My proti vám
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537430/bmid_my-proti-vam-662fc47b31d1e.jpg
5
1424
1424
Medvědín / Medveďovce série
< 2. díl >
Bude to něčí vina! Po událostech, jež otřásly Medvědínem na sklonku zimy, tráví nejlepší kamarádky Maya a Ana léto na odlehlém ostrově a snaží se nechat všechno za sebou. Jenže řevnivost mezi jejich a sousedním městem přerůstá v zuřivý boj o peníze a moc, který vypukne naplno při střetu obou hokejových klubů. Když pak vyjde najevo tajemství jistého mladého hráče, musí celá obec ukázat, zač vlastně stojí, protože vztahy mezi lidmi mohou být na maloměstě obzvlášť ničivé. Násilí však lze čelit oddaností, přátelstvím i láskou. Pokračování audioknihy Medvědín „Pavel Soukup drží takový rytmus, aby stále fungovala Backmanova lehkost vyprávění, kdy děj plyne bez zádrhelů, současně ale nikam nespěchá. Pracuje s odmlkami, vypomáhá si, citlivě, i s řečovými gesty, která od sebe odlišují jednotlivé aktéry.“ - naposlech.cz Audiokniha (P) & © OneHotBook, 2017. Všechna práva vyhrazena. Fredrik Backman (1981) Pochází ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky do švédských novin a na svůj blog. Jeho prvního románu Muž jménem Ove (2012; česky Host, 2014) se jen ve Švédsku prodalo přes sedm set tisíc výtisků a práva byla prodána do třiceti zemí. Na jeho základě také vznikl v roce 2015 stejnojmenný film, který získal nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný snímek – chystá se také americký remake s Tomem Hanksem v hlavní roli. Po úspěšné prvotině napsal autor další knihy, které česky vycházejí v nakladatelství Host: Co by můj syn měl vědět o světě (2017), Babička pozdravuje a omlouvá se (2015), Tady byla Britt-Marie (2016), Medvědín (2017), A každé ráno je cesta domů delší a delší (2018), My proti vám (2018). Všechny už mají také svoji audiopodobu. Pavel Soukup (1948) Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově a poté úspěšně absolvoval DAMU. Po studiu působil v oblastních divadlech, později se vrátil do Prahy, kde hrál v Městských divadlech pražských, především v Divadle ABC, a stal se členem souboru Hudebního divadla v Karlíně. Známý je i z televizních obrazovek, kde se objevil v množství filmů, pohádek a seriálů. Ještě známější je ovšem jeho hlas – namluvil komentář k mnoha dokumentům a byl několikrát oceněn za mistrovství v dabingu.... celý text
Přidat komentář
Začátek knihy měl pro mě pomalejší tempo. Ale, když se na scéně objevil Vidar, tak mě to vtáhlo do děje. Byla tam spousta krásných životních pravd. Konec byl a zároveň nebyl překvapivý. Víme, co se stane, to je několikrát zopakováno, ale nevíme jak se to stane. Přes to je to knížka, která mě chytla za srdce. Děkuji.
"Tohle s námi smrt dělá, je jako telefonní rozhovor, teprve když to položíme, uvědomíme si, co všechno jsme měli říct. ale teď už se na druhém konci linky ozývá jen záznamník se spoustou vzpomínek, úlomky hlasu, který slábne."
"Smutek je jaké dravé zvíře, které nás odtáhne tak daleko do tmy, až získáme dojem, že už nikdy nenajdeme cestu zpět. Že už se nikdy nebudeme smát. Bolí to neuvěřitelně moc a my nevíme, jestli to někdy přejde nebo jestli si jen zvykneme."
Strasne zklamani. To neustale opakovani vseho. Cteni bylo utrpeni, konec vysvobozeni. Mozna to neustale meldovani dokola a predkladani hypotez ma davat kmize osobitost, mě to nudilo a frustrovalo a dohanelo k odkladani. Cetla jsem to nekolik mesicu. Hruza.
Jedine Benji to kompenzoval.
