Akléda_
komentáře u knih
Radio Silence
Alice Oseman
Alice Oseman se stává mojí srdcovou autorkou. Každá její knížka (kromě Nick a Charlie, to bylo zklamání) mě bavila a líbila se mi. Radio silence není výjimka. Líbí se mi, jak autorka popisuje témata a situace tak, že si ani nevšimnete že něco řeší. Vztah rodiče a dítěte? Máme, ale není to to hlavní. (Ne)úspěchy ve škole? Máme, ale taky bych neřekla, že to je to hlavní. Queer témata? Je to Alice Oseman, samozřejmě že máme. Vztah mezi sourozenci? Máme. Podcast, fanarty, všechno tady máme. Ten podcast sám o sobě byla taky geniální. Sci-fi vyprávění, které má nespočet zápletek a postav, spousta z nich má nějakou svojí linku. A celé je to možná metafora na život toho, kdo podcast tvoří. Možná je to celé volání o pomoc. V knížce není romantická linka, čehož jsem se trochu bála, jako příznivce romantiky vždy a všude. Ale nebylo to potřeba. Místo romantiky je tu důležité přátelství, takové to opravdové, které může vzniknout i mezi klukem a holkou s nemusí se přerodit ve vztah. Řeší se tu i queer témata, hlavní hrdinka má dobrý vztah s mamkou, což taky není úplně obvyklé. Má to krátké kapitoly, díky čemuž to extrémně odsýpá, až mi při čtení přišlo, že nějaké stránky musí chybět. Navíc má každá kapitola super název, nejsou to jen čísla. A tyhle nové obálky, které si dělá sama autorka v kombinaci s tou ořízkou? No prostě krása. Líbilo se mi to moc, kombinace toho všeho dává dohromady super knížku, která mě bavila. S radostí si od autorky přečtu cokoli dalšího. #humbookblogeri #humbook #spoluprace
Bohové a monstra
Shelby Mahurin
Uuuuuuuuugh. Asi takové byly moje pocity při čtení tohohle "skvostu". Dalších 528 zbytečných stran, které ve mně nic nevyvolaly, bylo mi úplně jedno co se stane v průběhu celé knížky, stejně tak mi byly úplně u zadku postavy. Dokonce jsem si občas už i přála aby některá z těch hlavních zemřela a mohlo to celé skončit, takže asi tak. Zvraty ve mně nic nevyvolávaly, finální bitva ve mně vzbudila nadšení jen díky tomu, že už jsem věděla že se fakt blížím ke konci. Poražení záporáka na které celou dobu čekáme by se tímto způsobem mohlo stát už v jedničce, takže jen další důvod proč těch cirka tisíc stran (druhý a třetí díl) byl totálně zbytečný. Jo, je tam pár postav které mě baví, třeba Coco, nebo teoreticky i Célie, ale to prostě nestačí. Začátek knihy kdy je Lou posedlá mi byl taky úplně jedno, nehledě na to že vám tady autorka opět nic nepřipomene, takže se plácáte sami a buď si vzpomenete nebo ne. A to jsem tenhle díl četla v odstupu pěti měsíců od toho předchozího a stejně jsem byla ztracená. Byla jsem ráda za tu trochu romantiky, kterou autorka umí, ale opakovat to, co bylo v jedničce je za mě jen důkaz toho, že autorka nevěděla čím stránky zaplnit. Nic pořádně nevysvětlila a nerozvedla, to, kolik je v knížce chyb kvůli nedostatečné editaci a korektuře ani nezmiňuju. Kdybych knížku nečetla při dlouhých cestách vlakem, kdy nebylo co jiného dělat, nejspíš bych to ani nedočetla a určitě bych z toho měla čtecí krizi. Toto je za mě jedna z nejhorších knížek i sérií ever. Pokud hodně chcete, dejte si tu jedničku a proboha skončete u ní a ušetřete si ten čas. Z tohoto si odnáším znechucení, smutek, zhnusení a nechuť. I když mě to mrzí, nejvýraznější pocit je prostě ten, že jsem ráda že to skončilo. Byl to boj.
