Pohlavní styky přehled

04.02.2023

Spíš než k románu bych Horákův opus přirovnal k nekončenému sledu tiktokových skečů: ty nikam nevedou, opakují se na nich stále stejně otravné osoby, každé slovo v nich křičí vtipem, který nepřichází. Taky jsou krátké a tak se člověk chtě nechtě nějak proscrolluje dál – v čemž se tedy od Pohlavních styků odlišují, neboť ty jsem zaklapl po 550 stranách.
V této cihle se neděje téměř nic, co by se zdálo být alespoň trochu v pořádku. Veškeré vztahy jsou povrchní a těkavé, charakterové vady se vyvrbí při sebemenším úkonu, v mediální a literární branži se dějí kdejaké pletichy. Už dávno tu nejde o podstatu věcí, literatura a všechno kolem ní tvoří pouze povlak, pod nímž se skrývají mnohem jednodušší motivace – povětšinou snaha získat moc a pozornost, moc se nenadřít, najíst se, ušetřit a provést titulní úkon. Knihou prolítne nespočet různých panoptických postav, celou dobu však sledujeme pouze tři z nich, kteří tak nějak ze setrvačnosti drží spolu, ale nejsou schopní vykonat ani základní pečující interakce. Kamil Kousek, literární kritik, pak možná představuje samotné alterego autora, neboť na konci knihy se chystá k psaní "poctivýho kusu literatury". Uvědomuje si zvrácenost celého dění – ale sám z ní čerpá, tak proč by něco měnil.
Jasně, být kritický k současným nešvarům může být nosné, ale v případě Horákovy knihy je asi nabíledni se ptát, k jaké realitě referuje. Všechno je to zvláštně a podbízivě přehnané, jako by byl autor zapouzdřen ve svých představách o společnosti a potřeboval o tom čtenáře přesvědčit. To se ale míjí účinkem, celou dobu jsem si naopak říkal – žije někdo takhle vůbec? Už jen to, že literární provoz se zde jeví být výdělečným byznysem, dokládá pokroucenost Horákova vnímání reality. Občas, ale doopravdy asi tak jednou za sto stran, může čtenář v těch hyperbolizovaných scénách zahlédnout sám sebe. Tomu však nepomáhá autorova potřeba všechno zarovnávat do škatulek a obklopovat slovy typu "trapný" a "odporný". Vůbec je styl knihy poněkud nepříjemný – v promluvách postav to lze samozřejmě kvitovat, ale odstavce samotného vypravěče mnohdy ty nesnesitelné formulace nechtěně přebírají. Bezkonkurenčně otravné jsou pak rádoby vtipné variace různých názvů děl/pořadů/událostí.
Ve výsledku Pohlavní styky příliš otázek nekladou, možná tak tu, proč bylo potřeba tohle prostřít do 750 stran. Pár vydolovaných pozitiv: široká slovní zásoba, počáteční pasáže s matkou. A možná je to nějaká metafikce a ve skutečnosti je tahle kniha prostě produkt toho všeho nesmyslnýho hemžení ve knize! Ale stále, proč tolik stran a proč takhle.

A když už potom žila sama a Kamil byl v Praze, tak mu jednou vyprávěla, že si půjčila tenisovou raketu, dala ji do košíku na kole a jezdila takhle podél Malše, že byla na tenise... A byla velmi spokojená, když jí jedna známá následovně řekla, ji viděla, jak jela z tenisu...
(s. 275)