3,5*/5* Po poslechnutí Medvědína jsem si musela dát na pár měsíců pauzu, protože ten mě dosti rozložil. Nečekala jsem, že se v něm bude probírat takové téma a bála jsem se, že se to bude řešit ještě i v pokračování. Na jednu stranu se to tu trochu rozebíralo, na stranu druhou to byly spíše flashbacky, takže psychicky pro mě poslech druhého dílu byl mnohem příjemnější. Jinak ale musím říct že mě dvojka rozhodně nezaujala tolik jako Medvědín samotný. Nebylo to rozhodně špatné, ale přišlo mi to docela dlouhé, trochu snažící se napodobit jedničku, ale ne úplně funkčně. Možná to teda bylo způsobené i tím, že jsem to poslouchala při práci a asi jsem se na to nesoustředila tak dobře jak jsem si původně myslela. Tohle je totiž knížka, ve které je tolik myšlenek, pocitů, metafor a vět, které bych si tak ráda zaznačila, abych se k nim mohla vracet. Nebo si je jen poslechla víckrát, abych je mohla opravdu procítit. Nevím, jestli to u jedničky tolik nebylo, nebo jsem to nevnímala, protože mě tak skolilo to téma, ale tady jsem to cítila fakt hodně. Dokonce jsem v průběhu poslechu začala uvažovat, že tohle je spíš knížka ideální na čtení, než na poslech. Což teda rozhodně není výtka k tomu, jak je to namluvené, protože to byl skvost. Pavel Soukup opět provedl úžasnou práci, miluju to, jak pracuje s hlasem a poslouchat to byla slast. Hudební přechody mi nevadily, po audio formě jsem absolutně spokojená. Po příběhové vlastně taky, líbilo se mi, že jsme tu řešili zase jiná témata a líbil se mi ten rozklad postav zevnitř, který autor tak dobře umí. Dokonce jsem se dočkala i pár překvapivých věcí v ději, což bylo příjemné překvapení. Byla jsem ráda, že jsem se mohla opět vidět s postavami, které jsem už znala a zároveň poznat nějaké postavy nové. Nebyla jsem z toho ale tak nadšená jako z té jedničky. Trojku si ale poslechnu tak jako tak, i když nebudu lhát, docela se bojím té délky, tak uvidíme. Jsem ale rozhodně ráda že jsem autora konečně objevila, protože za to jeho knihy rozhodně stojí.
Fredrik Backman ve mně opět dokázal probudit neskutečnou škálu pocitů. Jeho příběhy mají jednoduše vše a toto dílo nebylo výjimkou. Pokračování emotivního románu Medvědín se povedlo snad ještě více. Autor mi umožnil postavy poznat naprosto do hloubky a pak uhodil dýkou do srdce. Přiznám, že posledních pár stránek už jsem jenom brečela. Jako vypravěč je vševědoucí a dokáže brilantně navodit atmosféru, nahlédnout do nitra hlavních hrdinů či se vší surovostí přidat tragické prvky. Ačkoli nejsem fanouškem hokeje, ani žádného jiného sportu, městečko Medvědín i samotný klub mě naprosto uchvátily. Těším se, až si přečtu završení této trilogie a mám velmi vysoké očekávání.
,,Kluci na světlo nikdy myslet nemusejí, to v jejich životech není problém. Když se tmy bojí kluci, bojí se strašidel a příšer, když se tmy bojí holky, bojí se kluků.“
Pokračování Medvědína, mě se tedy více líbil první díl, ale opět perfektně vylíčené postavy, atmosféra. Nevím, jestli se pustím do třetího dílu.
Pokračovat po prvním dílu je pro autora asi taková samozřejmost a lehkost, jako je pro nás dýchání. Opět skvěle a barvitě vykreslil všechny osoby a jejich radosti i strasti. Ano, v tomto díle je více zlomyslnosti a násilí, ale to život v těchto rozličných (hokejových) městech přináší. Když jde však o život, dokáží najít společnou řeč a podat pomocnou ruku.
Co všechno se zde stalo a přihodilo? Je toho hodně a člověk opět hltá každé slovo a těší se, co přijde dál.
A další díl už čeká a já se těším.
Příběh byl trošku o sportu, o politickém a intrikářském zákulisí sportu a hlavně o lidské povaze.
Velmi se mi líbilo, jak na konci kapitoly dokázal autor čtenáře napnout a vysvětlení přišlo až v průběhu další kapitoly, takže mě to nudilo číst stále dál a dál.
