Umřel Brežněv přehled

01.02.2024

Krásně vydaná knížka, jejíž název je skutečně – jak zde poukázala už jiná čtenářka – poněkud zavádějící a upřímně řečeno nevím, proč byl zvolen zrovna v této podobě (zavání to laciným lákadlem na čtenáře chtivé pelíškovské „nostalgie“). Nejde v ní totiž o Brežněva (jeho pohřeb je motivem prvního textu, který ovšem mimoto nikterak nevyčnívá), ba ani tolik o normalizaci samotnou, bráno pohledem velkých dějin či toho, co je obecně přijímáno jako její obraz. Kniha nabízí poetický a fragmentární záznam dětství na dědině poblíž Valašského Meziříčí v osmdesátých letech. Dobová politika se tam prakticky nepropisuje, její stereotypní obraz je dokonce deformován. Značný prostor je totiž věnován kostelu, náboženství, postavě faráře a kostelnice. To bezpochyby k běžnému obrazu této neblahé doby nepatří. Z rodinné zkušenosti vím, že ředitel jisté střední školy za normalizace osobně prověřoval žactvo, zda nechodí do kostela, a když jednoho takového věřícího nešťastníka odhalil, začal mu systematicky ztrpčovat studium.

Na východní Moravě (a Slovensku) to bezesporu nebylo takto drsné (popisovaná vzpomínka je z Čech), vliv mohla mít i svobodnější atmosféra půlky osmdesátých let, nicméně vlivem těchto místních specifik tu zkrátka nestojí na prvním místě Brežněv ani normalizace. Naopak – všemožné dětské hry, sepětí s přírodou, venkovská pospolitost, nářečí (jen proč tedy proboha redaktoři neopravili -ů ve dvou dialektických výrazech, kde má být -ú?) tomuto světu dodávají kořeny, kontinuitu a hloubku, tedy něco, proti čemuž normalizace pracovala a co rozhodně nevnímáme jako její příznak. Samozřejmě doba i tak do knihy pronikla výrazně – třebas ve formě silně akcentovaných motivů povinného plaveckého a lyžařského kurzu, postoj (ba až odpor) hlavní protagonistky k nim ovšem naznačuje, že jde o cosi cizorodého. Podobně jako další „civilizační“ zmínky typu návštěva Valmezu s tatínkem (sportka, mlíčňák), provizorní filiálka pošty v plechovém kontejneru, různé, byť nepříliš časté konkrétní reálie, zřetelně ovšem pronikající zvnějšku (Sandokan, Poupata, lepidlo Drago, pohlednice z olympiády v SSSR) či nedorozumění ohledně vstupu do Předjisker. Někdy tam probleskne i vymezení se či komentování ex post, ale obecně vzato by ta kniha mohla být klidně psaná v devadesátých letech, dobu vzniku naznačuje jen málo co (asi jen to „bio“ a snad i poznámka o tom, že nákupu obstarávají manželky). Obojí úlohu – tedy signalizovat a zpětně hodnotit éru normalizace – má patrně plnit i opakovaně variované „mít to za sebou“ (dokonce i na záložce!), to mi však přijde trochu příliš nucené, skoro jako by to tam autorka dodala až zpětně, coby jakousi celkovou pointu a charakteristiku.

Podstatné je, že forma záznamu – jakési básně v próze či básnivá próza – je účinná a působivější jsou podle mě ty kratší, zpravidla lépe vypointované celky. Obsahují asi nejšťastnější způsob tematizace doby skrze jemné náznaky, u nichž si vlastně nejsem jist, nakolik budou pro příští generace čitelné, ale literárně jsou nosnější než tlačit tam poněkud na sílu spartakiádu a korespondenční družbu. Dva z nich zde uvádím pro představu, třetí pak je ryzí valašská příroda:

Školnice je „paní z kostela“. Nebo je „paní
z kostela“ „paní ze školy“. Dumám o tom,
že uklízí ve škole a má taky nějakou
šéfovskou funkci v kostele.

Myslím, že si myslím,
že je tu ve vesnici
nějak hlavní.