Moje pravda
Yasmin Rahman
Před lety jsem od autorky četla její předchozí knížku a ta byla skvělá, tudíž jsem očekávání měla velmi velká. A jsem moc ráda, že byla naplněna. Autorka opět zvládla napsat čtivý příběh, kde se vžijete do postav, budete za ně dýchat a doufat v to nejlepší. Témata jsou tady opět nelehká, mimo jiné třeba domácí násilí, šikana, nebo pěstounská péče. Taky se mi moc líbí že v knížce vůbec není romantika a je tady důležité to přátelství mezi dvěma hlavními hrdinkami, které je pro celou knížku fakt zásadní. Navíc je to celé zasazené do jiné kultury než je mainstream, což taky cením. I když jsem se zápletkou ohledně blogu odhadla kdo za tím stál, stejně se mi ta linka líbila tak jako tak, byl to zase jiný způsob napětí v příběhu. Já prostě miluju jak autorka píše a jak zpracovává těžká témata. Na konci jsem měla i slzy v očích a moc doufám, že autorka bude víc vidět. Možná by se knížka dala o něco malinko zkrátit, aby to napětí vydrželo lépe po celou dobu knihy, ale jinak to bylo prostě boží. Bohužel teda po technické stránce musím zmínit velký počet chyb, ne nutně gramatických, ale spíše editorských. Působilo to na mě jako kdyby se do tisku dostala jiná verze textu než finální, protože tam toho bylo fakt hodně a zrovna u Yoli na to fakt nejsem zvyklá, spíš naopak, takže mě to o to více mrzelo. Po příběhové stránce ale top a rozhodně můžu doporučit.
Ani holka, ani kluk
Marto Kelbl
Miluju to, že se díky škole dostávám k podobným knížkám. Tohle bylo totiž moc moc super. Příběh Lukáše mě pohltil, bavilo mě ho sledovat a moc se mi líbilo jak se to celé vyvinulo. Jen mě trochu mrzí že byl příběh takový rozkouskovaný, hlavně kvůli tomu, že do něho byly vloženy historické odbočky. Chápu co tím autorstvo chtělo říct a vlastně se mi to svým způsobem líbilo, rozhodně mě to obohatilo. Ale celkově mi to tam úplně nezapadalo a občas mě to trochu rušilo, zvlášť když jsem chtěla vědět jak bude pokračovat Lukášův příběh. Poselství si ale myslím že knížka předává důležité, navíc je to velmi krásně zpracované a měla jsem z toho takový klidný pocit přijmutí. Proto bych knížku pořídila do každé rodiny, školy a školky, protože i přes lehký zmatek uvnitř si myslím že je tohle prostě důležité. A jsem ráda že tady takovou knížku máme.
Temná ukolébavka
Polly Ho-Yen
3,5*/5* Nechápu, že tahle knížka vyšla před rokem a nikde na sítích jsem jí za tu dobu neviděla. Narazily jsme na ní náhodně s kamarádkou na Světě knihy a rozhodly se si jí společně přečíst. Proto je pro mě tak těžké tuhle knížku hodnotit. Společné jsme probíraly naše teorie a nápady, ale bavilo by mě to tak moc i kdybych to četla sama? Odhadla bych sama za sebe tolik věcí? To nikdy nezjistím. Pamatuju si, že tam bylo pár věcí které jsem správně odhadla, ale byly tam i nějaké, které mě překvapily. Zvlášť ten konec teda, to jsem fakt nečekala. Celá knížka je tak zvláštně strašidelná, přesně takovým tím dystopickým způsobem, kdy vám běhá mráz po zádech a na jednu stranu si říkáte, hm to je šílený a na stranu druhou si říkáte, hmmm co když ale někdy v budoucnu bude početí normální cestou fakt výjimečné a takhle to bude vypadat? To se mi hodně líbilo, tyhle obavy a strach. Celý ten příběh je navíc ukončený a dostanete víceméně všechny odpovědi, za což jsem byla ráda. Knížka má krátké kapitoly, takže se dobře čte a velmi rychle odsýpá, i přes to, že sazba není úplně nejšťastnější. Autorka tady extrémně dobře zvládla manipulaci, ať už postav nebo i nás jako čtenářů, což opět bylo strašidelné, ale vlastně jsem si to užívala. Největším problémem téhle knížky je za mě ta časová linka. Skáče se tady v době teď a tenkrát, což by samo o sobě nevadilo. Autorka si ale nezvládla úplně pohlídat všechny detaily, takže když se pak snažíte si příběh složit za sebe, jednotlivé události vlastně nenavazují, nebo v té časové rovině nedávají smysl. Nesedí to časově nebo dějově a to mi trochu kazilo dojem z celé knihy. Jinak je totiž vidět že autorka to má velmi dobře vymyšlené, jen tohohle byla škoda. Není to nejlepší dystopie co jsem kdy četla, Shusterman je jen jeden, ale je to dost dobré a rozhodně si to zaslouží více pozornosti.