Další skvětlý Backman. Chvíli se člověk u čtení spokojeně usmívá, chvíli má slzy na krajíčku. Autor dává spousty náznaků, které ale nakonec mohou dopadnout jinak než by se v první chvíli mohlo zdát. Mám moc ráda Backmanův styl psaní.
„Viděli jste někdy padnout město? To naše padlo. Viděli jste někdy město povstat? To naše povstalo.“
„Za spoustu let možná nebudeme vědět, jak tenhle příběh nazvat. Budeme říkat, že to byl příběh o násilí. O nenávisti. O protikladech a odlišnostech a městech, která se vzájemně cupovala na kousky. Ale nebude to tak docela pravda.“
„Tohle bylo vyprávění o zimních stadionech a o všech srdcích, která kolem nich tlučou. O lidech a sportu a o tom, jak se obojí občas vzájemně drží. Někdo se zamiloval, někdo klesl na dno, prožili jsme nejlepší i nejhorší dny svých životů. Medvědín jásal, ale taky hořel.“
Medvědín hořel a mě tečou slzy. Ach - zase ty emoce! Ale ono to bez nich u knih pana Backmana prostě nejde. Medvědín je moje srdcovka. A My proti Vám je hned v závěsu! Je to příběh o malém městečku tam někde v lesích.
Příběh o tom, co se stalo poté od jara do zimy. A také o tom, jak to vypadá, když se začne politika míchat do sportu. Koho se pak máme víc bát? Chuligánů s tetováním nebo chuligánů s kravatou? A co když jeden obdivovaný hráč má jedno velké tajemství - tajemství, které se neslučuje s hokejem?
Je to fascinující příběh o hokeji a přitom je hokej jeho vedlejší součástí. Je to hlavně příběh o lidech - o přátelství, o rodičovství, o nenávisti, o žárlivosti, o lásce, a o odpovědnosti. A o spoustě dalších a dalších věcí… A také je to příběh o Jinakosti. Je to příběh o nich a zároveň o Nás Všech!
"Hokejky. Dvě branky. Dva týmy."
Pozn. Já se sem vrátila po skoro šesti letech - jednalo se o re-reading, abych se nyní mohla pustit do třetího závěrečného dílu: do Vítězů.
(SPOILER)
Vracíme se do Medvědína, tentokrát se ale dostáváme od přímého zaměření na hokejovou kulturu k řešení politických intrik a socioekonomické situace obyvatel měst.
Měla jsem obavy jak mi bude sedět pokračování a ty se bohužel naplnily, mám totiž pocit, že veškerá moudra a filozofování se už tak nějak vyčerpala v prvním díle - lidé jsou komplexní, situace nejsou černobílé, rodiče milují děti, děti milují rodiče, hokej je skvělý ale i krutý a to vše přináší oběti apod., to co jsem dokázala přijmout jako součástí stylu vypravování v knize první se docela stává parodií sebe sama. Ten vševědoucí, přemoudřelý a spoilery milující vypravěč mi tady už prostě vůbec neseděl. A pokud jste měli pocit, že se v první knize vše opakuje a děj plyne pomalu, tak to se nedá vůbec srovnávat s tím, co se děje tady.
Docela mě to mrzí, protože první díl ve mně i přes všechny mé námitky probudil náklonost k postavám, ale tady už se vše hrozně bije a nové postavy dle mého nic moc nepřinesly.
Tenhle díl se mi líbil ještě víc než první. Skvěle vykreslené myšlení homofobního města a vypočítavého politika. Ze všech postav nejvíc se mi i v tomto díle líbili Kanec a Bobo. Jsou prostě top.
"Když prvně uslyšíte své dítě plakat, rázem se proměníte v jeho majetek. Od té chvíle patříte jenom tomu stvořeníčku."
Vyposlechnuto jako audio.
Pokracovani Medvedinu, musim rict, ze jsem se bala, ze latka pujde dolu, ale pan Backman to dokazal udrzet. Nadnerny pribeh, nahled na dalsi spolecenske dogma. Ted uz jsem cekala, ze neco takove bude. Skvěle popsané smysleni jednotlivců i cele společnosti. Neskutečné, jak skvěle to umí. Uz teď se těším na poslední dil. Ted uz se nebojím, ze to bude upadat ....
