• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 7 knih

Nové komentáře u knih Martin Poch

Strana

„Proud, na který jsem měl zpočátku problém se naladit a nefungoval - hektické, skoro až heslovité, asociativní autorovi, i když jsem chápal, o co se Poch snaží. Nakonec ta jiskra ale přeskočila a jaksi jsem se do těch vzpomínek a nálad ponořil - pod jejich hladinu. 7.5/10“... celý text
— JP

---

Poltergeist

„Svět, který Poch ve sbírce konstruuje, se svým charakterem rozpíná na území RPG her, cizokrajných končin, sci-fi braků, groteskních scén Ordinace v růžové zahradě i výsostně českých krajin (kostelíky, panelky). Všechny tyto kulisy jako by však byly v neustálém rozkladu – nic nového se nekoná, a tak ten zadrhnutý svět trvá, hnije a opouští se. Život v něm ale pokračuje, přestože jaksi po zestárnutí. Na první pohled se zdá, že rozdělení oddílů naznačuje jistou gradaci ve vývoji podle věku, náhle však zjišťujeme, že tyto hranice nejsou zdaleka rigidní, což ostatně platí i pro veškeré entity Pochova světa. Těžko se v dlouhých básních hledá jednotící linka, spíše se jedná o roztříštěné záběry, znepokojivé náhledy vyjadřované pomocí rozparáděné, poťouchlé obraznosti ("pod psacím stolem máš krtinec"). Věková posloupnost je dodržená jen lehce, jinak se zde v absurdních kontextech objeví různé generace ("Děti si hrají na porod, domeček / pro panenky je domov dědečků"), mísí se patologické rodinné mechanismy ("Ať vás dítě na stará kolena ctí / jako faraona!") Čtenář může jednoduše ztratit vědomí o tom, co, na jaké straně světa se nacházíme, když se v jednu chvíli lesknou urny a haraší polstergeist, ve chvíli druhé radostně dovádějí děti ("Chodník posypaný popelem neklouže, jenom se propadá do hlubších pater. Jako děti ve vodním světě.") Třebaže "nikdo nikoho k ničemu nenutil", tak se zde dějí znepokojivé scény a bortí se lidské vazby – zobrazováno to je humorně i krutě. Občas je to styl na hranici únosnosti, obraznost se rozpíjí tak, že u delších básních zhýčkaně ztrácím pozornost. Ale i tak – skvělá sbírka, která se obejde bez ohrané apokalyptické estetiky, a přesto dokáže být o smrti a konci. 4. Fiat lux Vzkaz z lednice: Jel jsem se provětrat, vrátím se s majákem. Na místě spolujezdce leží zmuchlaná kukla. Dálnici poznám i poslepu, zhasínám světla. Zvěř kličkuje a uskakuje k odpočívadlům. V dělícím pásu vrávorá opilec, naložím ho, až se budu vracet. Do kufru se bohatě vejdou dva, když se přitulí, i dětská sedačka. (s. 43)“... celý text
— lubtich

