• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Případ pro psí játra - Dagmar Urbánková

Podobně jako v předchozí knize Už měkoně vyvádějí se autorka inspirovala omyly, přeřeky a fantazií dětství. Vznikla tak další sbírka nepochopení, zádrhelů, neja... detail knihy

Nové komentáře u knih Dagmar Urbánková

Dům

„Tohle je svazane detstvi. Vsechna ta slova, zvuky, vjemy, ale hlavne vune, ktere znam z vesnic, kam jsem jezdila k babickam. Ty práce, tradice a ukony, ktere k venkovu meho detstvi patril. Jsem rada, ze mi to nekdo takhle sepsal a ja můžu s kazdou strankou vzpominat.“... celý text
— Penicuik333

---

Chlebová Lhota

„Pro děti 4+ Výtvarně zajímavě zpracovaný příběh. Příběh sám o sobě se mi líbil, ale uznávám, že tento zvláštní typ ilustrace nemusí být pro každého. Každopádně já mám ráda, když se knihy odlišují.“... celý text
— bibi.r

---

Už měkoně vyvádějí

„Hezké a vtipné, občas jsem se zasmála, ale upřímně už jsem si na to přišla moc mladá. Většina těch narážek a obrázků byla totiž dobová a já je pak z velké části nepochopila. O to více jsem ale byla ráda za vysvětlivky na konci, které mi ty nepochopené věci pomohly pochopit. Také je na konci přehled lidí s jejichž pomocí autorka knížku poskládala což mi přijde hezké. Za mě ale celkově trochu zklamání, byla jsem navnazená od učitelky ze školy, ale asi jsem čekala moc. Tím, že je to krátké a čte se to rychle mi ale nevadí, že jsem do toho vložila ten čas. Možná pokud jste starší a zažili jste třeba konec minulého režimu, mohli byste z tohoto být nadšenější než já.“... celý text
— Akléda_

---

---

Umřel Brežněv

„Krásně vydaná knížka, jejíž název je skutečně – jak zde poukázala už jiná čtenářka – poněkud zavádějící a upřímně řečeno nevím, proč byl zvolen zrovna v této podobě (zavání to laciným lákadlem na čtenáře chtivé pelíškovské „nostalgie“). Nejde v ní totiž o Brežněva (jeho pohřeb je motivem prvního textu, který ovšem mimoto nikterak nevyčnívá), ba ani tolik o normalizaci samotnou, bráno pohledem velkých dějin či toho, co je obecně přijímáno jako její obraz. Kniha nabízí poetický a fragmentární záznam dětství na dědině poblíž Valašského Meziříčí v osmdesátých letech. Dobová politika se tam prakticky nepropisuje, její stereotypní obraz je dokonce deformován. Značný prostor je totiž věnován kostelu, náboženství, postavě faráře a kostelnice. To bezpochyby k běžnému obrazu této neblahé doby nepatří. Z rodinné zkušenosti vím, že ředitel jisté střední školy za normalizace osobně prověřoval žactvo, zda nechodí do kostela, a když jednoho takového věřícího nešťastníka odhalil, začal mu systematicky ztrpčovat studium. Na východní Moravě (a Slovensku) to bezesporu nebylo takto drsné (popisovaná vzpomínka je z Čech), vliv mohla mít i svobodnější atmosféra půlky osmdesátých let, nicméně vlivem těchto místních specifik tu zkrátka nestojí na prvním místě Brežněv ani normalizace. Naopak – všemožné dětské hry, sepětí s přírodou, venkovská pospolitost, nářečí (jen proč tedy proboha redaktoři neopravili -ů ve dvou dialektických výrazech, kde má být -ú?) tomuto světu dodávají kořeny, kontinuitu a hloubku, tedy něco, proti čemuž normalizace pracovala a co rozhodně nevnímáme jako její příznak. Samozřejmě doba i tak do knihy pronikla výrazně – třebas ve formě silně akcentovaných motivů povinného plaveckého a lyžařského kurzu, postoj (ba až odpor) hlavní protagonistky k nim ovšem naznačuje, že jde o cosi cizorodého. Podobně jako další „civilizační“ zmínky typu návštěva Valmezu s tatínkem (sportka, mlíčňák), provizorní filiálka pošty v plechovém kontejneru, různé, byť nepříliš časté konkrétní reálie, zřetelně ovšem pronikající zvnějšku (Sandokan, Poupata, lepidlo Drago, pohlednice z olympiády v SSSR) či nedorozumění ohledně vstupu do Předjisker. Někdy tam probleskne i vymezení se či komentování ex post, ale obecně vzato by ta kniha mohla být klidně psaná v devadesátých letech, dobu vzniku naznačuje jen málo co (asi jen to „bio“ a snad i poznámka o tom, že nákupu obstarávají manželky). Obojí úlohu – tedy signalizovat a zpětně hodnotit éru normalizace – má patrně plnit i opakovaně variované „mít to za sebou“ (dokonce i na záložce!), to mi však přijde trochu příliš nucené, skoro jako by to tam autorka dodala až zpětně, coby jakousi celkovou pointu a charakteristiku. Podstatné je, že forma záznamu – jakési básně v próze či básnivá próza – je účinná a působivější jsou podle mě ty kratší, zpravidla lépe vypointované celky. Obsahují asi nejšťastnější způsob tematizace doby skrze jemné náznaky, u nichž si vlastně nejsem jist, nakolik budou pro příští generace čitelné, ale literárně jsou nosnější než tlačit tam poněkud na sílu spartakiádu a korespondenční družbu. Dva z nich zde uvádím pro představu, třetí pak je ryzí valašská příroda: Školnice je „paní z kostela“. Nebo je „paní z kostela“ „paní ze školy“. Dumám o tom, že uklízí ve škole a má taky nějakou šéfovskou funkci v kostele. Myslím, že si myslím, že je tu ve vesnici nějak hlavní. Taky velmi nahlas zdraví, toho by se tady nikdo jiný neodvážil. (s. 19) --- Hraju tenis. Nejraději o zeď. Nekonečně dlouho lepím šedé tenisáky na modré pozadí. Když se projedou louží, dělám to ještě radši – těžký míček nechává otisky, každý je jiný. Hřiště je pod naším lesem, který není náš. (s. 48) --- Jaro je tu husté, vlhké a prýštící. Devětsily to zahajují. Jaterník a podběl. Louky jsou podmáčené, když došlápnu – bublá to. Zrod. (s. 91)“... celý text
— V_M

---

Případ pro psí játra

„Chápu nutkání nějak se vyjádřit k omylům a přeslechnutím, které provází naše životy, a zvláštně pak jejich ranou fázi. Jistě je to dostatečné téma pro nejednu knihu, v tomto případě ale spíš pro komiks. Některé jeho stránky nepostrádají vtip jako nadstavbu původního omylu, jiné jsou trochu otrocky doslovné. Přečtení Vám zabere sotva pět minut, během kterých se určitě aspoň jednou pousmějete. A pak ji můžete poslat dál, nechat v kapse nebo jen tak někde ležet, protože nakonec jí neodolá někdo další. A v tom je asi její malé nenásilné kouzlo, pro které se vyplatí vydávat i takové rychlo-mini čtení.“... celý text
— kristeen