Vítězové
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509589/bmid_vitezove-u5N-509589.png
5
562
562
Medvědín / Medveďovce série
< 3. díl
Vyvrcholení trilogie z hokejového městečka Medvědín. Od událostí, o nichž nikdo nechce mluvit, uběhly dva roky. Všichni se snažíme posunout dál, jenže cosi v této krajině to člověku nikdy úplně nedovolí. Jsme město se smutkem v srdci a násilí tady visí ve vzduchu, máme rádi pohádky s dobrým koncem, ale vlastně jsme asi tušili, že tahle mezi ně nepatří. Tentokrát to začíná vichřicí a končí střelbou. Někdo, kdo byl dlouho pryč, se vrací domů. Někdo nás opouští navždy. Někdo se zamiluje, někdo sní o NHL a někdo o pomstě. Někdo usíná vedle své nejlepší kamarádky, někdo se pokouší zachránit manželství a někdo se snaží ochránit své děti. Někdo nenávidí, někdo bojuje, někdo popadne zbraň a zamíří ke stadionu. Ne všichni, za něž jsme bojovali, se dočkají šťastného konce a ne všichni, které milujeme, zestárnou.... celý text
Přidat komentář
Zpočátku docela zdlouhavé, naštěstí v třetině děj dostal větší spád a nyní už vím, jak všichni v Medvědíně dopadli. Každopádně zůstává, že je to malinko jiný Backman než např. v Muži jménem Ove.
Ve třetím dílu jsem konečně autorovi přišla na chuť a čtenářsky jsme se skamarádili. Bylo to náročné, ale stálo za to. Celou sérii mohu jen doporučit.
F. Backman, pro mě to je od první jeho přečtené knihy pan spisovatel s velkým P. Jeho knihy mají hloubku, člověk se nad nimi hluboce zamyslí a spousta věcí mu tak nějak docvakne/doteče a dostaví se s tím takové to pochopení další části světa či chování lidí. Jeho knihy mám opravdu ráda. Těšila jsem se, jak závěrečný díl vychválím do nebes, ale nemůžu to udělat. Lhala bych sobě, jemu i ostatním. Udělím mu průměr - 3 z 5 hvězdiček. Víc dát nedokážu. Proč? Kdyby Medvědín uzavřel druhým dílem, byla bych naprosto spokojená. Nechápejte mě špatně. Kniha se mi četla výborně a má v sobě obrovské poselství, ale i tak mi přijde, že je tam děj už značně našroubovaný a klidně to mohlo skončit ve dvojce a mohl si tak odpustit vraždění mých milovaných postav, které mi přirostly k srdci. Nebo spíš postavy... kdo četl, nejspíš ví, o kom mluvím. Ostatním nehodlám napovídat. Achjo, to hodnocení mě samotnou mrzí, ale jinak nemůžu.
(SPOILER)
Konečně jsem se dostala k završení mé oblíbené série Medvědín!
"Každý člověk, o němž vyprávíme, každá pohádka, kterou uslyšíte, to všechno vede k ní. Tady končí příběhy všech ostatních. Tady začíná její.
To ona je totiž medvěd. Medvěd z Medvědína!
Jednou si díky ní budeme opět připadat jako vítězové.“
Bylo to dlouhý, bylo to vleklý, ale bylo to i neskutečný.
Bylo to uslzené, dojemné, ale také zábavné.
Bylo to jiné, a přesto pořád stejně Backmanovské.
Bylo to zdlouhavé, ale i tak to bylo dech beroucí.
Bylo to zamotané, ale nakonec všechno do sebe zapadlo jako puzzle.
A pokud by vám během čtení přišlo, že je v příběhu něco zbytečné a navíc, tak v konečném celku si uvědomíte, že by to bez toho nebylo ono.
Ale proč se muselo stát to co se stalo? Proč se tento příběh neukončil o sto stránek dříve? Možná proto, abychom pochopili, že nežijeme v pohádkách a ani lidé z Medvědína v nich nežijí.
„Jsme lidé, kteří vyprávějí příběhy, pomocí pohádek se snažíme zasadit to, co prožíváme, do širšího rámce a vysvětlit tak, za co bojujeme, neboť doufáme, že tím omluvíme vše, co jsme natropili.
Pohádky v nás však odhalují to nejlepší i nejhorší.
„Co víc je život nežli okamžiky? Co víc je smích než drobné vítězství nad smutkem? Vteřina, jedna jediná vteřina, kdy v nás není všechno rozbité.“
Copak tohle lze číst bez emocí?
Copak tohle lze číst bez toho, aby jste měli po dočtení srdce na cucky a tváře mokré a slané?
