• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 21 knih

Nové komentáře u knih Bohumila Grögerová

Rukopis

„Mimořádný čtenářský a lidský zážitek. Snad je to trochu dáno ryze subjektivním faktorem, že sám od dětství trpím vadou zraku a jakékoli texty tematizující jeho ohrožení či ztrátu vnímám citlivěji než jiní čtenáři. Nade vši pochybnost se ovšem v této pozdní sbírce Bohumily Grögerové snoubí silná emocionální působivost s mistrným citem pro literaturu, což bezesporu vedlo k jejímu ocenění i čtenáře a kritiky, kteří na tématu nejsou takto osobně zainteresováni jako já. Dlužno říct, že Rukopis nepojednává jen o ztrátě a úzkosti, která ji provází, ale je v něm silná i nostalgická linka (vzpomínky, nenávratnost dávných i vcelku nedávných časů, smutek z nepřítomnosti životního partnera, životní bilancování) a pro leckoho možná nečekaně rovněž výrazný prvek zralého přijetí osudu, smíření s trpkostmi závěru života, stárnutím tělesné schrány a s tím vším spjaté naděje. Ta se projevuje neutuchajícím hledáním cest, jak žít a fungovat dál, ale též trvalým zájmem o nové poznání. Grögerová mnohokrát popisuje, jak hořká a tísnivá je pro ni náhlá neschopnost samostatně číst (nerozluští ani nápis na hřbetu knihy!) a pořádně psát. Vždyť právě to bylo bytostnou náplní její dosavadní existence. Zároveň však – odkázána na předčítání přáteli či blízkými, popř. na poslech nahrávek – naprosto nerezignuje na zájem o svět a nové poznání: obdivuhodné je zejména její sledování novinek z oboru výzkumu vesmíru. S nostalgií, ale i neklamnými pocity štěstí taktéž nadále jezdí na svou chalupu na úpatí Lužických hor, a zachycuje skrze zmínky o těchto pobytech nejeden důležitý aspekt proměny vnímání. Objektivně se její fyzické a smyslové poznávací možnosti sice vyvíjejí k horšímu, ale i přes náročnost této situace a příslušného trnitého procesu, který není prost pochybností, se dobírá k novému „vidění“. K niternému nazírání představou, myšlenkou, prožitkem, počitkem a vzpomínkou. Koneckonců – i mlha dokáže být libě tajemná, konejšivá a inspirativní. Zkrátka vynikající, silná a zdaleka ne pesimistická sbírka, navíc s velmi příhodně vybranou ilustrací Adrieny Šimotové. Jako ukázku předkládám jeden z úzkostnějších, pochybovačných textů: jdu mlha přede mnou jdu cizí ulicí na nic nemyslím jdu nikam mé hole na cosi narazí není to překážka je to bludná dlažba udělám krok – a sestupuji prudkým svahem zpátky už nelze chodník se zužuje těsně kolem mne sviští čtverým proudem auta dlažba je rozbitá pravá hůl se boří do písku levá klouže do vozovky z chodníku zbyl obrubník je kluzký úzký užší a užší mizí“... celý text
— V_M

---

Co se slovy všechno poví

„Jééé, kéž by si se mnou někdo taky takhle hrál! ;-P“
— Vidlička

---

Rukopis

„Na jednu stranu oceňuji, ale ne jako umění, mně žel tyhle popisy ztrát, průběhu nemocí apod. přijdou všechny stejné.“
— Jablunka23

---

---

Můj labyrint

„Probírání šuplaty minulosti začíná v roce 1945, kdy Grögerová nastupuje na tiskové oddělení Ministerstva národní obrany. Pulzuje tam neklid a napětí z nových politických poměrů, pohybuje se tam v prapodivně vojenském prostředí plném znepokojivých a morálně pokleslých mužů – navzdory tomu zůstává autorka svobodomyslná a nepoddajná, rázně i s humorem se vzpírá mužským autoritám. Chod v tomto labyrintu doplňují mladistvé radosti (narozené děti, návštěvy filozofických seminářů) i strasti (postupně churavějící manžel), samotný "labyrint" se pak zjevuje v stísňujících snech, obrovské bludištní prostory bez východu snad promítají zákmity uplynulých událostí. Přeskakuje se zde mezi autentickým, "přítomným" zápisem a zpětným ohlížením, vůbec nezvyklá je absence zmínek o psaní – na tu přijde až později. Druhou část navazuje chronologicky na Čas mezi tehdy a teď – Hiršal je podruhé sražen tramvají, přičemž tato událost odstartuje zaznamenávání procesu loučení. Grögerová s neutuchající frekvencí dojíždí za umírajícím Hiršalem smrtelným strojem, stále ve stejných, rozpoznatelných šatech. Postupné oněmění, přivírání a nehybnost buduje bariéru v komunikaci – takové mizení se jeví obzvlášť bolestně, když to, jak píše Grögerová, "byla práce se slovem, která utvářela náš vztah". Dokumentární, chladnější ladění nahrazuje emoční tón – jak jinak by mohlo být zachyceno setrvávání u lože partnera, který sice "nereaguje, ale já se nevzdám". Poslední text už není tak hlubokým nořením – zaznamenává poslední roky života autorky, která se musí vypořádávat se slepotou i úmrtími blízkých přátel. Stále ji však neopouští zvídavost a láska k jazyku, což dokládají nenadále vynořující se latinské termíny, psaní ("žádnou jinou potřebu už necítím") tlustým fixem, poslouchání srdcových autorů, pojednávání o mytologiích a detailně a všímavě líčené pohledy z okna ve veleslavínském domku. Meditativní charakter oddílu umocňují zamýšlení se nad slunečními sny, které knihu uzavírají – končí tak průchod "labyrintem jmen a událostí", na jehož konci je neodvratné cosi, co završuje i osudy milovaných mužů předchozích oddílů. Pokorná, silná kniha, krása! Sedím potmě na nejbližší židli, když zazvoní telefon. Volá Milena, že její muž Pepík Schwarz-Červinka leží ve velmi vážném zdravotním stavu ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Co si s Milenou říkáme? Že jsme se měli moc rádi a že nám bývalo nejlíp na lavičce pod platany na hradní zahradě. "Opět tramvaj?" ptá se Milena. "Ano, má potřebu vítězit nad mocnou překážkou." 24. května přestal Joska komunikovat očima. Jak se mi vzdálil! Kde je teď on, tam za ním nemůžu. (s. 51)“... celý text
— lubtich

