Akléda_
komentáře u knih
Žalmy
Karel Hlaváček
1,5*/5* Poslední z trojice poezie od Karla Hlaváčka kterou jsem četla do školy. A to nejhorší na konec, tadá! Bylo to ale fakt krátký, což jsem ocenila, docela pochopitelný a v tomhle vydání to mělo úžasnou obrazovou přílohu, což fakt doporučuju. Co už ale ne, tak to jsou samotné texty. Sice byly jednoduché, ale všechny se vztahovaly k náboženství, což chápu že je zcela osobní, ale jde to úplně mimo mě. Nedotýká se mě to, nepromlouvá to ke mně a je mi to úplně jedno. Takže za mě bohužel, ale jsem aspoň ráda že to byla fakt záležitost na pár minut s příjemnou přílohou na konci.
Bezmocná
Lauren Roberts
Bezmocná pro mě nakonec zůstala na půli cesty. Často se u těchto populárních titulů stává že to buď milujete nebo nesnášíte a já často zůstávám na půli cesty. Nebylo to špatné, ale že bych z toho byla nějak extra unesená, to úplně ne. Hodně oceňuju fakt, že tady extrémně dobře funguje ta romantika a není to new adult. Je tu jen jiskření, ani žádná pusa, jen pár dotyků a narážek, což se mi ale velmi líbilo. Ta chemie mezi nimi funguje velmi dobře a fakt jsem si to užívala. Bohužel, čeho je moc, toho je příliš a 528 stran bylo fakt hodně. V půlce už mě to přestávalo bavit a do čtení jsem se musela trochu nutit, četla jsem spíše ze setrvačnosti, než že bych byla nějak extra uchvácená. I když ta chemie pořád fungovala, už to prostě bylo hrozně dlouhé. Nedá se taky popřít fakt, že celá knížka je inspirována dost okatě hodně jinými knížkami. Teoreticky mi to asi úplně nevadí, prakticky mě to několikrát donutilo zamyslet se nad tím kde vidím rozdíl mezi inspirací a kopií. Dost často už se mi to tady slévalo. Sama nemám načteno tolik známých a základních YA sérií ale stejně jsem tady tu inspiraci hodně viděla. Hunger games, Harry Potter, Selekce, Ranhojička a spoustu spoustu dalších. To určitě stojí za zmínku. V druhé polovině mi to už taky přišlo hodně repetitivní a možná proto mě to tolik nebavilo. Ať už co se týče jejich vztahu, her, nebo všeho okolo, už se to jen opakovalo. Zase tomu ale musím nechat, že když se do toho dostanete tak to funguje a to velmi dobře. A celkově to prostě fakt funguje. Autorka má načteno a je vidět že ví co dělá, uvařila to přesně tak aby to fungovalo. Jen to bylo na mě moc dlouhé. Byl tu milostný trojúhelník, kterého se trochu do budoucnosti bojím, co s ním autorka udělá. Bylo tu hate to love, velmi dobře zvládnuté, říkám jako někdo kdo ho už spíše nemusí. Líbil se mi ten konec, nepřišel mi úplně předvídatelný, ale že bych z něj byla úplně odvařená to taky ne. Část jsem uhodla, bylo to takové půl na půl. Hodně jsem ale ocenila kapitoly z pohledu obou hlavních hrdinů jak Paedyn tak Kaie. Pohled Kaie mě hodně bavil a zároveň byla moc fajn ta rovnováha mezi tím co bylo fajn vidět z obou pohledů a tím kde by to bylo zbytečné, takže jsme žádnou scénu nečetli zbytečně dvakrát, pokud by nám to nic nedalo. Já jsem ve výsledku tedy na vážkách, zklamaná nejsem, ale úplně nadšená taky ne. Do dalších dílů se ale pustit chci, jen se bojím že budu zklamaná, protože jsem si tu postavy nezamilovala zase natolik. Tak uvidíme. Nicméně talent autorka určitě má.
