Náhlý vítr, který je ti svědkem přehled

10.03.2016

Mé očekávání bylo možná větší, než mohla sbírka Romana Polácha nabídnout. Na jednu stranu oceňuji, že autor jde svou vlastní autorskou cestou a nesnaží se napodobovat styl básníků, v jejichž tvůrčím okruhu se pohybuje. Příjemně také působí regionální sevřenost a opakující se okruh motivů.

Na druhou stranu, ve sbírce chybí prostor pro imaginaci čtenáře. Verše jsou takřka protikladem mé oblíbené sevřené miniatury, tendují spíše k opačnému extrému; Polách místy až vypráví a v textu je opravdu nadměrné množství jak přívlastkových vět, tak i přirovnání. Jako kdyby chtěl své myšlenky ještě dovysvětlit. Když je čtenář už na druhé stránce plesknut několikerým "jako" či "který", působí to lehce neohrabaně, navíc i nelibozvučně.

Ze zahrady na mě trčí podzim,
hrdý a rezavý jako rum.
Branka, schody, žebřík k Bátorům
a doznívající tóny kozlí.

To je den! Prý spadnou ořechy!
Obrys bříz do hospodského okna lehce tne,
odpoledne skorem posvátné -
musíme odejít. Jen chtít.