Medvědí tlama
Liz Hyder
Hm, tohle byla jedna z těch knížek která vás při čtení možná bude bavit, ale pár týdnů po dočtení už si jí moc nebudete pamatovat. Hodně se mi líbil nápad a to prostředí dolů, které je velmi drsné a nepříznivé. To, že příběh vypráví hlavní hrdina, který není moc vzdělaný, takže je na začátku knížky spousta chyb, které mizí postupně s tím, jak se Žabka učí mi přijde boží. Je teda určitě fajn to dopředu vědět a jít do toho s tím, že je to tímhle jiné, jinak vás to může nepříjemně zaskočit. Líbilo se mi i to, jak je tu pojatá ta vzpoura a revoluce a jak se tu pracuje s vírou. Bylo hezky vidět jak moc to může udělat. Na stránce sto přišel obří zvrat, který jsem fakt nečekala a musela jsem ho chvíli rozdýchávat s otevřenou pusou. Wow. Taky se mi líbil samotný konec, na který bylo dost prostoru a přišel mi takový správně hořkosladký. Knížka se sice čte docela rychle, ale ne moc jednoduše, asi hlavně kvůli tomu jak je napsaná. Celý příběh je takový trochu vachrlatý, rozhodně by tady prospělo více prostoru a stránek. Celá knížka je taková velmi jednoduchá a málo komplexní i když se zaobírá zajímavou myšlenkou a pár věcí k zamyšlení tam bylo. Přečtení nelituji, byla to taková fajn dystopie (asi?) ale úplně uchvácená nejsem. Klidně bych si od autorky ale přečetla něco dalšího.
Hvězdy nám nepřály
John Green
S Greenem prostě asi nikdy nebudu mít dobrý vztah. Žádná z jeho knížek kterou napsal sám se mi nelíbila. Hvězdy nám nepřály jsou ale tak profláklé, že jsem si říkala že minimálně ještě ty musím zkusit. A když jsem zjistila že audioknihu namlouvá můj milovaný Matouš Ruml a s ním moje ještě milovanější Veronika Khek Kubařová, šla jsem do audioknihy. A bohužel (pro interprety asi bohudík), ta audio forma byla ta nejlepší věc na celé knize, sns. To bylo TAK KRÁSNĚ namluvené, že jsem měla pocit jak kdybych se v těch hlasech koupala. Ach. Téma rakoviny mi je bohužel docela blízké, ale Greenovy knížky mě prostě očividně nikdy nezvládnou zasáhnout. Nic to se mnou nedělalo, nevyvolalo to ve mně žádné pocity a ani jsem nebrečela a mě není těžké rozplakat. Jo, bylo tam pár hezkých myšlenek a ano, je to napsáno dost jednoduše, což může být i plus i mínus. Ale za mě to prostě není nic extra. Chápu, že před lety možná bylo, ale v kombinaci s tím, jak mi autor nesedí a s tím kolik toho z heavy contemporary mám načteno je tohle prostě nejlépe průměr. Postavy jsem si nijak extra neoblíbila, bylo mi jedno co se s nimi stane. Byla jsem ale ráda, že jsme tady viděli i rodiny hlavních hrdinů, to se moc často neděje. Taky mě docela bavila ta romantika, kdybych mimo tu audio formu měla říct jednu dobrou věc, byla by to asi tahle. Celkově mě to ale prostě trochu nudilo a k příběhu jsem neměla tendence se vracet. Achjo, Greenovy knížky bych fakt ráda milovala, ale prostě se mnou nic nedělají.
Námi to končí
Colleen Hoover
Dloooooouho jsem Colleen odkládala, ale vůbec nebylo proč. Po tolika letech mě k tomu dokopal až film, který jsem si nechtěla nechat vyspoilerovat. A já jsem prostě spokojená. 5* nedávám z toho důvodu, že jsem asi čekala víc drama a násilí, čekala jsem, že mě to víc rozloží, což se úplně nestalo. Taky mi to přišlo trochu moc sluníčkové, ale vlastně se mi líbilo, že to mělo dobrý konec. Autorka ve mně rozhodně zvládla vyvolat pocity a píše tak skvěle, že se mi knížka četla úplně sama. Všechny postavy jsem si oblíbila, Lily asi nejméně, Atlase rozhodně nejvíce. Ale i vedlejší postavy byly super, hlavně teda Alyssa, která mě mile překvapila. Taky se mi líbilo zapojení toho květinářství a hodně cením to, že se autorka zaobírá domácím násilím, protože to je prostě důležité téma. Zpracované to tady bylo podle mě dobře. Líbil se mi i nápad nahých pravd, díky čemuž mi přišlo, že spolu mnohem lépe dokázali komunikovat. Konec byl za mě docela netypický, ale líbil se mi. Epilog bych asi nutně nepotřebovala, ale vzhledem k tomu že je druhý díl, tak mi teď tolik nevadí. Rozhodně jsem ráda, že jsem autorku konečně objevila a pustím se i do jejích dalších knížek.