Pozdě k ránu
Karel Hlaváček
2,5*/5* Tohle bylo z těch tří děl od Karla Hlaváčka co jsem četla rozhodně to nejlepší. Pořád to je za mě teda slušný průměr a vlastně tomu vůbec nerozumím, ale tady už jsem aspoň občas měla pocit že se chytám a párkrát i chuť si něco zaznačit, což považuji za úspěch. Pořád mám teda pocit že poezii vůbec nechápu i když se snažím. Trochu těžší mi to taky dělal fakt že tam bylo spoustu neznámých wtf slov, u kterých jsem nechápala ani proč tam jsou ani co mají znamenat. Navíc se to celé ještě nějak dělilo do sekcí, nebo takových podkapitol, což jsem teda už vůbec nepochopila. Jinak jsem z toho celkový pocit ale měla ucházející a nebyl to minimálně úplně opruz to číst, což považuji za úspěch.
Mstivá kantiléna
Karel Hlaváček
Mstivá kantiléna, aneb jedno ze tří děl od Karla Hlaváčka které jsem musela do školy přečíst. A jako, asi to nebylo špatný, ale na druhou stranu to vůbec nechápu, nevím co mi to mělo dát a jsem jen ráda že to bylo krátký a nemusela jsem u toho dlouho trpět. Možná se o tom ve škole dozvím něco zajímavého, ale spíš to prostě bylo pár stránek které jsem přečetla a nic mi nedaly.
Skoncovat s Eddym B.
Édouard Louis (p)
4,5*/5* Édouard Louis pro mě byl autorem, od kterého jsem si něco chtěla přečíst už dlouho. A konečně jsem tak udělala. Musím říct, že na to, jak je knížka krátká mi trvala přečíst poměrně dlouho. Několik dní jsem u ní strávila, nevím, zda to bylo mým chaotickým životem v době kdy jsem jí četla nebo tím že byl příběh tematicky tak těžký, že to nešlo přečíst na jeden zátah. Hned od začátku jsem byla překvapená kolik tady toho je, jaký to je masakr a jak moc je to na plnou hubu. Autor se s ničím nemaže, stejně jako se život nepáral s ním. Krátké kapitoly jsou úderné, mají trefné pojmenování a každá vás zasáhne jiným způsobem. Vždycky jsem si říkala to je brutus to už nemůže být horší a pak bang! A měla jsem další pecku, ještě brutálnější. Co všechno se může v životě jednoho člověka stát, to mi přijde až neskutečné. I přes to, jak mě tahle knížka několikrát dostala mám ale pocit, že mě nesložila tak moc, jak jsem chtěla. Asi to bude stylem psaní, nebo nevím, ale po dočtení nemám pocit, že by toho ve mně zanechala zase tolik. Líbilo se mi, jak to bylo na plnou hubu, že si to na nic nehraje. Nemám ale pocit, že by ve mně knížka zanechala nějakou hlubokou ránu, což já u knížek ráda. Proto nedávám úplně plný počet, ale nadšená jsem velmi a na další díla autora se určitě chystám.
My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow
4,5*/5* Naprosto chápu, proč je tohle dílo zařazováno do klasik. Je to jedna z těch knížek, kterou by si za život měl přečíst naprosto každý. Nebo poslechnout, jako jsem to udělala já. Trochu jsem se toho bála, knížku jsem objevila v akci a tak jsem si jí pořídila. A teda, žasla jsem, jak geniálně namluvené to bylo. Michal Jagelka tam tolik prostoru neměl, ale těch jeho pár částí bylo super. Nad čím jsem ale naprosto žasla to byla práce Viktorie Taberyové. Tleskám. Protože jak ta zvládla na jednu stranu mladou Christianu a na druhou stranu její matku, přičemž obě měly širokou škálu emocí... Wow. Kolikrát jsem se musela jen zastavit a poslouchat, což teda při práci nebylo úplně ideální. Ale k příběhu jako takovému. Samozřejmě je hrozné, že se něco takového opravdu stalo a dost pravděpodobně pořád děje, ale o to důležitější mi to celé přišlo. To, jak jednoduše se do toho dá spadnout, ať už poprvé nebo po každém dalším odvykání, to mi přišlo naprosto šílené. V druhé půlce už mi knížka přišla trochu repetitivní, což ale nechci úplně hanit, protože to vzhledem k tomu s čím se Christiana potýkala dává naprostý smysl. Jen už mi to pak přišlo trochu dlouhé. Taky jsem asi doufala že dostanu nějaký lepší konec, že to bude více ukončené. Ale vím že je ještě další knížka od autorky, tak se po ní určitě mrknu. Sama jsem byla velký neznalec ohledně drog, nevěděla jsem žádnou terminologii, nic podobného. Byla jsem ráda že v tomhle mě knížka trochu dovzdělala, i když nic úplně nevysvětluje, minimálně drogovou mluvu tu "přeloží". Pro mě tohle bylo neskutečné silné čtení, které mi otevřelo oči, zároveň mě něco naučilo a já jsem moc ráda že jsem si ho poslechnula. Kolikrát to nebylo příjemné, ale o to důležitější mi to přijde. Rozhodně to stojí za to, tohle je děsivě nezapomenutelný příběh.
