Dobrý den, soudružko učitelko: Husákovy děti ve školních lavicích aneb jak to tenkrát vážně bylo přehled

Hned na úvod čtení jsem rozčílila. Autor začíná dvěmi radami. Ta první není tak důležitá. V té druhé nám radí, ať nevzpomínáme pořád, a nezačínáme každou větu slovy "To za nás...", je to dle něho trapné a otravné. Tak s tím se nemohu ztotožnit. Já totiž na své dětství v devadesátkách a pubertu v miléniu vzpomínám často a ráda a s nostalgií. Což je také špatně, dle aurora. Neboť jeho výklad slova nostalgie je takový, že se jedná o zpětnou faleš našich životů. Kde na to přišel? Nostalgie mě provází životem a jsem za to ráda.
A stejně tak se ráda vracím do doby před rokem 1989 prostřednictvím knih, seriálů, filmů a vzpomínek lidí kolem mě. Možná že ty vzpomínky jsou časem trochu pokroucené, ale stále mají velkou hodnotu.

Zpět ke knize. Je pravda, že autor socialismus nepřikrášluje, ale ani o této době nepíše objektivně. Spíše zesměšňuje. A nejen to. Kupříkladu špatně hodnotí to, že se dbalo na pravidelné školní docházce a kladl se velký důraz na školu jako takovou. Na tom není rozhodně nic špatného. Naopak. To si zaslouží velkou chválu. Navíc je to tak i dnes. Moc nepomohl ani medailonek autora na konci knihy. Příliš sympaticky to nezní. Vypovídá to o něm mnohé.

Tepich, pišingr, karfiol. To jsou dle autora slova, která se všichni bojí vyslovit, aby je nemuseli vysvětlovat. Opět velký omyl. Ještě teď se s těmito slovy setkávám.

A to, co mě zklamalo nejvíce, jsem si nechala na konec. Těšila jsem se na fotografie. Bohužel mnoho z nich je pro mě nepoužitelných. Jsou přes ně další znaky, klikyháky či puntíky, takže se nedají prohlédnout tak, jak by měly.