Vidlička komentáře u knih
Myšák na cestách!
Milujeme ho pro jeho člověčinu, ale umí být i krásně všímavý, co se týče lidských slabůstek, hlavně těch "našich": "My, Češi, vždycky přesně známe povinnosti těch druhých."
Taky je fakt príma, jak vždycky všecko popisuje v českých měřítkách (jako stadion na Letné nebo náměstí v Kardašově Řečici), takže si to okamžitě dovedu představit. Bohužel tady musím zmínit jeho jedinou, ale o to odpornější charakterovou vadu, a to, že fandí ..., no fuj, ani mi to slovo nejde z huby! (pro rejpaly - myslím to humorně, jo, žádný hejtování ;-)) Ale jinak je to snad můj nejoblíbenější český autor.
Jsem sice z eko důvodů proti cestování, ale pokud už pojedete, chovejte se, prosím, (a nejenom v cizině!) tak, ať se za nás nemusí Myšák na výšinách stydět. A tak i já vám všem přeju dobrý a ještě lepší den! Annjong hasimniká!!
Je bohužel vidět, že to psala ženská. Protože bylo nezbytný nacpat všude příběh. Celá knížka je napěchovaná citečkama, což mě bohužel tak vadilo, že i přesto, že jsem se dozvěděla spoustu pro mě nových informací a koukla jsem i pod pokličku archeologie, nemůžu dát víc jak tři hvězdičky. Knížce by slušelo notné proškrtání. Ale čtenářům, kteří kromě faktů chtějí v populárně naučné literatuře i nějakou tu omáčku, se bude číst dobře.
Na letošním Světě knih jsem se dozvěděla, že Kafka je ve svých povídkách velkým žertéřem a fabulátorem. Pustila jsem se tedy do povídek s chutí, že pro sebe objevím jiného Kafku. Leč nestalo se tak. Chápu, že se jedná o humor neprvoplánový, banánových slupek se nedočkáme, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, ničevó. Ba naopak. A protože mám svejch srágor až až, odkládám nedočteno. Tentokrát jsme se, Franzi, nepotkali...
Ale nádherné ilustrace!
Mám Otíka hrozně ráda, je to takovej dost jedinečnej řízek. Moc mě baví, jak dokáže hledat a nacházet souvislosti mezi vším možným a s nadšením se vrhá do objevování všelikerých tajemství. Zároveň ale neváhá svou teorii postavit čelem k "normálnímu" vysvětlení. Pro zkušené ezoteriky a lovce záhad asi knížka nebude nijak objevná, ale mě zajímalo, co mi poví o Kounovských řadách, kde jsem byla loni na výletě (ČV), a lituju jen toho, že jsem knížku nečetla už předtím... Navíc jsem se dozvěděla, že existují tzv. předpovědní kameny a odteď se budu ptát lidí, jestli nemají nějaký třeba na chalupě. Jako vždy příjemná procházka po té naší zemičce s báječným panem Dvořákem.
Je to stejné jako s každou "povídkovou" knížkou, některé příspěvky se vám prostě líbí víc a jiné méně. Ale i u těch, které nepovídaly přesně to, co jsem chtěla číst, jsem se dozvěděla zase soustu zajímavého. I když to třeba nebylo úplně recht, podle komentáře pode mnou, který ale taky považuju za moc inspirující. Já jako Pražanda aspoň teď vím, kam přesně čučet, když budu procházet tajemným středověkým centrem. Zelený muž je prostě tak neuchopitelný, že si ho každý vykládá tak trochu podle svého. Já jsem naopak za druhé vydání ráda, protože to první je lehce nesehnatelné nebo v aňtících dost drahé, takže když jsem knížku zahlídla v knihkupectví, skočila jsem po ní jak ohař. Už jsem ve věku, kdy se mi naopak líbí, že určité věci jsou už navždy zahaleny rouškou tajemství a neodhrneme ji úplně, ať si bádáme, jak si bádáme.
(SPOILER) Snad nejmelancholičtější díl, ale nakonec se Aidy přece jen asi dočkal...
Každý díl přečten milionkrát a pokaždé si vyberu něco jiného, tentokrát jak třídit knihy:
"Bernard se ukázal v deset a brzy se ponořil do oddělování zrna od plev. Obdivoval jsem jeho rozhodnost. Já bych býval váhal, které knihy nechat a které dát pryč. Bernard řekl: 'Je to hračka, kořene. Cokoli s pistolí, kočkou nebo svastikou na obálce je plevel, stejně jako dobře vyvinutá slečna s hradem v pozadí.'"
Tos' trefil, Bernarde!
Kraťoučké milé povídání pana faráře pro pomalé najíždění na vánoční čas.