Socka s titulem
Barbora Vítů
1,5*/5* Sama bych si tuhle knížku asi nikdy nepřečetla, ale ozvala se mi sama autorka a po dlouhé historii a čekání jsem si jí konečně přečetla. A bohužel teda tohle bude snad nejvíc negativní recenze za poslední dobu. Fakt mě to mrzí, protože hrozně nerada hatím knížky českých autorů, zvlášť ještě když jsem měla jejich text v rámci spolupráce. Ale tohle bylo fakt špatný a jsem vlastně asi ráda že to vyšlo jen jako ekniha. Omlouvám se, ale tohle, to bylo tak moc strašný. Pominu fakt, že hlavní hrdinka je totální nesympatická blbka a že je to děsně předvídatelné. Celé je to navíc napsané tak, jak to autorce zrovna vyhovovalo. Vždycky víte co se stane, protože to je přesně to, co by se hlavní hrdince zrovna nejvíc hodilo. I když vše nejde podle plánu tak jde vše podle scénáře a vy přesně víte jak je to nalajnované a to mě děsně štvalo. Nedá se ani říct že bych to nazvala přímo předvídatelností, i když tu jsem tam cítila taky. Tohle prostě bylo jak kdybyste četli scénář, nebo knihu, kde víte že vás nemůže nikdy nic překvapit, protože to co se vždycky stane je vždycky to co se nejvíce hodí zrovna do děje. Celé to v sobě navíc mělo extrémní počet chyb a to takových, kterých si všimne každý. Bilo mě to do očí a kolikrát jsem u toho fakt až omdlívala bolestí. Ještě k tomu to na mě celé působilo extrémně cringe, jakože to fakt až bolelo číst. Přišla jsem si, jak kdybych vyhrabala svoje knihy které jsem psala ve dvanácti a četla to. Vlastně stejně tak na mě působila i Socka. Jako kdyby to napsal někdo náctiletý na Wattpadu. Bohužel, tohle bylo fakt silné zklamání, všechen potenciál byl totálně zabit a já to protrpěla. Mrzí mě to, ale ve výsledku jsem ráda jen za to, že to bylo krátké a docela dobře se to četlo. Jinak ale fakt ne, ani jako odpočinek si nemyslím že by vás to uspokojilo. I na to mi to přišlo moc nekvalitní.
Fotografové vzpomínek
Sanaka Hiiragi
Tohle bylo moje první seznámení s japonským autorem a doufala jsem, že si to zamiluju tak moc, že budu chtít zkusit i další podobná díla. Ale to se bohužel úplně nestalo. Knížka je hodně krátká, což byl jeden z mých problémů. Nedokázala jsem se do toho nijak vžít, ještě tím, že to byly tři různé příběhy tak toho prostoru na ně bylo prostě málo. Jo, nakonec to celé bylo trochu propojené, což jsem ocenila, ale obávám se že méně pozorný čtenář by na to přijít nemusel. Já jsem prostě asi čekala trochu víc, trochu něco jiného, něco co mě uchvátí. Celé to pro mě ale ve výsledku bylo takové jednohubkové zapomenutelné čtení, které se mi sice líbilo svým nápadem, ale zpracováním už moc ne. Zajímavá mi přišla ale minulost Hirasaky a celkově jeho postava, to, jak byl do příběhu zapletený a jak se nám to odhalilo. To mi přišlo fajn, ale celou knížku to bohužel nezachránilo. Tím že to byly tři různé příběhy tak se mi i každý líbil trochu jinak, některý více, některý méně. Každý z nich měl něco co mě aspoň trochu zaujalo, to zase ne že ne. Neříkám že už se do podobných knížek nikdy nepustím, ale nemůžu se prostě ubránit tomu, abych nebyla zklamaná. Za sebe bohužel doporučit nemůžu.