Jeden z nás je na řadě
Karen M. McManus
Číst po šesti letech volné pokračování série není nejlepší nápad. Naštěstí tu ale postavy z Jeden z nás lže jsou pouze jako vedlejší a na začátku je přehled postav a vztahů mezi nimi, takže se to dalo zvládnout. Jen pozor, předchozí knížku si tady přímo vyspoilerujete. Autorka mi jen potvrdila že její knížky jsou extrémně čtivé, většinu knížky jsem přečetla v rámci jednoho dne, nedalo se odtrhnout. Zároveň jsem si taky potvrdila že YA thrillery mě stále baví, i když to pro mě není tak překvapivé a šokující čtení. Trochu jsem teda po celou dobu knížky měla zmatek v postavách. Pořád se mění vypravěči a tak mi vždycky trvalo než mi naskočilo kdo je kdo a v jaké jsme situaci. Líbí se mi jak mě podobné knížky nutí přemýšlet a pátrat nad viníkem, to si užívám. Zároveň i tady byla lehká romantická linka, nijak důležitá pro příběh, ale takový fajný bonus pro vyplnění stránek a času. Druhá část mi teda přišla výrazně lepší než ta první, hlavně díky tomu, že tam bylo tolik napětí a fakt jsem nad tím musela pořád přemýšlet. Vzhledem ke konci předchozí knížky jsem se bála abych tady taky nebyla zklamaná, ale vůbec. Tenhle pachatel ani nebyl na seznamu mých podezřelých, takže se autorce povedlo mě slušně překvapit. A navíc pak dostaneme i pár stránek kde je vše vysvětleno. Super, moc jsem si to užila a určitě se pustím do dalších autorčiných knížek.
Nezapomeň na mě
Julie Soto
Dlouho jsem nečetla žádnou romantickou komedii a doufala jsem, že tady jednu skvělou dostanu. A tadá, přesně tak se stalo. Elenu Armas zatím nic nepřekonalo, ale kdybych to měla nějak zařadit, asi bych řekla že mě tohle bavilo víc než Ali Hazelwood. Nejbožejší tady bylo to prostředí. Ama je svatební koordinátorka a většina knížky se nejeton točí okolo svateb, ale i se na nich odehrává. To jsem si tak neskutečně užívala, že ani nedokážu vyjádřit jak moc. Stejně tak všechny ty kytičky, které tu máme díky Elliotovi. K tomu mi trochu trvalo, než jsem si našla cestu, je to totiž fakt protivný chlap. Ale to co dělá a jak se to tak krásně všechno propojilo, to bylo nádherné. Stejně tak jsem si užívala i další maličkosti, konkrétně to byla tetování a koblihy, víc pochopíte až si knížku přečtete. Při čtení jsem se několikrát smála nahlas, hlavně teda u scény s arašídy, to bylo boží. Tohle je opravdu romantická komedie jak má být. Hodně jsem ocenila i kapitoly z mužského pohledu, díky nimž jsem mohla trochu lépe Elliota poznat a obecně mě ty kapitoly hodně bavily. Vracíme se díky nim do minulosti a zjišťujeme jak se poznali a to mě moc bavilo. Celá knížka se taky točí kolem queer svatby jedné influencerky, což mě taky velmi bavilo, přišlo mi to takové aktuální a moderní, takže jsem to ocenila. Za mě tady byly suprově zvládnuté i erotické scény, bonusem pak bylo že Elliot nebyl dokonalý, přišlo mi že docela overthinkoval, což jsem ještě u mužských postav neviděla, takže to velmi cením. Za mě teda bohužel v první půlce knížky mě tolik nevzala ta romantická linka, tu jsem si užívala až později. A stejně tak ten přerod z hate na love mi přišel dost rychlý a na sílu, úplně jsem tomu nevěřila. Ale mě obecně tenhle trope už moc nebaví, možná to bude tím. Velmi se mi ale líbil konec a to, že mi přijde, že celá knížka není vůbec klišé. Vždycky když jsem nějaké očekávala nakonec se to nestalo, což mě moc příjemně překvapilo. Postavy se tu vyvíjí, vedlejší postavy jsou super, prostředí funguje... Jo, tohle mě moc bavilo. Škoda jen že ta romantika mě nevzala hned od začátku. I tak ale doporučuji, zvlášť pokud hate to love máte rádi.