Bulgakovovi samozřejmě pět! Ale jednu hvězdičku musím srazit za srandu si dělání ze čtenáře, kdy je text krácen na české straně, ale v originále je ponechán v původním znění/délce. To si s tim zas někdo dal teda práci v nakladatelství...
Jinak oceňuju jazykový koutek za každou kapitolou a vysvětlující poznámky pod čarou. Konkrétně tahle knížka je hotovou studnicí velmi lidových hlášek!
Chtěla jsem, chtěla strhnout jednu za nedostatek Dědka Čucháka oproti názvu, ale copak to jde, když Neffík používá hlášky jako kyboharaburdí nebo ztratil se z parády? Nejde. Nasmála jsem se notně. I když je ON skoro dvakrát tak starej jako já, mám pocit, jakoby jsme byli rovesníci. Už tradičně nekritických 5 *****!
S dalekohledem: "Nedívej se do budoucnosti, táto, bude ti zaše špatně."
S politikem u vína: "Jen se nebojte a napijte se, tolik pravdy v tom zase není."
S kufry: "Jdu k mamince. Nebudu žít s člověkem, který neuznává teorie Johna Maynarda Keynese."
V kuloárech: "Nemá smysl si zakrývat, pánové, že nejvlídněji by byla teď národem přijata vláda ve složení Šmicer, Nedvěd, Kuka, Kubík, Poborský..." (jó, ty časy!)
V téhle sbírce se Renčín vyrovnává s porevoluční ekonomikou a politikou a s odvěkou a neměnnou lidskou blbostí.
Nejlepší je ovšem ten, jak se pán ohlíží hladě si hýždě, co že se mu to od nich odrazilo, se slovy: "Au, pečenej holub, čum na cestu!"
Pořád se ještě v článcích některých autorů najdou kecy typu: "Byl to měšťák. Ale odpadlík, kterého bohužel nikdy nenapadlo, že by měl hledat spojení s dělnickou třídou. Proto skončil jako osamělý ztroskotanec." !!! To se nedá dělat nic jinýho než se hrozně řezat, ale jsme už v roce 88, tak už to není úplně všude.
Pro mě ale pořád jako zdroj inspirace a počtení o zajímavých osobnostech. V tomhle díle jsou to pro mě třeba Chamurapi, Li-po, Feidiás, Paul Dirac, Karel Vacek, Karel Škréta nebo český cestovatel druhé pol. 19. a první pol. 20. století Josef Kořenský, jehož knížky o zážitcích z cest by stály za to přečíst si i dneska.
V době vzniku trefné, z pohledu po roce 2022 strašidelně předvídavé. Celkově geniální.
Něco mezi satirou a magickým realismem, jednodenní chlastací road movie Moskvou. Otto von F. každopádně rozebere každého, kdo se mu dostane do cesty, nejvíc ovšem sám sebe a impérium.
Moje první Andruchiáda a jsem nadšená. Nevycházela jsem ze smíchu, ovšem podbarveného smutkem staženým žaludkem. Psáno v du-formě, kdy vypravěč oslovuje sám sebe a většinou si se sebou nebere servítky. Je tam bambilión hlášek, průpovídek a pravd, nelze vypsat vše, proto pro vaši inspiraci nabídnu jen zlomek, ale určitě doporučuju.
"Aby ses sem mohl dostat, musíš zaplatit rubl, clo pro Belzebuba, jehož zájmy zde představuje kriminogenní mladík v kdysi bílém oblečení, postávající u vchodu. Rubl, odevzdaný Belzebubovi, není ještě nenávratně ztracen. Vrací ti ho, dostane se ti ho v podobě ryby, pochmurné šedé mrtvé ryby, kterou bys nikdy nepozřel, kdybys měl právo dostat své pivo bez ní. To právo ale nemáš. Ryba je propustkou k pivnímu přijímání, sakrální a smradlavý symbol, který se zachoval snad ještě z raně křesťanských dob. Zachoval se a pokřivil, neboť zde probíhá jedna z rouhačských mší, apokalyptiká zábava pro hrdla a močové měchýře."
"Protože jsi ještě nevystoupil z té své zločinecké stany. Mluvíš tady o negativní energii a děláš, jako bys neviděl její prvotní zdroj. Do háje, proč jsi ještě nevystoupil? Ty víš, co si o tobě myslím. Ale jak u nich můžeš zůstávat po všech těch lidských střevech namotaných na tankový pásy?"
Chtěla jsem si přečíst jen kapitoly o etickém zacházení se zvířaty a co se mi líbí hlavně, je, že se vůbec někdo zaobírá takhle zevrubně otázkou ceny jejich života v porovnání s lidskou. Autor všeobecně rozděluje bytosti na osoby a neosoby a na lidská a ne-lidská zvířata, což je přesně tak, jak to cítím já. Hezky taky pohovoří o speciesismu, což je něco, o čemž podle mě nemá 99 % lidských zvířat ani potuchy a je to škoda. Což ale skoro všechno, co lidé myslí a dělají... A protože se mi Singerovo myšlení líbí a souhlasím s ním, kliknout na pět hvězdiček je pro mě samozřejmostí. Když jsme u té etiky, udělala bych totéž, kdyby se mi vývody nelíbily, ale logickými argumenty by mě autor přesvědčil?