Co když jsme to my
Becky Albertalli
Jedna z knížek která mi chyběla přečíst od Becky Albertalli a první knížka, kde jsem se setkala s Adamem Silverou. A dopadlo to dobře. Nebude to teda úplně knížka na kterou bych nikdy nezapomněla a rozhodně to nebude jedna z YA queer knížek která pro mě bude nějak signifikantní, ale pořád jsem si to užila. Kluci byli po většinu času sympatičtí, pár chvil kdy jsem je chtěla proplesknout aby se konečně vzpamatovali se teda našlo, ale zvládla jsem to nějak přežít. Doufala jsem, že chvíle kdy se znovu potkají přijde trochu dřív, takhle mi to přišlo docela dlouhé. Bavilo mě jak se střídaly kapitoly z pohledu obou kluků, mohli jsme tak vidět co kdy kdo z nich dělal a jak se cítil. Zajímalo by mě, který z autorů psal kterého kluka, protože jsem si rozhodně jednoho oblíbila víc a ráda bych věděla zda to byl ten od Becky nebo od Adama. Nápad setkání se na poště byl za mě super, nic podobného jsem ještě nečetla. Líbily se mi postavy a povaha kluků, jak se od sebe lišily a jak měly nakombinované jednotlivé vlastnosti. Zvlášť muzikály jsem tady dost ocenila. Párkrát jsem se při čtení i zasmála a celkově jsem si moc hezky odpočinula, takže jsem ve výsledku dostala to co jsem očekávala a byla jsem spokojená. Tuhle knížku jsem si vytáhla ve svojí tbr challenge a jsem za to ráda, že jsem si jí konečně přečetla. Není to úplně příběh u kterého bych o něco nutně přišla když bych ho vynechala, ale rozhodně to je knížka kterou jsem si užila. Většinu příběhu jsem zvládla přečíst za jeden den a užívala jsem si to. Takže pokud hledáte nějakou poměrně originální queer knížku, která vám vykouzlí úsměv na tváři, ale dost možná vás protagonisti budou občas štvát, tady ji máte.
My proti vám
Fredrik Backman
3,5*/5* Po poslechnutí Medvědína jsem si musela dát na pár měsíců pauzu, protože ten mě dosti rozložil. Nečekala jsem, že se v něm bude probírat takové téma a bála jsem se, že se to bude řešit ještě i v pokračování. Na jednu stranu se to tu trochu rozebíralo, na stranu druhou to byly spíše flashbacky, takže psychicky pro mě poslech druhého dílu byl mnohem příjemnější. Jinak ale musím říct že mě dvojka rozhodně nezaujala tolik jako Medvědín samotný. Nebylo to rozhodně špatné, ale přišlo mi to docela dlouhé, trochu snažící se napodobit jedničku, ale ne úplně funkčně. Možná to teda bylo způsobené i tím, že jsem to poslouchala při práci a asi jsem se na to nesoustředila tak dobře jak jsem si původně myslela. Tohle je totiž knížka, ve které je tolik myšlenek, pocitů, metafor a vět, které bych si tak ráda zaznačila, abych se k nim mohla vracet. Nebo si je jen poslechla víckrát, abych je mohla opravdu procítit. Nevím, jestli to u jedničky tolik nebylo, nebo jsem to nevnímala, protože mě tak skolilo to téma, ale tady jsem to cítila fakt hodně. Dokonce jsem v průběhu poslechu začala uvažovat, že tohle je spíš knížka ideální na čtení, než na poslech. Což teda rozhodně není výtka k tomu, jak je to namluvené, protože to byl skvost. Pavel Soukup opět provedl úžasnou práci, miluju to, jak pracuje s hlasem a poslouchat to byla slast. Hudební přechody mi nevadily, po audio formě jsem absolutně spokojená. Po příběhové vlastně taky, líbilo se mi, že jsme tu řešili zase jiná témata a líbil se mi ten rozklad postav zevnitř, který autor tak dobře umí. Dokonce jsem se dočkala i pár překvapivých věcí v ději, což bylo příjemné překvapení. Byla jsem ráda, že jsem se mohla opět vidět s postavami, které jsem už znala a zároveň poznat nějaké postavy nové. Nebyla jsem z toho ale tak nadšená jako z té jedničky. Trojku si ale poslechnu tak jako tak, i když nebudu lhát, docela se bojím té délky, tak uvidíme. Jsem ale rozhodně ráda že jsem autora konečně objevila, protože za to jeho knihy rozhodně stojí.
