovanými slovesy "vidím" a "slyším" nebo také výskytem vysoké zvěře. Autor píše chvíli velmi prostě a věcně, aby za chvíli přišel s vybroušenou metaforou (i přirovnání, které mi běžně lezou krkem, jsou zde úderně přesné"). Mnoho veršů se mi vměstnalo to hlavy a nelze je setřást ani za nic – "nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli / synchronizují dech", "žít jako dotek" či "odhazuji rychlost jako zátěž / a neslyším ji dopadnout". Šestý prst se mi pak nejeví ani tak jako překážka či nesnáze, ale jako spíš nekonvenčnost, pomocí níž lze citlivě vnímat sebe i své okolí (i když právě to nesnází být může). Převrací se zde běžný význam, navozuje se znepokojivá perspektiva ("zvyk nezastavíš", "lastura, která si nás přikládá k uchu", "plachta napíná vítr", "stéblo se chytá tonoucího"). Přestože Děžinského texty zřejmě vycházejí z různých lokálních procházek i zahraniční cest, takže je motivický repertoár poměrně široký, jisté skutečnosti tu ale zůstávají – avšak v měnících se podobách, což vyvolává pocit nejistoty: Slovo. Nejde přímo o tematizaci psaní, byť i pár takových básní tady je (obava z neudržení se a "vydechnutí" banálního: "Držím slov v ústech / a nepustím ho ven"), spíš jde o to, jaký význam se mu přisuzuje: někdy je skoro dáváno na roveň milostného aktu ("Kdo vyslovuje mumie: líbá"), jindy je o jeho důležitosti pochybováno ("kdyby na slovech záleželo tak moc jako na hlíně"), někdy je předmětem až podivné fascinace a zároveň pokusem o sebepoznání (jak se řekne slovensky komín? komín. výrazy jako "Vrskmaň" či "kruhoústí zjevující se z čista jasna). Propojení, souvztažnosti. Navazuje se zde interakce s archeologickými nálezy z dávných časů ("jsme spolu sto tisíc let"), nepochybuje se o společném původu ("všichni pocházíme z jedné jiskry"), ve stejné básni ze subjektu raší různorodé části, které si spojujeme spíš s odlišnými tvory ("vyšlehne ze každé části lodyha, kořen / šupina, kopyto, roh, chápavý palec / myšlenka"). Bedlivě se pozoruje okolí, zároveň dochází i k reflexi sebe kolem toho všeho hemžení ("Jsem to já už napořád?"). Části těla. Ústa, oči, prsty. A častá deformace – texty zobrazují "vlak, v němž pasažéři nemají oči", mlhu, co "okousla nám hlavy" a ve městě Daráje jsou bez smyslových orgánů jak matky, tak hrnky. Znemožňuje tato absence vnímaní okolí, nebo naopak soustřeďuje k citlivějšímu pojímání něčeho jiného? Ani světlo nemá ve sbírce jasnou úlohu, jednou "je měkké", jindy nás zase "loví jako škodnou", pak zase "vyrve jádro ze všednosti" – tento verš je vůbec příznačný, Děžinský nasvítil zřejmé a běžné scenérie tak, abychom o nich zase mohli pochybovat. A samozřejmě je toho mnohem víc – mlhavé pocity po probuzení, zatemnělé noci, výhružná zrcadla v chodbách. Autor nahlíží na svět jako na nejistý prostor, který ale stojí za to ohledávání a dotýkání, což je možné, i když nejste mlž. Už je čas / Ruch ptactva svědčí o tom, že jaro přijde i letos Je čas vložit chodidlo do cizí stopy a vyjít na kraj lesa kde nás slunce loví jako škodnou Zatahuje se: letadlo se sune skrz mrak jak jezdec na zipu na pošťácké brašně Je možné, že jsme se narodili v brašně Nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli synchronizují dech (s. 21)... celý text