---

Strana

„Z anotace: "Po delší době jsem se rozhodl napsat něco, co mě bude bavit nejenom psát, ale taky číst." Dlouho jsem nečetl zábavnější sbírku, přestože ten humor z ní vyloženě nečouhá. Poch ve svých básních vytváří unikátní svět dětství. Je to svět pokroucený, deformovaný, imaginativní, ale stále se v něm jasně rýsují kontury toho, co dobře znám, vyjevují se mi vzpomínky, o nichž jsem netušil, že existují. Přijde mi, že ty texty mají jakýsi háv nemocnice, věznice, vojenských prostorů, fantazijních světů, byť jde o pouze o dětství, jen o všední teritorium, které příliš nepřesahuje hranice nějaké obce. Jenže tady se nejedná o nějaké objektivní zobrazení dětského světa, tady jde nejen o dobrodružství, sny a touhy, ale i o traumata, fobie a úzkosti, které běžnému světu dávají podivné rysy. A přestože jsem skoro o dvacet let mladší než autor, je mi ten svět velmi blízký a známý; jednou věcí jsou totiž dobové reálie 90. let (těch se občas možná nechytám), druhou jsou však věci, které jsou pro mladší věkové období typické, byť se můžou variovat (ale Lovci mamutů v povinné četbě zůstávají, to jo). Jazykově je sbírka velmi široce rozkročena. Zajímavé je využití školometských frází, které se zde vyjevují ve své absurditě ("Neopisuj. Nevrť se. Každý pěkně do svého počítače."), stejně tak výchovná motta, která nabádají k disciplíně a výkonu. Ten výkon a úspěch se ale rovněž jeví paradoxně – kolikrát se ve sbírce objevuje nějaké povzbuzení k výkonu ("Byla tam moje babi, říkala, že budu právník"), ale zároveň se zde poměrně dost zásadních činností (prozkoumávání okolí, opisování, i ty počítačové hry se hrají v multiplayeru) koná kolektivně. Trochu v tom vidím jakýsi střet dětské zvídavosti a fantazírování s dospěláckou pragmatičností a střízlivostí. Devadesátkový individualismus není jediné, co toto období v knize připomíná – jazykově se to projevuje třeba v průniku anglicismů, dost často skrze počítačovou terminologii; PC her je vůbec v knize dost, občas jako by si byl čtenář nejistý, jestli se do virtuálního světa nepřesunul. Formálně je to vůbec vypiplané; "když se řekne A, musí se říct B", poslední báseň napříč stranami, citáty, nápisy, slogany, úryvky z hlášení, básně jako slohové útvary, různé rozložení odstavců, bombastické dvoustránkové vyprávění o tarantuli. Pavouci protkávají sbírku vůbec skrz naskrz, nemálo se mihne i hrobníků, samozřejmě také nepříjemných prostorů ("Kapitán vítězného družstva rozdává marshmallow"). To zobrazené dětství není nikterak tragické ani hrůzostrašné, ale zároveň z něj mám podobný pocit, jako z těch tří častých motivů (pavouk, hrobník, tělocvik). Je to zábava (a radost) číst, vůbec zábavné jsou básně začínající jako jakési nekonvenční portréty rázovitých postav (a zvířat) ze školního prostředí (Družinářka, Svobodnice, Salmonela, Pech (RPG), Bessie). Z Pochova jazyka jsem občas tak uchvácený, že občas jediný verš (třeba "Po parapetu přebíhá celý zvířetník") přehluší celou báseň, zejména u těch, které postrádají jednotnou linii. To mi ale tolik nevadí, zrovna tyto delší básně k návratům vyloženě vybízejí. Člověk má po přečtení chuť vyrazit na (svůj) Hrášek (z vlastního dětství). HROBNÍK Poslední prázdniny na světě. Léto u prarodičů na statku Pohádka, v oné přelomové době před nástupem do výkonu trestu. Sestra mi před spaním čte z horoskopu, co jsme našli v udírně: "Řízením planet tvým řemeslem se stane správa nejvyššího úřadu." Prvního září je svátek práce. Skupina anarchistů podpaluje trafiku, skanduje přitom Punk´s not dead! V aktovce si odnáším kořist – časopis Hrom a jako odměnu studentskou pečeť. V novinách píšou, že mám talent. A dějiny jsou tu: "Slabikuj po mně," rozléhá se po chodbách, "mnichovský diktát." Z regálů knihovny mizí pojmy, jako je svoboda, procházka, zákon, džungle, nakonec i urny. Nahradí je mementa. Náhrobky se lesknou jako křídový papír dětské encyklopedie. "Neumíš mluvit, kdepak máš rodiče – v pravěku?" Třídní nám ze svého pobytu v lázních přivezla grantové jablko. Jednou provždy ji máme oslovovat von Schwarzkopf. Čteme Lovce mamutů, můj odstavec začíná slovy Punk is zombie! Ještě že patřím k elitě, čtu plynule, nekoktám! Zítřek patří mně. (s. A 26)“... celý text
— lubtich

---

---

Městys

„Tak tohle je mimo mé chápání.“
— viliam9617

---

Městys

„Skvělé básně!“
— Jponcarova