Hledání Phoebe
Gavin Extence
Dříve jsem četla hodně knížky o autismu, o autistických hlavních hrdinech a hodně jsem se obecně o to téma zajímala. Pořád mě to vlastně zajímá, jen už se k podobným knížkám v takovém návalu literatury málokdy dostanu. Jsem ale o to víc ráda, že jsem si přečetla Phoebe a ještě víc ráda jsem za to, jak skvělá knížka to byla. Reprezentace autismu je tady skvělá, to jak Phoebe nastavuje zrcadlo společnosti a jak vidí všechno úplně jinak, jak se chová, jak je netypická, to všechno mě na ní moc bavilo. Není to ale zároveň knížka jen o autismu. Phoebe je na hranici dospělosti, takže řeší i věci, které se s tím logicky pojí. Lásky, trhlá kamarádka, školní problémy... Moc se mi líbilo že se tady řešil i sex i když přes kamarádku Phoebe a ne přímo přes ní, pořád to bylo super. Celkově ta důležitost přátelství a celá ta zápletka ohledně Willa a té "komplikace" (nechci říkat víc, byla by škoda něco vyzradit) byla za mě fakt super. Líbilo se mi i jak Phoebe řešila svojí orientaci, jak se nad tím zamýšlela, i když ta knížka není primárně o tom. Našla jsem si tu spoustu myšlenek a citátů ke kterým se budu určitě vracet. Taky hodně oceňuji důležitost náboženství a to, jak se v průběhu celé knížky řešilo. I samotný fakt, jak rodiče Phoebe řekli že má PAS a jak by to u ní mohlo fungovat mi přišlo naprosto geniální. A celé je to o to úžasnější i díky tomu, že tuhle knížku napsal autor pro svoji dceru, která má taky autismus. A ten dopis je údajně dost věrná kopie. U toho se mi až chtělo brečet. Krásné, dojemné, důležité čtivo, které jsem si fakt užila a moc příjemně mě překvapilo. Rozhodně můžu doporučit, stojí to za přečtení až už jste kdokoliv a čtěte cokoliv. Phoebe je skvělá hlavní hrdinka, je netypická, jiná a moc mě bavila. Navíc je to moc hezky napsané i vyhotovené, v Hostu se o knížky hezky starají.
Hora moudrosti
Mojo Graffi (p)
Hora moudrosti je pěkná dětská knížka o důležitosti přátelství a podpoře, která má nádherné ilustrace. Je to záležitost na pár minut, maximálně na hodinu, pokud se budete hodně kochat ilustracemi. Já si příběh užila, prvek toho, že se dvě bytosti spojí aby společně zvládli cestu a při té příležitosti se sblíží je něco, co sice není úplně originální, ale funguje to. To stejné se stalo i tady, tušila jsem co dostanu a dostala jsem to. Občas jsem teda měla trochu pocit že si knížka protiřečí nebo že něco není úplně napsáno tak jak bych ráda, ale chápu, že to je dost subjektivní. Celkově jsem si čtení užila a rozhodně můžu jako dětskou knížku doporučit, na druhou stranu to není nic, bez čeho byste nemohli žít. Nebude to jedna z nejlepších dětských knížek, které jsem za život četla.
Mojenka
Olga Stehlíková
Přiznávám, že tohle mě rozložilo, i když jsem vlastně čekala že to bude zpracované trochu víc "na plnou hubu". Knížka o malé Mojence, které umírá maminka na rakovinu mě dostala. O knížce jsem věděla už dřív, ale úplně jsem jí vytěsnila a jsem neskutečně vděčná že jsem se k ní díky škole mohla dostat. Tohle byl příběh který bych si sice potřebovala přečíst tak ve věku Mojenky, když mi moje milovaná babička zemřela na rakovinu, ale i teď, když mi je dvacet, jsem ho ocenila. Měla jsem pocit že nějaké vnitřní dítě ve mně je konečně spokojené a smířené, i když pořád smutní. Tohle bylo prostě tak krásný. Vztah Mojenky a maminky, to, jak si rozuměly díky přírodě a kolik tam s tím bylo paralel, jak Mojenka měla pocit, že jí nikdo jiný nerozumí. To vše bylo tak krásné. Je to originální, je to nádherně zpracované i pomocí ilustrací, které doprovázejí celou knížku, bylo mi to osobně blízké, bylo to dojemné a fakt jsem si to užila, jestli se to tak dá říct. Knížka je rozdělená do tří podzimů, já jsem měla vyspoilerované jak to celé skončí, ale i tak mi pár slz ukáplo. Čekala jsem trochu něco jiného, vlastně mě překvapilo že se tam rakovina jako taková zase tolik neřešila, ale i tak to bylo skvělé. Psychologie hlavní hrdinky byla úžasná. Navíc cením i to, že se v knížce několikrát objevila společnost Cesta domů, to pro mě bylo příjemné překvapení. Fakt velké doporučení, tohle je zapomenutý poklad. Sice to není veselé čtení, ale rozhodně za těch pár hodin, které u knížky strávíte, stojí.