Copak lze to město někde v lesích, kde to voní po třešních, nemilovat?
Copak lze nemilovat Benjiho, Boba, Amata?
Nebo copak lze se nevcítit do Mayi, Any, Miry, Tess, Hannah, a Adri?
Alicie?
Copak to lze?
Když po dočtení si přejete být jako ony!
Být medvěd z Medvědína?!…
Skvělé završení trilogie. Jak to dopadne s jednotlivými hrdiny bylo naznačeno už v prvním díle, ale ten příběh, který vedl k naznačenému konci, byl fantastický. Psala jsem to už minulých dvou knihách, kdyby nebylo Kance a Boba, nebylo by to ono. V téhle knize k nim přidávám ještě Anu, Adri, Mayu a Amata... Jedou se k celé sérii vrátím.
"Lžeme si do kapsy, že své milované umíme ochránit, protože kdybychom si připustili pravdu, nikdy bychom je nespustli z očí."
Byla jsem upřímně překvapená, když jsem zjistila, že vyjde 3. díl Medvědína. Druhý díl měl sice otevřený konec, některé příběhy však autor uzavřel tím, že nám dovolil nahlédnout do budoucnosti, jiné příběhy by si právě ten otevřený konec a naději zasloužily, snad ani nebylo třeba je uzavírat. Před otevřením knihy jsem si znovu připomněla předchozí díly, abych se znovu ocitla v Medvědíně a znovu se vcítila do všech postav. Tenhle díl byl podle mě, a nerada to píšu, nejslabší. Dlouho jsem se nemohla začíst a přišlo mi, že autor rozepsal příliš mnoho příběhů, zaměřil se na příliš mnoho postav. Ale nechci, aby můj komentář vyzněl negativně. Druhou půlku knihy jsem přečetla snad najednou, přestože jsem tušila, co se stane, doufala jsem, že jsem si náznaky jen špatně vyložila. Postavy jsem milovala úplně stejně, chápala jsem je, často jsem jim ale taky nadávala a vím, že na ten jeden přátelský hokejový zápas budu dlouho vzpomínat, protože tam byli tak šťastní.
Backmana mám ráda, ale přijde mi, že touhle sérií ztratil momentum. Bohužel se tady sešlo příliš elementů, které mi při čtení vadí: počínaje autorovým sebevykradačským grafomanstvím, kdy by minimálně prvních 200 stran zasloužilo pořádně proškrtat, přes šablonovité zobrazování žen, především matek, po neustálé podsouvání spoilerů věcí budoucích. Jak mám být napjatá, když celou dobu vím, jak to skončí, kdo a co jak udělá? K čemu to je? Celé to wow kolem jeho knih tady tak nějak splasklo a zůstala spíš pachuť. Škoda, škoda.
Specifický styl psaní Fredrika Backmana mi přijde důvěrně známý. Mám ráda jeho moudra, tady osvětlující každý jednotlivý krok medvědínských a hedských postav, i když tentokrát mi chvílemi evokovala pohádky ovčí babičky. I emoce balancující na hraně patosu nicméně chápu jako známý backmanovský kolorit. Pro to všechno přece čtu Backmana… Vítězové, na rozdíl od My proti vám, je pak kniha o návratech, setkávání, o naději. Ideová a citová vyhraněnost proti sobě stojících hokejových klubů a měst Medvědína a Hedu, postoupila do závěrečné fáze, drama vrcholí a přichází katarze... Jakkoli to tak zprvu nevypadá, z mého pohledu v této poslední části Backman nakonec zvedl nohu z plynu, a i věci z podstaty zlé, jako neúspěch a smrt, dokáže autor zúročit a přetavit v dobro, nebo aspoň jeho nástin. V každém případě vše v hokejovém městečku Medvědíně má svou příčinu i následek, to dobré i to zlé.
Doporuciji k precteni. Za me je to skvela kniha, ktera vas vtahne do deje a udrzi vasi pozornost, i kdyz ma mnoho stranek . Na konci si radeji vemte kapesnik do kapsy - bude potreba. Ja ji docitala na lavicce v parku a kolemjdouci se divali dost zmatene, kdyz me videli plakat nad knihou (asi se to moc casto nedeje).
Myslim, ze se zase vratim k prvnimu dilu a dam si to cele jeste jednou :-)
Přelouskala jsem knihu pěkně rychle, zažila jsem všechny pocity a moc se mi líbila. Prostě někdy má mít kniha více stran, aby příběh dával smysl a chytnul na srdce. Na autorův styl psaní jsem si už asi zvykla a už mě tak “nedostával, přitom byl pořád skvělý. A kdybych měla hodnotit zpětně - 1. díl Medvědím 85 %, 2. díl My proti Vám 95 % a 3. díl Vítězové 80 %. Aspoň dle mých pocitů. Budu vyhlížet, co autor napíše dál, této trilogii tleskám.