Ten, co kráčí se Smrtí
Barb Rýdl
Kdyby nebylo školy, kdo ví, kdy bych se k téhle knížce dostala. Na seminář ohledně dětské literatury jsme měli za úkol napsat esej na určitě téma, já si vybrala smrt v dětské literatuře. A z nějakého důvodu jsem si myslela že tahle knížka bude "dětská" a tak jsem si jí přečetla. A i když mi do toho seznamu nakonec úplně nesedne, stejně jsem si jí moc užila. Celé je to naprosto NÁDHERNĚ udělané, na každé dvoustraně je nějaká ilustrace, což bylo prostě krásné. Předsádky, názvy kapitol, tajemné písmo, ach. Na téhle knížce je kus práce a já moc doufám, že se autorce podaří vydat i další díly. Mimo to grafické zpracování mě ale bavil i příběh jako takový. Nevrlý hlavní hrdina, který je zvědavý a kvůli tomu teď musí žít se Smrtí. Boží. Samotnou mě to v průběhu knížky přimělo se nad smrtí několikrát zamyslet a v něčem mi to svým způsobem dost pomohlo. Líbí se mi, jak to má autorka všechno vymyšlené a moc doufám, že se dozvím ještě další věci, otázek mám spoustu. Ale zároveň tu není úplně otevřený konec, což velmi cením. Knížka ale není jen o smrti, jsou tu i jiné zápletky (třeba detektivní) a vlastně jich je hned několik, což mě moc bavilo, nikdy jsem se totiž nenudila. Několikrát jsem se u toho i zasmála, což byl jen příjemný bonus. Navíc se to díky velmi volné vazbě skvěle čte. V češtině není normou, aby se přímá řeč sázela s vynechanými řádky, takže chápu pokud s tím mají ostatní při čtení problém. Po chvilce si ale zvyknete a já to pak spíše ocenila než cokoli jiného. Líbilo se mi i to, jak autorka využívala ilustrace k tomu, aby nám dovysvětlila nějakou situaci a také to, že ilustrace vždy byly na správném místě. Kolikrát se mi u knížek stalo, že ilustrace byla na jiné stránce a já pak nevěděla k čemu se vztahuje, tady ale byla vždycky přesně tam kde jsem jí potřebovala. Moc krásná knížka, ať už po příběhové nebo vzhledové stránce.
Setkáme se na Venuši
Victoria Vinuesa
Ach, tak tohle bylo krásné. Předpokládala jsem, že by tohle čtení mohlo být pro mě, protože mám podobné příběhy ráda. Nečekala jsem ale, že budu až tak nadšená. I když byla hlavní hrdinka občas trochu moc všeho na mě, tak jsem si jí stejně oblíbila. A Kyle? No tak to byl totální miláček. Ze začátku jsem se trochu bála té romantiky, protože hate to love moc nemusím a tady byl ten hate navíc fakt jako obrovský HATE. Nicméně ono to šlo z hate do friends a pak do love, což já naopak velmi ráda, protože friends to lovers je asi moje nejoblíbenější romantická linka. To pouto, které měli mezi sebou bylo prostě krásné a já si to neskutečně užívala. Navíc k tomu ten roadtrip, dodávka a prostředí Španělska se vším všudy, se španělskými větami, s typickým jídlem... Ach, to byla tak krásná kombinace. Navíc tím, že Mia má omezený datum spotřeby, jak ona říká, se celý příběh nese na takové lehce filozofické vlně, což se mi moc líbilo. Díky tomu mám v knize spoustu lepíků a našla jsem si tam spoustu myšlenek, které jsem si nutně potřebovala zaznačit. Celé to má navíc tak trochu vibe Mamma Mia, protože se Mia (haha Mamma Mia a protagonistka Mia, to je dobrý) snaží najít svojí matku. To je jediná maličkost která mě trochu mrzí, doufala jsem, že se dozvíme něco víc o téhle lince. Vzhledem ale k tomu co jiného jsem v knížce dostala od toho dokážu odhlédnout. Ten konec mě trochu překvapil, a to hned dvakrát. Oči jsem trochu mokré měla, nebudu lhát. V knížce se párkrát vyskytují i deníkové záznamy, to bylo taky moc fajn ozvláštnění. Tahle knížka má prostě tolik maličkostí, které jsou na ní krásné. Třeba Venuši. Nebo deník hlavní hrdinky. Nebo honičku s policisty, španělské jeptišky a podobně. A celé je to navíc takové krásně oddechové a nadějné, i přes to, že má Mia nemocné srdce. Jop, tohle se mi líbilo moc, až mě samotnou překvapuje jak moc. Po delší době zase krásné dojemné čtení, které můžu s klidným srdcem doporučit. #humbook #humbookblogeri #spoluprace
Pusťte světlo do tmavého večera
Jan Kholl
Kdyby nebylo autora, který mi napsal, zda bych si jeho knížku nechtěla přečíst, nejspíš bych vůbec o téhle knížce nevěděla, což je škoda. I přes to, že nakonec z knížky nejsem tak nadšená jak jsem doufala. Myslela jsem si, že pocit že jsem na čtení něčeho moc mladá už nezažiju, ale tady mi to tak trochu připadalo. Kdybych měla knížku nějak rychle shrnout, řekla bych asi, že je to typický život nespokojených lidí po třicítce, což zní takhle hrozně negativně, ale není to tak myšleno. Působilo to na mě ale tak, hlavní hrdinové se tu trochu plácají v životě, ale neříkám že to je špatně. Naopak se mi líbilo že knížka byla taková reálná. Tím, jak je krátká jsem ji přečetla velmi rychle a do příběhu jsem se velmi jednoduše dostala, bavilo mě to číst a odhalovat jak se to všechno propojí. Dost toho teda bylo jasné, aspoň pro mě, ale i tak mě to bavilo. Parta kamarádů je podle mě docela vděčná na psaní a vyprávění a tady to bylo taky moc fajn. Postavy mi sice nepřirostly k srdci nějak extrémně, ale ráda jsem je měla, to zase ne že ne. Jsem ráda, že jsem si tohle dílo přečetla, rozhodně toho nelituji. Jen jsem asi úplně nedostala to co jsem čekala. Pokud si od autora budu chtít přečíst něco dalšího nejspíš tak udělám až za pár let. Aspoň pak budu moct porovnat zda byly moje domněnky správné.