Skutečná
Šárka Przewozná
Kombinace žánrů je v knížkách něco, co buď může skončit fakt dobře a nebo fakt špatně. Na Skutečnou jsem se těšila, protože to mělo potenciál a doufala jsem, že to bude ten první případ. Bohužel, nakonec jsem dost zklamaná. Detektivní linka by mohla být fajn, kdyby nebyla tak odhadnutelná. Na straně sto jsem věděla pachatele a pak už jsem se v něm jen a jen ujišťovala. Motiv taky nebyl nic nepředvídatelného. Hlavní hrdina byl navíc fakt nesympatický, což teda mohl být záměr, takže to není úplně výtka. Plusové body tomu ale rozhodně nepřidal. Do toho celého tam byla divná romantická linka i s trochou erotiky, což mi tam teda vůbec nesedlo. A do toho ta nadpřirozená / fantasy zápletka, která zněla fakt dobře. Nijak ale nebyla vysvětlená, konec byl prakticky otevřený, moje otázky moc zodpovězené nebyly a celkově jsem nebyla moc uspokojená. Celý ten nápad vypadal fakt dobře, ale ze zpracování jsem dost zklamaná. Po dočtení jsem se ještě dozvěděla, že by mělo být pokračování? A to teda vůbec nevím co s ním autorka hodlá dělat. Já bohužel knížku doporučit nemůžu, možná pokud jste nenároční čtenáři a chcete zkusit něco neobvyklého tak by tohle mohlo být fajn, ale nevím.
Kapka kouzel
Michelle Harrison
Druhý díl middle grade série, kde jednička byla příjemným oddechem. Trochu jsem doufala, že dvojka by mohla být o něco lepší, protože i když jsem si jedničku užila, jedna z mých nejoblíbenějších sérií to nebude. A dvojka si udržuje stejnou kvalitu, nijak mě to neohromilo, ale vlastně to bylo fajn. Sestry Svízelovy jsem si opět oblíbila, i když občas jejich chování úplně nedává smysl, jsou na svůj věk moc vyspělé nebo naopak moc hloupé, ale ok. Kupodivu mě tady bavilo i to prostředí, na piráty a moře úplně nejsem, ale tady mě to bavilo. Bylo to opět vtipné, nápadité a bylo fajn že se to odehrávalo jinde než jednička, poznali jsme tak zase jiný kousek toho světa. Poměrně dobře se to i četlo, ale zase je pravda, že to úplně nebyl příběh, ke kterému bych měla tendenci se vracet. Většinu knížky jsem přečetla v MHD, kde jinou možnost než čtení úplně nemám a bavilo mě to. Když jsem knihu ale četla doma v posteli, měla jsem tendenci odbíhat. Docela dlouho mi tedy trvalo než jsem se tím prokousala. Nevím, zda to bylo nějakým mým rozpoložením, nebo chybou knihy, ale úplně tolik mě to k sobě netáhlo. Když už jsem ale v příběhu byla tak jsem si ho vlastně užívala. Není to nic, kde by vás překvapila tuna nečekaných zvratů, je to takové příjemné odpočinkové dobrodružné čtení, které můžu doporučit. Zároveň to ale není nic, co by vám nutně chybělo pokud si to nepřečtete. Ale pokud máte třeba někoho ve věku 12-14 let, tohle by mohlo být fajn. Je tam i trocha romantiky, tajemna, záhad, přesně to, co by mě v tom věku bavilo.