Pro mě opět geniální Ouředníkova paradoxní dystopie aneb osvobozující raut nekorektnosti, jak to nazval autor doslovu.
Nemůžu se vždycky vynadivit, jak krásně nezvykle se podívá na dějiny a naservíruje vám je tak, že by se k tomu hodil i veliký kyblík. Já se nicméně pokaždé lámu smíchy.
Nedají se vypsat všechny perly, protože bych musela přepsat celou knížku, ale pro naprosto tápající přece jen větičku dvě zvěčním:
"Ale později, když se jazyk definitivně proměnil v bublající magma blbosti....."
"- Sedmdesát let bez války, to není normální.
- Myslíte?
- To tu nikdy nebylo.
- Všechno má svůj začátek.
- Přesně tak. A taky konec."
"Od chvíle, kdy byl ustanoven pojem času, nic se neděje v pravou chvíli."
"Spisovatelé mé doby byli vyfukovači bublin. Uvelebení ve svých průhledných historkách jako v odřeném křesle, rozvalení v tajnosnubných metaforách, které by rozbrečely mrtvolu, vařili ze slov bryndu natolik bezvýznamnou, natolik nicotnou, že ji po třech nebo čtyřech letech mohli vydat znovu jako ineditní - stačilo změnit název.
Vyfukovači bublin. Dělníci nicoty. Benediktýni bezvýznamnosti. Vím, o čem mluvím. Koupili jste si mou knihu? Nebyl to šťastný nápad."
Dle mého Páťa vždycky udeří hlavičku na hřebíček.
Jako bych snědla ne jeden ale hned dva dorty od pejska a kočičky, takový mám pocit přeplněnosti a přeplácanosti. Kdyby to byla série, čekala bych, že se všem těm rasám, nárůdkům a bytostem dostane řádného rozpitvání v dalších dílech, ale takhle to bylo vždy jen polechtání zvědavosti a nazdar, jedem zase dál.
A moje tradiční bolístka - ženské postavy. Kromě Renaty byly zase všechny jako přes kopírák, nymfomanický semetriky...
Japonský meč byl tak nějak úplně mimo, i když je to v podstatě celé o něm, ale k lásce k Nočnímu klubu se autor vyznal přímo v textu.
Co ale oceňuju jsou sem tam nějaké ty hlášky, kulisy Slovenska a zlouni pocházející z jeho historie a spousta českých strašidel (i když na můj vkus moc "moderně" pojatých).
No a lištičky!
Celkově ale jenom průměr.
Šolochov píše krásně:
"Noc nehorázně nahromadila tmu v uličkách, v sadech a ve stepi. Vítr se s loupežnickým hvízdáním hnal po ulicích, třásl holými stromy spoutanými mrazem, drze nahlížel pod střechy stavení, načepýřeným vrabcům cuchal ve spánku peří a nechával je ve snách vzpomínat na červnové parno, na zralou třešni, omytou jitřní rosou, na hnojné larvy a jiné lahůdky, o kterých se nám lidem nikdy nezdá ani v zimních nocích."
Škoda jen, že svůj talent dal do služeb takové zhůvěřilosti.
Všechny povídky jsou jako přes kopírák. Sice na malém prostoru dokáže dokonale zachytit atmosféru a jeho postavy jsou jako živé, nicméně všichni boháči jsou šupáci a všichni chudáci dokonalí čestňáci, kteří s Leninových obrázkem v záňadří a v srdci jdou přes všechna protivenství vstříc zářivé komunistické budoucnosti.
Fuj.
Takže, draci nejsou šmakovití, spíš meddědovití, a potřebovalo by to, aby si to autorka po sobě znovu přečetla. Jednání, city a inteligence postav se mění na každý stránce dvakrát, děj je příšerně naivní, plnej nelogičností a děr a rozuzlení je takový vycucaný z prstu. Jakýs takýs poselství to má, ale nic převratně filozofickýho. Oceňuju jedině, že postavy se moc neserou se zabíjením protivníků a obejde se to bez obvyklého patetického několikastránkového žvanění.
Nemám se ráda, když píšu takovéhle komentáře, protože sama napíšu tak maximálně vzkaz, že jsem šla pro mlíko, ale načteno už přece jenom něco mám.
Knížka nemá vlastně žádnou přidanou hodnotu a ilustrace jsou jak ze Smolíkovejch...
Nevyužitý potenciál skvělého nápadu. Přiliš málo vtipné.