Všechny barvy duhy
* antologie
Moje druhá povídková sbírka, kterou jsem od Yoli četla a opět jsem nadšená. Za mě zatím asi o kousíček vede sbírka Za pět minut zvoní, ale jen kvůli tomu, že mi tam prostě sedlo více povídek a žádná mi nepřišla vyloženě špatná, nehodnotila jsem méně jak 3*. Tady jedna taková byla, pak tu byly právě tři 3* a zbylých sedm povídek jsem hodnotila 4-5* což je za mě super skóre. Nebudu vypichovat za mě nejlepší povídky, hodnocení jsem psala ke každé z nich, ale myslím si, že se to zase moc povedlo a každý si tu najde to svoje. Navíc jsem zase objevila nějaké nové autory, což mě na těch sbírkách prostě baví. Celé je to krásně zpracované, že je radost se na to dívat. Do letního zkouškového tohle byla ideální volba. Na každý den pár stránek, pár minut čtení zaručeno a vydrží vám to na nějakou dobu. Můžu opět doporučit, i když ne všechny povídky jsou top top, ale to je pochopitelné a normální.
Zářící ruiny
Vic James
Číst poslední díl ze série po třech letech od toho druhého není prostě dobrý nápad. Nicméně jsem ráda, že jsem sérii dokončila, tohle byl za mě nejlepší díl. Pořád mám teda stejný problém jako u dvou předcházejících dílů, ale z nějakého důvodu mě tohle bavilo nejvíc. Můj problém spočívá v tom, že i když je tahle série neskutečně zajímavá a plná nápaditých zvratů a troufám si říct že i originálních věcí, není to napsané tak, aby mě to nějak zaujalo. Jsou mi jedno postavy, je mi jedno příběh, je mi jedno jak to dopadne. Tady jsem teda byla ztracená i v tom kdo je kdo, ale to je čistě moje blbost. Autorka vám nic moc neopakuje a prostě počítá s tím, že ty věci víte. V tomhle díle jsem se do toho dokázala aspoň trochu dostat a bylo tam pár věcí které mě zaujaly, včetně třeba konce. Nedostala jsem teda úplně otázky na všechny své odpovědi a s úplným koncem jsem velmi nespokojená, ale to hlavně proto, že nesnáším otevřené konce. Teď absolutně netuším, co se stalo s jednou postavou a štve mě to. Smrti a podobné věci ve mně nedokázaly nic vzbudit, ale bavilo mě to aspoň trochu. Mrzí mě, že tohle nebylo napsané někým jiným tak, abych se do toho zažrala, protože pak bych z toho byla úplně unešená a tohle by mohla být úplně top dystopická série. Takhle je to série s fajn nápadem ale nic moc zpracováním. Zkuste první díl a pokud vás zaujme, pokračujte. Pokud ne, tak se obávám že se v dalších dílech nic nezmění. Přečtení ale nelituji a jsem ráda, že jsem konečně dokončila nějakou sérii.
Opraváři času
Naďa Reviláková
Tohle byla moc milá oddechovka, kterou jsem si fakt užila a navíc jsem jí slupla za jeden den. Knížka je propagována dost tím, že má stejný vibe jako Prašina a já musím souhlasit. Není to tak dobré, ale pořád je to moc super a bavilo mě to, navíc to na mě působilo opravdu stejně. Bavilo mě tady to cestování časem, které dávalo smysl a bylo promyšlené. Byla jsem teda trochu zmatená z hlavních hrdinů, protože jim tu je okolo patnácti let, ale knížka je doporučována 9+ tak nevím. Ale když si to přečte čtenář 9 - 15 let tak by mohl být dost spokojený. Miluju různé záhady, přemýšlení a šifry, a to všechno tady bylo. Dokonce je na konci knížky i šifra pro čtenáře, prostě boží! Navíc tady jsou důležité i knížky a konkrétně i Karel Čapek, což mě velmi překvapilo a zároveň mě to velmi bavilo. Druhá polovina knížky za mě teda byla dost rychlý průlet spousty zvratů, možná by jí neuškodilo pár stránek navíc. Celé je to taky velmi jednoduše napsané, ale to není úplně výtka vzhledem k cílovce a žánru. Knížka je navíc taky krásně graficky provedená, ilustrace, které jsou nápadité a sedí k příběhu, ořízka, prostě všechno. Tohle jsem si fakt moc užila a rozhodně můžu doporučit, ať už pro mladší čtenáře tak pro ty starší pro odpočinek. Jen si to možná přečtěte před Prašinou, to by byl za mě ideální postup.