Protože je knížka pokračování, tušil jsem předem dějové obrysy. I přes to mě kniha dokázala překvapit a hlavně zaujmout. Po počáteční "rekapitulační" části jsem knihu přečetl jedním dechem. Autor opět vykreslil jednotlivé postavy knihy tak, že jsem s nimi prožíval všechny události. Za mě Kniha s velkým K.
Prvních 300 stran je o bolesti, utrpení, depresi a ztrátě motivace. Pokud by vám to nebylo jasné, tak to pro jistotu autor opakovaně zdůrazní. Aneb vítejte v Medvědíně, kde má téměř každý obyvatel nějaký závažný problém - s alkoholem, násilím, šikanou, sebevědomím, atd. Je obtížné si najít nějakého hrdinu, se kterým byste se ztotožnili.
Pokud po úvodních 300 stránkách knížku nehodíte do popelnice, tak naráz všechny hlavní postavy dostanou naději a začnou se vymaňovat z mizérie. Bohužel jsou to už jen velmi zkratkovité črty. 300 stran čtete o tom, jak někdo někoho např. nenávidí za to že je homosexuál a po tomto 300 stránkovém "bičování" v jednom odstavci autor konstatuje, že nakonec si spolu dali pivo v Kožichu a bylo to pro všechny v pohodě.
Je to zvláštně napsaná kniha, která klade důraz na negativní emoce. Naději a víru v lidství dávkuje jen po mikro kapkách. Pro mě je tato kniha namíchaná z naprosto špatných poměrů ingrediencí.
Kniha My proti vám by klidně mohla být biblí vyznavačů Emo subkultury. Pokud máte deprese, tak tohle je kniha, která vám pomůže přes pomyslný okraj propasti. Posledních 100 stran textu už výsledný dojem napraví jen trochu (za to jsou ty 2 hvězdy)
Ani pokračování příběhu města a hokejového klubu Medvědína se sousedním městem a HC Hed se mi nečetlo lehce. Bylo ale opět perfektně napsané. A také byly dokonale rozkryty kroky populistického politika Richarda Thea, který dokázal pro svůj prospěch rozdmýchat nejtemnější vlastnosti zúčastněných. Jednoduchá hesla jsou vždy líbivá. Bohužel takovou knížku si patrně nepřečtou ti, kterým by mohla pomoci otevřít oči. Dávám všechny hvězdy a brzy se pustím do posledního dílu trilogie.
Vracíme se zpět do Medvědína, kde autor dále rozebírá to, co se stalo v předchozím díle a ještě více se zaměřuje na psychologickou stránku postav. Seznamujeme se zde i s novými postavami, které mi padly do oka. Například nová trenérka Medvědů.
Závěr nebyl nijak šokující, to co se dělo a stalo bylo lehce předvídatelné. Každopádně to knize nijak neuškodilo. I tak mě kniha psychicky vyčerpala a jsem ráda, že ji mám za sebou.
Audiokniha se poslouchala velmi dobře. Pavel Soukup má skvělý hlas, takže jsem byla maximálně spokojená jak já, tak i moje uši.
Tři hvězdičky dávám proto, že to nebyla žádná top záležitost, ale takový slušný průměr, který si určitě najde své čtenáře. Pokud jste četli první díl a ještě jste se ke druhému dílu neodhodlali, tak směle do toho. Sice o nic nepřijdete, když jej vynecháte, ale bylo fajn se dozvědět, jak to s postavami bylo dál. :)
Lepší, dramatičtější než Medvědín. Na druhou stranu až plánovitě ždímající emoce. A hokejově to taky moc neštimuje. Ale četlo se to teda parádně. Prásk. A třetí část si ujít nenechám. Prásk. Prásk. Prásk.
Štítky knihy
přátelství homosexualita švédská literatura dospívání rodičovství lední hokej severská literatura maloměsto LGBT, queer, LGBT+
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Absolutně úžasná kniha. Kam se hrabou všechny detektivky a thrillery, tohle je totální napětí. Nechápu, jak to autor dělá, ale takovýto čtenářský zážitek je naprosto výjimečný.