Wing Jonesová
Katherine Webber
2,5*/5* Až překvapivě moc jsem si čtení tohoto heavy contemporary užívala, ale v poslední třetině mi přišlo že autorce totálně přeplo a bylo to pro mě jedno velké huh? Wing kvůli nehodě, která se stane jejímu bratrovi začne běhat, což bylo dost netypické. Díky běhu se měla dostat k příležitosti, která by jim doma dost pomohla, jenže tahle zápletka se řeší až v posledních pár desítkách stranách a navíc je celá "vyřešená" na posledních dvou? I poděkování mělo v knížce víc prostoru. Autorka tam do té doby řešila spoustu jiných super věcí, jak Wing přišlo že nikam nezapadá, jak se cítila ohledně bráchy, jak byla hrozně moc zamilovaná do jeho nejlepšího kamaráda apod. Romantická linka je tu taky, nijak mi nevadila, ale zároveň bych se bez ní asi obešla. Byla tady i šikana, což mi přišlo super, protože Wing má takový půl na půl původ a lidi se jí kvůli tomu smáli, což mi přišlo dost reálné. Ale opět, někdy ve dvou třetinách se autorka rozhodla to přestat řešit a zaobírala se závodem, který tam měl ale moc málo prostoru na to, aby pro mě byl nějak důležitý. Sama jsem z té knížky hrozně zmatená, přišlo mi prostě, jak kdyby tam tu poslední třetinu někdo nalepil a ona k tomu vůbec neseděla. Naposledy jsem podobný pocit měla před mnoha lety u Nebe je všude a taky jsem z toho nebyla vůbec nadšená. Ve výsledku mi to ani nepřišlo tolik heavy a nevěděla jsem co si z toho odnést, byla jsem prostě spíš zmatená. A do teď nevím zda bych to vlastně doporučila, špatné to nebylo, ale nadšená z toho taky nejsem. #humbook #humbookblogeri #spoluprace
Radio Silence
Alice Oseman
Alice Oseman se stává mojí srdcovou autorkou. Každá její knížka (kromě Nick a Charlie, to bylo zklamání) mě bavila a líbila se mi. Radio silence není výjimka. Líbí se mi, jak autorka popisuje témata a situace tak, že si ani nevšimnete že něco řeší. Vztah rodiče a dítěte? Máme, ale není to to hlavní. (Ne)úspěchy ve škole? Máme, ale taky bych neřekla, že to je to hlavní. Queer témata? Je to Alice Oseman, samozřejmě že máme. Vztah mezi sourozenci? Máme. Podcast, fanarty, všechno tady máme. Ten podcast sám o sobě byla taky geniální. Sci-fi vyprávění, které má nespočet zápletek a postav, spousta z nich má nějakou svojí linku. A celé je to možná metafora na život toho, kdo podcast tvoří. Možná je to celé volání o pomoc. V knížce není romantická linka, čehož jsem se trochu bála, jako příznivce romantiky vždy a všude. Ale nebylo to potřeba. Místo romantiky je tu důležité přátelství, takové to opravdové, které může vzniknout i mezi klukem a holkou s nemusí se přerodit ve vztah. Řeší se tu i queer témata, hlavní hrdinka má dobrý vztah s mamkou, což taky není úplně obvyklé. Má to krátké kapitoly, díky čemuž to extrémně odsýpá, až mi při čtení přišlo, že nějaké stránky musí chybět. Navíc má každá kapitola super název, nejsou to jen čísla. A tyhle nové obálky, které si dělá sama autorka v kombinaci s tou ořízkou? No prostě krása. Líbilo se mi to moc, kombinace toho všeho dává dohromady super knížku, která mě bavila. S radostí si od autorky přečtu cokoli dalšího. #humbookblogeri #humbook #spoluprace
Bohové a monstra
Shelby Mahurin