Kdyby zůstal se mnou
Laura Nowlin
(SPOILER) Na tohle dílo jsem se velmi těšila, ale po dočtení nemůžu říct, že by moje očekávání byla uspokojena. Achjo. Na začátek by asi bylo fajn říct, že v originálu tahle knížka vyšla v roce 2013. Takže je pochopitelné, že vypadá tak jak vypadá a že jsou v ní určitá klišé. To jí za mě ale bohužel neomlouvá, i starší knížky ve mně totiž dokáží vyvolat emoce, narozdíl od téhle. Tady to ve mně prostě nic nevyvolalo, maximálně tak otázky a zmatení. Hodně mi vadilo, jak to bylo předvídatelné, prakticky všechno, co se tu stalo jsem prostě čekala. Tím pádem mě nepohánělo ani to, abych věděla co se stane, protože to jsem tak jako tak věděla. Většinu klišé v knížkách zvládám, ale jestli je něco co fakt nemám ráda, tak to je těhotenství. Tady bylo fajn že to na konci dodalo aspoň nějakou naději, ale zároveň prostě ne. Nemám tohle ráda, děsně mi to vadí, zvlášť to, jak to bylo podané tady. Haló? Však viděli co se stalo jejich kamarádce, tak proč se chovali úplně stejně? Ugh. Stejně tak mi děsně vadilo jak se tady řešil sex a jak se o něm komunikovalo. Pardon, ale poblít se bolestí fakt není normální a už vůbec ne to, že by se to někomu mělo líbit a měl by s tím být ok. Panebože, tohle když bych si přečetla ve třinácti tak si z toho odnesu buď to, že nikdy nechci mít sex, nebo to, že ho chci hned teď, včetně následků. Cením ty témata, která tady autorka řeší, jako jsou deprese, rozvod, a celkově to přátelství/láska prolnuté celou knihou. Ale na mě to prostě nepůsobilo vůbec nijak a už vůbec ne heavy. Autumn jsem si taky neoblíbila, zato Finn byl moc fajn, to je jeden z důvodů proč bych si přečetla pokračování, které je z jeho pohledu. Konec byl za mě taky velmi "špatný". Buď jsem doufala že to dopadne fakt špatně a bylo by to aspoň originální, nebo že tam nebude obří klišé. Nestalo se ani jedno, což na jednu stranu chápu, na druhou stranu mi to přineslo jen další zklamání a povzdech. Nemyslím si, že to je úplně špatná knížka, ale taky mi nepřijde že by byla ideální pro cílovku. Musím tomu ale nechat to, že díky tomu jak je to napsané a jak krátké kapitoly to má jsem se do toho fakt zažrala. Pořád jsem chtěla číst dál a dál, i když příběh samotný mě nepoháněl. Takže jako tahač ze čtecích krizí je tohle super. Pokud už máte načteno, nic nového vám to nedá, pokud jste cílovka, znám lepší díla (Pět kroků od sebe, Zlomky nekonečna, Říkej tomu, jak chceš, Až půjdeš, vezmi mě s sebou...). Jestli vás tohle ale zajímá, zkusit to můžete, úplně špatné to není. Že bych ale pochopila ten hype, to taky úplně říct nemůžu.
Už zase skáču přes kaluže
Alan Marshall
Tak bohužel musím říct, že tohle bylo zklamání. Těšila jsem se na dojemný příběh o klukovi, který má obrnu, ale ten jsem moc nedostala. Na začátku příběhu je malý Alan sice v nemocnici, kde se jeho stav tak nějak řeší, ale pořád mi přišlo, že se to více věnovalo lidem okolo něho a jejich příběhům. Obecně tam bylo spoustu příběhů random lidí, kteří mě prostě nezajímali a nechápala jsem, proč tam jsou a jaký mají dopad na příběh. Celé to bylo zasazené do westernového prostředí, což bylo zajímavé, ale neutáhne to celou knížku. Bylo to zajímavé, ale nebylo tam zase natolik, aby se na tom dalo úplně stavět. Po celou dobu tu jsou důležití koně a ježdění na nich, což bylo fajn, ale opět to nebylo tak velkou součástí. Tou největší byly prostě random příběhy, které mi moc nedávaly smysl. Celá Alanova rodina mi přišla taková moc nezapojená a nevím, prostě to na mě nezapůsobilo tak, jak jsem doufala. Bylo to celé i velmi zvláštně vyprávěné, nedokážu popsat jak a v čem, ale prostě mi to nesedlo. Celé to bylo takové zvláštní, ale ne v dobrém slova smyslu. Navíc jsem to četla až moc dlouho na to, jak dlouhá tahle knížka je. Bohužel je za mě toto zklamání, čímž ale rozhodně nezlehčuju autorovy zkušenosti. Jen jsem asi doufala že se něco víc dozvím o nemoci, o které jsem toho do teď moc nevěděla, což se nestalo.
