Délka života ve volné přírodě přehled

11.12.2022

Při čtení sbírky jsem si vzpomněl na skvělý text "Mezi potravou a noclehem" od Petra Hrušky, v němž se píše mj. o nedostatku chvil, které nemají žádný zjevný účel, přesto jsou tak nesmírně důležité. V prvním oddílu jako by Polách dychtivě ony chvíle mezi potravou a noclehem zachycoval; v oddíle druhém možná ukazuje, proč jich není vlastně mnohem víc.
Obrovitou váhu má v knize motiv větru, který se ukazuje být proměňujícím živlem, jenž nabývá mnoha podob: v první básni je "neurvalý" a "opilý", jinde jeho síla přinutí subjekt k preventivním opatřením, pak se zase "snaží hystericky zavřít dveře garáže". Podobně formující a zásadní jsou zde i ostatní živly: odlesky slunce, záře měsíce, rozbouřené nebe. Všechny tyto dynamické projevy, které nás zajmou svou intenzitou a spontaneitou – a člověka třeba na důležitou chvíli vykolejí z běžné dichotomie práce – odpočinek. Něco se vyvrbí, trhne. A to stačí.
Myslím, že Roman Polách není typ člověka, který by do kolonky "zájmy" napsal něco jako "rád chodím do přírody", protože ví, že s přírodou je člověk v kontaktu i při městské cestě z práce, že příroda nejsou jen pompézní národní parky, ale i křoví před bytovkou. Blízkost zvířat, v knize zejména ptáků, o to tu zejména jde – ale není tohle přibližování pouhou iluzí? Nedochází kvůli urputné snaze přetvořit přírodu do nám příjemné podoby spíše ke vzdalování? Dobře to ilustruje (byť nedokážu určit, jestli bezděky, či ne) Poláchovo nakládání s antropomorfizací – ptáci zde nabývají podob pochůzkáře, kovboje či fízla. Jako by nás systém přinutil vnímat i zvířata jako vykonavatele určité funkce a zároveň stále trochu jako postavičky z Ezopových bajek.
Autorův jazyk je poměrně květnatý, plný genitivních metafor a přirovnání. Na jednu stranu se díky tomu z delších textů stává živoucí proud, v němž se třpytí surrealistická nespoutanost ("traktem topení lze zaslechnout morseovku sousedů", "nedaleké hučení pravěkého zvířete autobusu"), na stranu druhou v textech kratších takováto zdobnost poměrně ční a působí trochu křečovitě – například obměňující popisy slunce ("slunce těhotně plné", "kobylinec slunce", "jaterní slunce").
Polách je citlivý pozorovatel lidského hemžení i zvířecího šramocení, obojí dokáže pojmenovat pozoruhodně, ale občas se nahne k dvěma polohám, které mi lehce vadí: 1) Bujaré okouzlení z krásy přírody, které chápu, ale proč jej šněrovat do básně, když v okolních textech jde o mnohem víc? ("Ta barva karafiátů / v rumovém slunci!") 2) Expresivní hodnocení nešvarů, které jsou však evidentní i bez slova "zkurvený". Lidská necitlivost a absurdita systému se vyjeví i v textech, kde do očí tolik nebijí vulgarismy a igelity. Třeba v textu s titulním veršem, v němž se najednou zjeví znepokojení nad tím, že člověk si žije na rozdíl od mnohé zvěře ve volné přírodě, ale i tak délka jeho přežití nejistá. Nebo v básni, v níž při probádání kuchyňského šuplíku "praktičnost věcí náhle mizí" a nože a vařečky přestanou být nástrojem k užitku, ale fungují jako předmět fascinace a úžasu.
Doslov Ivana Motýla jako by byl naroubovaný k náhodné knize a doplněn pár odstavci s letmými komentáři k Poláchovým veršům. Nebo nevím, třeba je to pádný doslov, ale při čtení sbírky se mi zkrátka komunistické nespravedlivé soudy ani ceny cikánské pečeně v roce 1967 nezjevovaly. Spíš myslím na často neuvědoměné bohatství chvil mezi tím vším, kdy člověk zírá z balkonu a neví, jestli jde o spadlý popelník, nebo o jarní květiny. A ještě když může zírat společně, s vědomím toho všeho okolo – úzkostného a nespravedlivého, ale i fascinujícího a spojujícího.

Svátek sobotního rána, poblíž leží kocour a spí.
Nepříjemnost být člověkem a mít poblíž
tu spící křehkost, která nevědomě pohybuje
čumákem a ušima. A my přitom tak klidně ležíme,
zatímco včera šílel vítr. Takový motor ptačího křiku,
neviditelných za světlíkem, jsme potřebovali slyšet.
(s. 11)

23.05.2022

První půlka 5/5, druhá pro mne trochu slabší. Ale je to dobrý!