Uuuuuuuuugh. Asi takové byly moje pocity při čtení tohohle "skvostu". Dalších 528 zbytečných stran, které ve mně nic nevyvolaly, bylo mi úplně jedno co se stane v průběhu celé knížky, stejně tak mi byly úplně u zadku postavy. Dokonce jsem si občas už i přála aby některá z těch hlavních zemřela a mohlo to celé skončit, takže asi tak. Zvraty ve mně nic nevyvolávaly, finální bitva ve mně vzbudila nadšení jen díky tomu, že už jsem věděla že se fakt blížím ke konci. Poražení záporáka na které celou dobu čekáme by se tímto způsobem mohlo stát už v jedničce, takže jen další důvod proč těch cirka tisíc stran (druhý a třetí díl) byl totálně zbytečný. Jo, je tam pár postav které mě baví, třeba Coco, nebo teoreticky i Célie, ale to prostě nestačí. Začátek knihy kdy je Lou posedlá mi byl taky úplně jedno, nehledě na to že vám tady autorka opět nic nepřipomene, takže se plácáte sami a buď si vzpomenete nebo ne. A to jsem tenhle díl četla v odstupu pěti měsíců od toho předchozího a stejně jsem byla ztracená. Byla jsem ráda za tu trochu romantiky, kterou autorka umí, ale opakovat to, co bylo v jedničce je za mě jen důkaz toho, že autorka nevěděla čím stránky zaplnit. Nic pořádně nevysvětlila a nerozvedla, to, kolik je v knížce chyb kvůli nedostatečné editaci a korektuře ani nezmiňuju. Kdybych knížku nečetla při dlouhých cestách vlakem, kdy nebylo co jiného dělat, nejspíš bych to ani nedočetla a určitě bych z toho měla čtecí krizi. Toto je za mě jedna z nejhorších knížek i sérií ever. Pokud hodně chcete, dejte si tu jedničku a proboha skončete u ní a ušetřete si ten čas. Z tohoto si odnáším znechucení, smutek, zhnusení a nechuť. I když mě to mrzí, nejvýraznější pocit je prostě ten, že jsem ráda že to skončilo. Byl to boj.
Moje pravda
Yasmin Rahman
Před lety jsem od autorky četla její předchozí knížku a ta byla skvělá, tudíž jsem očekávání měla velmi velká. A jsem moc ráda, že byla naplněna. Autorka opět zvládla napsat čtivý příběh, kde se vžijete do postav, budete za ně dýchat a doufat v to nejlepší. Témata jsou tady opět nelehká, mimo jiné třeba domácí násilí, šikana, nebo pěstounská péče. Taky se mi moc líbí že v knížce vůbec není romantika a je tady důležité to přátelství mezi dvěma hlavními hrdinkami, které je pro celou knížku fakt zásadní. Navíc je to celé zasazené do jiné kultury než je mainstream, což taky cením. I když jsem se zápletkou ohledně blogu odhadla kdo za tím stál, stejně se mi ta linka líbila tak jako tak, byl to zase jiný způsob napětí v příběhu. Já prostě miluju jak autorka píše a jak zpracovává těžká témata. Na konci jsem měla i slzy v očích a moc doufám, že autorka bude víc vidět. Možná by se knížka dala o něco malinko zkrátit, aby to napětí vydrželo lépe po celou dobu knihy, ale jinak to bylo prostě boží. Bohužel teda po technické stránce musím zmínit velký počet chyb, ne nutně gramatických, ale spíše editorských. Působilo to na mě jako kdyby se do tisku dostala jiná verze textu než finální, protože tam toho bylo fakt hodně a zrovna u Yoli na to fakt nejsem zvyklá, spíš naopak, takže mě to o to více mrzelo. Po příběhové stránce ale top a rozhodně můžu doporučit.
Ani holka, ani kluk
Marto Kelbl
Miluju to, že se díky škole dostávám k podobným knížkám. Tohle bylo totiž moc moc super. Příběh Lukáše mě pohltil, bavilo mě ho sledovat a moc se mi líbilo jak se to celé vyvinulo. Jen mě trochu mrzí že byl příběh takový rozkouskovaný, hlavně kvůli tomu, že do něho byly vloženy historické odbočky. Chápu co tím autorstvo chtělo říct a vlastně se mi to svým způsobem líbilo, rozhodně mě to obohatilo. Ale celkově mi to tam úplně nezapadalo a občas mě to trochu rušilo, zvlášť když jsem chtěla vědět jak bude pokračovat Lukášův příběh. Poselství si ale myslím že knížka předává důležité, navíc je to velmi krásně zpracované a měla jsem z toho takový klidný pocit přijmutí. Proto bych knížku pořídila do každé rodiny, školy a školky, protože i přes lehký zmatek uvnitř si myslím že je tohle prostě důležité. A jsem ráda že tady takovou knížku máme.