Úlomky žuly
Teréza Nováková
Úlomky žuly jsou rozhodně jedna z těch lepších věci, které jsem v rámci četby na zkoušku z literatury devatenáctého století četla. Sice jsem se u toho sekla na několik týdnů, číst mě to moc nebavilo, ani to neubíhalo, ale líbilo se mi jak to bylo napsané a čemu se to věnovalo. Mám prostě ráda taková drastičtější a realističtější témata, což tady přesně bylo. Život na vesnici, to jak umí být nemilosrdný, láska, rodina, to vše tu je rozděleno do několika povídek. Já jsem teda vůbec netušila, že je tu více příběhů, což mě zprvu zarazilo, ale potom jsem za to byla ráda. Rozhodně to bylo lepší než se celou dobu věnovat jednomu příběhu. Žádná z postav mi teda nijak extrémně nepřirostla k srdci a měla jsem dost problém s tou mluvou, ale čím déle jsem to četla, tím více jsem si zvykla. Navíc na konci je slovníček, což by teda bylo fajn vědět dříve než když jsem knihu dočítala. Chápu, proč je tohle vydání tak připravené a ty slova tam taková jsou, ostatně, na konci je to všechno osvětlené. Pořád mi to ale dělalo problém a hůře se mi to kvůli tomu četlo. Rozhodně mě ale autorka jako taková zaujala a nebudu se bránit tomu, přečíst si od ní něco dalšího.
Hniloba v kořenech
Theo Addair (p)
MILUJU THEA ADDAIRA. Tohle bylo dlouho jediné dílo, které mi od něj zbývalo přečíst a konečně jsem tak udělala. A nevím co budu dělat, když mě teď už nečeká žádná další jeho kniha. Trochu se po autorovi slehla zem, ale já moc doufám, že od něj zase něco vyjde. I přes to, že tohle je to nejslabší, co jsem od autora četla, tak jsem si to pořád užila. Nejsem úplně fanoušek fantasy a právě proto mi Theovy fantasy knížky tak moc vyhovují. Je tady totiž svět, který není náš tak jak ho známe, ale zároveň se v něm řeší věci, které náš svět někdy až moc odráží. Tady konkrétně se řeší hodně rasová otázka a vydědění lidí ze společnosti kvůli tomu, že nejsou ta jedna nadřazená skupina. Zároveň s tím se tu pojí spousta tajemství a záhady, otázky na které dostaneme odpovědi až časem a to mě moc bavilo. Jak jsme to postupně rozplétali a dozvídali se kdy se co jak stalo, to bylo super. Je to takový mix fantasy a detektivky, je tu ale i romantická linka, důležité je tu i přátelství a do toho je to občas i vtipné. Celé je to moc hezky zpracované i po grafické stránce, zvlášť na začátku jsou různé dobové dokumenty a podobně. Osobně jsem teda byla občas trochu zmatená, protože mi přišlo, že některé situace nebyly vysvětleny úplně dostatečně. Třeba ta záležitost ohledně Kimpa. Dost dlouho mi trvalo než jsem pochopila, že to je definitivní, pořád jsem žila v tom, že to jen hrál. Některé věci mi nepřišly úplně dovysvětlené, ale kompenzovaly to postavy, které mě bavily a různé existencionální otázky, které autor v průběhu celého příběhu pokládá. Navíc se to skvěle čte, jak už je u autora zvykem. Byly tam i překvapivé události, ne že bych zůstala úplně s pusou dokořán, ale párkrát jsem byla rozhodně překvapená. Není to jeho nejlepší dílo, takže pokud autora chcete objevit začněte buď s Oskeruší nebo s Muffinem, ale pokud už ho máte načteného s ptáte se, jestli tohle stojí za to, tak ano. Dostanete to, na co jste od autora zvyklí. Poslední věc kterou musím zmínit je anotace, která je zbytečně moc dlouhá, takže vám toho prozradí až moc. Doporučuji ji tedy před samotným příběhem nečíst.