---

Dva zelené tóny

„Dva zelené tóny vcelku plynule navazují na předchozí Rukopis, opět se zde setkáváme s motivem ztráty zraku – ten tentokrát zužuje šíři záběru tak, že "přítomné" do knihy prosakuje pouze formou krátkých, veršovaných vpisků, které někdy reflektují i proces vzpomínání: "vzpomínám-li si na svoje hračky / vybavují se mi / už jen jejich stíny". Právě o noření do minulosti zde jde především, o snahu dopátrat se až k svému prvotnímu uvědomění. Vzpomínky jsou zde předkládány útržkovitě, povětšinou bez jakýchkoliv asociací, čímž se liší od předchozího zacházením s "minulým" v knihách Grögerové. Dokonce se zde objevují identické scény z ostatních, dokumentárních i experimentálnějších publikací, což dosvědčuje zaklesnutost těchto okamžiků: dítě na balkoně z Rukopisu, lišácká svíčková scéna z Času mezi tehdy a teď či pohled klíčovou dirkou v tužbě pohybu hraček z Mlýnu. Autorčin retrográdní pohled "z výšky 90. příčle žebříku" zachycuje období od dvacátého roku života po narození, o němž se dozvídáme ze zápisků rodičů – vyjevuje se tak mnoho intimního (hanáčtina, katolictví, rané nemoci a operace, agilnost rodičů) i definujícího danou dobu (úvodní setkání gymnaziálních žaček s Masarykem, první auta). Balancuje se zde na hraně banality – možná tomu odpovídá i úvodní metafora s žebříkem, když autora pečlivě slézá doopravdy každou příčku, aby se dopátrala úvodu, což sebou nese i nutnost zaneřádit text občasným balastem. Vše se zachycuje se zarputilou konkrétností – místní názvy, které se často střídají, neboť rodina se stěhuje podle toho, kam je otec převelen. Vůbec zásadní roli mají (již v názvu knihy naznačené) zaklesnuté zvuky, specifická hanáčtina (šopa, no jasně!), která se ozývá doma i na babiččině dvorku, případně setkání s četbou jako s prostorem k objevování. Jindy jako vodítko k zachycení pevných bodů vybublá podivně detailní útržek – macarát jeskynní v přírodovědeckém atlasu, světlo pronikající úzkými štěrbinami v dřevěných žaluzií. I tak se projevuje snaha porozumět dětským vjemům. "Prodírám se / neústupným proudem času / až k prvnímu nadechnutí", píše Grögerová v vpiscích, které společně s fotografiemi dotvářejí fragmenty vzpomínek. Zřejmě se nejedná o její vrcholné dílo, ale stále je to skvělé a zvídavé prodírání. Náhle zhasne světlo. Maminka zapaluje na stole svíčky ve svícnu. Sedím naproti děťátku a divám se, jak svíčka hoří. Ví už, že plamen pálí a nesmím si na něj sáhnout. Jsem u tatínka v bezpečí a napjatě pozoruji děťátko. Dospělí se živě baví, nikdo z nich si nevšimne, že dítě natahuje ručku k plameni. Zvědavě sleduji, co se bude dít. Ručka se znovu blíží k světýlku, zatřepetá se – a sáhne si... Křik a pláč a shon. Dítě křičí bolestí. Pouští se voda, fouká se a pohupuje. Mlčím a choulím se v tatínkově náruči. Náhle začnu usedavě plakat a zabořím hlavu do tatínkova saka. Je mi děťátka tak líto? Nebo cítím cosi co se dosud neozvalo? Cítím snad špatné svědomí, které si může uvědomit až vědomé "já"? (s. 46-47)“... celý text
— lubtich