Naprosto souhlasím s komentářem Pernice níže. Pro mě byla taktéž první polovina zdlouhavá, opakování předešlého, zato druhá polovina knihy mě opět "chytla", "bydlela" jsem v Medvědíně a prožívala vše s ostatními. Budou mi chybět... Backman prostě umí a já se musím porozhlédnout po jeho dalších knihách.
Tak jak me první dil nadchnul, druhy absolutně odzbrojil, tak trati dil me asi pekelný zklamal. Látka byla holt vysoko posazena.
Za mě nejslabší z celé trilogie, myslím, že zkrácení o polovinu by tomu prospělo. Místy se mi už styl Backamanova stylu psaní zajídal.
Nestydím se o sobě napsat, že jsem fanynkou Backmanova stylu psaní. Miluju, jak miluje své postavy, stejně tak jako jeho empatii a cit, se kterým o nich píše.
Na začátku závěrečného dílu trilogie jsem byla ovšem trochu otrávená omíláním téhož (vztah Miry a Petera, snaha o navedení čtenáře k jistému očekávání, které se vyvine "překvapivým" směrem). Nicméně jak se příběh a s ním i postavy posouvaly dál, opět jsem tomu podlehla. Naše knihkupkyně o Backmanovi říká, že je "sladkobolnej" - no, je. Backman ve svých textech nešetří emocemi, tady tryskají doslova z každé stránky... A proti tomu já vůbec nejsem imunní, takže poslední stránky jsem dočítala s orosenejma očima.
Vítězové jsou příběh města, kde i ta zdánlivě nejobyčejnější figurka má svůj příběh, a ten příběh je stejně hodnotným dílkem medvědínského univerza. Trilogie se uzavřela. Bude se mi hodně stýskat.
Miluji celou serii, autor mi touto knihou zlomil srdce. Za mě jedna z nejlepších serií, které jsem kdy četla, moc doporučuji.
Za těch několik večerů a cestu vlakem skrz republiku ve společnosti všech z Medvědína i Hedu nejde dát míň než 5 hvězd. Můžeme polemizovat o délce, opakování již vysloveného, ale bylo to prostě tak plné emocí a naprosto úžasných postřehů ze života, že vše navíc je prominuto a jen nerada se se všemi lidmi z lesa loučím. Kdybych byla spisovatelkou, chtěla bych umět psát jako pan Backman
(SPOILER)
"Zlu se nedá vzdorovat. To je na světě, který jsme vybudovali, ze všeho nejnesnesitelnější. Zlo se nedá vymýtit, nedá se zamknout, čím víc se uchylejeme k násilí, tím neodbytněji se line podá dveřmi a klíčovými dírkami. Nikdy nezmizí, protože roste v nás..."
Po třetí do Medvědína a Hedu. Děj knihy se odehrává dva roky po událostech, o kterých nám vyprávěl díl druhý, My proti vám, během deseti dnů na začátku hokejové sezóny.
Ničivá vichřice, která se prořítí lesními městečky za sebou nenechá jenom vyvrácené stromy a poničené domy, ale převrátí i osudy obyvatel.
Ústředním motivem je stínový, paralelní příběh jedné rodiny, která prožila to samé jako Anderssonovi v prvním dílu.
Musím přiznat, že jsem knihu ani nechtěla hodnotit. Prvními 200 stranami jsem se musela doslova pokousat. Pak dostával příběh spád a posledních asi 150 stran bylo krásných, strašlivých a dojemných a bohužel musím napsat, že po 21. prosinci minulého roku i děsivě aktuálních.
Osobně se domnívám, že rozsah románu byl spíše na škodu.
Návrat do Medvědína po dvoch rokoch. Ako žijú ľudia v mestečku? Priniesli predchádzajúce udalosti niečo pozitívne? Ako sa ich osudy vyvíjajú? Knižka priniesla veľa odpovedí. Znova mrazivé čítanie o pocitoch, emóciách, pohnútkach ľudí. Backman to naozaj vie. Teším sa na ďalšie knihy.
Štítky knihy
švédská literatura znásilnění mezilidské vztahy lední hokej severská literatura švédské romány
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Musím opět dát plný počet hvězdiček. Tak moc jsem se bála knihu dočíst a zároveň jsem ji tak moc potřebovala dočíst. Opět jsem míchala slzy smutku se slzami dojetí. Takhle to umí jen Backman.