Taky velmi nahlas zdraví, toho by se tady
nikdo jiný neodvážil.

(s. 19)

---

Hraju tenis. Nejraději o zeď. Nekonečně
dlouho lepím šedé tenisáky na modré
pozadí. Když se projedou louží, dělám to
ještě radši – těžký míček nechává otisky,
každý je jiný.
Hřiště je pod naším lesem,
který není náš.

(s. 48)

---

Jaro je tu husté, vlhké a prýštící.
Devětsily to zahajují.
Jaterník a podběl.
Louky jsou podmáčené, když došlápnu –
bublá to.
Zrod.

(s. 91)

28.11.2022

Próza Urbánkové zřetelně odkazuje k pozdním normalizačním létům (titul knihy jako začátek, Václav Havel na Silvestra v televizi jako konec). Umakartový nábytek, Pionýr, domácí kutilství po "svlíknutí kabátu", "rozostřené" namodralé fotografie či další fenomény a reálie tento dojem ještě posilují, ale z mnohých pasáží jsem měl zároveň takový pocit, jako bych právě teď stál na návsi ve své rodné vesnici. Takže to není jen pevně zakotvený "memoár", ale i obecné postižení průběhu dětství na místě, kde se "to nějak přežije", "nikdo nic neví" a "všechno chvíli je a chvíli není".
Předchozí tři obraty se v knize opakovaně zjevují vždy po různých útrpných momentech a trampotách. Každodenní dění v obci o pár stovkách lidí, docházení do školy, kostel, dětské hry v kapradinách a za stodolou. Nic dramatického, nic zázračného, zdá se, ale autorčino zaostření z těchto dějů dělá jedinečné okamžiky. I v šedi, jednotvárnosti, drhnutí, trapnosti a barvě slonové kosti lze nalézt fascinující detail, zadřený vjem. Obzvlášť silné jsou vůně – nelibost mléčné polévky či zubní ordinace, ale i vůně kostelních květin, podle nichž autorka identifikuje rostliny doteď.
Všechny drobné kapitolky jsou situovány do drobného území na Valašsku, kde autobus jezdí jen třikrát denně, kam sice dorazily všemožné typické normalizační rozmary, ale zároveň je zde běžnému člověku politika nejblíž ve školní sborovně, kde visí vybledlý obraz prezidenta. Takováto izolace může navozovat dojem idylického bezčasí; to je však vždy strhnuto zdánlivě banálními, ale ve skutečnosti úzkostnými událostmi (hodina plavání, milostné odmítnutí), které v dívce rezonují tak silně, že se tím náhle rozdělí čas na "před" a "po". Naprosto radostné momenty se vyskytují zřídka, a když už, tak jsou krátké a prchavé (ticho na dně bazénu, sjezd na lyžích). I tak se nikdy nesklouzne k naprosté rezignaci a hlásání utrpení, v nečekaných chvílích se totiž vyjevuje to, co mě na téhle próze tak baví – žasnutí a zvídavost, ať už v prostorech (kostel, pošta), tak v přítomnosti záhadných postav (řidič autobusu, farář, školnice), z toho na první pohled nevábného času dělají něco nezapomenutelného, nesmazatelného.
Drobet mě rušilo valašského nářečí, u nějž jsem nabyl dojmu, že je užíváno v případě silně zaklesnutých frází v hlavě, postupně se mi to ale zdálo trochu nepravidelný a ledabylý. Ale nevím, třeba je v tom jinej klíč! Každopádně je to nenápadnej skvost o lokaci, kde toho bylo tolik bio. Nikdo o tom nevěděl, přirozeně.

Na jaře se zametá štěrk. Po asfaltu drhnou hliníkové lopaty – konce mají zvlněné jak okraj seschlé vysočiny. Hrne se to na ni březovýma metlama a hází do táček. Zbytek se smete do příkopy – příkopa přestává být hluboká. Na zvyšujícím se štěrkovém dně roste podběl a kohutky.

Dřív jsem mohla jít po dně
a nebyla jsem vidět.
(s. 90)